Unpredictable - 5. kapitola

Překlad: Markéta

PARKER

Probudím se a poté, co sundám Puss Puss ze svého polštáře, zkontroluju hodiny. Je sobota, 7 večer. Nenaspal jsem tak moc, jak jsem chtěl, ale prozatím to stačí. Jdu do kuchyně a najdu žlutou lepku na lednici. Je tam napsáno Parkere, máš v ledničce jídlo. Sam říkala, že jsi požádal o laskavost, což mi přijde zvláštní. Můžeš mi to vysvětlit později. Nemáš zač. Tate.

Usměju se, když otevřu ledničku. Je tam kastrol, nějaký dezert a nějaké enchiladas. Vytáhnu telefon ze zadní kapsy a zavřu ledničku, zatímco vytáčím Samino číslo. Mířím zpátky do své ložnice. Odpoví na druhé zazvonění.

„Co se děje, Parkere?“ ptá se a zní podrážděně. Neměl jsem volat. Vím, že toho má hodně.

„Já, ehm, jsem ti chtěl zavolat a poděkovat ti. Našel jsem jídlo, které mi Tate donesl domů.“

„Aha,“ říká překvapeně. Já vím, Sam, většinou jsem debil. Nikdy nevolám ostatním, abych jim poděkoval. „Doufám, že je toho dost.“ Hlas jí změkne.

„Je toho dost. Děkuju ti,“ opakuju. Jak moc jí mám děkovat?

„Nemáš zač,“ říká, a já držím nešikovně telefon u ucha, zatímco se snažím svléknout svoje boxerky. Můžu říct, že se chce zeptat na tu situaci. Chce vědět, co se stalo, ale já o práci se svými přáteli nemluvím. Zvláště s dívkami. Jsou moc emocionální. K čertu, i já plakal, když jsem viděl tu malou holčičku a otce. Sam by to dostalo. Nevím nic o mateřské lásce, ale vím, jaké to je, když má rád strýc. Považuju se za strýce její a Sladovy malé holčičky. A zabilo by mě, kdyby se Sadey něco stalo.

„No, už tě nechám být,“ říkám, abych ukončil tuhle trapnou konverzaci. „Jen jsem ti chtěl ještě jednou poděkovat.“

„Kdykoli,“ odpoví a já zavěsím. Hodím telefon na postel a zvednu tričko nahoru, abych  ho přetáhl přes hlavu. Len se zachytí o můj nos a já se syčivě zhluboka nadechnu.

Jdu do koupelny a podívám se na sebe do zrcadla. Ta věc je stále oteklá. Jsem si zatraceně jistý, že mi ho to mládě zlomilo. Natáhnu ruku a snažím se ho dotknout, ale bolest mě střelí do obličeje. Nadávám, dojdu pro lékárničku a hledám nějaký Advil. Pro teď to bude muset stačit. Mám nějaké věci, o které se musím dnes v noci postarat.

****************

Nenávidím tuhle část mé práce. Tu část, kdy se blízcí musejí rozloučit – kde musí čelit zlu ve světě. To je moje práce. To je důvod, proč jsem se stal policistou. Abych zvládal takové situace, takže by to ostatní nemuseli dělat.

Podívám se naposledy na papírek, abych si ověřil adresu, a zahnu k odpovídajícímu domu. Vypnu motor a natáhnu se přes sedadlo spolujezdce, abych popadl krabice, co kterých jsem předělal jídlo, a pak taky popadnu čistě vypranou deku. S hlubokým nádechem opouštím svoje auto.

Několikrát se zhluboka nadechnu, zatímco jdu k domu. Pohled na dětské chodítko na verandě mi láme srdce. Byla tahle holčička jedináček? Bylo by to pro ně snazší nebo těžší? Já nemám děti. Ale nebyl jsem jedináček. Mám mladšího bratra, se kterým nikdy nemluvím. A můj táta ho miluje víc. Já byl matčiným oblíbencem. Neříkám, že je to takhle ve všech rodinách, ale takhle jsem byl vychován já. To je to, co znám. Neznamená to, že je to správné, prostě tím chci říct, že to chápu – to upřednostňování.

Snažím se narovnat knoflík na své černé košili předtím, než zazvoním. Přemýšlel jsem, že si na sebe vezmu svou uniformu, ale rozhodl jsem se jinak. Nejsem tady jako policista, jsem tady jako normální člověk, který chce vzdát hold.

Narovnám záda, když slyším odemykání dveří zevnitř. Ty se otevřou a v nich stojí žena, která vypadá jako na počátku dvacátých let. Její po ramena černé vlasy vypadají nemytě. Její nadrozměrná košile se zdá, že z ní brzy spadne a černé jóga kalhoty vypadají, že jsou až moc velké. Ale jsou to její zelené oči, které vypadají nejhůř. Jsou podlité krví a prázdné. Tváře má  vlhké a nos má červený a drsný. Cítím znovu ztrátu té malé holčičky.

„Mohu vám nějak pomoci?“ Hlas má jemný, ale zní ustaraně.

„Zdravím….“ Polknu nervózně. Jak můžu vytahovat něco, na co se ona pravděpodobně snaží zapomenout? „Moje jméno je Parker. Důstojník Parker O´Hare.“ Informuju ji a její oči se začnou plnit slzami, jako by vědělo, proč jsem tady. Srdce se mi láme. Abych zabránil svému vlastnímu zhroucení, nabídnu jí krabice. „Přinesl jsem vám nějaké jídlo.“

Slzy jí stékají po tvářích, zatímco si ho ode mě vezme. „Prosím, pojďte dovnitř.“ Ustoupí do strany.

„Ach ne….“

„Prosím,“ naléhá a já jí nechci odmítnout.

Přikývnu. „Děkuju vám,“ říkám, když vstupuju do jejího domu. Je malý, ale dobře udržovaný. Jsou tady fotky malé holčičky, které jsou postavené po celé délce římsy nad krbem. Byla rozkošná. Měla stejné zelené oči jako žena, která stojí přede mnou. Taky měla stejné černé vlasy, ale byly trochu kudrnaté. Úplně poslední snímek je ona, jak spí na posteli a to vypadá skoro stejně, jako když jsem jí viděl dnes ráno. Mírumilovná.

„Je mi líto, že jsem vás obtěžoval,“ říkám, otáčejíc se k její matce. Nemůžu se dívat na víc snímků té malé holčičky.

„Neobtěžoval,“ říká, pokládajíc krabice na konferenční stolek. „Mohu vám něco nabídnout?“ ptá se, utírajíc si slzy z očí.

„Ne, děkuju vám.“

Ona se na mě podívá a já si uvědomím, že mám na sobě pořád ještě sluneční brýle. Nevím, proč jsem si je sem vlastně vůbec bral. Slunce už začalo zapadat. Rychle si je posunu na hlavu a pokouším se nekrčit, když si je sundávám z kořenu svého nosu. „Byl jste tam?“ ptá se, zhluboka se nadechujíc.

„Ano, madam.“

Dává mi malý úsměv. „Prosím, říkejte mi Taylor.“

Podívám se na deku, kterou držím stále v ruce. Nemyslím si, že ona ví, že ji pořád držím v ruce a málem jsem na to sám zapomněl. „Myslel jsem, že byste to chtěla mít,“ říkám, přecházejíc k ní a podávajíc jí to.

Pomalu e natáhne a vezme si ji do dlaní. Přitlačujíc si ji k hrudníku, skloní hlavu. Stojím tu a dívám se, jak matka pláče za ztrátu svého dítěte. Nevinné dítě bylo vzato příliš brzy své milující matce.

Podívá se na mě a slzy jí v proudech stékají po tvářích. Popotáhne a přijde ke mně. Obalí paže okolo mě a já jí tiše obejmu zpět. „Děkuju vám,“ pláče mi do hrudníku. „Děkuju, že jste mi dal kousek mého dítěte.“

A s těmito slovy dovolím slzy klouzat po mé tváři.

KATHERINE

Už to jsou dva týdny, co jsem nakopala svému ex, Rollinovi, a byla zatčena. Přeju si, abych mohla říct, že to bylo to nejníž, co jsem se dostala, ale byla by to lež. Nejsem lhář. Můj táta mě vychoval, abych mluvila pravdu. A teď nechápu, že jsem se zapletla s někým, kdo vyjadřoval každý malinký pocit, který kdy měl. Tenhle druh sraček si nechávám pro sebe. Já nepláču. Pláč ukazuje slabost a dokonce i laskavost osoby se proti vám může během vteřiny obrátit a použijí to proti vám. Proto stojím pevně nohama na zemi a nechávám si všechno hlavně pro sebe. Zdá se, že to z větší části funguje. Poslední dva týdny byly skutečně docela dobré. Můj táta byl propuštěn z nemocnice a já si vzala nějaké volno, abych se o něj doma starala. Dnešek je prvním dnem, kdy jsem odešla z domu. Dnešek je dnem, kdy se moje kamarádka Missy vdává.

Těžce si povzdechnu, zatímco se na sebe dívám v obrovském zrcadle. Fialové šaty sedí perfektně, ale cítím se nepohodlně. Díky nim vypadám až moc hezky. Dělám si make up a vlasy denně, ale cítím se nejhezčí, když jsem si jistá, že si ostatní myslí, že vypadám ošklivě. V posilovně. Když je moje tělo vyčerpané a já jsem zpocená – to je tehdy, kdy se cítím být krásná. To je tehdy, kdy se cítím být silná. Když mám pocit, že už mám dost, ale tlačím na sebe, abych se dostala ještě dál. Když jsem vyrůstala, byla jsem vážně opravdu hubené, vysoké dítě. Víte, o čem mluvím. Měla jsem chudé nohy a kostnaté ruce. A navíc jsem na dívku byla až moc vysoká. Nakonec jsem přestala růst, když jsem měla 180cm ve věku šestnácti let. Byla jsem hodně vděčná za ten den. Měla jsem kamarády, ale to neznamenalo, že se na mě ostatní nedívají, jako bych byla blázen. Kluci v mém věku se mě nezeptali na rande, a jsem si jistá jako peklo, že se tak jako tak nenašel ani žádný středoškolský idiot. Preferovala jsem vysokoškoláky. Vysokoškoláci nebyli všichni tak kritičtí. Prostě se chtěli jen opít, nebo něco víc. Tehdy to nazývali vychladnutím. Takže když jsem se dostala ven ze školy, navštěvovala jsem posilovnu a rozhodla se brát to, že jsem malá, jako výhodu.

Znovu se podívám do zrcadla a uhlazuji si tmavě fialový materiál. Usměju se při měkkosti proti svým dlaním. A skutečnost, že moje kamarádka se asi za dvacet minut vdává, je jen třešinka na dortu. Doslovně.

„Miluju tyhle šaty,“ říká Sam, půvabná brunetka vedle mě. Její nevlastní bratr je Tate, ten, kterého si bere moje dobrá kamarádka Missy.

„Že jo?“ říkám s úsměvem. Byla jsem na dvou svatbách. Jedna byla svatba mé kamarádky ze střední školy, která otěhotněla přímo po škole. Vzala si otce dítěte, ale skončilo to po roce. Kdo by to byl tušil? A ta druhá byla svatba mojí sestřenice. Šaty byly odporné, ale můj táta mě přiměl je mít na sobě. Později jsem je spálila.

„Mluvte za sebe,“ říká Holly se zamračením. „Vypadám odporně,“ zafňuká, když si přejede rukou přes svoje rostoucí bříško. „Vypadám jako nějaký obří hrozen.“

Všechny se smějeme. „Vypadáš rozkošně, sestřičko,“ říká Sam, pokládajíc ruku na Hollyino bříško. Sam je vdaná za Slada, který je Micahův starší bratr a Hollyin manžel. Může to být dost matoucí. Všichni jsou nějakým způsobem spojeni; jsem tady ta lichá. Ale nechovají se ke mně tímto způsobem. Všichni jsou milí a velmi vstřícní.

„Vy všechny vypadáte dokonale!“ říká Missy, zatímco se k nám otáčí s úsměvem na tváři a malou růžovou růží ve vlasech, kterou si přidělala k závoji. „Chci udělat velmi rychlý přípitek a říct vám všem, jak moc vás miluju,“ říká, zatímco Courtney, jejich další dobrá kamarádka, nám začne rozdávat pití.

„Já nemůžu,“ říká Holly, zvedajíc ruce.

„Je to šumivá šťáva,“ informuje nás Missy. „Myslela jsem na tebe, Holly.“

Courtney kolem nás projde. Jakmile máme každá svoji skleničku, Missy zvedne tu svojí. „Na moje holky.“

„Tenhle přípitek měl být pro Tebe,“ říkám se zamračením. Všechny holky přikyvují hlavami, když se mnou souhlasí.

Missy zavrtí hlavou. „Tenhle den je o mě. Tenhle moment je o vás holky. Miluju vás všechny.“ Usmívá se. „Děkuju vám, že jste mi pomohly dojít až k tomuto dni a že je mnohem krásnější už jen proto, že jste jeho součástí. Na zdraví,“ říká předtím, než ho do sebe hodí, a my ji všechny následujeme.

„Kdo se chce vsadit?“ ptá se Courtney.

„Vsadit?“ ptám se zvědavě.

Sam odpoví na mou otázku. „Všichni naši muži se vždycky sázejí na nějakou věc.“ Protočí oči. „Je to docela komické.“ Otočí se na Courtney. „Na co ses chtěla vsadit?“

„Myslela jsem na Parkera.“ Směje se. „Vsadím se, že si to s někým rozdá v hale ve skříni ještě předtím, než Missy a Tate vůbec rozkrojí dort.“ Směje se pro sebe.

„Kdo je Parker?“ ptám se.

Sam se ke mně otočí. „To je mrzutý kamarád od kluků. Víš, jak každý má nějakého kamaráda, který ošuká všechno? Tak to je on. A na mojí a Sladově svatbě se vyspal s Hollyinou sestřenicí ve skříni.“ Holly si těžce povzdechne. „A pak políbil Tateovu matku,“ pokračuje Sam. „Bylo to docela komické.“

„To zní, jako by byl splachovací,“ říkám a pak se přikrčím, když si uvědomím, jak hnusné bylo mluvit špatně o jejich kamarádovi „Omlouvám se.“

„Ne. To on je.“ Směje se Missy. „Ale neměj strach. Už jsem mu řekla žádný sex na naší svatbě nebo na recepci.“

„Nemůžeš tomu chlapovi říct nic,“ dodává Courtney. Pak na mě ukáže. „Buď opatrná; jsi jediná svobodná družička. A jsi žhavá.“ Směje se. „Tak si dávej na něj pozor. Bude se ti snažit dostat mezi tvoje nohy.“

„Zvládnu to sama,“ říkám s úsměvem, díky kterému se všechny smějí.

„Je čas jít, dámy.“ Sam položí svou prázdnou skleničku na podnos a popadne i tu Missyinu.

„Jen jděte. Hned tam budu,“ zavolám, jakmile všechny opouští místnost. Naposledy se na sebe podívám, opravujíc si svůj lesk na rty, když v zrcadle vidím, jak se dveře za mnou otevřou.

„Dobře, dobře, dobře.“ Slyším hlas za sebou ve dveřích. „Takže ty jsi ta krásná žena, kterou budu doprovázet uličkou?“

Popadnu sukni svých šatů a vytáhnu ji nahoru tak, aby mi dovolila otočit se. V puse mi vyschne ve vteřině, když uvidím, kdo je tím mužem. To mě poser! Může být moje štěstí ještě horší?