Mr.P - 14. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

14/ Oči

Charlotte

Zavolala jsem do nemocnice Children‘s National a řekla Carlisleovi o Mattově návštěvě, aby mohl upozornit koordinátora přes tisk a každého, kdo by měl být zahrnut.

„Půjdeš se mnou,“ řekne Matt předtím, než odejde.

„Já?“

„Byl to tvůj nápad.“

V tichu zasténám. Trávit s Mattem víc času je poslední věc, kterou teď potřebuju. Ale miluju vidět ho v akci, takže se rychle obleču do svetru a následuju ho ven. Když dojedeme k nemocnici, venku už je menší dav, mává nad hlavami plakáty a volá jeho jméno.

„Matt!“ Vykřikne jeho jméno jedna mladá slečna z davu.

„Matt Hamilton!“ Zakřičí její kamarádka, hlasitěji a udělá si kornout kolem úst, aby se její hlas nesl.

Poděkuje jim a pak počká na mě, abychom společně s Wilsonem vešli dovnitř. Malý Matt má na sobě dres Redskins, kšiltovku stejné barvy a kapačku.

Z toho, jak se mu rozzáří oči, když do jeho pokoje vstoupí jeho hrdina, se mi stáhne hruď. Otočím se a snažím se dát dohromady, když uslyším Matta.

„Slyšel jsem, že je tady v budově tygr. Musel jsem se přijít podívat.“

„Kde?“ zeptá se kluk nadšeně.

„Právě se na něj dívám.“

Když se otočím zpátky, Matt plácá kluka po kšiltovce a směje se na něj.

Kluk se usměje. „Páni. Přišel jsi.“

Matt si přitáhne židli a posadí se vedle něj. „Charlotte – ta dáma u dveří – je tvoje fanynka jako ty jsi můj fanoušek.“

„Páni,“ řekne.

Brzy se dají do řeči. Malý Matt říká Mattovi, že se chce stát fotbalistou, až vyroste. Za mnou přijdou rodiče a začnou mi děkovat, jak jsou vděční, když si ti dva povídají.

„Jestli vyhraješ, pozveš mě do Bílého domu-“ řekne malý Matt.

„Ne JESTLI, AŽ… přijdeš do Bílého domu,“ slíbí Matt.

Hrají spolu šachy. Venku se začnou shromažďovat sestřičky, pozorují je a usmívají se.

Nedotkne se mě tak, že tohle dělá, ale že si to opravdu užívá. Věřím v něj: v Hamiltona a jméno, které reprezentuje. Ale právě teď, kdybych ho nikdy předtím neviděla a nebyla do něj zamilovaná, kdyby ho nevychovali veřejnosti na očích a se slávou jména, které nosí, je tohle ten Matt – i přes všechny nedostatky, které se mu média snaží přišít – který si získává můj hlas.

Když odejdeme, Wilson nás vyzvedne u chodníku.

Matt je zticha.

Já také.

„Děkuju ti.“ Hlas má tichý a zní až bolestivě upřímně.

„Je mi z toho smutno.“ Můj vlastní hlas se zlomí, tak přestanu mluvit.

Podívám se z okna a snažím se dát dohromady. Vypadá, že je ze skoro brečící ženy v autě nervózní. „Zajdeme si na jídlo.“

„Ne.“

Zamračí se, pak se v jeho očích objeví zmatení a pobavení. „Do politiky jsi až moc hodná, Charlotte. Musíme tě udělat tvrdší.“

„Vezmi mě na box, ale ne na jídlo. Nemám teď hlad.“ Povzdechnu si a hodím po něj postranní pohled. „Je to tvoje chyba.“

„Prosím?“

„Neangažovala bych se do politiky, kdybys nekandidoval.“

„Říká žena, která mi nabídla pomoc, když jí bylo kolik? Sedm.“

Nadzvednu obočí. „Jedenáct.“ Vystrčím bradu. „Pořád ještě můžu hlasovat pro Gordona.“

„Bože, ne. Ne,“ řekne rozhodně. Rozesměje se a projede si rukou vlasy.

„No, někdo ti musí srazit hřebínek. Můj hlas má Gordon Thompson,“ zopakuju.

„Ublížila jsi mi, Charlotte,“ řekne.

„Ach, vypadáš tak ublíženě, haha.“

Kromě očí, které se na mě smějí, vypadá smrtelně vážně. „Mé rány jsou hluboko.“

„Jak hluboko? Takhle?“ Podržím od sebe dva prsty na milimetr. Zamračí se a pak je vezme do ruky a roztáhne je na centimetr. „Takhle.“

Měla bych se smát.

Bylo to vtipné, dokud se mě nedotkl.

Teď je mi horko, když se na mě upřeně dívá a už se neusmívá.

Zahlédnu v jeho očích záblesk touhy – touhy tak hluboké, kterou cítím opravdu hluboko. Tak hluboko, že se nedá změřit.

Nakonec se zasměju, abych to napětí uvolnila. „Páni.“ Podívám se na tu vzdálenost. „Centimetr. To je hodně hluboko.“

Mluvím o mezeře mezi mými prsty, ale ve skutečnosti nevím, o čem mluvíme.

„Říkal jsem ti to.“ Mrkne. Skloní ruce a já si nemůžu pomoct a nevšimnout si, jak má dlouhé silné prsty, když je položí vedle sebe.

Každá žijící žena v Americe o Mattovi nejspíš sní.

A já ho mám tak blízko, že všechny moje nervové zakončení jsou v pozoru.

Jsem ztuhlá po celou dobu naší jízdy.

V hlavě mi to pracuje, přemýšlím… prostě jen přemýšlím.

Matt zkontroluje pár emailů, jeho stehno se dotýká mého.

Neodtáhne se.

Zajímalo by mě, jestli chci, aby se odtáhl.

Ne. Nemůžu dýchat a uvnitř hořím. A to nechci.

Musím si připomenou, že to, co tu dělám, je mnohem důležitější, než nějaké malé zamilování. Co tu dělám, je větší než já… dokonce větší než Matt.

Nejen že je kampaň vzrušující, ale poslouchat Mattovi názory a nápady, mě udržuje v naději.

Neuvědomuju si, jak moc nám chyběl silný vůdce, inspirující vůdce, dokud se na něj pokaždé nepodívám.

Mohl by toho tolik změnit. Muž jako on by mohl tolik změnit.

A tak jedeme, v tichém napětí, hlavu mám plnou Matta a cítím se prázdná.

Setkáme se pohledy. „Chci, abys byla mýma očima a mým srdcem, držet mě v kontaktu se skutečnými lidmi tam venku, těmi, které jsem celý život neměl šanci potkat.“

„Dobře, Matte,“ řeknu.

A pak se nahne a já zadržím dech a zavřu oči, když se jeho rty otřou o mou tvář – a políbí mě na ni. Jde o lehký polibek, jako ten, který mi dal, když mi bylo jedenáct, ale teď jsem žena a on je muž. A najednou, z ničeho nic, ucítím jeho ruce kolem pasu, jak si mě přitahuje k sobě a tiskne si mě ke straně.

Jako další ucítím, jak lehce skloní hlavu směrem ke mně a přejede mi nosem přes tvář. Nemůžu se nadechnout a bojuju s nutkáním otočit hlavu jen o milimetr a políbit ho na ústa.

Voní jako máta a trochu jako káva se směsicí kolínské. Přerývavě se nadechnu, jeho rty se dotknou místa, kde jsem ještě před chvílí cítila jeho nos. Rty má teplé, jemné, ale zároveň tvrdé.

Sevře mi bok, drží mě blízko u sebe, když nahne hlavu a políbí mě na krk. Nechám hlavu padnout dozadu a on se temně zasměje, přejíždí mi nosem po krku.

Rukou mi otočí hlavu tak, abych byla obličejem k němu, a  jen jeden pohled do jeho očí mi stačí k tomu, abych zjistila, že už se můj svět netočí kolem své osy, ale všemi možnými směry.

Všechno ostatní je potlačené, ve středu mých myšlenek je on a já.

Jediné, na co myslím, je to, co cítím. Jak silně mi buší srdce. Jak zrychleně dýchám. Jak mám teplou pokožku a svědí mě; že mám pocit, jako by mé celé tělo zadržovalo dech v očekávání Mattova dalšího pohybu, dalšího doteku, polibku na další část mého těla.

Zašeptám jeho jména a on zasténá, „Fantasticky voníš.“

Nahne se a políbí mě na klíční kost a nadechne se.

„Bože, tak krásně voníš…“ zašeptá zlomeně. Projede mnou jeho hluboký hlas, stráví všechno po své cestě a zanechá za sebou jen hlubokou, skoro zvířecí touhu být k tomuhle muži co nejblíž.

Jakmile ucítím jeho jazyk mezi jeho rty, mimovolně se dotknu zátylku a uslyším jak sténám.

Přitáhne si mě blíž, že mu skoro sedím na klíně. Hlavu má zabořenou na mém krku, líbá mě, olizuje, ochutnává.

Začnu mít strach, přemýšlet, kde jsme a za jak dlouho se dostaneme do budovy kampaně. Vím, že nás nikdo nemůže vidět, protože auto má ztmavená skla a od řidiče nás dělí přepážka, ale i tak je to zakázané.

„Já-“

„Ššš… jen mě to nech udělat, Charlotte. Prosím,“ řekne, když zvedne hlavu od mého krku a chytí mi ji mezi ruce, dívá se mi přímo do očí a pak se skloní k mým rtům. Pomalu si začnu uvědomovat, že mě chce políbit. Teď. V tomhle autě.

Matthew Hamilton, možný budoucí prezident Spojených států a moje první pobláznění v jednom, mě chce políbit.

Natáhnu se a chytím jeho obličej taky, oči mu hoří.

Nevím, jestli bych měla nebo ne, ale právě teď poslouchám jen své tělo a to říká, že se ho potřebuju dotknout.

Políbím ho na tvář.

Ucítím, jak se uvolní, ale jeho sevření je silnější.

Co to děláme?

„Pane, jsme tady,“ ozve se z reproduktoru hlas Mattova řidiče.

Myslím, že zaslechnu Matta zanadávat. Sesednu z jeho klína zpátky na svoje místo a trhavě se nadechnu, zatímco Matt otevře svoje dveře a přejde kolem auta, aby otevřel ty moje.

Ten pohled, který si vyměníme, když vystoupím z auta, nelze popsat. Je plný touhy, chtíče, potřeby, zvědavosti a něčeho jiného…

Donutím se podívat jinam a se stálým pocitem jeho rtů na mé kůži zamířím k budově.