TM5 - 21. kapitola

Překlad: Niki

Jennifer

Calamity Jen.

Takhle mi Libby často říkala. Trefný.

Moje svatba byla tou největší katastrofou v mém životě. Pohroma. Totálně jsem to posrala. Nechala jsem na holičkách svého budoucího manžela. Jeho rodiče. Moje rodiče. A více než tisíc hostů.

„Omlouvám se, že jsem všechno tak pokazila,“ popotáhla jsem, když jsem se přinutila odtrhnout se od Blakeova vášnivého polibku.

Blake mi jemně setřel slzy. „Nech toho, tygřice. Není to tvoje chyba.“

„Ale všichni ti lidé….všechny ty peníze, co tvoji rodiče utratili….“

„Srát na peníze, bejby. Rodičům chybět nebudou. A kromě našich rodin a blízkých přátel, pro mě ti lidé nic neznamenají. Nebo pro nás.“

Veselá zdravotní sestra se vrátila, aby mě přinutila vypít trochu vody. Blake držel skleničku, jak jsem upíjela brčkem. Chladná kapalina byla dobrá na vyprahlé patro a suchý krk. Pak do místnosti vešel další optimistický zaměstnanec nemocnice s podnosem se snídaní. Lehké jídlo, míchaná vejce, toast a džus.

„Jez,“ přikázal Blake, seděl na kraji postele.

S únavou, nevolností a výsledky biopsie tížící mé srdce, jsem neměla chuť k jídlu, ale dala jsem si pár soust, aby byl Blake spokojený. Mnohem raději bych držela jeho ruku, než vidličku.

Oči mi ztěžkly. Blake mi prohrábl vlasy a dal mi jemnou pusu na čelo. „Bejby, odpočívej. Já nikam nepůjdu.“ Přes rty se mi rozšířil sotva patrný úsměv, jak jsem zavřela oči.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, když jsem otevřela oči. Blake pořád seděl vedle mě. Ale vedle něj stál vysoký, štíhlý mladý muž s dlouhými vlasy a teplýma jiskřícíma očima, který se nápadně podobal Ježíši. Byl oblečený do dlouhého bílého roucha s vykrojeným vysokým límcem a v jedné ruce držel pamflet. Kněz? Zdravotní sestra Wanda byla také v místnosti. V žilách mi ztuhla krev a srdce mi bilo tak rychle, jako křídla kolibříka. Něco bylo špatně. Hrozně špatně. Rakovina. Byl tady, aby mi dal poslední pomazání?

„Blaku, říkáme si sbohem?“ Vykoktala jsem.

Tvář mu ozářil ten rozpustilý úsměv, který jsem tolik milovala. „Ne, bejby, říkáme si naše ano.“

Srdce mi i nadále bilo jako šílený, zatímco on nás představil. Reverend Dooby byl nově vysvěcený a ministroval v kostele Unviersal Life. My všichni jsme byli Božími dětmi. Šokující, ale krásná realita mě zaplavila, jako teplá letní sprcha. Vezmeme se.

V mém oparu pod práškama mi přišlo, že mi reverendův uvolněný hlas letí do uší jak na kouzelném koberci. Byl to nějaký ceremoniál Nového Věku, kde se hojně vyskytovala slova jako láska, mír a harmonie. Blake mě držel za ruku, jeho oči mě nikdy neopouštěly.

Reverend došel ke konci pamfletu. „Blaku Burnsi, berete si tohle krásné koťátko za svou manželku?“

„Ano.“ Blake se usmál.

„A vy Jennifer McCoy, berete si tohohle pěknýho týpka za svého manžela?“

„Ano,“ zašeptala jsem, oči se mi plnily slzami. Tolik k Shakespearovi.

Reverend Dooby zavřel pamflet. „Hej, kámo, je čas na prsteny.“

Nespouštěla jsem z Blakea oči, jak ponořil ruku do postranní kapsy kalhot od smokingu. K mému naprostému překvapení, objevili se dvě náplasti SpongeBob. Rozpačitě se na mě podíval.

„Promiň, bejby. Půjčil jsem si je z dětského oddělení. Dvojčata Marcy mají pořád naše prsteny, takže teď budou muset stačit.“

Ach můj Blake! Smějící se rty se mi zachvěly, jak mi jednu podal. Potom mi něžně zvedl levou ruku, která naštěstí nebyla k ničemu napojená. Po tváři mi stékala slza, jak mi omotal náplast kolem prsteníčku, těsně nad můj nádherný zásnubní prsten. Zářivý diamant ve tvaru sněhové vločky jiskřil ve slunečním světle, které pronikalo skrz závěsy.

Byla řada na mě. Ruce se mi třásly, kopírovala jsem jeho kroky a omotala jsem mu náplast kolem čtvrtého prstu levé ruky. S úsměvem od ucha k uchu, obdivoval mé dílo.

Hlas reverenda Doobyho se mi ozýval v uších. „Nyní vás prohlašuji za muže a ženu.“

Byli jsme svoji! Blake si mě jemně přitáhl blízko k sobě. Jeho ústa se přitiskla na moje ve vášnivém objetí, u kterého jsem chtěla, aby nikdy neskončilo. Naše jazyky tančily a těla se slila do jednoho. Právě jsme si slíbili, že spolu strávíme zbytek života….ctít jeden druhého, dokud nás smrt nerozdělí. Necítila jsem žádnou bolest, jak můj strach podlehl věčné lásce.

Vzlykající sestřička Wanda mě vrátila zpět do reality. „Omlouvám se. Vždycky brečím na svatbách. Ale tohle je tak výjimečné.“ Její slzy byly nakažlivé. Taky jsem plakala.

Prolamujíc věčný polibek, vzala jsem do dlaní dech beroucí tvář mého nového manžela. Jeho oči se vpalovaly do mých. „Paní Burns, děkuji za ten vůbec nejlepší dárek k narozeninám.“

„Ach, Blaku, jak bych to někdy mohla předčít?“

„Tím, že se mě další rok zeptáš na tu samou otázku.“