Unpredictable - 3. kapitola

Překlad: Markéta

PARKER

Dojedu na svou příjezdovku a strhnu si sluneční brýle z obličeje předtím, než je hodím na svou palubní desku. Slunce už oficiálně vysvitlo – a to vůbec nepomáhá mé bolesti hlavy. Naposledy se podívám na svůj obličej. Nos mám červený, a moje oči jsou nafouklé. Myslím, že mi musela ta děvka zlomit nos. Mám bušící bolesti hlavy a cítím, jak mi v nose pulzuje. Jaký to způsob ukončení směny. Směny, kterou jsem v prvé řadě neměl ani naplánovanou.

Dostanu se z auta a otočím se, když uslyším třísknutí dveří od auta. „Kdes byl? Čekám tady na tebe už hodiny!“ Křičí Sandy, zatímco přichází po příjezdovce. S tím, jak šíleně probíhala včera moje noc jsem kompletně zapomněl na to, že jsem jí řekl, aby tady přijela.

„Já….“

„Ach můj Bože,“ zaskřehotá, házejíc si ruce před pusu, zatímco se dívá na mou uniformu. „Jsi postřelený?“ ptá se, zatímco zkoumá krev.

Protočím oči. Nekrvácel jsem zase tak zatraceně hodně. „Ne. Do tváře mě udeřila ženská. Díky tomu můj nos krvácí.“

„Jsi v pořádku?“ Položí mi obě ruce na obě tváře, ale já se od ní odtáhnu, nechci žádný kontakt.

„Je mi fajn,“ říkám, „Ale ty běž domů.“

„Co prosím?“ dožaduje se. „Čekala jsem tady na tebe věčnost.“ Hlas se jí zvyšuje.

„No, musel jsem udělat nějakou zkurvenou práci,“ vyštěknu. „Je mi líto, jestli je ti to nepříjemné.“ Kurva, už jen z toho řvaní mě bolí nos.

„Parkere.“ Hlas jí změkne, jakoby chtěla mluvit cestou do domu.

„To se nestane. Běž domů, Sandy,“ říkám předtím, než se otočím a ukážu jí záda.

Vejdu do domu a zamknu za sebou dveře. Dokážu si představit, jak mě teď Sandy nazývá. Kokot. Kretén. Hajzl. Na tom nezáleží. Už jsem to všechno slyšel předtím. Ona není první děvkou, kterou jsem nasral.

Projdu domem do kuchyně, kde najdu svou snoubenku svého spolubydlícího, Missy, jak sedí u kuchyňského stolu. Její blond vlasy má v chaotickém drdolu a tvář má bez make-upu. Mimochodem tím, jak zívá, můžu říct, že se musela právě probudit.

„Co to děláš?“ ptá se rychle a já se na ni podrážděně podívám.

„Zrovna jsem došel z práce,“ říkám zvedajíc ruku, abych zachytil stopy krve, které cítím, že mi stékají dolů po bradě.

„Co se ti stalo?“ ptá se, když si odkašle.

„Bláznivá děvka se mi stala,“ zavrčím, popadajíc ledový obklad z mrazáku předtím, než si sednu naproti ní. „Co je s tebou?“ její modré oči jsou napuchlé a její líčka jsou vlhké. Je snadní vidět, že plakala, i když se teď usmívá jako idiot. Ženy mohou být tak matoucí.

„Co tím myslíš?“ Úsměv se jí zvětší do bodu, kde to vypadá až děsivě.

„Vypadáš tak….že trpíš závratí.“

„Takže, nikdo nezemřel?“ ptá se s úsměvem.

Posunu se nepohodlně na židli, odmítajíc zmínit holčičku, která je pořád stále tak čerstvá v mojí mysli. „Dobrá.“ Položím svůj ledový obklad na stůl. „Nevím, co se to s tebou děje. Ale měl jsem kurevsky strašnou noc v práci. A vážně nejsem v náladě rozluštit tom co se mi snažíš říct.“

Zhluboka se nadechne, zatímco jí úsměv zmizí z tváře. „Minulou noc jsem měla hrozný sen.“

Obočí mi stoupne. Proč by jí zlý sen přiměl mít dobrou náladu? To mi nedává smysl, ale ženy to dělají zřídka. „O čem?“

„Měla jsem sen, že Tate nepřežil tu střelnou ránu.“

Oči se mi rozšíří a ona si povzdechne. „Jsem zmatená,“ říká, vrtíc nad sebou hlavou. „Měla jsem sen, že jsme byli zpátky v pekárně. Ten den, kdy ho Jonathan postřelil.“

Vzpomínám si na ten den velmi dobře. Střelil jsem a zabil Tateova nevlastního otce.

Vidím Tateova nevlastního otce, Jonathana, zvednout pistoli a zaměřit na Missy. Zvednu pistoli a vystřelím. Střelím ho rovnou do hrudi. Mrtvý okamžitě, ale pak se podívám na podlahu. Tate leží na Missy a moje srdce se zastaví v momentě, kdy vidím unikat krev zpod jejich těl. Byl jsem příliš pomalý.

Rychle se skloním, zatímco mi další důstojník pomáhá ho odtáhnout z Missy. V uších mi zvoní ze zvuku výstřelu v tak malém prostoru. Ale ignoruju ten zvonivý zvuk a vyštěknu několik příkazů. Položíme Tatea na záda na podlahu v pekárně a Missyin hlas vykřikne, když začne lézt směrem k němu.

Můj nejlepší přítel Slade jí popadne a drží jí zpátky, aby nám dal prostor k práci. Natáhnu se a odtrhnu z něj jeho krví nasáklou košili. Pak si ji zabalím okolo ruky a přitisknu jí na střelnou ránu, snažíc se zastavit krvácení.

„Je tady spousta krve,“ říká důstojník, která klečí naproti mě. Hlas se mu třese a já se natáhnu pro svou vysílačku. Požaduju záchranku a dávám jim naši polohu. Můj spolubydlící – můj nejlepší kamarád – krvácí přede mnou a já můžu udělat jen tohle. „No tak, Tate,“ říkám, zatímco důstojník provádí masáž srdce. „Tohle nám nedělej,“ dožaduju se.

„Prosím,“ pláče Missy. „Prosím zachraň ho, Parkere,“ prosím a z toho se mi zvedá žaludek. Co když nemůžu?

„Proč?“ pokračuje v pláči. „Tate,“ křičí doufajíc, že její hlas ho přivede zpátky. „Miluju ho. Prosím.“ Hlas se jí třese a mě se stáhne hrdlo.

Policista, dávajíc masáž srdce zkontroluje jeho puls a pak se na mě podívá. Znám ten pohled a cítím se otupělý. Jeho teplá krev mi pokrývá více jak polovinu mojí uniformy a z té samotné vůně se mi chce zvracet. Ta vůně mě ještě nikdy předtím neovlivnila, ale když se to týká vašich přátel, tak se to stane. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Mám tě rád, bratře, říkám potichu předtím, než otevřu oči a podívám se na ženu, která ho miluje.

Nemůžu zadržet slzy, které mi stékají po tvářích. „Je mi to líto, Missy.“ Hlas se mi zlomí a celá její tvář zbledne.

„Ne,“ vykřikne vrtíc hlavou. „On by mě neopustil,“ vzlykne, zatímco bojuje se Sladem.

Podívám se na něj a přikývnu hlavou, aby jí pustil. Jakmile ji pustí, ona přileze k němu a odtlačí mě z cesty. „Prosím Tate,“ prosí. „Prosím, neopouštěj mě.“ Rozhlédne se po místnosti, zatímco se my všichni na ni díváme. Každý z nás prožívá své vlastní osobní duševní zhroucení z jeho ztráty. „Proč něco neděláte?“ vykřikne a já polknu knedlík v krku.

„Miluju tě,“ popotahuje, pokládajíc svou hlavu na jeho zakrvácený hrudník. Začne znovu sama s masáží srdce, zatímco mu říká, aby vydržel. Aby zůstal s ní. Aby bojoval, aby žil, kvůli ní. Je toho všeho už moc.

Položím na ní ruce, zastavujíc jí. „Ne,“ vykřikne, zoufale se snažíc mě odstrčit.

„Missy,“ vyštěknu, popadajíc jí za ruce. Vstanu a vytáhnu jí sebou. Bojuje se mnou vším, co má, ale přetáhnu jí na druhou stranu pekárny a přitisknu jí ke zdi, snažíc se použít své tělo, abych jí zablokoval výhled na tělo ležící na podlaze.

„Přestaň. Můžu ho zachránit,“ vzlyká mi do uniformy.

Zabalím okolo ní paže. „Je mi to tak líto, Missy.“ Pláču stejně.

„Zemřel. V mém snu. Cítila jsem to tak…..skutečně,“ říká, přivádějíc mě zpět z mých vzpomínek. Měla pravdu. Mohla ho zachránit a taky to udělala. „Co kdyby on….“ Nějakým zázrakem se kvůli ní vrátil k životu. Zastřelilo jsem toho bastarda, jeho nevlastního otce. Nebyl prvním člověkem, kterého jsem zastřelil, a nebyl určitě ani tím posledním. Dokážu si jen představit, jaké noční můry má pořád z té noci. I když už to bylo před několika měsíci.

„Nemůžeš žít s ‚co kdyby‘. Nebo ‚proč ne‘?“ přeruším jí. „Budoucnost je nepředvídatelná, Missy. Nemůžeš změnit to, co už se stalo.“ Tate toho dne nezemřel. Skočil před tu kulku, aby jí zachránil život, ale nezemřel. Zachránil jí a ona zachránila jeho. Ta láska, kterou mají pro sebe navzájem je tak rozkošná, až je občas odporná. A já mám to štěstí, že to musím vidět každý den. Ne! Ale já bych vyměnil všechno za to, abych viděl svého nejlepšího přítele šťastného, i kdyby mi z toho mělo být zle.

„Ale to se opravdu nestalo. To je ta věc. Doslova jsem se probudila zpocená s bušícím srdcem. A on byl hned vedle mě.“ Zavrtí hlavou, jako by si pročistila myšlenky na to, že zemřel. „Nevím, proč se mi o tom zdá,“ zašeptá. „Stalo se to už tak dávno.“

„Někdy se bojíme o to, co nechceme ztratit.“ Nikdy jsem nepoznal ztrátu. Ten druh ztráty, kdy ztratíte někoho, koho milujete. Ale cítím ztrátu každý den. Cítím ztrátu jiných lidí a to mě pokaždé po kouskách zabíjí.

Natáhnu se přes stůl a vezmu její vodu, náhle si potřebuju navlhčit to sucho v ústech. Pohled na malou holčičku, ležící mrtvou a krev na silnici, mi stále leží na mysli. Smíchejte to se vzpomínkou na mého umírajícího kamaráda, kdy+6 jsem na něm měl své ruce, a to vám zatřese vaším světem. 

Usměje se, když se napiju. „Kdy se zamiluješ?“ zeptá se.

„Promiň?“ ptám se, zatímco se dusím vodou.

„Kdy se hodláš zamilovat, Parkere?“ ptá se sladce s úsměvem.

„Jsem imunní.“ Díky Bohu za to.

Zasměje se. „To není nemoc,“ argumentuje. „V mém snu řekl Slade, že kterýkoli z vás chlapů by to udělal pro ženu, kterou miluje. Každý z vás by skočil před tu kulku.“

Tvář mi změkne a dávám jí domýšlivý úsměv. „Missy, nasazuju svůj život každý den pro lidi, které ani neznám. Člověk nepotřebuje milovat, aby jako první položil svůj život pro ostatní.“ Můžu být čurák, ale dal jsem přísahu chránit ty, kteří to potřebují. I když to znamená vystavit svůj život nebezpečí. Bylo to to nejjednodušší rozhodnutí, jaké jsem kdy ve svém životě udělal.

Přemýšlí o tom pár vteřin předtím, než promluví. „Dobrá tedy. Odpověz mi na tohle.“ Přikývnu. „Z nějakého důvodu popíráš sám sobě příležitost milovat ženu, ale přesto máš rád Tatea.“

„Ale tohle je ji….“

Přeruší mě. „V mém snu jsi plakal. Hodně! Vzal sis volno z práce, abys tady zůstal se mnou. Ale mohla jsem vidět, že taky truchlíš. Chyběl ti, protože jsi ho miloval jako bratra. A teď vím, že bratrská láska je jiná, než co bys cítil k ženě, ale proč bys to odpíral sám sobě víc, než těm druhým?“

„To je jednoduché. Nechci znát tyhle pocity.“ Řeknu pravdu bez váhání.

„Jaké pocity?“

„Ty, které jsi měla ve svém snu. Ty, které ti rozervaly srdce a nechají tě s pocitem méněcennosti. Tím, že miluješ Tatea, mu dáváš moc, kterou nad tebou má. Moc, která tě nakonec zničí.“ Je to pravda. Nechci cítit tenhle typ ztráty. Raději budu tím, kdo se otočí a odejde, než být tím, kdo pláče, že někdo měl sílu zanechat mě zranitelného a opuštěného.

„Ale co ten další pocit?“ ptá se.

„Jaký další pocit?“ ptám se, zatímco mi těžknou víčka. Jsem tak unavený.

„Ten, který jsem cítila, když jsem se probudila a uvědomila si, že jsem ho nikdy neztratila. Byl tam po celou tu dobu a můj svět byl zase v pořádku. On může mít tu moc mě zničit, ale taky má moc mě vyléčit. Nestojí ten pocit za to?“

Moje obočí se stáhne při jejích slovech. Nezáleží na tom, jaký druh naděje vám to dává. Každý umře. Každý se v určitém okamžiku zamiluje. Tenhle pocit není udělán tak, aby trval věčně.

Vstanu a usměju se na ní, připraven tenhle rozhovor ukončit. „Vypadáš jako sračka,“ říkám a ona se směje, protože ví, že je to pravda. „A pro záznam,“ říkám předtím, než začnu odcházet, „nestojí to za to. Nemůže ti chybět něco, cos nikdy neměla, Missy.“ S těmito slovy jdu zpátky do své ložnice, s ledovým obkladem na mém zakrváceném nose.

Hodím ledový obklad na postel, zatímco si začnu svlékat košili, když se mi vrátí obrázek té malé holčičky, ležící tváří dolů na silnici. Tohle mou mysl neopustí. Pak si vzpomenu na tu deku a přešlápnu.

Hlava se mi zakloní. „Ta deka….“ Vylítnu ze svého pokoje a běžím zpátky k autu. Popadnu deku ze svého policejního auta a mířím rovnou do prádelny. Jemně ji vyperu v umyvadle. Mám neuvěřitelné nutkání zvracet, zatímco mi krev proudí přes mé ruce a vyplavuje se pryč, ale zadržím to. Špatná věc je, že jsem viděl horší věci, než mrtvé dítě ležící na silnici. K sakru, já byl tím, kdo zabíjel. Nikdy ne dítě, ale neučili jsme se, že život je život? Bez ohledu na to, zda jsou jim dva nebo padesát, nikdy to není jednoduché.

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, zatímco mi vůně mědi zaplňuje nos. Po několika hlubokých nádeších, které nepomůžou k tomu, aby uklidnily moje nervy, podívám se zpátky dolů na deku, když vypnu vodu. Vyždímám ji.

Pak se otočím a dám jí do pračky. Natavím program na jemné praní a zmáčknu tlačítko start. Stojím tam s rukama na podložce a hlava mi visí, zatímco zhluboka dýchám. Můj zkurvený nos stále pulzuje a v hlavě mě stále buší. Jsem vyčerpaný. Ale je tady jedna poslední věc, kterou musím udělat předtím, než vůbec budu přemýšlet o tom, že půjdu spát. Odrazím se od podložky a zamířím k předním dveřím.