Ember - 37. kapitola

Překlad: Mili

Ano, opravdu měsíc bez kapitol :(, strašně se omlouvám, nemám toho v poslední době vůbec málo. Ale snad se to teď zlepší :)

Mimochodem..jedna otázka mimo současné dění: KDO VŠECHNO JE TADY TEAM NIXON - A PROČ?

Kazišuk století

Bee

Očekávala jsem, že se probudím ve Phoenixově náručí; ten místo toho pochodoval po místnosti sem a tam, vjížděl si rukama do vlasů a vypadalo to, jako by si je všechny chystal vytrhnout z lebky.

„Um, dobré ráno?“ Pokrývka se mi shrnula z těla.

Phoenix vzhlédl a hrdelně zasténal.

Usmála jsem se.

Ustoupil o krok dozadu a zvedl ruce. „Podělali jsme to. Vlastně, ne, já to podělal, Bee. Moc se omlouvám.“

Pocítila jsem náraz z odmítnutí, přitáhla jsem si k sobě přikrývku a soustředila svůj pohled k zemi, přičemž jsem si přála, abych zadržela slzy. „Um...“

„Ne, ne.“ Phoenix se ve mžiku ocitl vedle mě. „Ne tam to, to nebyla chyba, být s tebou nebude nikdy chyba, Bee.“ Sevřel v prstech mou chvějící se bradu. „Do háje, jsi nádherná.“ Vtiskl mi něžný polibek. „Bee, no tak, podívej se na mě.“

Zvedla jsem hlavu a mžourala na něho zpod řas v případě, že budu potřebovat znovu odvrátit pohled a propuknout v pláč.

Phoenix vypadá odpočatě, tak dobře odpočatě, až je to zvláštní. Pryč jsou ty tmavé kruhy pod očima, jeho pleť má barvu; všechno na něm je tak živé, lepší. Připadne mi to, jako by se jeho krev rozhodla znovu začít cirkulovat jeho tělem, namísto toho, aby se poddala smrti.

„Já si nejsem...“ Kousl se do spodního rtu a potichu zanadával, těkal očima pryč. „Potřebuju tě otestovat.“

„Otestovat?“ Zopakovala jsem. „Kvůli čemu?“

„Bee...“ Jeho oči se naplnily soucitem, absolutně cizí výraz na někoho takhle tvrdého. „Myslím, že jsem v pohodě. Minule, když jsem se nechal testovat, to bylo dobrý, ale prostě... včera v noci jsem ztratil kontrolu. Neměli jsme kondom. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti kvůli mně něco stalo. Tak prosím... prostě... nehádej se se mnou kvůli tomu, jo?“

Zamrkala jsem na něho a pořád jsem byla lehce zmatená.

Dokud neodešel a nevrátil se s jehlou a dalšími... udělátky.

„Moment.“ Přitáhla jsem si přikrývku pevněji k tělu. „Co si myslíš, že budeme dělat? Hrát si na doktory?“

Phoenix se zastavil a potom vytáhl jehlu. „Nebudem si na nic hrát. Vezmu ti krev.“

„Ale - “

„Prostě seď v klidu a mysli na...“ Zvedl svůj pohled ke stropu. „Ptáky.“

„Fakt? To je jediné, s čím přijdeš? Po včerejší noci?“

„Jo, no...“ Nervózně si pohrával s jehlou a vytáhl utrhnutý kus látky z jeho trička. „... odpusť mi, jestli nejsem dnes ráno plně soustředěný.“

„Říká chlap, co se mi chystá píchnout jehlu do zadku!“

„Nebuď dramatická, Bee.“ Nečitelně se usmál. „Píchnu ti ji do paže.“

„Ty a ty ostré věcičky kdekoliv poblíž mě, kopnu tě do kulí,“ zasyčela jsem.

Zakoulel očima a sedl si na postel. „Musím vědět, že jsi v pořádku...“

„Vezmi si svou krev!“

„Vezmu,“ odpověděl sebevědomě. „poté, co vezmu tu tvou.“

„Nenávidím tě.“

„To není pravda. Dej mi paži.“

„Ne.“ Skryla jsem si ji pod pokrývku. Nedostala jsem žádný píchanec od doby, co jsem potkala Phoenixe, alespoň, co si pamatuju, a teď budu mít dva. Přikrčila jsem se. Ví přece, jak se cítím ohledně krve - má zůstat v těle, ne z něho jít ven.

„Co vyjednávání?“ Odloží jehlu a vezme mě za ruce. „Pomůže to?“

Přimhouřím oči. „Co za vyjednávání?“

„Budu ti číst... a taky ti dovolím zůstat v mé ložnici bez křičení a říkání různých sraček... a ty mě necháš vzít ti krev.“

Zamyšleně jsem se kousla do rtu. „Přidáme k tomu ještě sníst plnohodnotnou snídani dnes ráno a máme dohodu. Jen mi udělej laskavost a nechej tu červenou věc uvnitř.“

„Jo, no, to je všeobecná myšlenka toho, když někomu bereš krev, Bee.“

„Jsi na to certifikovaný?“

„K čertu, ne.“ Pokrčil rameny. „Ale jsem v tom dobrý, přísahám.“

S pozvdechem jsem natáhla paži. Strašně pevně mi přitáhl kus látky kolem bicepsu a potom znovu vytáhl tu stupidní jehlu. Zavřela jsem oči.

„Hej,“ zašeptal. „Měj je otevřené. Soustřeď se na mě, dobře, Bee?“

„Jasně.“ Pronesla jsem chvějícími se rty. „Soustředit se na... šťastné věci?“

„Motýlci?“ Navrhl a potřel mi kůži něčím chladivým. „Želvy přecházející silnici?“

„Žáby,“ vyhrkla jsem.

Zasmál se. „Tak jo, žáby.“

„A divoká zvířata.“

Jehla se mi vznášela nad rukou. „Doufám, že máš na mysli jen ten hodný druh, ten, co je lapený v kleci.“

„Nevím,“ zašeptala jsem. „Tak trochu jsem jednoho z nich včera v noci vypustila z klece.“

„Jednoho z nich?“

Zakřenila jsem se. „Ano, jednoho z nich.“

„Jsem jeden z nich?“ Přimhouřil oči.

Hlasitě jsem se rozesmála a jehla mi pronikla kůží.

Trhla jsem sebou a dokázala nesložit se k zemi, zatímco tahal to, co vypadá jako celá moje krevní zásoba do pěti rozličných ampulek.

„Skoro hotovo.“ Připevnil nakonec ještě jednu. Ta se naplnila, odejmul ji a potom byla jehla pryč. Bodnutí nahradil tlak jeho ruky.

„To bolí.“ Našpulila jsem pusu.

„Nebuď jak malá.“

„Tak do mě nemáš píchat!“

Zakřenil se a jeho pohled zahalila touha. „Nevadilo ti to před pár hodinami, když jsem - “

„Phoenixi De Lange!“ Zvolala jsem překvapeně. „Děláš sexuální vtípky?“

Kompletně zesinal v obličeji a potom se usmál. „Jo, hádám, že jo.“

„Mám tě ráda takhle.“ Pokrčila jsem rameny. „Když se směješ.“

„Já taky.“ Úsměv mu opadl z obličeje.

Bouchly vchodové dveře. Krátce jsme se na sebe podívali, načež Phoenix posbíral do malého vaku všechnu krev, co nabral, a vyběhl z mého pokoje.

Přímo do Sergia.

„Co do háje děláš v její ložnici?“ Zakřičel.

„Mluv klidně dál.“ Zasyčel Phoenix s přivřeným pohledem. „Fakt si to užiju.“ Se zařváním praštil se Sergiem o zeď a uhodil ho do tváře.

Sergio ani neměl čas se bránit. Sklouzl na koberec a držel si tvář. „Do čerta! Proč jsi mě praštil?“

„Zdrhls.“

„Rozbil se mi vysílač.“

„Hovno!“ Phoenix ho kopl do nohy. „Nemůžeš mi lhát!“

„Jo, jasně, věř si tomu. Mám důkaz a potom, byl jsem včera v noci na průzkumu, snažil jsem se najít tvého podělaného kreténského pobočníka. Vím, kde je, mimochodem. Poděkovat mi můžeš později.“

„Žádné postranní motivy? Hmm, Sergio?“

Jeho obličej zbledl, když se podíval na Phoenixe. „Copak bych podvedl rodinu?“

Místnost byla nabitá k prasknutí.

Nemám vůbec ponětí, o co tady jde, ale nemám čas provádět psychoanalýzu toho, proč Phoenix ztratil hlavu, když vidí Sergia, a proč je to takový problém. Přišla mi smska.

Velký brácha kápo: Snídaně za patnáct minut. Dostaňte sem svý zadky; přiveď Phoenixe a jestli se vrátil ten marnotratník, ujisti se, že na sobě bude mít neprůstřelnou vestu.

„Ou,“ pronesla jsem hlasitě. „To byla ale veselá textovka po ránu. Myslíš, že bude mít čerstvý pomerančový džus?“

Hodila jsem mobil Phoenixovi; přečetl si ji a s odfrknutím ji ukázal Sergiovi před obličejem.

„Soudný den.“ Hodil mi mobil zpátky. „Očividně bude Tex dneska zabranej tím, že zabije tebe a mně se dneska ani nedotkne.“

„Nemáš zač,“ zabrblal Sergio, když se snažil dostat na nohy.

„Nevzpomínám si, že bych ti děkoval.“

„Budeš děkovat.“ Sergio vzal na vědomí můj neoblečený stav a potom se znovu zadíval na Phoenixe. „Sakra, že jo...“ Povzdechl si. „Fakt budeš.“