Mr.P - 7. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

7/ První den

Charlotte

Dívám se z okna ze zadního sedadla taxíku, když jedu směrem ke kanceláři Prezidentské kampaně Matta Hamiltona.

Je jasný únorový den.

Tichá síla D.C. je neustálou připomínkou toho, že tohle je domov nejvyšší síly této země. Památníky, zeleň, politikové v kavárnách a na ulicích. Washington se silně pyšní titulem nejelegantnějším městem tohoto národa.

Není místo, kde bych bydlela radši. Jestli se mi líbí něco víc… jde jen o přechodné období.

Mé srdce je v D.C.

Srdce národa je v D.C.

Pokud je New York mozek, Los Angeles krása, pak D.C. je srdce. Památníky jsou plné duší, každý z nich ukazuje sílu a krásu toho, co si Američané prožili.

A taxík mě provází srdcem toho všeho, kolem labyrintu Pentagonu, řeky Potomac, Lincolnova  památníku, dokonale jasných zdí Bílého domu a Kapitolu.

Nevím, proč tu jsem.

Co mě donutilo opustit práci ve Women of the World?

Televize neúnavně opakuje záznam jeho oznámení a já si stejně tak v hlavě nesčetněkrát opakovala jeho inaugurační párty.

Ne, vím, proč tu jsem. Protože mě požádal, asi. A protože chci být alespoň malou součástí v historii.

Vystoupím z taxíku a začnu se přehrabovat v kabelce, když se před námi objeví dvoupatrová budova, kde probíhá kampaň Matta Hamiltona.

Zaplatím řidiči a ve chvíli, kdy se mé nohy dotknou chodníku, ucítím novou vlnu naděje a očekávání.

Dovnitř mě zavede žena středního věku s rázným tónem hlasu a ještě ráznější chůzi. „Je připraven Vás vidět.“ Ukáže na hlavní plochu v druhém patře, kde se kolem Matta – sto osmdesát centimetrů přirozeně stavěného těla, mozku a krásy v šedém saku a černé košili – mačká skupina lidí a všichni se dívají na dlouhý stůl.

Matt má založené ruce na hrudi a mračí se na slogan, který mu ukazují.

„Nejsem z tohoto nadšený.“ Hlas má hluboký a zamyšleně poklepává na něco, co se mu nezdá. „Samé blbosti a kvůli těm tu nejsme.“

My, jako on a jeho tým.

Zdá se, že je nohama pevně na zemi, i když je tak slavný.

„Charlotte.“

Zvedne hlavu a podívá se na mě. A v očích se mu objeví zase ten smích, který tam je vždy. Nevím, co je na mě tak vtipného. Ale jeho úsměv, jeho úsměv je návykový.

Když zamíří mým směrem, obklopuje ho ten šarm, kvůli kterému chce být každý jeho přítelem. Nebo matkou nebo ještě lépe, manželkou. Opravdu má tu věc, kterou jeden reportér nazval ‚přesvědčit ty lehce ovlivnitelné, že potřebuje lásku‘. A smutný pohled v jeho očích ho udělá jen hezčím. Je mužem svého otce a to, na co celý národ čekal.

Hamiltonovi inspirují k loajalitě víc, než jiné rodiny, které kdy měli v rukou takovou moc.

Jeho ruka sevře mou.

„Pane Hamiltone.“

„Matte,“ opraví mě.

Má teplé a velké ruce. Cítím, jak mě pohlcuje. Potřesu si s ním a snažím se udržet oční kontakt. Ale mám pocit, že zároveň se stiskem ruky, se mi stiskne i celé tělo. Je to psychicky náročné a viním z toho třpyt v jeho očích a jeho krásný miluj-mě, vezmi-si-mě-domů, starej-se-o-mě-nebo-mě-ošukej obličej. Pustí mou ruku a zastrčí si ji do kapsy. Na chvíli se na ni podívám a přemýšlím, jestli taky cítil ten elektrický náboj, když se mě dotknul.

Také se podívá dolů na moje ruce, jako by si uvědomil, jak malé jsou v porovnání s jeho. „Všechno v pořádku?“

„Ano, pane. Jsem naprosto nadšená z toho, že tu můžu být.“

„Matte…“ zavolá někdo.

Kývne na muže, který mu podá telefon. Natáhne se po něm volnou rukou a druhou mi lehce položí na rameno a podívá se na mě. „Ještě se uvidíme, Charlotte.“

Stiskne mě – maličko – a ten dotek mě spálí – je to trochu nečekané – a i když trval jen vteřinu, vyšle mi teplo do celého těla. Stočí se mi prsty na nohou.

Nemůžu si pomoct a sleduju jeho vzdalující se záda, když zvedne telefon k uchu a míří do kanceláře.

Bože, mám problém.

Soustřeď se, Charlotte!

Ne, ne na jeho zadek.

Odtrhnu pohled a usměju se, když mě žena vede k mému stolu.

Můj první den se skládá z mých základních povinností jako politického asistenta.

„Proč kandiduje? Roky se snažil chránit svoje soukromí.“ Baví se dvě ženy u mého stolu, jedna s tmavými vlasy a druhá s krátkým sportovním blond střihem.

„Pravda. Ale jen tak dlouho, jak sám chtěl,“ řekne blondýna brunetě.

Podívají se na něj a já bojuju s nutkáním se k nim připojit.

Matt vstoupil do středu pozornosti po letech bojů za své soukromí od posedlých reportérů. Jeden novinář se protlačil na Harvard, když tam začal studovat a na každé události, kam Matta pozvali, aby mu udělali reklamu, skončil jako hlavní téma on sám místo tématu, které chtěl prosadit.

Štvalo ho to.

„Když mi nabídl práci, zeptala jsem se ho ‚proč já?‘ A on odpověděl, proč ne?“ svěří se blondýnka. „Protože jsi tak sexy, že žádná ženská nemůže v tvé blízkosti pracovat a myslet jasně,“ odpoví si sama se smíchem.

Usměju se a vrátím pozornost k organizování si stolu.

Moje kancelář je perfektní, s výhledem na město. Zdá se, že je venku klid, země je v pořádku jako vždycky, ale v téhle budově to jen bzučí, bzučí to ve mně, v mých spolupracovnících.

Jakmile se zabydlím, zamířím do malé kuchyňky pro kávu. S plným hrnkem se otočím v momentě, kdy uslyším kroky za sebou, ale špatně spočítám jak daleko přicházející je. Vyděsím se, když do ní vrazím a poliju jí boty.

Zhrozím se. Kruci, Charlotte! Prsty od kávy odložím hrnek vedle a popadnu ubrousky. „To se nemělo stát. Tvoje boty.“ Ohnu se, ale v tu chvíli se ohne i blondýna se sportovním sestřihem.

„Hej, to je v pohodě. Trochu vzrušení ještě nikomu neublížilo.“ Usměje se. „Jsem Alison.“ Natáhne ruku a já ji přijmu. „Fotografka kampaně.“

„Charlotte.“

„Charlotte, vím, jak mi to můžeš vynahradit.“

Mávne na mě a zamíříme do Mattovi kanceláře. Hned, jak si uvědomím, že vstupuju do kanceláře Matta Hamiltona, si projedu rukou vlasy. Vidím, jak se jeho široká ramena a on sám sklání na židli za stolem. Je nádherný, když má plno práce s čtením nějakých papírů.

Zatímco čte, vytvořím si ve vlasech prsty malý uzel, který se snažím rozplést. Když se mi to povede, seberu odvahu se na něj podívat. Zamračeně se na mě dívá. „Chtěla bys se mnou být na plakátu?“ Hlas má tichý a děsivě hluboký.

Zmateně se na něj dívám. „Bože, ne. Rozhodně ne.“

„Tolik práce a nenecháš svět, aby si ji užil?“ zeptá se. Z jeho výrazu nejde číst, když nadzvedne obočí a podívá se na mé vlasy.

Proboha.

Zčervenám. Říkají, že si Matt užívá život. Tak moc, že ho chce změnit. Trochu víc nervózně se usměju a dál stojím vedle Alison, která nastavuje fotoaparát. „Tady, Matte?“ zeptá se.

„Proč neuděláme něco přirozenějšího?“ Stále se na mě dívá, když zvedne prst a přivolá si mě k sobě. „Charlotte, podala bys mi ty papíry za sebou?“ zeptá se.

Se staženým krkem se pro ně natáhnu a jdu k němu. Zcela si uvědomuju, že sleduje každý krok, který udělám, když uslyším náhlé cvaknutí.

„Hezké,“ řekne Alison.

Matt si ode mě vezme papíry, stále se na mě dívá a hlas má ještě pořád děsivě hluboký a znervózňující. „Vidíš? Věděl jsem, proč tě sem přivést. Díky tobě budu vypadat dobře,“ řekne a rty se mu zvednou do úsměvu.

Nadzvednu obočí; on své taky, jako by mě vyzýval. Do tváří se mi nažene teplo. Vážně, není nic, co by mu pomohlo vypadat lépe, než jak už vypadá.

V době, kdy odcházím domů, se cítím trapně. Prosím, nevypadej jako poblázněná holka, Charlotte.

Když přijdu domů, přemýšlím, jaký nejvážnější outfits mám ve skříni. I když jsem malá a mám dětský obličej, chci, aby mě brali vážně. Nohy mě bolí, za krkem mě bolí, ale neobleču se do pyžama do té doby, dokud ze skříně nevytáhnu dokonalý černý kostým na zítra. Přehodím si ho přes židli u okna a prohlížím si ho. Vypadá chytře a nažehleně, přesně tak, jak chci zítra vypadat.

Matt Hamilton mě bude brát vážně, i kdyby mě to mělo zabít.

Mí rodiče budou pyšní.

Kayla mi celý den píše a chce vědět detaily.

Chvíli mi zabere, než jí odepíšu zpátky.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak osaměle se cítím, když spím sama ve vlastním bytě.

Charlotte, chtěla jsi být nezávislá. Tak buď.

Světlo na mém záznamníků bliká a já si přehraju zprávy.

„Charlotte, opravdu se mi nelíbí, že jsi v tom svém bytě. Hlavně teď, když děláš tohle. Tvůj otec a já bychom byli rádi, kdyby ses vrátila zpátky domů, jestli to s tou kampaní myslíš vážně. Zavolej mi.“

Zasténám. Ach mami, to snad ne.

Bavily jsme se o tom, že se ve dvaceti odstěhuju a budu se snažit prorazit vlastní cestu. Má matka, která měla s přibližujícím se datem stále větší problémy, mě donutila stěhování posunout na dvacet dva. Teď, měsíc po mých dvacátých druhých narozeninách, jsem se zařekla a odmítla stěhování znovu posunout na později.

Stojí si za tím, že tahle budova není bezpečná – jen s jedním mužem u dveří. Kdyby ho některý z obyvatelů potřeboval nahoře, dveře a vstupní hala by byla prázdná. Bylo to malé a nepohodlné a rozhodně ne bezpečné.

Mně přijde perfektní. Dobře umístěný, dostatečný na to, aby se udržoval pohodlně čistý. I když jsem ještě nepotkala nikoho kromě dvou sousedů – mladou rodinu a válečného veterána. A ano, v noci slyším, jak věci různě praskají a skřípají a budí mě. Ale byl to můj první krok k vyšlapání si vlastní cesty.

Takže teď ležím v posteli a nastavuju si budík na zítra. Jsem fyzicky vyčerpaná, ale v hlavě si pořád přetáčím zážitky za celý den.

Myslím na kampaň a Matta a vraždu prezidenta Hamiltona. Myslím na současného prezidenta a na naděje toho budoucího.

Každý člověk, kterého znám, každý, kdo si je vědomý sám sebe a svých potenciálů… všichni chceme nějaký dopad, přínos, pracovat na něčem, na čem nám záleží. Jsem na nové cestě, kterou si prošlapávám sama. Jsem mladá a trochu nejistá, ale snažím se něco změnit, i když maličko.