TB - 8. kapitola

Překlad: Cukýna

Zvolit cestu zbabělce…

Harrison

Náš let domů se příliš nelišil od toho tam, přesto byl zcela jiný. Pokud to vůbec dává smysl. Tentokrát Hanna prospala celou cestu. Oba jsme byli unavení, protože jsme jeden druhému místo spánku vyšukávali mozek. Nezapomínejte, že jsme nevylezli z postele až do oběda. Přestali jsme jen na tak dlouho, abychom si objednali něco k snídani prostřednictvím pokojové služby, a to jen proto, že jsme potřebovali energii, která by nám dodala sílu. Pak jsme zamířili nazpátek. Aniž by to tušila, sehráli jsme skoro všechny tajné fantazie, které jsem měl od chvíle, kdy má posedlost prvně začala. Stále jich mám několik v rukávu, ale hodlám si je v příštích několika dnech splnit.

Byl jsem si jistý, že můj penis nemá daleko k odpadnutí ve chvíli, kdy jsme skočili do sprchy, ale nezklamal a podal výkon jako zasraný šampion, když jsem si ji vzal ještě jednou proti dlaždičkám. Jasně, zažil jsem sexuální maratón i dříve, hodně, ale nikdy ne takovýhle. Je o tolik víc, než jsem si kdy představoval, že bude. O tolik víc.

V duchu zasténám, když cítím, jak mi penis v kalhotách poskočil. Stačí o ní jen přemýšlet a už jsem vzrušený. „Lehni, chlapče,“ zašeptám a upravím si rozkrok kalhot. Nikdy v celém svém životě mě žádná žena takhle neovlivňovala. Hádám, že tohle není jen nějaká… tohle je Hanna Scottová, o níž tu hovoříme.

Usměju se pro sebe a opřu si hlavu zpět do sedadla. Stále tomu nemůžu uvěřit. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem se cítil takhle šťastný. Úsměv mi však rychle mizí z tváře, když si vzpomenu na Ethana. Jak mu tohle sdělím? Vím, že bude naštvaný. Opravdu naštvaný. Kurva. Mluvme o zničení iluzí.

Zdlouhavě vydechnu a zvedne se mi žaludek. Jsem rozpolcený. Můj mozek křičí, co si to ksakru myslíš, ale moje srdce na druhou stranu, nemá daleko k prasknutí. Nevrátil bych zpátky jedinou vteřinu z toho, co jsme spolu tenhle víkend zažili, dokonce i kdyby to mělo zničit vztah s mým nejlepším kamarádem, mým bráchou. Kriste pane, doufám, že to není tenhle případ. Nenávidím myšlenku na to, jaký by byl můj život bez něj.

Mé rty se v koutcích stočí nahoru, když Hanna vklouzne rukou kolem mého pasu a přitulí se ke mně blíž. Ze rtů se jí vyřine spokojený povzdech, když se sehnu a něžně ji políbím do vlasů.

Usazení je něco, co jsem si nemyslel, že mám v sobě, ale jeden velkolepý víkend s ní mě nenechává na pochybách. Chci to s ní. Myslím jako, doopravdy zkurveně to chci. Tahle myšlenka mě dokonce ani neděsí, což je šílené. Cítím, že se můj úsměv zvětšuje, když uvažuji nad jejím přiznáním. Nemůžu uvěřit, že mě miluje.

Jak to, že jsem to neviděl?

Možná proto, že když byla poblíž, byl jsem tak zaneprázdněný tím, jak jsem se snažil zakrýt své vlastní pocity, že jsem si nevšiml, že dělá totéž.

***

„Zažila jsem ten nejlepší víkend,“ říká Hanna, když vyjíždíme z parkoviště na letišti a odbočíme na ulici. „Ten nejlepší.“ Natáhne se přes řadicí páku a položí ruku na horní část mého stehna. Zasraně miluju, že to právě udělala.

„Nelituješ?“ ptám se.

„Absolutně ničeho. Nemůžu ti ani říct, kolikrát jsem snila o tom, že jsem takhle s tebou. Byl jsi všechno, v co jsem doufala, že budeš, a dokonce mnohem víc.“

Po jejích slovech se usmívám jako blázen. Ovinu ruku kolem její, přitáhnu si ji k obličeji a cudně ji políbím na dlaň. „A ty jsi rozhodně předčila každou nemravnou myšlenku, kterou jsem kdy o tobě měl.“

„Měl jsi o mě nemravné myšlenky?“ ptá se a obličej se jí rozsvítí.

„Možná jednu nebo dvě,“ odpovím s úšklebkem. Taková zasraná lež… víc než jeden nebo dva miliony.

Moje hlava skočí jejím směrem, když zastavíme na semaforech. Vypadá stejně tak šťastná, jako se cítím já. „Jsem ráda, že na mě takhle myslíš,“ přiznává a na její pěkné tváři se objeví mírný ruměnec. Vždycky se mi zdála taková andělská, ale po tomhle víkendu jsem ji poznal lépe. V ložnici je to zatracená dračice. Přesně taková, jaká se mi u mé ženy líbí.

Po zbytek jízdy domů jsme potichu. Její ruka je stále na mém stehně, a moje zakrývá její. Zjistil jsem, že jedu pomaleji než obvykle. Nechci, aby můj čas s ní skončil. Bůh ví, s čím se budeme muset potýkat, až se dostaneme k ní.

Čím blíž jsme, tím neklidnějším se stávám. Když zabočím do její ulice, moje noha začne poskakovat, jak začínám vyšilovat.

„Jsi v pořádku, Harry?“ ptá se. „Vypadáš docela vyděšeně.“ Zastavím u obrubníku o několik domů dál od Ethanova. Když nechám auto v parku, pustím volant a třu si rukama obličej. „Harrisone. Co se děje?“ Zavrtím hlavou a pohřbím svou tvář do dlaní. „Harrisone, prosím. Děsíš mě. Tohle není konec, že ne?“

Sáhnu po její ruce a otočím se na místě, abych jí čelil. „Chceš, aby byl?“

„Ne. Ne, nechci.“ Její slova zní chraplavě a v jejím obličeji je patrná panika.

„Ani já nechci, aby byl.“

„Pak co? Co se děje?“

„Nemyslím si, že jsem připravený říct to tvému bratrovi.“

„Ohledně Ethana si nedělej žádné starosti,“ řekne a zvedne ruku, aby do dlaně uchopila mou tvář.

„Ale já si je dělám, Han. Je pro mě jako člen rodiny. Nechci ho kvůli tomuhle ztratit.“

„Takže co se mi to snažíš říct? Vybíráš si jeho nade mnou?“

„Co? Ne!“

„Tak co?“

„Jen prostě ještě nejsem připravený mu to sdělit. Můžeme tohle mezi námi udržet v tajnosti ještě několik dalších dní?“

„Myslím si, že to přeháníš. Ethan tě zbožňuje. Pravděpodobně bude v šoku, ale myslím si, že se přes to přenese.“ Povzdechnu si, když se podívám dolů na svůj klín. Bude víc než jen v šoku. Znám ho dost dobře, abych to věděl. Vždycky byl kvůli ní ochranářský. „Podíváš se na mě?“ žádá. „Jestli si to doopravdy přeješ, tak dobře. Chci být s tebou jakýmkoli způsobem, kterým mohu.“

Zaplaví mě úleva. Tak moc s ní chci být. Tenhle víkend mi dal o mnoho víc, než jsem si kdy myslel, že získám.

Natáhnu se přes řadicí páku a přitáhnu si ji do náručí. „Nechci přijít o své přátelství s Ethanem, ale také nechci ztratit tebe.“

„Budu tu pro tebe tak dlouho, jak mě necháš,“ pronese a otře se rty proti mým.

Chci jí říct, že to bude pravděpodobně navždycky, ale neudělám to.