Checkmate:TIR - 11. kapitola

Překlad: Lenuszka

Courtney

Současnost… Ráno po svatbě

Rozlepím oči a vidím, jak oknem září slunce. Sakra, nenávidím to slunce. A to zasrané okno taky. Bože, cítím se, jako bych v noci uběhla desetikilometrový maraton. Moje nohy jsou více než pravděpodobně nateklé z těch zasraných bot, které mě přinutila vzít si Viola jako družičku a cítím, jak mě do lebky píchají vlásenky ze zbytků mého účesu. Být Violinou dvorní dámou byla síla, ale někde mezi nadměrným pitím a příliš těsnýma botama za to budu minimálně týden platit.

Trvá mi minutu protřít si oči a zjistit, že vlastně nejsem ve svém pokoji. Jsem v Drewově pokoji, což znamená pouze jedno.

Minulá noc nebyla sen.

Jakmile se vyplížím ven, zamířím do koupelny a podívám se na sebe.

Ó Bože.

Pustím prostěradlo a vklouznu do sprchy. Teplá voda mi tvrdě dopadá na záda a snažím se smířit s tím, jak jsem se dnes ráno probudila. Nahá. V Drewově posteli. S Drewem.

Vzpomínky mi víří v hlavě a stejně moc, jak jsem si užila, jako opravdu užila minulou noc, nedokážu přestat přemýšlet nad tím, jak se všechno změní. Nemůžete se jen tak vyspat s nejlepším přítelem a čekat, že všechno zůstane stejné. Obzvlášť, když s ním žijete. Není úniku. Budu mu muset čelit a pak co? Bude to divné? Trapné? Zlomí mi srdce stejně jako Toby?

Odhalila bych to vůbec, kdyby to udělal?

Otázky mi zaplavují mozek a já to nemůžu zastavit, ale můžu vytvořit plán. Ano, to je přesně to, co potřebuju. Plán.

Jen potřebuju zjistit, co to může být.

Jakmile vylezu ze sprchy a zabalím se do ručníku, vezmu si telefon. Viole psát nemůžu, protože ta je v letadle směřujícím do Londýna, ale i kdybych mohla, co bych řekla? Tak, hej, minulou noc jsem spala s tvým bratrem. S tím, do kterého jsem zabouchnutá poslední tři roky a teď vyšiluju. Nějaká rada?

Tak či tak jí pošlu zprávu, vím, že je nedostane dřív, než se připojí k wi-fi.

Zaúpím a plácnu se rukou do čela. Jak se to, k čertu, stalo?

Mimochodem, to byla jen řečnická otázka, protože vím přesně, co se stalo.

Alkohol a nulové zábrany.

Hledím na svůj odraz do zrcadla, nadávám sama sobě, když si vzpomenu na druhou půlku rovnice. Zjevně jsem to nebyla jen já, ale i Drew. On nebyl ten typ kluka na jednu noc. Sakra, on byl stěží typ kluka „přenést se přes Miu“. Ó můj Bože. Když si to dám dohromady, zpanikařím.

Byla jsem jeho odrazový můstek? Vyspat se s někým jiným a dostat se tak přes holku, kterou opravdu miluje?

Jen ta myšlenka mi způsobuje nevolnost. Drew nebyl ten typ kluka, ale kdo říká, že to není začátek jeho nového zvyku?

Je mi zle.

Vlastní pochybnost a nejistota mě požírají zaživa a já nevím, jestli tam budu moct jít a čelit mu.

Nakonec se rozhodnu napsat Kayle. Zoufale doufám, že je vzhůru a dá mi jakoukoli rozumnou radu, než budu nucena zůstat navždy schovaná v koupelně.

C: Udělala jsem minulou noc něco šíleného. Trochu panikařím.

K: No, aspoň někdo. Logan byl fiasko.

Zkouším se uklidnit, ale moje prsty letí přes displej rychleji, než moje myšlenky, a mohu s nimi jen stěží držet krok.

C: Potom, co jsme s Drewem dojeli taxíkem domů, skončili jsme v jeho posteli a teď se ukrývám v koupelně a vyšiluju, protože ó můj bože, co jsem to sakra udělala?!

K: Počkat… CO?

C: JÁ VÍM! Pomoc! Nikdy předtím jsem to neudělala, Kay! Ani si nemyslím, že bych se na něj mohla podívat.

K: Proč vyšiluješ? Jsi do něj udělaná odvždycky. Není to dobrá věc?

Jeden by si myslel… ale nejsem si jistá.

C: Oba jsme moc pili! Co když mi řekne, že to byla chyba a on toho lituje a nechá mě a budu vypadat jako kretén a cítit se ještě hůř než předtím. Nevím, jak zvládnu, pokud mi řekne „Musíme si promluvit“. UMŘU.

K: No, možná to chtělo tekutou kuráž, aby konečně přišel na to, že k tobě něco cítí a že toho vůbec nelituje.

C: Protože to by znamenalo, že osud je na mojí straně a tahle děvka NIKDY NENÍ NA MÉ STRANĚ SAKRA.

K: OK, uklidni se!!! Dýchej. Probereme to…

Než můžu odpovědět, hlasité zaklepání na dveře koupelny způsobí, že se málem počůrám. „Court? Už budeš?“

Jeho hlas nic nenaznačuje. Nevím, co dělat nebo říct, prostě polknu a kývnu.

Pak si vzpomenu, že mě nemůže vidět.

„Jasně, minutku!“ křiknu a zkouším zhluboka dýchat.

C: Můj Bože, zrovna klepe na dveře. Ví, že jsem tu.

K: No, kdo jiný by tam byl, Court? Žijete spolu.

Protočím oči při jejím zřejmém prohlášení. Kurva. Co budu dělat?

C: Napíšu ti později. Jestli o mně neuslyšíš, pravděpodobně jsem umřela studem. Slib mi, že nenecháš nikoho, aby se podíval do mého horního šuplíku v nočním stolku, až přijdou vyklidit můj pokoj.

K: Budeš v pořádku!!

Zatřesu hlavou, protože si nejsem jistá, že budu.

Otevřu dveře a když vidím Drewa opřeného o zeď, s rukama založenýma na prsou, mám malý infarkt. Čeká na mě.

„Konečně,“ řekne, odlepí se od stěny a jde ke mně. „Skoro jsem šel čůrat do dřezu.“

„Promiň,“ zamumlám, uhnu mu, aby mohl vejít do koupelny. Zavře bez jediného slova a já si říkám Co to sakra bylo?

Jdu do svého pokoje, utáhnu si ručník a začnu znovu rozebírat všechno, co se minulou noc stalo. Kdybych se neprobudila v jeho posteli, přísahala bych, že to byl sen. Velmi podrobný sexy žhavý druh snu…

Ale probudila jsem se v jeho posteli – nahá a s kocovinou. Vím, že jsme pravděpodobně oba příliš pili, ale nebylo to poprvé. Flámovali jsme mockrát, na gauči spolu sledovali filmy, spolu vařili i jedli, společně chodili do barů a domů – ale nikdy to nevedlo k tomu, že spolu skončíme ve stejné posteli.

Potom, co se obleču a učešu vlasy, rozhodnu se vyjít a počkat na Drewa, abychom si promluvili. Když se budu chovat divně, vycítí to a všechno pak bude trapné.

Jak scházím chodbou, pomaleji než normálně, slyším, jak rámusí v kuchyni s hrnci a pánvičkami. Duní mi to v hlavě a v tu chvíli si uvědomím, že stále cítím důsledky včerejší tequilla noci. Nejsem si jistá, jak po tom všem, co vypil, může vůbec stát, natož vařit v kuchyni. Zahnu za roh a vidím ho stát u sporáku, bez trička – překvapivě – a rozklepává na pánev vajíčka. Valím oči, když studuju jeho záda a všimnu si škrábanců na jeho širokých ramenou. Všechno to začalo tady v kuchyni.

Bože můj.

Podívám se na nehty a zjišťuju, že jsou zničené. Při lepším ohledání svých zápěstí zjišťuju, že mi tam zůstaly červené značky od pout. Polknu, potáhnu dolů své dlouhé rukávy a zakryju je. Kdybych před sprchou nešla dnes ráno pro pití, válelo by se všude po celé podlaze naše oblečení.

„Děláš snídani?“ ptám se, zkouším si vzpomenout, kdy naposledy Drew dělal vajíčka. Je typem chlapa, který snídá obyčejně ovoce a proteinový koktejl.

„Jo, myslím, že po včerejší noci bychom do sebe měli dostat nějaké skutečné jídlo.“ Podívá se přes rameno a hodí po mě úsměvem. Jeho chování mě mate jako peklo. Hlavně proto, že dělá, jako by se vůbec nic nestalo.

„Po včerejší noci?“ ptám se, přemýšlím, jestli on bude ten první, kdo to řekne. Opírám se o stěnu a ujišťuju se, že mezi námi nechávám dostatečný prostor.

„Jo, po všech těch drincích a panácích, myslím, že by náš žaludek ocenil nějaké opravdové jídlo.“ Ztlumí plamen na sporáku a zakryje pánev. „Zvláště, když si z toho moc nepamatuju.“

Polknu naprázdno.

„Co?“ ptám se, nechtěla jsem to říct nahlas, ale prostě mi to ulítlo.

Otočí se na mě a opře se o sporák. „Chci říct, pamatuju si samozřejmě svatbu, ale od začátku alkoholických orgií mi věci trochu splývají.“

„Oh, jasně. Jo, mi taky,“ vyhrknu, ale vůbec to nezní přesvědčivě. Zamířím k lednici a otevřu dvířka.

„Jeli jsme domů taxíkem, že?“ slyším se ho ptát.

„Uh, jo. Jeli.“ Popadnu džbán pomerančového džusu a zavřu.

„Jestli ti za to dlužím polovinu, řekni.“ Přechází kolem. „Chci říct, pokud jsem za to nezaplatil.“ Zasměje se a já se chci rozpustit v podlaze a být neviditelná.

Jak to, že si to nepamatuje?

Z kredence vytáhnu sklenici a naliju si, zkouším zůstat v klidu a jednat normálně. „Zaplatil,“ řeknu. „Vlastně já ti dlužím polovinu.“

Napiju se a skoro to vyplivnu, když stojí hned za mnou a poplácá mě po ramenou. „Připíšu ti to na účet.“

Zvládnu polknout a usměju se. „To zní dobře.“

Z kredence vytáhne dva talíře a postaví je vedle sporáku. Na každý z nich naservíruje vajíčka a já nemám dost kuráže, abych mu řekla, že nemám hlad, ale taky nemůžu sedět naproti a předstírat, že jsem v pořádku.

Protože nejsem.

Zcela jednoznačně nejsem v pořádku s tím, že si Drew Fisher nepamatuje, že se mnou včera v noci spal.

Drew

Jakmile dojím, uklidím kuchyň a zamířím do sprchy. Včerejší noc byla drsná, ale zažil jsem horší. Vysokoškolský život s Travisem mi přinesl hodně nechtěných zkušeností a nikdy více. Svatba mé malé sestřičky byla jen výjimkou.

Ve tři mi začíná směna a trvá dvanáct hodin. Čtyři dny v práci a pak tři dny volna. Není to nejlepší rozvrh, ale zvykl jsem si na to. Těch dvanáct hodin obvykle docela rychle uběhne, a poslední den jsem připravený spát týden, ale s chlapy, jako je Logan, to jde.

V uniformě a připraven vyrazit, zaklepu Courtney na dveře, než odejdu. Je na moje dlouhé směny zvyklá, ale pokaždé, než odejdu, jí dám vědět.

„Dále,“ zakřičí, a když otevřu dveře, sedí se svým notebookem na posteli. Z toho, jak vyčerpaně její tvář vypadá, můžu říct, že minulou noc taky hodně pila. Sepla si vlasy do chaotického drdolu a má své pohodlné oblečení. Na nočním stolku má tři lahve vody a to mi potvrzuje, že tiší kocovinu.

„Jen ti chci dát vědět, že jdu do práce. Nevrátím se dřív, než ráno po třetí, takže pokud uslyšíš hluk, jsem to jen já.“ Ušklíbnu se při vzpomínce na to, jak mě málem bodla tužkou, když jsem procházel chodbou a ona slyšela kroky, co „zněly jako vrahovy“.

„Okay, no, měj klidnou směnu,“ říká s malým úsměvem. Není radostí bez sebe, jako obvykle, ale to se po včerejšku dalo čekat. Předpokládám, že bude vyspávat po zbytek dne.

Kývnu a udělám krok zpátky, ale než můžu zavřít dveře, znovu promluví. „Drew.“ Nechám otevřené dveře. Nakrčím obočí a čekám. „Buď opatrný.“

„Vždycky jsem.“ Mrknu a zavřu za sebou dveře.

Po prvních několika hodinách směny zastavím auto a řidič páchne alkoholem. Zavolám posily, protože Logan má dnes volno a čekám na dalšího policistu, než řidiče podrobím zkoušce střízlivosti.

Dopadne mizerně a tak ho spolu s druhým policistou vezmeme na stanici. Do půlnoci mi zbytek času vyplní papírování a meeting s nadřízeným, a pak až do konce směny jezdím a kontroluju svou oblast.

Po třetí ráno vejdu do domu, vždycky se obávám, že vzbudím Courtney, ale taky si myslím, že je zvyklá. Nebo spí jako dřevo.

Obvykle mi trvá kolem hodiny, abych se uvolnil a mohl usnout, takže si v pokoji zapnu televizi a začnu přepínat kanály. Upoutávka na nadcházející halloweenský film mi připomene, jak jsme spolu s Courtney poprvé sledovali horor a vytvořili si tak naši tradici.

„Existuje nějaký důvod, proč svítí všechna světla v domě?“ ptám se, když vcházím do obýváku. Ona sedí na gauči s miskou popcornu.

„Všechna světla ne,“ hádá se. „Dívám se na V zajetí démonů.“

„Aha…“ říkám a sednu si vedle ní na gauč. „Takže se bojíš.“

„Nebojím! Jen se na to chci podívat, když svítí světlo.“

„Protože je to méně děsivé?“ škádlím ji a naberu si hrst popcornu.

„No, rozhodně se z toho počůrám strachy míň. Takže, buď budeš kámoš nebo odejdi, sakra.“ Zamračí se na mě.

„Bože, okay. Když se tak bojíš, proč se na to vlastně díváš?“

„Protože je Halloween,“ vysvětlí. „Je to moje oblíbené období v roce.“

„Chceš limonádu nebo něco?“ ptám se. „Ten popcorn je slaný.“

Kývne hlavou, aniž by odtrhla oči od televize. Vezmu z lednice několik limonád a rozhodnu se k ní připlížit zezadu, zrovna když hraje napínavá scéna.

„BAAAF!“ Chytnu ji rukama za ramena a ona vyskočí, popcorn rozsypaný všude.

„Drew!“ zařve. „Ty jsi blbec!“

Směju se, její reakce je k nezaplacení.

„Jsi docela nervózní na někoho, kdo se nebojí,“ vtipkuju, sedám si vedle ní.

„Tys mě vyděsil, ne ten film.“ Zamračí se na mě a vytrhne mi misku s popcornem dřív, než si nějaký stihnu nabrat. „Pro tebe žádný popcorn nemám.“

Uchechtnu se, natáhnu a skoro dosáhnu na dno misky. „Nenuť mě, zatahat tě za vlasy a říct ti jménem, abych dostal, co chci.“

Směje se, hlava jí padne dozadu, když vydá sladký zvuk. Vždycky se mi líbil její smích, ale ona má přímo záchvat.

„Bože,“ řekne, zatímco se směje. „Jsi jako jeden z těch tyranů na dětském hřišti.“

„Jenom pokud mi ve žravý den nevydáš jídlo.“ (pozn. den při dietě, kdy můžete sníst, co chcete) Znovu sáhnu do misky. „Zatahám tě za vlasy,“ řeknu jí.

Posmívá se mi. „Já tě zatahám taky. Kolik nám je? Sedm?“

„To mi řekni ty. Ty jsi ta, která se nechce rozdělit.“ Probodnu ji pohledem a ona se pořád směje tak, že funí. Teď se pro změnu směju já.

„Zrovna teď tě tolik nenávidím,“ říká přes smích a funění.

Chytnu pramen jejich vlasů a lehce zatáhnu. „Dej mi to!“

„Ty jsi takové dítě!“ Plácne mě po hrudi a odstrkuje mě. „Tumáš.“ Překlopí mi misku na hlavu a směje se, jak mi kukuřice padá na ramena a hrudník.

Vezmu si kousek a strčím ho do pusy. „To uklidíš.“ Zakřením se.

Když skončí film, vstávám, ale ona mě zastaví. „Počkej.“

„Co?“

„Než půjdu do postele, musím se podívat na něco veselého.“ Vezme ovladač a začne si s ním hrát.

„Něco veselého?“

„Jo, jako sitcom nebo tak něco. Vymaže mi to z mozku ten horor.“

Zařvu smíchy. „Takže, nech mě si to ujasnit. Sleduješ horory, sama, se zapnutými světly a potom se díváš na něco veselého, abys mohla jít spát?“

„Přesně, jo.“

„Tak proč se teda na ty horory díváš?“

„Když jsem vyrůstala, byla to tradice. Každý Halloween sledovali mí bratři horory, a protože jsem byla o tolik mladší, nemohla jsem se dívat na to samé, jako oni, ale o Halloweenu na to rodiče tak nedbali. Stala se z toho má oblíbená tradice.“

Usměju se. „Dobře, tak pojďme něco vybrat.“

Následující dva roky jsme sledovali maraton hororů a od té doby se z toho bezděčně stala moje nejoblíbenější část Halloweenu.