Stay - 6.kapitola

Překlad: Clarissa

Zdravím vás, holky.

Mám pro vás další kapitolu ;)

Užijte si pěkný prodloužený víkend a hlavně 1. Máj – lásky čas ….

Děkuju za komentáře,

Clariss

CASSANDRA

VYŠLY JSME SCHODY v našem domě do druhého patra. Pořád se mi motala hlava z té večeře a ze setkání s Aidanem, ale hodila jsem to za hlavu, když jsem odemkla a otevřela dveře. Byla jsem zoufalá, abych viděla své miminko; on byl můj kyslík.

Odložila jsem svou kabelku na stolek u dveří a prošla jsem chodbou. A tady byl, přitulený na Mooseově hrudi, zatímco leželi spolu na gauči. Moose byl obrovskou součástí našich životů. Malý Jase ho miloval, a já nevěděla, co bych si bez něj počala. Měla jsem Mel, ale ten způsob, jakým se Moose zapojoval a pomáhal, když všechno, co jsem chtěla, bylo odrazit se z útesu, to zůstane se mnou napořád. Mel nebyla ráda, že byl neustále u nás, ale já od ní nečekala, že bude. Byl tady kdykoliv mohl. Dodělával si nástavbu, k čemuž jsem ho přinutila já, a nemohla jsem si pomoct, ale byla jsem pyšná, sledujíc ho, jak výborně skládal jeho zkoušky.

Přešla jsem kolem gauče, klekla si dolů a políbila jsem Jase na hlavičku. Mooseovo tělo sebou škublo a jeho oči se prudce otevřely.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ šeptala jsem.

On zavřel oči a zhluboka vydechl. „Vyděsilas mě k smrti, Cass.“

Zvedla jsem Jase, který už byl převlečený do jeho pyžámka se zvířátky a líbala jeho hlavičku celou cestu do jeho dětského pokoje. Po tom, co jsem něžně položila jeho spící tělíčko do postýlky, zapnula jsem monitor a odešla jsem.

„Musíš si dát to číslo toho kluka na lednici, abys mu nezapomněla zavolat,“ připomněla mi Mel, když něco dělala v kuchyni.

Moose zamířil k ní, protahujíc si jeho ruce nad hlavou. Věnoval mi divný pohled. Za poslední rok se vůči mně stal docela ochranářským. „Jakej kluk?“ zeptal se s jeho nakrčeným obočím.

„Oh Bože, už je zase 'kazič rande'.“ Odfrkla Mel a položila sklenici na stůl.

Frustrovaně jsem vydechla. „Přestaň.“

„Cože? Ty jsi teď na jeho straně? On řekne ne na každýho chlapa a ty s ním souhlasíš?“ mračila se na mě, její obočí skoro spojené.

Mel měla pravdu. Moosovi se nelíbil žádný chlap. Čemu ale ona nerozuměla, bylo, že bylo milé mít někoho, kdo se o vás staral tak moc, až vás chránil. Ona taková kdysi byla, ale teď mě vždycky nutila k tomu, abych si s ním šla promluvit, nebo získala jeho číslo.

„Takhle to není, Mel. Řekla jsem přestaň kvůli tomu, aby ses nehádala s Moosem.“

„Oh, ukázala bych ti hádku.“ Zašklebila se ďábelsky a nakráčela k Mooseovi. Zabořila prst přímo do jeho hrudi. „Abys věděl, TJi, tenhle chlap je úžasnej a opravdu se mu Cassandra líbí. Pokud seš opravdovej kamarád, tak jí dovolíš, aby měla šanci se posunout dál.“

Moose nafoukl svou hruď, roztahujíc úsměv po jeho tváři. „Jsem Moose.“

Trochu se zasmála, když odtáhla její ruku a odstoupila. „Takhle ti nikdy říkat nebudu. Nejsi žádný zasraný zvíře.“ (moose = los severoamerický)

„Jak to můžeš vědět? Nevidělas mě v akci, prdelko.“ Zahákl jeho palce za poutka jeho pásku, jeho postoj více než hrdý.

Se zavrčením se otočila a vystřelila pryč kolem mě. Pokud by Jase nespinkal ve vedlejším pokoji, věděla jsem, že by se její dveře s třísknutím zavřely.

Moose nedbale přešel do obývacího pokoje a já šla za ním. Natáhl své nohy a opřel se, usazujíc se pohodlně na gauči, než poplácal místo vedle něj. Nepotřebovala jsem žádné další pozvání, než tohle. Klesla jsem dolů, cítíc se malá, když jsem se choulila vedle jeho mnohem větší postavy.  

„Ona změní názor, Moosei.“

Na chvilku přitiskl jeho tělo k mému. Myslím, že věděl, že brzy taky prolomí její tvrdý zevnějšek. Osobně jsem věřila, že miloval tu výzvu.

„Tak mi řekni o tom chlapovi. Měl bych si ho nějak proklepnout?“

Praštila jsem ho do boku a on ucuknul. Přitulila jsem se blíž. „Setkání s tím klukem bylo opravdu bláznivý. Chci říct, můj žaludek doslova klesl, a já nic takového od Jasona necítila. Ale tenhle kluk? Bylo snadné si s ním povídat, a to propojení … bylo to tam. Nic mi nepřipadalo vynucené. Bylo to, jako bych ho už znala. Byli jsme prostě tak naladění. Pěkně děsivý, co?“

„Zní to až příliš dobře, aby to byla pravda.“ Podíval se na mě, jeho obličej vážný. „Ale ty si nezasloužíš nic menšího, Cass.“

Moje pusa se nad jeho slovy sklonila. „Děkuju, ale já prostě nevím, jestli jsem připravená. Jak to poznám?“

„Nemáš na svém zadku razítko s datem spotřeby pro to, až bude tvoje randící okýnko otevřený.“ Jeho tělo pode mnou vibrovalo, když se smál. „Oh, Cass. Prostě to poznáš. Uvolni se trochu, dobře?“

„Odkdy jsi tak chytrej?“

„To je těmi zatracenými přednáškami, na které jsi mě donutila chodit.“ Zvlnily se jeho rty nahoru. „Zavoláš mu?“

„Já nevím. Možná, až se vrátíme zpátky. Tenhle víkend mám toho v hlavě plno ohledně té cesty do Keatonu.“

„Jo, slyšel jsem.“

Nevěděla jsem, co čekat, ale cítila jsem, jak něco uvnitř mě říkalo, že tohle bude víkend, na který nezapomenu, v dobrém i ve zlém.

***

Bylo to přesně čtyřiadvacet hodin od mého drinku s Aidanem. Tak co jsem to dělala? Držela jsem ubrousek s načmáraným číslem po dobu, která se zdála být věčností. Chtíč, pochybnosti a nejistota ležely v jedné ruce; můj mobil v té druhé.

Ten zatracený ubrousek na mě zíral, jeho inkoust byl urputný pokaždé, když jsem prošla kolem lednice, kde visel, čekajíc na mě, až ho zvednu. Věděla jsem, jakou mocí disponoval. Mohla jsem to vidět přímo skrz můj 'Já-se-na-tebe-nekoukám' výraz pokaždé, když jsem vstoupila do kuchyně. Takže jsem ho popadla. Držela ho ve svých nervózních rukou, a pak co? Nevěděla jsem. Měla jsem vytočit jeho číslo a modlit se k Bohu, aby to spadlo do jeho hlasové schránky, pak mu zanechat hrooozně dlouhý vzkaz, aby si ho přehrál? „Oh, Bože,“ řekla jsem podrážděně. „Co to dělám?“ hýbala jsem krkem ze strany na stranu ve snaze, uvolnit to napětí.

Za mnou se ozvalo zavření dveří, přerušujíc moje myšlenky. Otočila jsem se a viděla Mel vycházející z jejího pokoje, nesoucí elegantní černou aktovku.

„Holka, ty tolik pracuješ. Skáčeš, jak on zapíská.“

Pohupovala klíči v její ruce. „Jsem na nejnižší pozici. Nemám jinou možnost, zlato. Musíš hrát tu hru, pokud chceš vyhrát.“

„A co vyhraješ?“

„Velký, tučný bonus, to je to,“ řekla, otevírajíc hlavní dveře. „Vrátím se později. I když to možná bude až pozdě v noci, takže nečekej. Greg má týmové setkání v kanceláři.“

Mávla jsem rukou do vzduchu. „Já jen prošoupu díru v podlaze, než přijdu na to, co dělat. Nedělej si o mě starosti.“   

„Zavolej mu. Věř mi.“ A s jejími čtyřmi posledními slovy odešla, zamykajíc za sebou dveře.

Soustředíc se na stropní větrák, který neustále bzučel, snažila jsem se přijít na důvod, proč mu nezavolat. Byla jsem připravená mu zavolat? Je moc brzy, Cass. Správně. Možná bych měla počkat, než se vrátíme zpátky z Keatonu.

Když jsem zvažovala svoje rozhodnutí, zkontrolovala jsem Jase. Tvrdě spinkal v jeho houpačce.

Ještě naposledy jsem se podívala na ten ubrousek, bylo jasné, že moje mysl by nenechala ty číslice být. Než jsem si to uvědomila, vytáčela jsem Aidanovo číslo.

„Prosím spadni do hlasovky, prosím spadni do hlasovky,“ šeptala jsem si, když jsem šla do kuchyně.

O dvě zazvonění později odpověděl na druhé straně chraplavý hlas, „Haló?“

Najednou jsem byla jeden-rok-stará, snažící se pochopit pojem řeci. Otevřela jsem svou pusu a řekla jsem první slovo, „Ahoj.“

„Haló?“ zeptal se ještě jednou jeho sametový hlas.

Zřejmě bylo moje první slovo příliš tiché. Nakrčila jsem svůj obličej a zkusila to znovu. „Ahoj. To je Aidan?“

„Ne. Je mi líto, ale dovolala jste se do 'Anonymních rozlévačů čaje.'“

Moje rty se zformovaly do širokého úsměvu. „Myslela jsem si, že už jsme dostali skrz ledoborec?“ zeptala jsem se, smějíc se více a užívajíc si o něco víc jeho způsob lámání ledu.

Uchechtl se. „Já musel.“

„Máš hodně práce?“ kousala jsem si vnitřní tvář.

„Pro tebe?“ zeptal se, ustávajíc jen na momentík. „Vůbec ne. Vydrž chviličku.“

Najednou jsem byla puberťačka v jejím pokoji, kroutící kabel jejího telefonu, jak se závratí přecházela sem a tam.

„Jistě,“ odpověděla jsem.

Ozvalo se několik tlumených 'nashledanou' a nějaké 'zatím', než se znovu ozval na druhém konci telefonu. Něco jsem musela přerušit.

„Jsi tam ještě?“ ptal se.

Vymazala jsem nervy ze svého krku. „Um, jo. Pořád tady. Vyrušila jsem tě z něčeho?“

„Ne. Byl jsem jen u kamaráda. Stejně jsem chtěl odejít. Jsem opravdu rád, žes zavolala.“

Moje čelo se nakrčilo. „Opravdu?“

„Víc, než si myslíš.“ Jeho hlas byl o oktávu nižší než normálně, jako kdyby to přiznával i sám sobě.  

Zastrčila jsem si vlasy za ucho. „Abych byla upřímná, tak jsem napůl doufala, že to spadne do tvé hlasové schránky,“ přiznala jsem se.

„Oh, fakt?“ zeptal se, znějíc zaujatě.

Skoro jsem si představila ten samolibý úšklebek na jeho rtech. „Ale jsem ráda, že to tam nespadlo.“

„Taky jsem rád, že to tam nespadlo.“ Uchechtl se. „Jsem zvědavý. Co bys mi nechala za vzkaz?“

Odmlčela jsem se. Moje pusa klesla. Co bych řekla?

„Takže, ty bys mi žádný vzkaz nenechala? Po všech těch nervech, co tě to stálo, abys mi zavolala a ty bys dala košem mé hlasové schránce?“

Umístila jsem si ruku na bok a zastavila svoje poloviční přecházení tam a zpátky. „Jak bys mohl vědět, že jsem byla nervózní?“

On hluboce vzdychl. „Protože já byl nervózní ze zvednutí hovoru. Doufal jsem, že tohle neznámé číslo patří tobě a ne nějakému telemarketingu.“

On doufal, že zavolám? Pokud by seděl přede mnou, jistě by mohl být svědkem toho růžového červenání, které vycházelo ze žáru v mých tvářích.

„Takže pořád žádný vzkaz, co? Ani několik zvuků a zavěšení?“ Jeho potlačovaný smích přinutíl můj úsměv ještě více se rozšířit.

Odkašlala jsem si, jako kdybych předstírala, že přednesu projev. „Píííp. Ahoj Aidane. Tady Cassandra. Minule jsem se skvěle bavila a ráda bych pokračovala v našem rozhovoru. Dej mi vědět, jestli budeš hrát.“

„Píííp. Ahoj Sweet Tea, tady Aidan. Myslel jsem vážně ten vzkaz na ubrousku. Opravdu to bylo nejlepších dvacet minut v mém životě. Víc než cokoliv bych rád dokončil náš rozhovor. Rohodně budu hrát.“

Něco na něm bylo. Ten způsob, jakým ve mně vyvolal pocit, jako kdybych mluvila se svou středoškolskou láskou, volajíc mu poprvé. Nervy přetrvávaly, ale byly to ty dobré. Ten druh,  kdy se bláznivě třepotaly, dávájíc vám vědět, že jsme byli pořád naživu a užívali si každé chvilky vašeho života.

„Řekla bych, že musíme tuhle hru dokončit.“ Kousla jsem se do rtu.

„Myslím, že máš pravdu. Dámy mají přednost.“

Jak mluvil, skoro jsem si mohla představit jeho sladký výraz na tváři. Moje pokožka tancovala brněním, když jsem odpověděla, „Proč ne, děkuju. Jak ti jde učení a trénování? Baví tě ta nová škola?“

Zdlouhavě vydechl. „Jde to. Jen je toho hodně. Škrty v rozpočtu to ztěžujou. Pokud by nemuseli snižovat počet pracovních míst, mohl bych jenom trénovat, jenže teď je nařízeno, že mimoškolní aktivity musí být vedené učiteli ze školy. Ale tým má letos skvělý potenciál. Opravdu se těším na jejich první zápas.“

„Mrzí mě ty rozpočtové škrty. Pak je tedy pro učení dobře, že máš titul z angličtiny, že?“

„Mozek mě ujistil, že jsem měl něco, o co se opřít v případě, že by trénování nevyšlo.“

Zvedla jsem dva prsty, jako kdyby mě mohl vidět. „Otázka číslo dvě. Co je tvůj další cíl? Tvůj další tah?“

„Rád bych přešel na větší školu, kde bych se mohl soustředit jenom na trénování. Mým snem bylo trénovat vysokoškolský fotbal, ale k těmhle pozicím je těžké se dostat.“

Neuvědomila jsem si přecházení, které jsem dělala po domě, až dokud jsem si nevšimla, jak jsem byla zadýchaná. Odlepila jsem mobil od svého ucha a zhluboka se nadechla. Musela jsem se uklidnit. Přešla jsem ke gauči a sedla si, opírajíc si své nohy o konferenční stolek přede mnou.

„A co ty? Jaké jsou tvoje plány do budoucnosti?“ zeptal se.

„To doopravdy nevím.“ Část mě věděla, že to, co jsem dělala, bylo daleko lepší než ten předem naplánovaný život, který pro mě stanovili moji rodiče. „Moje cíle jsou spíše krátkodobější než dlouhodobé.“

Ta slova přitáhla mé myšlenky na houpačku přede mnou. Tu houpačku, která jemně houpala Jase.

Tohle bylo neznámé území. Nechtěla jsem Aidana odradit, protože jsem měla dítě, ale také jsem nevěděla, jak se přiblížit tématu. Měla bych to prozatím nechat, ale co kdyby došlo k dalšímu rozhorovu nebo hře? Co potom?

„Na tom není vůbec nic špatného. Někdy jsou dětské krůčky snadnější než dělat obří skoky.“

Zatáhla jsem za uvolněnou šňůrku na mém pleteném tílku. „Nemáš ani ponětí.“

„Věřím, že jo.“

Úsměv se roztáhl po mé tváři, když jsem pokračovali s hraním naší hry.

„Co ráda děláš, když máš volno?“ zeptal se.

„Čtu. Miluju čtení.“ Nemusel vědět o mém psaní. Tohle tajemství jsem si držela zamčené blízko u svého srdce.

„Taky rád čtu. Ale neříkej to nikomu, mohlo by to zničit moji pověst.“

Moje srdce bilo jako o závod. Chlap, který dokázal přiznat, že měl rád čtení. To mohlo být poprvé, co jsem to slyšela.

„Ty mě odsuzuješ kvůli čtení, že jo?“

Jsem si jistá, že se můj úsměv dotkl mých očí. „Jenom trošičku.“ Hihňala jsem se. „Jsem vlastně příjemně překvapená.“

„Páni. Myslel jsem si, že ses mi chystala zavěsit.“

Smála jsem se ještě víc. „Ani náhodou.“

„Dobře, protože já rozhodně ještě nejsem připravený zavěsit.“

Můj dech se zadrhl a záblesk tepla se šířil délkou mého těla. Kdo byl tenhle chlapík?

Jemně si odkašlal. „Takže, čtečka nebo klasická kniha?“

„Rozhodně klasika. A u tebe?“

„To stejný. Jaká je tvoje nejoblíbenější knížka? Počkej, nech mě hádat. Padesát -“

Natáhla jsem svou ruku dopředu, jako kdyby byl tady přede mnou a přerušila jsem jeho domněnku.

„Ne. Tahle ne. Ještě jsem ani neměla šanci si ji přečíst.“

„Nepatří přečtení téhle knihy k rituálu ženskosti?“

Protočila jsem oči. „No, já myslím, že si budu muset najít jiný rituál.“

„Tak, jaká je tedy tvoje nejoblíbenější?“

„Přísahej, že se nebudeš smát?“ žádala jsem, dívajíc se na několik mých knih na konferenčním stolku.

„Přísahám. Ale, jestli řekneš Zelená vejce a šunka, (= knížka pro děti) tak bych mohl. To bych si nemohl pomoct.“

Položila jsem si dlaň na hruď. „Cože? Potom to nebude fungovat.“

„Dr. Seuss. Kdo by si to pomyslel? Oklamalas mě.“

Potřásla jsem hlavou ze strany na stranu. „Dobrá, není to moje nejoblíbenější, ale rozhodně je v top pětce.“

„Pokud to někomu řekneš, popřu to, ale taky ji mám mezi top pěti,“ řekl tlumeným hlasem, jako kdybychom byli nahráváni.

Byl vtipný. Užívala jsem si to. „A tajemství vyšlo na povrch.“

„Pořád jsi nedopověděla na moji otázku.“

„Zápisník jedné lásky, to je moje konečná odpověď.“ Kývla jsem rychle hlavou, abych ukázala neodvolatelnost své odpovědi.

„Noah a Allie, jo?“ zeptal se, náznak nadšení v jeho hlase.

Sevřela jsem svůj mobil pevněji. „Ty znáš Noaha a Allie?“

„Slyšel jsem o nich. Takže, proč Noah?“ zeptal se nenuceně.

Výraz na mé tváři musel být něco v duchu ale no tak, opravdu? „Proč ne? Nezastavil se před ničím, aby mohl být s láskou jeho života. A i když věděl, že je jeho holka s někým jiným, nikdy ji nepřestal milovat. Jeho srdce bylo její napořád. Je to ztělesnění pravé lásky.“

Na druhém konci zůstávalo ticho; kromě těžkého dýchání. „Co? Nesouhlasíš?“

„Ne, je to jen, no, nic. Líbí se mi tvůj důvod. To je všechno. Jaký je tvůj oblíbený film?“

„Proč všechny mé oblíbené?“

„Chceš, abych se tě místo toho ptal na všechny tvoje nenáviděné věci?“

Zasmála jsem se. „Myslím, pokud to bereš takhle.“

„Nejvíc nenáviděný film, jeď.“

Zahihňala jsem se. „Ani náhodou. Nelíbí se mi tyhle nenáviděné věci. Pojďme se vrátit k těm oblíbeným.“

„Dobrá. Další otázka … dezert?“

„To je snadný. Domácí koláč. A ty?“

„Rozhodně dort.“

„No ...“ Moje tváře hořely, když jsem promluvila. „To protože jsi ještě neměl můj banánový krémový.“

„Ne, to protože tys ještě neměla ten Německý čokoládový dort z téhle pekárny na Larimar.“

Jeho hlas vyzněl ještě víc sexy než jsem si myslela, že i on zamýšlel.

Klepala jsem si prstem na tvář v hlubokém zamyšlení. „Tohle zní docela jako dilema.“

„Jednoduché řešení.“

„A to jaké?“

„Dáme si souboj v dezertech. Já přinesu svůj dort, ty uděláš tvůj koláč.“

Pozval mě právě na rande? Uvolnila jsem svůj vnitřek tváře ze zubů. „To se mi líbí. Jsem pro,“ řekla jsem rychleji, než jsem čekala.

„Já taky. Heleď, Cassandro?“ zeptal se, najednou znějíc nejistě.

„Ano?“ zeptala jsem se, moje hruď se stahujíc, když jsem čekala, na co se mě vlastně chtěl zeptat.

Jeho hlas klesl. „Je tu něco, co ti musím říct.“

Když jsem se mu chystala říct, že mi mohl říct cokoliv, plačící Jase mě přeměnil z flirtující školačky do mé role maminky. „Uh, Aidane. Musím jít. Je mi to líto. Můžeme dokončit náš hovor příště?“

Na druhém konci bylo příliš dlouho ticho, když jsem čekala na jeho odpověď.

„Jo, jasně, že můžeme,“ odpověděl konečně.

„Je mi to moc líto. Brzy ti zavolám.“ Zářila jsem. „Dobrou noc, Aidane.“

„Dobrou, Cassandro.“

Jeho milý hlas zněl v mých uších, když jsem položila svůj mobil dolů, usmívajíc se celou dobu, než jsem zvedla Jase. „Óó, chlapečku. Maminka se omlouvá. Musíš být hladový.“

Svraštil jeho drobnou tvářičku, když jsem ho nesla do kuchyně. „Ššš. Ššš. Já vím, mrňousku. Hned ti připravím tvoji láhev.“

Moje snění pokračovalo, když jsem ohřála Jaseovo mléko a zamířila jsem s námi do dětského pokoje. Sedíc v houpacím křesle, krmila jsem Jase a znovu jsem si přehrávala náš telefonní hovor v hlavě.

Ty nové pocity, vířící uvnitř mě, byly hřejivé a vítané. Bylo to už příliš dlouho, co jsem se takhle cítila. Nadšená, přesto nervózní. Dychtivá a možná trochu netrpělivá. Myšlenka na trávení času s Aidanem mě probudila jako spící sopku, připravujíc se vybuchnout.