APITS - 39. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Gianluca

Příští ráno jsem rozlepil víčka a dvakrát zamrkal, jak jsem se snažil zjistit, kde jsem. Do pokoje jsem nedošel. Ležel jsem na svém gauči s prázdnými lahvemi piva, povalujícími se na podlaze všude kolem. Posadil jsem se a okamžitě toho litoval. Položil jsem si hlavu zpátky na polštář a projela mnou ostrá bolest z mojí kocoviny.

„Merde,“ zasténal jsem a přitiskl si ruce na spánky, abych si je jemně namasíroval. Nepomáhalo to. Nakonec jsem byl nucený jít do kuchyně, vypít sklenici vody a znovu ji naplnit. Spolknul jsem několik prášků proti bolesti a stříknul si vodu na obličej. Potřeboval jsem pořádnou sprchu, nebo dvě. Potřeboval jsem se oholit, ale nebyl čas.

Musel jsem najít Georgie.

Převlékl jsem se a prohrábl si rukou vlasy. Klíče jsem si strčil do kapsy a seběhl rychle k penzionu v obavě, že tam Georgie nebude. Předpokládal jsem dobře. Přední dveře byly zamčené. Její pokoj byl prázdný. Její postel vypadala, jako by se nikdy nepoužívala a všechno zářilo čistotou. Stoh knih, které obvykle podpíral noční stolek, byl pryč a já nechtěl ani přemýšlet, co by to mohlo znamenat.

Zamířil jsem ke Katerinině obchodu, připravený dostat z ní informace, ale když jsem tam přišel, nebyla tam. Zaklepal jsem na dveře a přiložil ruce ke sklu. Světla byla zhasnutá a podle hodin vedle dveří jsem věděl, že obchod neotevře ještě další dvě hodiny.

Doprdele.

Otočil jsem se a periferně jsem zahlédl Blue Marlin. Potřeboval jsem kafe, abych si pročistil hlavu. Tohle místo bylo k čekání dobré. Mohl jsem odtud sledovat, jestli někde neuvidím Georgie nebo Katerinu, než půjde do obchodu.

Když mě Antonio uviděl vcházet, usmál se.

„Buongiorno.“

Přikývl jsem a požádal ho o dvojité espreso a croissant.

„To tvoje ranní ptáče už se tady dnes ráno stavovalo,“ řekl s lehkým smíchem.

Trhl jsem k němu hlavou. „Co? Georgie už tady byla?“

Přikývl a ukázal na ulici vedoucí k nádraží. „Je to pár minut. Požádala mě, abych jí nějaké jídlo zabalil na cestu, protože má prý před sebou dlouhý den.“

Zaklel jsem, otočil se na podpatku a běžel tak rychle, jak to jen bylo v lidských možnostech. Ulice byla opuštěná, protože bylo ještě brzy, a tak mi trvalo jen několik sekund, abych se dostal ke schodům. Bral jsem je po dvou, a jakmile jsem doběhl na nástupiště, otáčel jsem se dokola, jestli ji někde neuvidím. Na nádraží stálo několik turistů, čekajících na další vlak, ale žádná Georgie.

„Neviděli jste dívku s hnědými vlasy?“ Zeptal jsem se jich.

Ruku jsem držel ve výšce svého ramene, abych jim naznačil, jak je vysoká, ale zavrtěli hlavami.

„Je nám líto, kamaráde,“ odpověděl jeden muž a zavrtěl hlavou. „Když jsme sem přišli, nástupiště bylo prázdné.“

Zajel jsem si rukama do vlasů a otočil se dokola, než jsem seběhl po nástupišti dolů, jestli někde nesedí. Zkontroloval jsem malý krámek pro turisty, ale bylo ještě zavřeno. Ulice byly prázdné. Přijel další vlak, všichni nastoupili a já zůstal sám.

Nikde nebyla a já se nemohl nadechnout.

Sklonil jsem se, abych potlačil zvratky, které jsem ucítil v krku.

 Mé katastrofické představy z předchozího večera se staly skutečností.

Dávalo smysl, že by Vernazzu opustila stejně náhle, jako se v ní objevila.

„Člověče, jsi v pořádku?“

Byl to ten stejný chlápek, co před chvílí. Stále jsem stál v předklonu a snažil jsem se popadnout dech.

„Můžeme pro tebe něco udělat?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Jak by mi mohl někdo pomoct?

Georgie byla pryč.