TM5 - 15. kapitola

Překlad: Niki

Jennifer

Čas letěl. Víkend před naší svatbou byl tady dřív, než jsem si to uvědomila.

V pátek devatenáctého prosince, v den nácviku, mě vytrhlo ze spánku známé zvonění mobilu. Nespala jsem dobře. Na poslední chvíli mě trápily svatební detaily a jak moje mysl, tak žaludek mě zlobili. Byla jsem napjatá tak pevně, jak klubko příze, ale mohla jsem se každou chvíli rozmotat. Kromě toho, jsem si byla jistá, že dostanu zatracenou periodu. Celý týden se mi ozývaly křeče a rozbrečela mě ta nejmenší věc.

Vůně čerstvé kávy se vznášela ve vzduchu. Blake už vylezl z postele, určitě do kuchyně. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku. Bylo sedm hodin ráno. Mobil zazvonil znovu, tak jsem natáhla ruku, abych ho vzala. S přivřenýma očima, jsem zaregistrovala, kdo volá. Byla to máma. Samozřejmě, řekla jsem jí, ať mi zavolá, než vzlétnou. Rodiče tu budou za dvě hodiny. V dostatečném předstihu, před dnešní cvičnou večeří. Chtěla jsem, aby dorazili začátkem týdne, ale bohužel, táta nemohl vynechat poslední, tolik potřebnou rehabilitaci – zvlášť když usiloval o to, aby mě provedl uličkou.

Mámy ubrečený hlas zazněl dřív, než jsem mohla dokonce říct ahoj. „Jennifer, zlatíčko, mám strašnou zprávu.“

Srdce mi poskočilo až do krku a vylétla jsem do vzpřímené polohy. Zapnulo se mi vnitřní tlačítko paniky. Stalo se něco s tátou? „Je táta v pořádku?“ Dostala jsem ze sebe.

„Zlatíčko, je v pořádku. Ale náš let byl zrušen.“

„Mami, co tím myslíš?“ Má slova byla uspěchaná a o oktávu výš.

„Je sněhová bouře.“

„Ach můj Bože. Co pozdější let?“

„Nejsem si jistá.“ Mámin hlas zakolísal. „Podle letištních pracovníků se očekává, že se bouře zhorší.“

Slzy mi bodaly do očí a v žaludku jsem cítila uzel. Jak se tohle mohlo dít? Jak mi unikla slza, Blake jen v pyžamových kalhotách vešel do místnosti, držel dva kouřící hrnky s kávou. Zahlédl mě a spěchal ke mně.

„Jen, co se děje?“ Posadil se na okraj postele a podal mi jeden z hrnků. Třásl se mi v ruce.

„Mami, vydrž.“ Postavila jsem hrnek na noční stolek a řekla jsem Blakeovi co se děje.

Zaklonil hlavu a frustrovaně vydechl. „Zatraceně. Prostě to, co nepotřebujeme.“ Mé oči zůstávaly upoutané na něm, jak se posunul přes postel a vzal svůj mobil na druhém nočním stolku.

„Blaku, co to děláš?“ Vyštěkla jsem, moje nervy mě dostaly.

„Jdu zjistit, jestli můžeme poslat soukromé letadlo mého táty, nebo firemní tryskáč, aby je vyzvedl.“

Oh, můj Blake! Přetlumočila jsem tuhle zprávu mámě, jak jsem pozorně druhým uchem poslouchala rozhovor, který Blake vedl s někým, kdo musel být v Conquest z oddělení cestovního ruchu. Obočí se mu spojilo dohromady, jak to probírali.

„Kurva.“ Hodil mobil na postel. Srdce se mi potopilo hlouběji. Věděla jsem, že to není dobré. Jeho oči se setkaly s mými.

„Jen, jsou zavřeni na letišti. Žádná letadla nemohou odletět, nebo přistát.“

Do prdele. Bylo to ještě horší, než jsem si myslela. S knedlíkem v krku, jsem sdílela špatné zprávy s mámou. V slzách mi řekla, že požádá otce Murphyho, který byl s nimi, aby se modlil. Jak jsem se chystala říct sbohem, táta se dostal k telefonu. Slzy mi teď stékaly po tvářích.

„Ahoj, tati,“ popotáhla jsem, jak mi Blake masíroval ramena.

„Jennifer Leigh McCoy, hned přestaň plakat. Tvoje matka a já nemůžeme být dnes večer na cvičné večeři, ale budeme tam zítra na tvou svatbu. Řekl jsem, že provedu mou holčičku uličkou a já nikdy neporušuji své sliby.“

Ne, nikdy neporušil svůj slib za celý můj život. Otřela jsem si oči. S poslední popotažením a špetkou optimismu, jsem řekla drahému tátovi, že mu věřím a jak moc ho miluju. Moje láska k němu, stejně jako k Blakeovi, byla nesmírná.

******

Blake šel do práce na několik hodin, zatímco já jsem si vzala volno. Stále jsem musela vyřídit milion detailů, plus Enid trvala na tom, že na události dnešního večera budu mít hotové vlasy, nehty a makeup. A kosmetiku obličeje. Brzy poté, co Blake odešel, jsem zrušila všechny mé schůzky. Den byl šerý – poprvé po dlouhé době, šero a zataženo. Zrcadlilo to přesně to, jak jsem se cítila. Máma a táta se vrátili domů a všechno mé googlování způsobovalo, že jsem se cítila ještě hůř. Vánice může trvat až dvacet čtyři hodin. A šířila se po celém Středozápadě. Přes slib táty, skutečnost, že by rodiče mohli chybět na svatbě, mě sžírala. A na vrcholu všech mých starostí, jsem se cítila jako naprostá troska. Víc než jen napětí. Bolest mi střílela do žaludku. Začínala jsem se bát, jestli to nebylo něco víc, než jen nervy a nástup menstruace. Byla jsem nemocná?

Blake se vrátil v půlce odpoledne. Probudil mě jeho smyslný hlas; usnula jsem.

„Jen, jsou skoro čtyři. Měla by ses začít chystat.“

Jak jsem s třepotáním otevřela oči a posadila jsem se, zabodla se do mě další z těch ostrých bolestí. Chytila jsem se za břicho a zašklebila jsem se, vypustila jsem tichý sten, ale ne dost tichý, aby si ho Blake nevšiml. Spěchal ke mně.

„Jsi v pořádku, bejby?“ Hlas měl plný obav.

„Blaku, myslím, že na mě možná něco leze.“ Bylo období chřipek. Mnoho spolupracovníků jí chytlo, stejně jako spolubydlící Blakea z vysoký, Jake, který nedorazí na zkoušku, ani svatbu. I přesto, že jsem byla proti chřipce očkovaná, neznamenalo to, že jsem imunní.

„Jsi si jistá?“ Můj budoucí manžel mě něžně políbil na čelo. „Nezdá se, že máš horečku.“

No, to byla dobrá zpráva. Možná to byly jen nervy.

„No tak. Pojďme si dát spolu sprchu a připravit se.“

Možná, že sprcha byla přesně to, co jsem potřebovala.

Špatně. Šukali jsme. Cítila jsem se hůř.

******

Zkouška v domě Blakeových rodičů začínala v šest. Měla jsem na sobě ohromující šaty barvy slonoviny, se kterými mě Blake překvapil v Paříži spolu s krásným kašmírovým svetrem od mámy, který mi dala k narozeninám, zatímco Blake byl oblečený do jednoho ze svých sexy zúžených tmavých obleků. Vypadal elegantně. Já, abych byla upřímná, jsem pořád vypadala – a cítila jsem se – příšerně. Dokonce jsem si dala i make-up, včetně extra tvářenky a očních stínů, nedokázala jsem zakrýt svou bledost, ani skelné oči.

Dostali jsme se tam trochu dřív. Chaos. Čistý chaos. To byl jediný způsob, jakým popsat tu scénu. Bylo to jako filmová produkce. S tou výjimkou, že to bylo bláznivější a víc chaotické. Pracovníci byli všude a mezi nimi byla ztracená Enid, oblečená skvěle, v podpatkách a tom všem, křičela rozkazy přes megafon. Stovky bílých skládacích židlí bylo poskládáno na obrovském dvoře Bernsteinů na zítřejší obřad a obří stan byl připraven k postavení na recepci.

„Zatraceně. Jak těžké je naplnit misku s vodou a dát do ní blbou rybu?“ Křičela Enid do vysílačky. A pak do toho zvonění jejího mobilu, „Co tím myslíš, ty idiote? Žádala jsem kaviár Beluga, ne Sevruga. Prostě to dodej, ale pozítří máš padáka.“

„Oh, ahoj Jennifer,“ řekla ve většině blahosklonným tónem, když mě vzala na vědomí. Blakea opovržlivě přehlížela, ten měl paže omotané kolem mě. Řekla jsem jí, že moji rodiče nedorazí na zkoušku kvůli sněhové bouři.

Protočila oči a vypustila povýšené zafunění. A pak přimhouřila oči na Blakea. „Vážně, Blaku, tohle by se nikdy nestalo, kdyby sis vzal Katrinu.“

I když byla mimo kontinent, zmínka jejího jména způsobila, že jsem se naježila. Blake to bral po svém.

„Vážně, Enid, měla by sis nechat vyšetřit hlavu. Jsi pošahaná svině.“

Jaká matka, taková dcera. Enid poklesla brada na zem a zůstala tam, zatímco mě Blake vedl pryč, vmísili jsme se mezi naše hosty.

Vidět přátele a rodinu byl vítaný komfort.

S výhledem na zahradu, elegantní, prostorná veranda, se začala plnit všemi účastníky svatební párty – od osmi najatých blond kurviček družiček z Central Casting k těm, co nám byly blízké a drahé.

Blakeova sestra Marcy mi po příjezdu dala pusu a pak mě pozorovala v pravém doktorském módu.

„Jennifer, jsi v pořádku? Vypadáš velmi bledě.“

„Ano. Jen předsvatební nervy,“ řekla jsem, jak mě probodla další křeč. Byla jsem dobrá herečka, usmála jsem se přes tu bolest. Vnímavá Libby na mě vrhla znepokojivý pohled. Její ostrá, analytická mysl mohla proříznout mé kecy jako nůž.

Hromový hlas Enid zastavil mé myšlenky. Držela si megafon u tváře. „Pozor, všichni. Zkouška začíná.“

Jedno po druhém, Enid dala svatebčanům rozkazy, jako by byla generál Patton. S rabínem Silversteinem již u oltáře, babička odváděla procesí. Byla následována mládenci, kteří postupovali v párech a zahrnovali Chaze a Jeffreyho a pak Blakeova svědka, Jaimeho. Se stisknutím mé ruky, Blake byl další, kdo šel. Doprovázeli ho rodiče. Jak vstoupil na zelený trávník, Blake se ohlédl přes rameno a poslal mi pusu. Na prchavý okamžik má pochmurná nálada zmizela. Taky jsem mu jednu poslala.

Jak zmizel ve zlověstné noci, houf družiček, které zahrnovaly Glorii a Marcy, se vlekly za ním.

Libby a já jsme byly jediné vlevo. Spolu s dvojčaty Marcy, které nesli prsteny a dcerami paní Cho, které rozhazovaly okvětní lístky. Třásly sněhovou koulí a choulely se na podlaze v rohu, sledovaly malou rybku plavající v kruzích. Ječení a smích naplnil vzduch.

„Děti,“ vyštěkla Enid. „Jdete. Šup šup!“

Děti si jí nevšímaly. Byly příliš zaneprázdněné hraním si.

Mračíc se, Enid pochodovala k nim. Vytrhla jim sněhovou kouli, vykulila jsem oči a zděsila jsem se, hodila koulí přes celou místnost. Sklo se roztříštilo a rybka odlétla.

Sladké holčičky paní Cho propukly v pláč.

„Tyranko!“ Vykřiklo jedno z dvojčat.

Moje oči cestovaly k rybce, která sebou bláznivě házela na podlaze u mých nohou. V mém stavu, kdy jsem měla nadměrné emocionální zatížení, mi slzy spalovaly oči. Chudinka. Lapala po dechu. Cítila jsem její bolest. V této chvíli, jsem se cítila jako ryba na suchu. Bezmocná. Dusící se. Zoufalá. Padla jsem na kolena a nabrala malé oranžové stvoření do dlaní. V úderu srdce, Libby, oblečená v jedněch z Chazových koktejlek, byla po mém boku s miskou vody. Moje Libby! Vždycky tu pro mě byla!

„Vstaňte, vy směšný holky,“ zuřila Enid, jak jsem se snažila dostat rybku do misky. Kroutila se a skákala mi v dlaních. Upoutané děti se shromáždily kolem nás.

Pihy Libby jí seskočily z tváře, jak byla rozzuřená. Otočila krk a podívala se na Enid.

„Drž hubu, ty děvko!“ Vyštěkla, když se mi konečně podařilo dostat rybku bezpečně do vody. Šťastně plavala kolem.

Jásot dětí propukl ve smích. „Řekla to slovo na d,“ společně zazpívala dvojčata.

Enid zuřila, ale já jsem poprvé za celý den byla na pokraji smíchu. Libby se nedržela zpátky a plácla si s jedním z dvojčat.

„Hněte sebou, darebové,“ zavrčela Enid, luskajíc kostnatými prsty na děti, „nebo vás nahradím nějakými profesionálními dětmi, které vědí, jak se chovat.“

Jedna z dcer paní Cho na tu svini vyplázla jazyk, zatímco ta druhá na ni hodila hrst mušlí z košíku, který držela v ruce.

„Vy malí spratci!“ Zaječela Enid, jak na ni přišel nával horka a začala se ovívat. Jak rozrušená svatební koordinátorka fyzicky uvedla hlučné děti ven, rozezněl se hrom.

Do prdele. Bude pršet?

Stále v podřepu, Libby mi dala pusu. „Miluju tě, Jen. Jsi okay?“

Přikývla jsem, zahánějíc nutkání říct jí pravdu.

„Další!“ Vykřikla Enid.

„To jsem já.“ S láskyplným stisknutím ruky, moje hlavní družička vstala a zamířila ven ze dveří. Neopouštěj mě Lib!

Byla jsem úplně sama. Měla bych být šťastná. Vzrušená. Ale pohltil mě nesnesitelný smutek spolu s mučivou bolestí.

Mendelssohnův ´Svatební Pochod´ mi padl do ucha. Můj signál.

„Jdi!“ Zakřičela Enid s mávnutím volné ruky.

Pomalu, jsem šoupala nohu před nohu, mířila jsem ke dveřím, tak jsem postrádala tátu a mámu. Jak jsem vyšla ven, zablesklo se a pak, uprostřed mé osamělé, bolestné cestě uličkou, se obloha otevřela. Začal se vylévat náhlý příval deště. V blízké vzdálenosti, vřískající členové mého svatebního průvodu pobíhali kolem, utíkali do přijímacího stanu, aby měli úkryt. Slyšela jsem Enid křičet přes megafon, „Zatraceně. Dá mi někdo deštník?“

Stála jsem tam bez hnutí. Slzy se mísily s bušením dešťových kapek. Štípaly mě do očí, kůže a vsakovaly se mi hluboko do duše. Přede mnou, jedna osoba stála nehybně jako já, zalitá pod baldachýnem topících se květin. Ten muž, který na mě čekal. Ten muž, který tu pro mě vždycky je, přes jakoukoli bouři, kterou projdeme. Nějak, nějakým způsobem, přes slzy, bolest, a všechen ten déšť, jsem šla do jeho náruče.