Mr.P - 10. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

10/ Ten Váš pes potřebuje vodítko

Charlotte

Druhý den mi zazvoní budík v pět hodin ráno. Než jsem se přidala ke kampani Matta Hamiltona, chodila jsem v sedm cvičit a v práci jsem byla kolem deváté. Teď musím být v práci o půl osmé a protože chci mít náskok, vstanu brzy, omyju si obličej, navleču se do běžeckých legín a trika s dlouhým rukávem, popadnu telefon, sluchátka, bundu a zamířím ven.

Skrz několik šedých mraků vykukuje slunce, když běžím po mé oblíbené trase – té kolem hlavních washingtonských památníků. Je příliš zamračeno na to, abych si mohla užívat výhled a několikrát si zapřeju, abych zůstala v posteli.

Koutkem oka zahlédnu pohyb a zpoza rohu vyběhne pes, vesele si míří svou cestou. Štěkne na mě a pak se pozorně a nadšeně posadí přede mně. Jako člověk, který má rád kočky, nemám žádný vztah ke psům, takže nevím, co s tím stvořením dělat. Když popadnu vodítko, upoutá mou pozornost něco tmavého. Zvednu hlavu.

Stojím uprostřed cesty, několikrát zamrkám. Vidím, Matta Hamiltona, jak ke mně míří v červeném běžeckém tričku a tmavě modrých šortkách.

V jeho obličeji se zračí kombinace zamračení a úsměvu. Vypadá překvapeně a zároveň pobaveně tím, že mě vidí. Já jsem v šoku.

Tričko se na něj lepí jako druhá kůže, ukazuje jeho vypracovanou hruď. Je tak mužný a zároveň elegantní. Těžko můžu myslet jasně.

„No tohle.“ Usměju se. V krku mám sucho, když se přede mnou zastaví.

A pak se oba rozejdeme, společně, a on sleduje můj profil, zatímco mu slunce líbá každý centimetr jeho obličeje.

Jeho pes vesele poskakuje vedle něj a mně přijde vtipné, jak oddaně se na svého páníčka dívá. Matt se na mě otočí. „Vidím, že Jacka jsi už poznala.“

„Jack,“ zopakuju a usměju se na psa.

„Má zlozvyk zdravit všechny, které v parku potkáme.“

„Vsadím se, že ti všichni jsou nadšení, když zjistí, kdo je jeho páníčkem.“

Nadzvedne obočí. Nemůžu sakra uvěřit, že jsem to řekla nahlas. Začnu se smát a rychle dořeknu, „Mám kočku. Doodles. Vůbec není jako Jack; nesnáší cizí lidi. Doufám, že mě jednoho dne nebude za cizince považovat – bydlí u mé matky, protože nebývám skoro doma.“

Pokračujeme v chůzi v příjemné tichosti – tedy ne tak příjemné, řekla bych. Jsem si vědoma jeho přítomnosti. O kolik je vyšší než já.

„Takže co tě přivedlo do Georgetownu? A stát se advokátkou žen?“ zeptá se.

Překvapí mě, že zní opravdu zaujatě. Podívá se na mě, když čeká.

„Chci se ujistit, že se ví o ženských právech.“ Pokrčím rameny. „A co ty? Vím, že jsi šel na práva, abys mohl rozjet své impérium.“

„Opravdu? Kde jsi to slyšela?“

„V tisku.“

Usměje se na mě a pak se rozesměje a zavrtí hlavou. „Myslel jsem, že víš, že se jim nedá věřit.“ Jeho úsměv opadne a rozvážně dodá. „Ne, vážně. Obdivuju tě, že pracuješ ve veřejném sektoru. Co tě inspirovalo změnit svět?“

„Nevím,“ začnu zamyšleně. „Během vysoké jsem jela každé léto na krátké výjezdy. Líbilo se mi poznávat lidi a pomáhat. Hlavně ženám. Je těžké si představit, co za věci se děje jiným ženám jinde, když žiješ ve vyspělé zemi. Donutilo mě to chtít dělat něco pro druhé. A vy, pane Hamiltone? Co inspiruje tebe?“ zeptám se.

„Jít vedle tebe a sledovat tě, když mluvíš.“

Dech se mi zadrhne a všimnu si, že jeho oči svítí jako křišťál a uvědomím si, že se mnou flirtuje – a uvnitř jsem jedna velká koule ohňostroje.

„Tak mi řekni víc o C,“ řekne.

Jsem zmatená. „Kultuře?“ (angl. culture)

„Charlotte. No tak.“

Zasměju, když se nepatrně usměje a ucítím, jak mi červenají tváře. „No, chodila jsem na Georgetown, ale to už víš.“ Střelím po něm pohledem. „Mí rodiče byli nadšení, že jsem na něj chodila. Hned jak jsem odpromovala mi řekli, že bych měla jít do politiky. Ale věděli, že mým cílem bylo pracovat ve veřejném sektoru a tak jsem taky začala…“ Začnu přemýšlet nad něčím dalším, co bych mohla říct.

Pořád nemůžu uvěřit, že zařadil moje jméno za písmeno C…

„Všichni si myslí, že jsem hodná holka. Nikdy jsem neudělala nic špatně; ale jen proto, že jsem nechtěla zostudit rodiče.“

Usměju se na něj tak, aby pochopil, že je teď řada na něm.

„Student práv, jak už víš.“ Mrkne na mě. „Jsem špatný kluk, ale ne zas tak špatný. Když se do něčeho připletou média, tak to vždycky zveličí. Během dospívání jsem zjistil, že mám v životě jen pár lidí, kteří okamžitě nepoběží do médií a něco neprozradí.“

Překvapí mě to a trošku ohromí uvědomění, jak muselo být těžké žít svůj život pod neustálým dohledem. Nevím, jestli bych to zvládla.

„Byla jsem tak nervózní, když jsme se potkali. Roky jsem měla tvoje fotky na zdi.“

„Měla?“ zasměje se tiše.

Rozesměju se. „Máma mě nechala je tam mít, protože si nejspíš myslela, že mě tak udrží od kluků a, no, jsem její jediná dcera. Vždycky jsem se snažila být hodná.“

„Můj táta byl senátorem, než se stal prezidentem. Vyrostl jsem jako jediný syn, takže vím přesně jaké to je, když na tobě rodiče lpí.“

Usměju se. „Až na to, že teď jsi syn bývalého prezidenta. Což musí být dvakrát tak těžké, protože na tobě lpí oči celého národa.“

„Ani ne.“ Zamračí se, když nad tím přemýšlí.

„Opravdu mě baví dopisy od tvých fanoušků. Užívám si i ty šílené. Věděl jsi, že jsi dostal několik nabídek k sňatku za posledních čtyřicet osm hodin?“

Předstírá, že ho to překvapí a založí si ruce na hrudi, jako by ho to opravdu zaujalo. „Doufám, že jsem odmítl.“

„Samozřejmě. Po celou dobu kampaně a prezidentství budeš beznadějně svobodný. Carlisle nás o tom všechny ujistil.“

Nadzvedne jeden koutek rtů a hned ho spustí dolů, zamyšleně se zadívá před sebe.

„Nebyl bych první prezident bez ženy, víš,“ řekne a znovu se na mě podívá s pokrčením ramen. „James Buchanan už tu roli zastal. Nebyl dobrý prezident, ale starý mládenec až do konce.“ Usměje se.

To mě zaujme. „Co udělal?“ zeptám se.

„Spíš co neudělal.“ Zamračí se ještě víc. „Jeho neschopnost zaujmout jasné stanovisko k otroctví a odtržení nás přivedlo do Občanské války.“

Dál se na sebe díváme; tak intenzivně, až se mi chtějí zkroutit prsty u nohou. Lehce zafouká a já si uvědomím, že mám tričko přilepené ke kůži a z jeho přítomnosti cítím tvrdost na prsou.

Podívám se dolů a rozšířím oči, když zjistím, že mi prokukují bradavky – jako malé kostky.

Překřížím ruce a Matt se usměje. „Tenkrát na tom večírku ti taky bradavky ztvrdly.“

„Páni. No, moje bradavky nebyly jediné, které ten den ztvrdly, řekla bych.“

„Ani netušíš.“

Zasténám a protočím oči. Zasměju se, ale fakt nesnáším, že mi bradavky vykukují.

Jsem tak nervózní, že zakopnu. Chytí mě, jeho reflexy jsou rychlé, když mě popadne za loket, aby mě udržel na nohou, a já najednou nemůžu dýchat. Jsem ohromená, kolik toho máme společného a způsobem, kterým mi pomůže najít balanc a pak, nějak, mě překvapí o něco víc – přitáhne si mě blíž. Zvedne ruku a odstrčí mi pramínek vlasů z čela. Oči má temnější než kdy předtím.

Pocítím touhu, když se naše těla dotknout, můj předek o jeho, a pocítím ho. Cítím, jak je velký, tvrdý a silný, pulzuje mi oproti břichu. A v tuhle chvíli se stane Matt Hamilton, můj celoživotní idol, nejhezčí muž na světě, nežhavější kandidát na prezidenta v historii Ameriky, skutečným. Až moc skutečným. Cítím teplo jeho těla přes mokrý materiál našich triček. Cítím ho, vůni mýdla a deště, a vidím ho jako muže, hodně sexy muže s mimořádným osudem.

Ucítím, jak mi někdo olízne tvář a okamžitě s sebou cuknu dozadu, jak mě olíznutí od psa překvapí.

„Kruci,“ vydechnu se smíchem.

„Jacku!“ Následuje několik nadávek a ucítím, jak se Matt narovná a oddálí. „Promiň. Jsi v pořádku?“ zeptá se. Zastrčí mi vlasy zpátky za ucho, než se znovu rozejdeme, každé nervové zakončení je v pozoru. Tiše přikývnu. Jsem tak, tak nervózní. „Ano. Promiň, že jsem řekla kruci.“

„Proč?“ Jeho rty se zvednout. „Neomlouvej se.“

Rozesměju se. Nemůžu uvěřit, že jsem zapomněla, kdo je, a v jeho blízkosti jsem zjistila, jak moc ho chci –a že ať on chce nebo ne, jeho tělo na mě reaguje stejně.

„Raději bych měla jít, abych nepřišla pozdě. Nechci, aby se na mě šéf naštval.“

„Tvůj šéf by se na tebe nikdy nezlobil.“

Jeho tón je normální, ale oči září. Cítím, jako bych se červenala po celém těle. „Měj se, Matte,“ řeknu, zvednu ruku a trapně mu zamávám, než přeběhnu přes trávník na chodník.

Ten večer mě rodiče pozvou na večeři a já nemůžu přestat myslet na Matta, jeho energického Jacka a na rozhovor, který jsme měli o jeho a mém dětství. Pak přemýšlím zpátky o dni, kdy jsme se potkali, na prezidenta a jeho smrt.

Zeptám se táty, proč si myslí, že se nenašli žádné přesvědčivé důkazy o vraždě prezidenta Hamiltona.

„Nikdy vraha nechytli.“ Pokrčí rameny. „Jedna teorie říká, že šlo o teroristický akt kvůli liberálnímu pohledu prezidenta Hamiltona. Jiná zase, že šlo o konspiraci mezi stranami.“

Zamračím se.

„Bojíš se, že je Matthew v nebezpečí?“ zeptá se mě.

Nemůžu si pomoct a s obavami se na něj podívám.

Povzdechne si. „Bude v pořádku tak dlouho, dokud nezačne šťárat do vosího hnízda.“

Zamračím se ještě víc. „Matt mi nepřijde jako někdo, kdo by strkal do vosího hnízda.“

Zavrtí hlavou. „Nezatěžuj si hlavu věcmi, které nemůžeš kontrolovat. Drž hlavu dole a pracuj co nejlíp – to je jediný způsob, jak se dostat do politiky. Jinak tě kdokoliv, kdo uvidí, že vystrkuješ hlavu, ji donutí zatlačit zase zpátky.“

„Ale já nechci pracovat v politice.“

Zasměje se. „Ale už pracuješ.“

„Jsem tam jen proto-“

„Máš slabost pro Hamiltonovi, já vím. Lidé ve zprávách jsou překvapení, že se toho účastníš. Moje malá Charlotte, ten večer jsi Matthewa okouzlila, že ano? I prezidenta Hamiltona. Také pro nás mají slabost.“ Vědoucně se usměje, ale oči má plné smutných vzpomínek.

„Víš pro koho má Matt ještě slabost? Kromě téhle země? Pro jeho psa,“ řeknu, když si vzpomenu, jak jsem dnes ráno zvedla Doodles, položila si ji na klín a hladila ji po hlavě, poslouchala její předení.