Unpredictable - 2. kapitola

Překlad: Markéta

Ahoj holky,

Pamatujete si, jak jsem vám psala u předchozí novely, že jsem jí přeložila raději dřív, protože to navazuje na tuhle knihu??? Tak si vzpomeňte na poslední kapitolu, jak přišel Parker se zakrváceným nosem domů….. Tady máte událost, jak se to stalo :- )

Markéta

PARKER

„10-105,“ Zesnulé tělo. Slyším říkám důstojníka do své vysílačky, zatímco stojím vedle něj uprostřed dálnice. Tvrdě polknu nad tím, co to znamená. Slyším to tak často, ale přesto to na mě pořád působí. Pořád se mi z toho dělá špatně od žaludku.

Trosky.

Násilí.

Krev.

Oběti.

Všechny tyhle věci se rovnají totálnímu chaosu. Překvapilo by vás, kolik krutosti je na tomto světě. Můžete ležet ve své pohodlné posteli v noci se svým milencem vedle vás, zatímco se na to díváte v TV a myslet si ach můj Bože, jak to může někdo někomu udělat? Ale já to prožívám. Vidím to každý den. A nikdy to není snazší. Bez ohledu na to, co vám říkají, nebo na co se vás snaží dopředu připravit v tréninku, člověk se neztotožní s horory, které vidím, když jsem ve službě.

Být policistou může jen určitým typ člověka. A jsou tu doby, kdy mám pocit, že nejsem tou osobou. Jsem dospělý chlap a dokonce přiznám, že jsem uronil jednu nebo dvě slzy. Nejsem zas tak bezcitný – i když znám nějaké ženy, které by si se mnou dovolily nesouhlasit. Nechápejte mě špatně, umím být totální kokot. To je to, čím jsem většinu času.

Ale když tady stojím uprostřed dálnice, potíc se ve své uniformě, i když je brzy ráno, dívám se na provoz na míle daleko. Lidé se snaží dostat do svých každodenních nudných zaměstnání. Zajímalo by mě, kolik z nich bere svůj život jako samozřejmost. Zajímalo by mě, kolik z nich žije v manželství bez lásky, nebo kolikrát už byli zamilovaní. Tyhle myšlenky mi připomenou moje rodiče, a já je okamžitě odstrčím pryč. Tohle není čas ani místo na moje osobní problémy, kterých mám dost. A nemáme je snad všichni?

Těžce si povzdechnu a moje oči klesnou na masakr, který mi leží u nohou – nic jiného, než rozbité sklon a roztříštěné sny malého děvčátka, a moje srdce se láme.

Byly jí teprve dva.

Dvouleté děvčátko, které na sobě mělo růžové šatičky s Disney princeznou, které leskle jiskřily, bylo zabito před několika minutami. Dokud budu žít, nikdy na to nezapomenu. Vypadala tak klidně, ještě než byla usmrcena. Z toho se mi dělá zle. Nikdy nebude mít šanci vyrůst. Nikdy nebude mít šanci se zamilovat. Nikdy nebude mít šanci být mámou. A to všechno jen proto, že jí její táta správně nezabezpečil v její autosedačce.

On přežil – ti, kteří obvykle nejsou odpovědni za nehodu, skončí tím, že nakonec zaplatí tu nejvyšší cenu. On nebyl opilý nebo dokonce pod vlivem drog. Byl to normální chlap, který měl dvě zaměstnání, aby uživil svou rodinu. Usnul na cestě, aby mohl dát svou dcerku do školky tak, aby se mohl dostat do svého zaměstnání včas, a jeho auto narazilo do svodidel, převracejíc tak vozidlo. Ačkoli on nebyl připoutaný bezpečnostním pásem, nafouknutí airbagů mu zachránilo život. Nicméně jejich malá holčička byla vyhozena za auta ven a zemřela při nárazu.

Volání jako tyto s vámi zůstanou navždy. Nezáleží na tom, kolik času uběhne, vzpomínky vám v paměti zůstanou navždy, jako by se to stalo včera – ty, které jste nemohli zachránit.

Těžce dýchám, zatímco běžím od mého policejního auta do provozu té scény. SUV leží vzhůru nohama uprostřed silnice a osobní věci rodiny jsou roztroušeny po silnici. Vidím malou holčičku ležet tváří dolů v kaluži krve po mé pravici a křičícího muže ležícího na zádech. Dva muži se ho snaží udržet dole, zatímco jiný důstojník se s ním snaží mluvit.

„Pane,“ vykřikne důstojník, snažíc se získat jeho pozornost.

„Ach můj Bože,“ křičí. „Sarah,“ vykřikne, když se podívá na malou holčičku, ležící uprostřed silnice. „Prosím.“ Těsně zavře oči. „Prosím, Bože to ne.“ Jeho tělo se třese.

Kleknu si vedle něj, zatímco se dívám na jeho pořezaný a zakrvácený obličej. Vzhlédne ke mě a natáhne ruku k mému rameni. Ruka se mu třese a červené slzy mu stékají z jeho zelených očí. „Prosím, pomozte jí,“ vzlyká. „Nechtěl jsem to udělat.“ Zavrtí svou hlavou. „Byla to nehoda.“

Přikývnu hlavou, zatímco se mu snažím dát povzbuzující slova, ale nic ze mě nevyjde. Já vím, že je mrtvá, a on to ví taky. Nemůžu jí zachránit. Neexistuje tady nic, co můžu udělat, abych jí mohl pomoci.

Pak přijela sanitka a vzala ho do nemocnice. Zakryli jsme tělo holčičky, zatímco jsme čekali na koronera.

A teď tady pořád stojím s těžkým srdcem.

„Musíme to tady uklidit,“ říká důstojník Mason při pohledu na to, co zbylo z rodinného SUV. Červené kusy dveří leží jen centimetry od mých nohou. Sklo roztříštěné po silnici a SUV ležící vzhůru nohama napříč dvěma jízdními pruhy. „Auta stojí v koloně delší než 3 kilometry.“

Jeho starost o provoz mě nasere. „Tak co?“ zamračím se. „Ti zmrdi přijedou pozdě do práce.“ Pokrčím nedbale rameny. Alespoň se tam dostanou ve zdraví. „Odtahová služba je na cestě,“ říkám, když se obrátím k odchodu.

Udělám pár kroků a dívám se dolů, když ucítím něco měkkého pod svou botou. Krk se mi stáhne, když vidím malou růžovou deku s jednorožcem v nejjasnější žluté barvě na ní. Sehnu se a zvednu ji. Protřepávám jí, abych z ní odstranil sklo a ulomené kusy auta, ale krev dítěte na ní zůstává.

Láme mi srdce pomyšlení, čemu budou čelit její máma a táta v následujících měsících. Žádný rodič by si neměl procházet něčím takovým – ztrátou dítěte.

Složím přikrývku a odnáším si ji sebou zpátky do svého hlídkového vozu.

Nasednu do auta a přes mou vysílačku přichází hlášení, „10-16 v běhu.“ Pak pokračují, aby mi předali info o místu. Domácí násilí. Skvělé! Zrovna to, s čím se chci teď zkurveně vyrovnávat.

Těžce si povzdechnu, když se podívám na hodinky. Byl jsem mimo skoro hodinu. Jsem unavený a nevrlý jako kurva. Ale je to součást práce.

„2388 na cestě,“ říkám předtím, než odjíždím ze scény, která mě bude i nadále pronásledovat.

****************

Zpomalím, zatímco křižuju pěkným údolím – rozhodně vyšší třídy. Je to pravděpodobně nějaká žena v domácnosti, co dovoluje svému bohatému oslímu manželovi, aby jí bil. Nesnažím se o stereotyp, ale po celou tu dobu to vidím.

Dojedu až k domu, kde už na příjezdové cestě stojí zaparkované jedno policejní auto. Muž stojí venku – bílou košili má roztrhanou na kousky, zatímco mu visí na hrudníku a ramenou. Džíny má špinavé a padají mu z těla. Jeho tvář je rudá vzteky, zatímco policista, kterého dobře znám pod jménem Jimmy, stojí před ním a snaží se na něj mluvit. Vylezu z auta a ten chlap křičí.

„Tohle je moje. Jsem tady, abych si to vzal. Jakmile ho dostanu – mizím odsud,“ říká, ukazujíc za záda policisty.

„V čem je problém?“ ptám se kráčejíc k nim.

Jimmy se na mě podívá. „On a jeho přítelkyně se do sebe pustili. Ona mu nechce dovolit odejít.“

Přítelkyně? Pokud on vypadá tahle, pak ona musí vypadat jako sračka. On nevypadá jako někdo, kdo by jen seděl a vzal si cokoli, co mu kterákoli žena naservíruje. Prohlídnu si chlapa odshora až dolů s úšklebkem, než se otočím, rozhlížejíc se po velmi dobře pěstěné, prázdné verandě. „Vypadá to, že ona tady není, aby vás zastavila,“ prohlašuju a Jimmy protočí oči. Mám problém s tím, že problémům přidávám na síle. Nejsem tím nejlepším, kterého by měli posílat na domácí násilí. Někdy mám ve zvyku věci jen zhoršit. Můj šéf to nazývá závazkem a já tomu říkám dostat se do charakteru. Je zřejmé, že máme různé názory na to, jak musím zvládat věci.

„Ona mi nedovolí vzít si moje auto,“ říká, poukazujíc znovu na modré Chevy, které stojí na příjezdovce. Připomíná mi šílené dítě, kterému jeho matka nedovolí si hrát s jeho nejoblíbenější hračkou.

„To proto, že to auto není tvoje.“

Otočím se, když uslyším ženský hlas. Normálně mě žena na šlapkovských podpatcích a v krátkých šortkách rozpálí. Ale v tuto chvíli jsem unavený jako čert a jsem na hraně ze skutečnosti, že jsem právě viděl umřít malou holčičku. Nemám náladu se zabývat párem, který bojuje na jejich dvorku jen proto, aby se zítra zas dal dohromady.

„O co jde, madam?“ ptám se jí, strkajíc si ruce za opasek.

Podívá se na mě a její tmavé oči mě s úšklebkem skenují nahoru a dolů – jako bych byl zkurvený policista v důchodu. Narovnám ramena a vypnu hrudník. Nemám čas se vypořádávat s nějakou děvkou na parketu. A jsem si jistý, jako peklo, že na to nemám ani náladu.

Ona přejde k otevřenému, modrému Chevy, položí na něj levou ruku a opře se o něj, působíc klidně jako okurka. Je to dráždivé. Díky nim jen ztrácím svůj čas!

„To je moje auto. Jsem tady, abych si ho vzal,“ říká ten chlap rozzlobeně.

Ona jen zavrtí hlavou. „Já jsem koupila tohle auto.“

„Je na moje jméno,“ hádá se s ní.

„Je na obě naše jména ty blbče,“ odpovídá ona s protočením očí. „A tenhle dům je na moje jméno, takže stojí na mém pozemku. Dostaň svůj zadek odsud,“ vyštěkne ona.

Zvednu ruku nahoru. „Počkat…..“ říkám, otáčejíc se k němu. „Řekla jste, že ona vás nechce nechat odejít,“ říkám, zatímco se zmateně poškrábu na hlavě. Slyšel jsem ho před chvílí dobře? Mám za sebou dvanáctihodinovou směnu a žiju jen na kelímcích espressa ze Starbucks. Občas mám tendenci slyšet věci špatně – další věc, za co mě můj šéf nazývá zodpovědným.

„Cože?“ zakvílí ona. „Tys jim řekl, že tě nechci nechat odejít?“ ptá se, zatímco rozhazuje rukama ve vzduchu. „Řekla jsem ti, aby ses dostat z mého zkurveného majetku. A co uděláš ty? Zavoláš zkurvené policajty,“ křičí.

Otočím se k němu, abych mu řekl, že má odejít z pozemku, ale zastavím se, když se jeho oči rozšíří do velikosti hřiště. „NE!“ vykřikne.

Jimmy a já se otočíme právě včas, abychom viděli, jak ona opouští svou garáž s pálkou v ruce. Práskne tou věcí na řidičovy dveře. Jedenkrát. Dvakrát. Třikrát.

„Ty zkurvená děvko!“ křičí on, zatímco běží směrem k ní. Jimmy ho popadne a stáhne ho dolů na zem.

„Pane. Potřebuju, abyste se uklidnil,“ dožaduje se.

Ona položí konec pálky na zem a podívá se na něj s úšklebkem. „Ještě pořád ho chceš?“

Několikrát zamrkám, snažíc se pochopit to, co jsem zrovna viděl. Ta kočka je šílená!

„Madam,“ říkám zvedajíc ruce, abych jí ukázal, že jsem ještě nevytáhl svou pistoli. Opravdu nechci dnes muset dělat papírování, které je potřeba udělat, pokud na někoho vystřelíte. „Nemusíte ničit to auto.“ Neexistuje způsob, že bychom jí přiměli dát to jemu. To je něco, čím se bude muset zabývat civilní soud.

Ona si odfrkne. „Já vím,“ říká, zatímco se dál dívá dolů na svého manžela, přítele, čímkoli on je.

„No….“ Říkám, snažíc se najít ta správná slova. Tahle kočka je totální děvka. A mě dochází trpělivost.

„Jen mi ho dej. A já odejdu,“ říká on, zatímco mu Jimmy umožňuje vstát.

„Bydlíte tady, pane?“ ptám se ho.

„Ta děvka mě před dvěma dny vyhodila,“ posmívá se, zatímco ze sebe střepává Jimmyho.

„Přesto se stále vracíš. Jako zasraný šváb.“

Otočím se zpátky a vidím jí, jak se znovu vrací z garáže. Vytáhne ze zadní kapsy nůž a dřív, než můžu cokoli udělat, probodne přední pneumatiku auta. To udělá syčivý zvuk, když ona vytáhne nůž a já se dívám jakoby zpomaleně na to, jak se vyfukuje.

Ten chlap proběhne kolem mě, a škubne jí za zadní stranu trička, stahujíc jí dozadu dolů do trávy.

„Ty zasraná mrcho,“ křičí jí do tváře.

Ona ho udeří do nosu předtím, než ho z ní můžu odtrhnout. Hodím ho Jimmymu, když se natahuju dolů, abych jí pomohl nahoru. Ona na mě zúží oči a odstrčí mou ruku pryč. „Nepleťte se do toho,“ zavrčí, když se vyšplhá na nohy.

Jimmy je zrovna v průběhu zatýkání toho chlapa za napadení, když ona proběhne směrem k němu.

Srazím jí na zem dřív, než se k nim může dostat. Tvrdě narazíme, jak jí srazím tváří dolů, její tělo pode mnou schytalo většinu nárazu.

„Nech mě být, ty parchante,“ křičí ona, když zatíná nehty do trávy, snažíc se ode mě dostat pryč.

Natáhnu se, popadnu jí za ruce a stáhnu jí je za záda. Není to těžké.

Ona je malá a, no dobrá, já jsem muž. Neplánuju jí zatknout; technicky vzato, ona nic špatného neudělala. Chce vyjebat se svýma vlastníma sračkama – no, pak je hloupá, ale není to nezákonné.

Přitlačím se k ní, snažíc se na ni položit svou vlastní váhu, abych jí zabránil se vykroutit. „Prostě se uklidněte…..“

BUM! Zvedne se a práskne svou zadní částí hlavy do mého obličeje, čímž se moje oči zaplní slzami a hlava mě zabolí.

„Ty bláznivá, zasraná děvko,“ zasyčím, umísťujíc jí koleno na její záda, dovolujíc mi tak nasadit jí pouta. Jakmile jsou nasazená, nechám koleno na místě, držíc jí dole, zatímco si rukou přeběhnu po tváři a zjistím, že krvácím.

„Je to šílená mrcha!“ její – bez ohledu na to, co on je – říká z druhé strany trávníku, zatímco spočívá na kolenou s rukama spoutanýma za zády. „Snažila se mi dneska ráno uřezat moje péro s nožem na máslo.“

„Ne, že by bylo potřeba těch 12 centimetrů,“ křičí ona.

Sleduju, jak se Jimmyho oči rozšíří po jejích slovech. Ohnu se, vytahujíc jí za její spoutané ruce. „Jste zatčena….“ Předčítám jí její práva, zatímco jí vedu k Jimmyho autu. Hodím jí dovnitř na zadní sedadlo, zatímco ona křičí na svého přítele, aby se šel vycpat. Zabouchnu jí dveře před nosem.

Přejedu si rukou po tváři a znovu se přikrčím z toho, jak můj nos bolí. „Pořád ještě krvácím?“ ptám se, zatímco nakloním hlavu dozadu, aby se na to mohl Jimmy podívat.

Ušklíbne se. „Jo.“

„Zasraná děvka,“ zakleju a ten chlap, stále klečící na trávě, přikývne hlavou v souhlasu.

„Co tady vlastně děláš?“  ptá se Jimmy. „Máš teď ranní směnu?“

Zavrtím hlavou. „Ne. Právě jsem dokončil práci smrtelného úrazu na I-55,“ říkám mu, zatímco si jemně třu nos hřbetem ruky.

„Ach. Slyšel jsem, že tohle bylo špatné.“

Přikývnu. „To bylo.“ Udělá se vám špatně z toho, jak neopatrní lidé mohou být. Vezměte si například tyhle dva idioty. Bojují kvůli autu, zatímco matka té holčičky dostává zprávu o tom, že její dítě zemřelo a její manžel byl důvodem, proč se to stalo. Někdy tuhle práci nenávidím.

„no, o mě si nedělej starosti. Oba jsou teď v poutech a na cestě je další auto, aby mi pomohlo je sebrat.“

„Papírování….“

„O to se postarám. Bez obav.“ Ukáže směrem k mému autu. „Běž domů a odpočiň si. Budeš to potřebovat,“ říká, dívajíc se na můj zakrvácený nos. „Jdi do toho a běž domů.“ Ukáže znovu na moje policejní auto.

„Děkuju ti,“ říkám a zhluboka vydechnu. Jsem tak unavený, že bych mohl lehnout a usnout právě teď a tady na trávě.

Přikývnu hlavou a ještě jednou mu poděkuju, než zamířím ke svému autu a jedu domů. Jsem unavený a teď mám navíc ještě zkurvené bolesti hlavy.