APITS - 36. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Georgie

Po včerejší dlouhé, večerní procházce po La Spezii a spoustě spánku jsem jisté věci rozumně přijala a dospěla k závěru, že je všechno v pořádku, ať už jsem to tak chtěla nebo ne.

Jasně, šla jsem do lékárny v La Spezii a koupila si asi tucet těhotenských testů, ale ty byly spíš kvůli dramatu, než pro cokoliv jiného. Skutečným problémem bylo to, že si můj bratr vzal duševně nemocnou ženu a já si říkala, že bychom se měli všichni spojit a zaměřit naši energii proto, abychom jí sehnali pomoc, kterou očividně potřebovala.

V noci mi poslala ještě několik emailů, ale já je nečetla. Místo toho jsem jedla sušenky – které vážně při mé žaludeční chřipce pomáhaly – a opřela jsem se o nadýchaný polštář, než jsem si otevřela knížku. Za poslední hodinu jsem přečetla jen půl strany, ale slyšela jsem, že v dospělosti mají ubývat mozkové buňky. Nebála jsem se.

Přišel mi od Andie další email a já si přečetla jeho předmět: VYČŮREJ SE NA TU TYČINKU, TY TVRDOHLAVÁ IDIOTKO.

Vidíte, co myslím? Je děsivě labilní.

Přesto mohla mít pravdu. Doslova jsem vykoupila zásobu těhotenských testů ve vesnici. Mohla bych si venku otevřít svoji lékárnu a čekat, až dovnitř přijde nějaký pár, kterým bych několik testů mohla prodat. Vzhledem k tomu, že jsem teď na ně měla monopol, říkala jsem si, že by nevadilo, kdybych se jednoho nebo dvou zbavila.

Myslela jsem na to, že bych mohla jeden vyzkoušet. Otevřela jsem noční stolek a sáhla po růžovobílé krabici, ale pak jsem v hale uslyšela Gianlucovy kroky, než se v penzionu rozlehl jeho hlas.

„Georgie?“

Pane Bože.

Prudce jsem zavřela šuplík a skočila před něj, abych ho schovala. Gianluca po lehkém zaklepání otevřel dveře a na tváři měl usazený velký úsměv.

„Čau... ty tam.“

Svraštil podezřele obočí. „Páni. Ahoj.“

„Ahoj znovu.“

Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Co děláš?“

Oba naše pohledy padly na postel, kde ležela otevřená krabice sušenek.

„Je ti dobře?“

„Ano. Právě jsem si četla... a dávala si svačinku.“

Byla to pravda, technicky.

„Aha, no tak pojď. Musím ti něco ukázat.“

Zamračila jsem se. „Kde? Popravdě řečeno, musím zůstat tady a...“

Zavrtěl hlavou a chytil mě za ruku, než mě vytáhl z pokoje. Vzedmula se ve mně žaludeční nevolnost, ale sušenky ji na chvíli zmírnily; musela jsem doufat, že to nebude trvat dlouho.

Venku na nás čekali Massimo a Katerina.

Neviděla jsem Kat od naší hádky na hoře, ale jediný pohled na ni mě ujistil v tom, že to chce mezi námi urovnat. Taky jsem to tak mezi námi nechtěla nechat – i já jsem litovala, že jsem na ni křičela – a beze slova jsem k ní přistoupila, abych si s ní potřásla rukou.

„Příměří?“

Usmála se, jako by se jí obrovsky ulevilo a přitáhla si mě do náruče. „Příměří.“

„Omlouvám se, že jsem taková kráva. Úmyslná slovní hříčka.“

„Tak to jsme dvě.“

„Tak to bylo rychlé.“ Zasmál se Massimo. „Myslel jsem, že tu budeme stát nejméně půl hodiny, než k tomu dospějete.“

„Na to se máme moc rády,“ smála se Katerina, zavěsila se do mě a táhla mě na náměstí.

Všichni vypadali, že vědí, co dělají, kromě mě.

„Kam to jdeme?“

„Chceme dokončit výlet, který jsme započali před několika dny.“

Oh, zabte mě. Čekali ode mě, že ve svém stavu polezu po horách?

„Nechte mě si vzít alespoň nějaké pořádné boty.“

Katerina zavrtěla hlavou a pokračovala v chůzi směrem k nádraží. Nastoupili jsme a zamířili k Manarole. Z pěti vesnic oblasti Cinque Terre jsem popravdě v téhle vůbec nebyla. Znala jsem jen vlakové nádraží, kterým jsem občas projížděla, ale teď mě vedli dál, dolů po kamenité cestě k moři.

Bála jsem se o své sandály a letní šaty, ale jak jsem tak viděla, turistickou výbavu neměl ani jeden. Gianluca měl na sobě šortky a bílou plátěnou košili. Katerina nesla velkou slaměnou tašku až po okraj nacpanou něčím, co vypadalo, jako plážové osušky.

Pokračovali jsme po kamenité cestě, až jsme dorazili do města Manarola, což byla oblast, kam bych se nikdy neodvážila. Stály tam pastelové domy a restaurace byly nacpané turisty, ale na rozdíl od Vernazzy, Manarola byla položená vysoko na útesech, což nabízelo nádherný výhled na okolní moře. Turisté se tísnili u železného zábradlí na hlavním náměstí, což bylo nejlepší místo na focení a natáčení pohledu přes okraj skály dolů. Místo, kam mě Katerina odtáhla, bylo přímo na okraji. Podívala jsem se dolů a zalapala po dechu.

Těsně pod námi byla obrovská, přirozeně vytvořená jeskyně, ve které se dalo plavat. Voda v ní byla křišťálově čistá a obklopená zubatými skalními útvary, na které lezly děti a používali je ke skákání do vody. Kolem stěn ponořené jeskyně se občas mihla ryba, která utíkala před vetřelci. Rekreanti se slunili kolem jeskyně, na hladkých žulových skalách, které se tam v průběhu let vytvořily.

„Jdeme tam dolů?“

Gianluca se postavil za mě a přitiskl mě svým tělem k zábradlí. „Zaplaveme si.“

„Nevzala jsem si plavky.“

„Já vím.“

Řekli mi, že je to rituál. Přejít z Riomaggiore do Manaroly, sundat si propocené oblečení, skočit do vody a odměnit se tak ta tu tvrdou práci. Vzhledem k tomu, co se stalo při našem výletě, jsme k tomu nedostali šanci.

Teď jsme tady byli, abychom si to vynahradili.

Gianluca mě vedl dolů, po strmém schodišti, vytesaném do žuly. Našli jsme si pro nás volné místo a vyzuli se z bot. Chlapci si stáhly košile a já se podívala nahoru, vědoma si všech turistů, kteří nás sledovali. Měla jsem na sobě ladící modré prádlo, což bylo víc látky, než měla většina plavek, které jsem v Itálii viděla, ale pořád jsem se cítila dost sebevědomě, abych si přetáhla šaty přes hlavu.

Masimo už byl jen v trenkách a chystal se skočit do vody. Katerina si svlékala oblečení, které poskládala vedle své plážové tašky.

„Nervózní?“ Zeptal se Gianluca, když se na mě podíval přes rameno.

Na okamžik jsem se na něj zadívala, jak tam stojí se sluncem nad hlavou a tyrkysovou vodou za zády. Měl krásně opálenou pokožku. Široká a svalnatá ramena. Těžké řasy. Husté hnědé vlasy a ďábelský úšklebek na tváři. Byl to nejromantičtěji vypadající muž, jakého jsem kdy viděla, a občas mě bolelo, když jsem se na něj podívala. V jiném světě by to byl arogantní debil. Žádný člověk tak dobře nevypadá, aniž by neměl nějakou nesnesitelnou vlastnost, ale Gianluca takový nebyl. Měl srdce ze zlata, jemnou duši a já věděla, že když miluje, tak navždy. Natáhl ke mně ruku. „Pojď, skočíme společně.“

***

Později v noci jsem ležela sama ve své posteli v penzionu a konečně našla odvahu k tomu, udělat si test.