KOWS - 3. kapitola

Překlad: Tanulka

Harper

Čekala jsem na zpětnou vazbu od Maxe na zprávu Bangladéš už tři dny. Pracovala jsem na tom celý víkend, aby tu zprávu mohl v pondělí mít. Neměla jsem se obtěžovat. Byla už středa večer a on už dvakrát zrušil naše setkání. Odkopnutím jsem si sundala boty a zhroutila se na pohovku. Slyšela jsem Bena, nebo to byl možná Jerry, volajíc z mrazáku.

„Vykašlete se na to, chlapi,“ zařvala jsem. Nemohla jsem celý večer strávit jedením. Ne. Byla jsem produktivní – využívat výhod posilovny v suterénu. Potřebovala jsem očistit svou mysl od svého kreténského šéfa. V průběhu dne jsem kolem něho prošla na chodbě a on mě naprosto ignoroval. Dobře, možná mohla být moje zpráva lepší, ale dávala mi pocit, že je spíše lidštější, než profesionální. Musela jsem si neustále připomínat, že nebyl člověk, kterým jsem si myslela, že bude a že to ještě neznamenalo, že nevěnoval dost sil pro práci pro King & Partneři.

Vrátila jsem se do režimu mého tréningu, vzala láhev vody a zamířila dolů. Fitko v budově bylo více, než v co jsem doufala, když jsem začala hledat byt na Manhattanu, a ještě jsem ho neměla šanci navštívit. Práce nemusela být dobrá, ale pracovat doma, to už byl zárodek něčeho špatného. Mohla bych relaxovat – zaměřit se na nějaký obrázek.

Třicet minut na eliptickém trenažéru mi pročistí hlavu a přestanu se snažit vymýšlet způsob, jak fyzicky ublížit Maxi Kingovi.

Když jsem vstoupila do posilovny, všimla jsem si, že tam byli tři muži. Jeden zápasil s činkami, druhý byl na kole a třetí vesloval. Na rozdíl od tlumených zvuků CNN přicházející z televize visící na stěně v rohu, bylo ticho. Prohlédla jsem si zbytek prostoru. Bez zrcadel, takže jsem nemohla sledovat povadlé části mého těla. Perfektní. Vypadalo to tu, jako bych místnost navrhla já sama.

Hnula jsem se k eliptickému trenažéru, vyhýbajíc se tomu muži, který zvedal činky. Dala jsem si láhev do držáku na stroj, hned za muže na kole – měl úžasný zadek – vlezla jsem na stroj a snažila se navolit program, který by mě nezabil. Jen takový, který mi pomůže zapomenout myslet na kancelář – náročný tréning a pěkný výhled.

Navolila jsem si program, který jsem věděla, že bude těžký, ale chtěla jsem se zaměřit na něco jiného, než na hřiště King & Partneři, ze kterého jsem už bláznila. Můj první den v práci, moje čelist mě už bolela od tolika smíchu. Konečně jsem dosáhla svého snu a všeho jsem dosáhla vlastní dřinou. Měla jsem pocit, jako bych dosáhla prvního stupně světlé budoucnosti – kde začínaly všechny moje plány konvergovat. Byla jsem bez sebe nadšením. Nadšení mě opustilo velice rychle, někdy v prvním týdnu, kdy jsem se seznámila s Maxem, který vzhlédl od svého stolu a pozdravil.

Ten chlap na kole zalapal po dechu a posadil se, kroužíc rameny, pak naklonil hlavu na jednu stranu, na druhou a pokračoval ve šlapání. Měl krásná široká záda, černé vlasy zalité potem. Bude vážně potřebovat sprchu. Kdyby to byl ten chlap mající sex v podkroví, ráda bych mu dělala společnost.

„Bydlíte tady v domě?“

Vyskočila jsem, když ten, co zvedal činky, přehodil paži přes můj stroj. Neviděla jsem přes jeho hlavu. Byl malý, předimenzovaný, takže jsem se ho chtěla zeptat, jestli neprohrál sázku. Vypadl, jako by patřil na pobřeží New Jersey, než na Manhattan. Přikývla jsem a doufala, že když nebudu mluvit, tak odejde.

„Máte hezký zadek, pokud Vám nevadí, že Vám to říkám.“

Opravdu? Zvedl ruce, když jsem ho pohledem málem zabila. „Není třeba být arogantní. Jen se mi líbí Váš pěkný zadek.“

Vrátila jsem svůj pohled na desku mého stroje, chtějíc toho chlapa rozmačkat.

„Myslím, že je lepší jít dál,“ řekl muž za Pobřežím Jersey.

„Hej,“ odpověděl Pobřeží Jersey. „Jen jsem té holce dával kompliment.“

Pořád jsem držela hlavu vzhůru, protože jsem nechtěla přitahovat pozornost.

„Její škoda, ne?“ Odpověděl můj zachránce. Poznala jsem ten hlas. Můj mozek se snažil vymyslet, jestli to byla nějaká slavná osobnost.

Pobřeží Jersey se vzdálil a já jsem s úsměvem vzhlédla. „Děkuji…“

Bylo to jako by se někdo snažil, abych se složila v průběhu celého svého života.

Přede mnou stál Max – kurva – King.

Zabijte. Mě. Hned.

Ten chlap, před kterým jsem chtěla uprchnout z mého bytu do tělocvičny, stál přede mnou. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Pobřeží Jersey a veslař byli za mnou.

Max King byl chlap s pěkným zadkem. Život prostě nebyl fér.

Mé údy přestaly pracovat a napůl jsem zakopla, když jsem slézala ze stroje a nakonec jsem klopýtla do zdi za stroji. Opravdu? Hity stále přicházejí.

„Jste v pořádku?“

Sloupávala jsem se ze sádrokartonové desky, když se ke mně pohnul.

Přikývla jsem a nevěděla, co bych řekla, kdyby se mi podařilo zformulovat slova. Jak to bylo možné? Můj byt měl být moje útočiště před zkurveným chováním tohoto člověka v kanceláři. Teď jsem se ho musela obávat i na chodbě mého domu, když jsem byla opilá nebo neměla make-up.

Ne, že by na tom záleželo, kdyby mě viděl bez make-upu nebo při mém pocení, to byl jen další důvod, proč mít o mě slabé mínění.

„Dobře, dobře. Odhaduji, že bydlíte v domě,“ řekl, zatnul zuby a hodil pohledem ke dveřím, jako by chtěl uniknout.

Podle mě v pohodě.

„Jo, právě jsem se nastěhovala.“

Rozhlédl se kolem mě a přitiskl prsty na čelo, stejně jako když kontroloval mou zprávu Bangladéš. „Dobře.“

A to bylo všechno. Než jsem mohla vymyslet, cokoliv říct, vyrazil ze dveří, jako by mu hořely koule.

Neměl žádné způsoby mimo kancelář, stejně jako v kanceláři. Byl stále chladný a hrubý.

I přesto, že měl pěkný zadek.

Opřela jsem se o zeď, snažila se zpracovat vše, co se stalo. Ještě před rokem bych si myslela, že můj život dosáhl vrcholu tím, že mohu být v okolí Maxe Kinga. Teď už mě nemučil jen v kanceláři, ale už byl i znechutil i fitko a udělal ho pro mě nepřístupnou zónou. Popadla jsem láhev s vodu a zamířila zpět do svého bytu. Mohl být den ještě horší?

***

Po mém velice blízkém setkání s Maxem v tělocvičně, jsem si dala nejteplejší možnou sprchu, aniž bych skončila na pohotovosti, vysušila si vlasy a zabalila se do mého bílého hedvábného županu, který jsem si koupila ve výprodeji v Barney. Vždy mi pomůže, abych se cítila lépe.  Ať už je mi sebehůř. Potřebovala jsem svou nejlepší kamarádku, abych se vrátila zpátky na trať.

„Ahoj Grace,“ řekla jsem jí, když mi to zvedla na první zavolání.

„Mluvíš, jako bys chtěla dát hlavu do trouby,“ řekla a zněla jako by něco žvýkala.

Chtěla jsem se jí zeptat, jestli bych mohla přijít a strávit u ní noc. Nebo možná celý svůj zbytek podnájmu.

„Jen špatný den v práci.“ Když bych jí řekla o tom, že Max bydlí tady v budově, přestěhovala by se zpátky do Brooklynu dřív, než bych řekla slovo pronájem. Budu se muset spokojit s obecným remcáním, takže jsem jí řekla, že zatím nemám žádný komentář k mé zprávě Bangladéš.

„Už jsi někdy přemýšlela o odvykání si od své práce? Opravdu nemůže stát za to.“

„Nemohu přestat. Je to prostě můj sen. To je to, co tak tvrdě potřebuji. Potřebuji jen dva roky pro můj životopis a pak jsem zlatá.“ A kdo ví. Mohla bych s opravenou zprávou Bangladéš vyhrát. Mohla bych zítra ráno v kanceláři najít mou zprávu bez komentářů.

A taky bych mohla být další Beyoncé.

„Dva roky je dlouhá doba, aby ses cítila mizerně. Mohla by ses poradit se svým tátou.“

To jako vážně? „Proč bys mi něco takového říkala?“ Grace věděla, že ani jedno jeho dítě nepracuje pro JD Stanley, v jeho investiční bance. Mý tři nevlastní bratři budou v záři absolventi vysoké školy.

Myslela jsem si, že by mohl vidět to, co jsem dokázala, ale nikdy se nezajímal. Proč si Grace myslela, že bych mu měla zavolat? Nic jsem od něho nechtěla.

„Děláš stejný druh práce, který jeho firma potřebuje, ne? Nemáš tak dokonalé dovednosti, které by se pro něho hodili?“

„To nevadí.“ Výkřiky Bena a Jerry z kuchyně sílily. „S ním by to nefungovalo, ani kdyby byl ten poslední na Zemi. A pokud si pamatuji, tak mi práci nikdy nenabídl. Neměla jsem správné reprodukční zařízení.“

„Nejspíš si nemyslel, že bys to chtěla.“ To neznamenalo, že se nemohl zeptat. „Nezná tě, neví jak geniální a ambiciózní jsi. Je jako stoletý stařec. Pravděpodobně je jen staromódní.“ Byl jiná generace, ta, která si myslela, že ženy mají zůstat doma a starat se o děti? Kdyby se někdy pokoušel mě poznat, mohl by vědět, že to jsem neměla ráda.

„Opravdu nemůžu uvěřit, že vedeme tuhle konverzaci. Nechci skončit se svou vysněnou prací a nechci se mého otce na nic ptát.“ Přehodila jsem si nohu přes nohu na pohovce, ležela na zádech a dívala se na strop. „Opravdu mě začíná rozrušovat, jak ho bráníš.“

„Ne, to opravdu ne. Jen se snažím ti nabídnout jinou cestu.“

Grace se vždy snaží vyřešit moje problémy. A problémy všech kluků, se kterými randí. Nebylo tu ale nic, čím by Grace mohla tuhle situaci napravit.

Na stropě se rozbušily kroky, což moje světlo rozhoupalo dopředu a dozadu. Ježíši, poslední věc, kterou jsem potřebovala, bylo, aby můj soused zrovna teď šel na věc. Nechtěla jsem, aby mi připomínal, že mám nedostatečný sexuální život.

„Děkuji, ale nepotřebuj rozhřešení. Jsem přesně tam, kde chci být.“ Nebyla jsem srab.

„Ale nejsi šťastná.“

„Nejsem.“ Mohla bych si stěžovat méně. Jen jsem právě teď frustrovaná, že jsem našla Maxe v mém domě.

„Moje standardy jsou prostě příliš vysoké.“ Nahoře to znělo, jako by někdo přecházel sem a tam.

„Přizpůsobím se, začnu znovu a všechno bude v pohodě.“

Se shora vřískala nějaká klasická hudba, možná Bach. Bylo to tak hlasitě, až můj byt začal vibrovat. Metaláci, fanoušci technoparty nebo narkomani s jejich hudbou by měli obtěžovat své sousedi s hlasitou hudbou, ale ne nadšenci s klasickou hudbou.

„Jsi na klasickou hudbu?“ Ježíši, necelý týden na Manhattanu a už vyrůstáme odděleně.“ Zasmála jsem se. „ne, to nejsem já. To je seshora.“

„Ten píchač?“

„Ano. Ačkoliv nepíchají. Jeden z nich dupe svýma těžkýma botama a tančí jako slon na mém stropě.“ Hudba nedokázala přehlušit další nával dupání. „Nemůžu říci, jestli je tam jeden člověk nebo dva.“

„Brooklyn vypadal trochu více atraktivní?“ Grace nemohla skrýt samolibý nádech v hlase.

„Jsem si jistá, že za chvilku to trochu utichne. Možná měli jen špatný den a snaží se ho utopit jako když já…“

„Taylor Swift?“

Pokrčila jsem rameny, cítíc rozpaky nad mou zálibou nas Swift. „Chtěla jsem říci Stevie Wonder, ale Taylo bude lepší.“

„Neštve tě ten hluk?“

V jakýkoliv jiný den bych zuřila, ale když se zaobírala svým sousedem erotomanem, nemusela jsem myslet na nic jiného. Práce pro mě byla zklamáním a cítila jsem se z ní prázdná. Celé moje vzrušení ze ze zaměstnání bylo fuč a to se asi stejně stalo na koleji s prací barmanky – myslím tím konec. A teď je Max v mém domě, jediné místo, kde jsem se cítila v bezpečí, bylo za vchodovými dveřmi. Můj soused jistě brzy hudbu zastaví.

„Řekneš mi o tvém rande?“ zeptala jsem se. „To je důvod, proč jsem ti volala.“

Grace měla slabost pro chudé muzikanty, umělce nebo opravdu každého, kdo měl svých problémů dost. To znamenalo, že vždycky se v jejím životě objevilo nějaké drama, které bylo potřeba napravit.

„Ach,“ povzdechla si. „On je tak talentovaný. Jen potřebuje chytit to správné publikum, příležitost, víš, co myslím?“ Už jsem zapomněla, co to znamenalo. Všichni se proměnili v jednoho chlapa, jehož křestní jméno bylo „Loser – Ztroskotanec“.

„Myslíš si, že to je to, co on potřebuje?“ Grace se líbila představa o nalezení chlapa, který udělá kariéru a ona u toho bude od začátku. Problém byl v tom, že se to nikdy nestalo. Prostě skákala od jednoho ztroskotance ke druhému.

„Opravdu mám. Ten chlap je další Damien Hirst nebo Jeff Koons, přísahám.“

Ooo, dobře. Tohle byl umělec. Podívala jsem se na strop, protože se mi lustr začal ještě víc viklat.

„Dává dohromady jednu akci v New Jersey příští týden. Měla bys přijít. Budeš to milovat.“

Nebyla jsem si jistá, že New Jersey bylo místo, které hodlá předvést nového Jeffa Koonse, ale dobře, může mě překvapit. „Jasně. Ale když říkáš „akci“, co tím myslíš?“

„Je to interaktivní kousek, na kterém momentálně pracuje. Nechce mi to ukázat, ale jsem si jistá, že je to úžasné.“

Grace byla tak rozumná a praktická ve všech směrech, ale absolutně věřila tomu, čemu chtěla věřit. Bylo to docela roztomilé, trochu nepříjemné.

„A má kamaráda, kterému tě chci představit.“

Zasténala jsem: „Grace.“

„Ne, ten chlap se ti bude líbit. Je to kravaťák.“

V patře se ještě zvedla hlasitost. Neznala jsem klasickou hudbu, ale moje maminka měla slabost pro díla Johanna a jeho čelo. Hezké, ale opravdu to musí být tak nahlas?

„Můžu obléknout svého psa do obleku. To neznamená, že s ním chci randit.“

Nebylo to bohatství, co by mě přitahovalo, ale byl to elán. Nezáleželo na tom, jestli měli na sobě oblek – ačkoliv muž, který uměl nosit na míru šitý oblek, z kvalitní vlny – kdo by jim odolal. Přesně takový byl Max King, ach Kriste, jak ten uměl nosit oblek. A zřejmě i oblečení do fitka. To, že jsem ho viděla v tělocvičně, očividně můj názor nezměnilo, jednoznačně se držel v přední linii, kde mají co dělat jen ti nejžhavější.

„Nemáš psa, řekla Grace,“ řekla Grace.

„To není tak úplně moje vina.“ Do teď jsem žádného nechtěla, nechtěla jsem být láskou rozptylována. Vídala jsem se s několika přáteli, kteří jako já řešili kariéru, a kteří se náhle stávali méně ambiciózní, protože propadli nějakému chlapovi a náhle sundali nohu z pedálu a mě nezbylo sledovat, jak s tím chlapem mizí. Dokonce je to stejné i s mou matkou. Já stejnou chybu neudělám.

„Tenhle kluk je úspěšný. Dělá něco v oblasti financí, nebo to možná byla architektura.“

„Jo, tyhle dvě věci se lehce zamění.“ Úplně poslední věc, kterou jsem chtěla, byl chlap z financí. Chlapi z tohoto průmyslu se chovali jak můj otec a to byl ten nejhorší druh.

Grace se zasmála. „Ty víš, co si myslím. Přijdeš?“

„Pokud mi slíbíš, že mi nebudeš nikoho dohazovat. Nemám zájem.“

„Nebudu ti nikoho dohazovat. Ale co můžu říct? Bude tam on, budeš tam ty.“

„Končím. Musím jít spát.“ Ukončila jsem hovor a hodila ho na stůl. Bylo krátce po desáté, ale ukončit tento večer bylo zcela nemožné, protože můj Bacha – milující soused nehodlal ukončit to peklo.

Teplé mléko a Benadryl by mi mohli pomoci zaspat, ale měla jsem i víno, neměla bych si brát Benadryl.

Nalila jsem si sklenici Pinot Noir, vlezla si do postele a zapnula televizi.

Po čtyřiceti pěti minutách jsem sotva přes hlasitou hudbu televizi slyšela a bušení kroků také neubývalo. Copak ten nahoře trénuje na výstup na Kilimandžáro?

Mé údy začaly škubat podrážděním. Ten nahoře nevypadal, že by v nejbližší době hodlal zvuky utlumit a já chtěla spát. Byla jsem více jak unavená. Mohla bych zavolat policii? Nemám v nájemní smlouvě něco o hluku v nočních hodinách? Kam jsem jen tu smlouvu dala?

Odhodila jsem přikrývku a vyskočila z postele, rozrazila jsem víko blankytné krabice, kterou jsme sem s Grace přestěhovali. Krabice pro blbce – byl v ní celý můj život v administrativě. Nakonec jsem našla ten správný papír, který jsem podepsala právě před týdnem a začala listovat stránkami, skoro jsem jednu roztrhla na polovinu. Jak může někdo být tak sobecký? Hlasitý sex je jedna věc, ale hudba a pochodové cvičení je věc druhá. Přejela jsem prsty po stránkách a byla jsem čím dál víc netrpělivá.

Ano. Tady se říkalo, že jsem nemohla být rušena jiným sousedem po desáté hodině. Lidé nade mnou porušovali nájemní smlouvu. Sevřela jsem papíry a šla ke dveřím. Popadla jsem svoje klíče a brala schody po dvou. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byl tam jen jeden byt, jedny dveře. No aspoň jsem se nemusela bát, že bych osočila špatnou osobu.

Zaklepala jsem na dveře a snažila se polknout hněv bublající na povrchu. Bylo toho příliš. Nejdříve byla moje perfektní práce zničena realitou Maxe Kinga a teď jsem nemohla ani uniknout do svého domu. Nyní mám hlučné sousedy, kteří mi brání ve spánku. Všechno bylo tak nefér.

Znovu jsem zaklepala, tentokrát hlasitěji. Nevěděli, jak hlasití jsou?

Z koho si dělají srandu? Byla jsem si jistá, že slyším lidi z Hamptons.

Stále jsem slyšela kroky nahoru a dolů, ale ke dveřím nikdo nešel. Zabušila jsem na dveře pěstí a křičela: „Otevři ty zasraný dveře.“

Téměř okamžitě se kroky zastavily a vydaly se směrem ke mně. Srdce mi začalo v hrudi bušit. Co když jsem zašla příliš daleko? Mohla jsem zaklepat na dveře sériového vraha nebo drogového dealera se zálibou v Bachovi.

Zámky začaly cinkat a já sundala ruce dolů, připravená dát co proto svému hlučnému sousedovi. Přes svůj hedvábný župan jsem si natáhla svetr.

Dveře se otevřely dokořán a podruhé jsem tváří v tvář stála s Maxem Kingem. Tak tady bych ho nečekala.

A samozřejmě musel být bez košile.

„Děláš si srandu?“ Zařvala jsem, rozhazujíc podrážděně rukama do vzduchu.

Měl vytřeštěné oči a sjížděl mé tělo. Sledovala jsem jeho oční linky, hovno, můj župan se začal rozjíždět. Popadla jsem ho a přitáhla si ho k sobě, snažíc se ignorovat skutečnost, že jsem skoro nahá před svým šéfem.

Jeho obočí málem udeřilo do stropu a natáhl ruku. „Pojď sem,“ řekl a přitáhl si mě za lokty. „Nejsi oblečená.“

Snažila jsem se stát pevně, ale sevřel mě s takovou silou, že jsem do něho narazila a oba jsme klopýtly krok dozadu do jeho bytu.

„Ježiši, Harper,“ zavrčel a odstrčil mě pryč, ale nepustil mě z náručí. Uvědomila jsem si, že to bylo poprvé, co jsem slyšela, jak říká moje křestní jméno. Normálně mě volal paní Jayne. Zavřel oči, zatnul zuby a zeptal se: „Co tady děláš?“