Ember - kapitola 33 - 35

Překlad: Mili

Zpět na židli... samozřejmě.

Phoenix

Ze všech možných scénářů, které jsem si přehrával v hlavě - tenhle se na mém seznamu vůbec nevyskytoval.

Jsem sakra připoutaný k židli.

V Místě.

V té stejné pozici, v jaké jsem byl připoutaný vloni, když mě Nixon osvobodil, když jsem byl postřelený, když jsem souhlasil, že pomůžu Lucovi a Nixonovi obelstít Anthonyho.

Historie je děvka.

Tolik k vykoupení a všem těmto sračkám. Snažím se být lepší a řešení - problém - vždycky stačí jen k tomu, abych byl mučen.

Moje vina.

Všechno je to moje vina.

A jsem si toho vědom. Vím to celou dobu. Ale nezastavilo mě to před tím, abych si přál, aby bylo všechno jinak.

Nestačilo, že jsem se snažil učinit pokání za své hříchy; ty prostě dál přichází a pronásledují mě.

Bolí mě záda, mám znecitlivělý krk a na rtech pořád cítím její chuť. Pokaždé, když zavřu oči, slyším její hlas.

„Miluju tě.“

Tak vroucí pohled, tak čistý, že v té chvíli jsem jí věřil, i když jsem věděl, že si to nezasloužím. Držím se těch slov a nechávám je prosáknout hlouběji do své duše.

A poprvé za dobu, co pamatuju, jsem si připadal, jako že jsem mohl znovu dýchat... dokud jsem nedostal pořádnou pecku od jejího bratra a neskončil v bezvědomí na betonové podlaze.

A teď jsem chycený.

Čekám na kohokoliv, kdo za mnou přijde a začne mě mučit.

To je můj život.

Přežil jsem jenom proto, abych umřel zrovna ve chvíli, kdy jsem měl na dosah kousek štěstí. Alespoň jsem s ní strávil několik chvil. Alespoň jednou ve svém životě jsem mohl zažít lásku.

Bůh ví, že bych si vybral jinou cestu, jiný život. Možná bych šel opravdu na univerzitu, hrál fotbal, oženil se s krásnou ženou, jako je Bee, a měl děti.

K smíchu, jak je můj život pravým opakem amerického snu.

A komické, jak žárlím na nudu.

Žárlím na chlapy, kteří pracují čtyřicet hodin týdně a přijdou domů na roštěnou. Závidím jim zatraceně jejich život, který mít nikdy nebudu.

Kopl jsem patou boty do kovové židle a začal nadávat, když mi do očí samým vztekem vyhrkly slzy.

Miluje mě.

Miluje mě a já nemám nic, absolutně nic, co bych jí dal na oplátku - žádnou lásku, žádné srdce, žádnou duši. Jediné, co jsem dokázal udělat, bylo v dokonalém šoku na ni zírat, že je ochotná tahle vzácná slova plýtvat na někom, jako jsem já.

Polkl jsem žluč, která se mi začínala hromadit v hrdle nad všemi těmi záznamy, obrázky, výkřiky a minulostí, kterou oživili a hodili mi přímo do obličeje, a modlil jsem se.

Je mi jedno, jestli bych měl zemřít - jenom pokud bych umřel v její blízkosti.

Bohu to možná jedno není. Možná jediný způsob, jak dát všechno zpět do rovnováhy, je obětovat sám sebe, aby ona mohla zůstat naživu, jediná dívka, kterou jsem nepošpinil svýma rukama, svým tělem.

„Prostě si vem mě...“ Zašeptal jsem si pro sebe. „... ale vynech tu dívku.“ Rty se mi chvěly. „Bože, vynech tu dívku. Nemůžu - “ Unikl mi vzlyk. Kolik dívek jsem odmítl ušetřit? Proč by k čertu bůh měl ušetřit zrovna Bee? Může modlitba hříšníka... prosba hříšníka... vůbec doputovat až k nebi?

Dveře se prudce otevřely.

Dovnitř vešel Nixon.

A déja vu převzalo konktrolu nad mým svědomím.

Akorát, že tentokrát nebudu protiřečit ani hovno. Jsem zlomený. Výhrůžky by byly k ničemu, protože ve skutečnosti? Pro co jiného mám žít, než pro dívku, která voní po vanilce a bojovala za mě do posledního dechu?

„Takže...“ Nixon si křupl klouby na prstech, vytáhl židli a usadil se naproti mně. Měl na sobě bílé tričko a džíny, hloupé, protože až se mnou skončí, obojí bude zaneřáděno krví.

„Takže,“ zopakoval jsem.

„... jsi v pohodě?“ Olízl si rty a předklonil se, zatímco si pomalu zkřížil paže

„Jestli jsem v pohodě?“ Zasmál jsem se bez humoru. „Ne, brácho, ne, nejsem v pohodě. Byl bys ty v pohodě? Byl bys sakra okej, kdyby každý tvůj hřích, který jsi spáchal, každá hanebná věc tvé minulosti, byla promítaná tak, aby ji každý viděl? A ne jen cizí lidi, ale tví přátelé a rodina? Byl bys v pohodě, kdybys měl čelit zrůdě, o které víš, že jsi ji stvořil? Byl bys v pohodě, kdybys miloval někoho tak moc, že ho chceš ochránit od zla, ale nakonec si uvědomíš... Že. Jsi. Selhal?“

Nixon zatnul čelist.

„Takže, ne.“ Sípavým hlasem jsem svěsil hlavu. „Nixone, nemyslím si, že budu vůbec někdy  v pohodě.“

„Ublížil jsi Bee?“

„Už jen fakt, že se na tohle vůbec ptáš, mi říká, že mi neuvěříš, ani kdybych přísahal, že je to pravda.“

„Odpověz na otázku.“

„Ne,“ vyštěkl jsem. „Neublížil jsem Bee... ačkoliv nemůžu přísahat, že nebude mít nějaký škrábanec od toho, jak jí Pike držel u těla nůž.“

„Začni od začátku.“ Povzdechl si Nixon. „Co Pike říkal?“

„Ty to nevíš?“ To nedává smysl. Sergio už měl dávno Nixonovi všechno říct.

„Ne.“

„Ale Sergio...“

Teď byl na řadě Nixon, aby zaburácel smíchy a znělo to spíš jako drsné zařvání. „Sergio je pryč.“

„Co?“

„Pryč.“

„Zabil jsi ho?“

„Ano, zabil jsem svého bratrance.“ Nixon zakroutil hlavou. „Ne, pitomče. Je pryč, jakože ho nemůžeme najít. Vzal roha hned poté, co jsme opustili ten barák.“

„Ale...“ Nedává to smysl. Sergio by nikdy nezradil, ne svou rodinu, ale byl jediný, kdo má skutečnou vazbu na Pikea. A jediný důvod, proč to vím, je ten, že znám tajemství rodiny, tajemství, o kterém ani Nixon neví, tajemství, o kterém se Luca zapřísahal, že zůstane v držení rodiny Nicolasi pro případ, že ho budeme moc použít jako páku, až se budeme chtít vrátit do Států. Ta složka. Do prdele.

„Takže... co se stalo?“ Zkusil to Nixon znovu.

„Pike vzal Bee.“ Polkl jsem. „Dal jsem do jejího mobilu, a pro všechen případ i do jejího kabátu,  sledovací zařízení. Sledoval jsem signál až do toho skladu a Nick, moje pravá ruka, otevřel dveře, namířil mi na spánek pistoli a zatáhl mě dovnitř. Jejich plán...“ Olízl jsem si vysušené rty. „... jejich plán je stupidní, ale z dlouhodobého hlediska by nejspíš fungoval.“

„Infiltrovat se?“ Přikývnul Nixon.

„Jo, ale aby to dokázali, museli by mě zahanbit před celým Nicolasi klanem. Snažili se mě zlomit, Nixone.“

Nixon byl na chvíli zticha a potom položil tu obávanou otázku. „A uspěli?“

„Ne.“ Odpověděl jsem dusivě. „Neuspěli.“ Ale ne, že by se dost nesnažili. Bylo to proto, že Bee postrádá zdravý rozum a když jsem ji prosil, aby mě zastřelila - tak mě namísto toho políbila, vysála pryč všechnu bolest a temnotu a na kratičký okamžik jsem pocítil, jaké je to být člověkem.

„Tak dobře.“ Nixon vstal, prošel okolo mé židle a rozepnul mi pouta. „Myslím, že můžeme jet domů.“

Promnul jsem si necitlivé zápěstí, ale jinak jsem se ani nehnul, bál jsem se byť jen nadechnout. „Co myslíš tím, že pojedeme domů?“

„Musel jsem se ujistit, že jsi nás nepodvedl. Teď, když Sergio zmizel, no, je to červená vlajka. Už jsem ho nějakou chvíli sledoval... vím, že má podezřelou minulost, minulost, kvůli které byl pro ten či onen důvod mimo náš radar. Takže jo, jsem přirozeně podezřívavý.“

„Možná se vypařil jen na chvíli.“ Byla to lež. Ten bastard nezmizel jen na chvíli - ani náhodou.

Nixon si odfrkl. „Uprostřed sporu s federály? Sergio?“

„Do hajzlu.“ Rukama jsem si zakryl obličej. Kolik jsem jim toho řekl? Kde je k čertu Luca, když ho potřebuju? „Nixone... Sergio není tím, kým si myslíš, že je.“

Nixon se na mě přísně podíval, než zašeptal. „Já vím.“

„On je...“

„Není tady.“ Odsekl Nixon a vytáhl mě ze židle. Následoval jsem ho ke dveřím a do odstaveného Range Roveru.

Uvnitř čekali s prázdnými výrazy Tex, Chase, Frank a Mil. Dokud nepromluvil Tex.

„Lehtal tě peříčkem, čůráku?“

„Jo a málem jsem si nachcal do kalhot,“ odpálil jsem nazpátek. „Potřebuješ nové vtípky.“

„Zase jsi líbal mou sestru.“

Mil zanaříkala.

Auto vyrazilo z parkoviště a z velkým sebeovládáním jsem zvládl neotočit se za sebe a nezpůsobit tak Texovi otřes mozku - abych mu oplatil laskavost a podobné sračky.

„Chutnala po vanilce,“ posmíval se mu. „Nějaké další otázky?“

„Ty zkurvený - “ Auto sebou doslova trhlo, když se Tex vymrštil ze svého sedadla, ale někdo ho musel zastavit, protože se mě nic nedotklo.

Ledy prolomil až Frankův smích.

Následovaný Chasovým.

Potom Nixonovým.

A nakonec se smála i Mil.

Zatímco Tex celou cestu domů nepřestal polohlasně nadávat.

35. kapitola

Někdy je jednodušší soustředit se monstrum, které držíte v sobě, místo toho, abyste čelili tomu nejděsivějšímu - odrazu v zrcadle.

Sergio

Pozoruju červeně zářící písmena a nadávám, dokud nezačnu chraptit, a když se tlak na mém hrudníku nepřestával zmírňovat, klekl jsem si potupou na kolena.

Aktivovaný.

To slovo na mě nepřestávalo blikat, pořád jsem neklikl na tu zprávu, protože to znamená, že bych přiznal, že skutečně existuje.

Přemýšlím o tom, že zavolám Axovi a všechno mu řeknu, vysvětlím všechna proč a jak, a potom jsem se zamyslel nad tím, že bych zavolal Nixonovi, ale ten by mě jednoduše zastřelil a až potom by se kvůli tomu cítil blbě - možná.

Ne, tahle sračka je jen na mně.

A to všechno proto, že jsem kdysi v něco věřil.

Na rozdíl mezi dobrem a zlem. Ale někdy v průběhu jsem do toho zabředl, zvážil své mínění a co mi za všechna ta léta připadlo špatné, se najednou změnilo v logiku, ve zdravý rozum a v přežití.

Dům byl potemnělý.

Vím, že po mně Nixon jde.

Volal mi asi šestkrát.

Je jenom otázka času, než vyšle posily zkontrolovat dům nebo než aktivuje můj lokátor.

Z kuchyně se ozývalo pískání konvice na čaj. Těžkými kroky jsem šel za pískáním a mířil do kuchyně.

„Takže...“ Byl to obrovský chlap, ne svalově, ale výškově, impozantní, neuctivý způsobem, jakým zabíral místo v naší jídelně. Prsty ťukal o kuchyňský pult.

Čekal jsem na nevyhnutelné.

„... byl jsi aktivován.“ Pronesl znuděným tónem. „A přesto jsi pořád nezavolal. Pročpak?“

„Oh, však víš, musel jsem vytáhnout prádlo ze sušičky a ujistit se, že mám dokončené veškeré obchody, než se vydám na šibenici.“ Nalil jsem si šálek horkého čaje a přistoupil ke stolu vedle něho. „Myslel jsem, že se vyhýbáš koktaktu s lidmi.“

„Ty už dávno nejsi člověk, Sergio. Myslím, že to oba víme.“

Podivně jsem sebou trhl nad pravdivostí jeho slov. „To může být pravda a můžeš za to děkovat jen sobě.“

„Oh, to ano.“ Temně se pousmál. „Každý den děkuju své šťastné hvězdě, že mám ve svých spárech velkého Sergia Abandonato.“

„Neuspěješ.“ Povzdechl jsem si. „Nepovedlo se ti zlomit Phoenixe a rodina Nicolasi zjistí, že Nick je krysa... a Pike? No, garantuju ti, že jakmile ještě ukáže ten svůj ksicht, nedopadne to pro nikoho dobře.“ Včetně mě, ale tuhle část jsem nevyslovil nahlas. Pike se nezastaví nad ničím, aby strhl s sebou do bahna kohokoliv - celou operaci, a i ty, kterých se to netýká.

„Jsi slepý?“ Zasmál se. „Vážně sis myslel, že o tomhle byl celý plán? Nechat toho nezkušeného kluka, aby vedl celou misi... zajmout kápovu sestru, zlomit bosse, který ani není hrozbou a který už vlastně zlomený je? Oh, Sergio, jestli si myslíš, že je konec, tak se hrozně mýlíš. Ještě jsme ani nezačali.“

Žaludek se mi zcvrkl. „My?“

„Ode dneška... jsi zpět na výplatní listině.“

Pevně jsem zatnul zuby.

„Vítejte zpět u FBI, agente Abandonato. Byli jsme bez vás jednoduše ztracení.“

35. kapitola

V jeho náruči... tam patřím.

Bee

Procházela jsem se ve své ložnici sem a tam, naštvaná, že Sergio zmizel a že jsem v tom tmavém hrůzu nahánějícím domě sama.

Tex nakonec souhlasil, že mě nechá o samotě, ale ne dřív, než spolu s Nixonem prohledali každou skrýš, kde si mysleli, že by se mohl ukrývat Sergio, a když ani to nefungovalo, zapnuli jeho lokátor, aby nakonec zjistili, že je deaktivovaný.

Sergio byl pryč.

Phoenix byl pryč.

A já byla sama. Zase.

Tex sice slíbil, že se vrátí, ale už to byly dvě hodiny.

Jako by to nemohlo být horší, venku začala bouřka. Odjakživa mám hrůzu z hromů - znovu se nastartovala celá moje fóbie z hlasitých zvuků.

Bouřka roztřásla celý dům a okna zněla, jako by měla každou sekundu prasknout. Schovala jsem se pod přikrývku jako malé dítě a čekala, až bouřka odezní.

Neodeznívala.

Zacpala jsem si uši.

Po tváři mi stékaly slzy.

Sama, jsem tak sama.

Chybí mi.

Chybí mi Phoenix.

Do háje, chybí mi i Sergio. Aspoň u sebe nosil zbraň... na druhou stranu, co by si se zbraní počal? Nemohl by zastavit hromy a blesky.

Pod dekou se mi rozsvítil mobil. Je to Tex a píše, že pošle někoho, kdo mě bude přes noc hlídat.

Jako malé dítě.

Je mi to šumák! Ale aspoň se budu cítit bezpečněji, když nebudu v domě sama... sama samotinká čekat na Pikea, až se ke mně vloupá s nožem v ruce.

Přední dveře se s bouchnutím zavřely.

Zadržela jsem dech a byla připravená v případě potřeby Texovi poslat smsku 911. Říká, že celé místo je jako pevnost - a nikdo se nedostane dovnitř bez kódů - ale pořád mě okupuje strach.

Na schodech zazněly kroky. Když jsem uslyšela, jak se dveře do mé ložnice otevřely a kroky se blížily, sevřela jsem pevně oči.

„Bee?“ Zašeptal potichu Phoenix. „Jsi v pořádku?“

Odhodila jsem přikrývky a zírala před sebe. Má ruce v kapsách. Samozřejmě, že ano. Věc, kterou jsem se o Phoenixovi naučila; vždycky musí mít zaneprázdněné ruce, když jde o mě. Bože, chraň, aby se mě náhodou dotkl a aby se mu to líbilo.

Kousl se do rtu a přistoupil o krok blíž. „Bee?“

„Nekrvácíš,“ poukázala jsem.

Usmál se, zasvítil blesk, on je tak nádherný, padlý anděl, můj padlý anděl. „Měl bych?“

„No, kluci tě vzali a byl jsi v bezvědomí a potom mě zamknuli v domě a Sergio zmizel a - “

Položil mi prst na ústa. „Já vím.“

Zakývala jsem se a pootevřela pod jeho prstem rty.

Zašeptal pár nadávek a trhl rukou pryč. „Budu ve svém pokoji, kdyby ses náhodou bála.“

„Nechoď!“ Vyhrkla jsem.

Ramena se mu svěsila. „Bee, asi není dobrý nápad se zrovna teď vyskytovat v mé blízkosti... po... dnešním odpoledni a večeru.“

„Prosím.“ Vykodrcala jsem se z postele a vzala ho za ruku, přitiskla jsem si k sobě jeho teplé tělo. „Prosím, neopouštěj mě.“

Polkl a zrak mu padl na mé rty. „Budu teď k tobě naprosto upřímný a doufám, že tě vyděsím k smrti, takže tě to donutí zamknout za mnou dveře, dobře?“

Pevně mě stiskl za ruku a pomalu mě vedl k posteli, usadil mě na ni a klekl si přede mnou. Oči měl tmavé, plné rty vlhké od toho, jak si je olízl jazykem.

„Jestli zůstanu, nemůžu ti slíbit, že se tě nedotknu. Nemůžu ti slíbit, že tě nepolíbím. Nemůžu slíbit, že zůstanu stát někde v rohu. A protože to nemůžu slíbit, tak to taky znamená, že nemůžu slíbit, že ti neublížím. Nemůžu slíbit, že nebudu tím, koho by se měla každá dívka bát, protože tohle jsem nikdy předtím nedělal, Bee. Víš, co ti říkám? Nikdy jsem nebyl schopný něhy... lásky. Tahle slova v mém světě neexistovala.“

„Tak nebuď něžný.“

Těžce si povzdychl. „Bee, ty to nechápeš. Nevím, jak... být normální. A teď zrovna nejsem úplně schopný se ovládat, hlavně ne s tebou.“ Olízl si rty a vydechl. „A to tvoje tílko a kraťasy. Dobrý bože, ženská, musíme ti obstarat flanel.“

Usmála jsem se a pohrávala si s kraťasy. „Prosím tě, tyhle staré hadry?“

Jeho pohled hladově sledoval stopu, kterou jsem vytvářela rukama na svých stehnech. Tělo se mi chvěje. Nesnaží se skrývat to, jak se cítít, už ne a z určitého důvodu to pro nás znamená velký průlom.

„Phoenixi?“

„Jo, Bee?“ Odpověděl nezřetelně, ztěžka.

„Polib mě.“

„Žába se nezmění v prince a zvíře se nezmění zpátky na člověka, Bee.“ Zakroutil hlavou. „Takhle život nefunguje.“

„Nezajímají mě žáby.“

Odfrkl.

„Zvířata jsou trochu děsivá... ale můžou být i ochočená.“

„Tímto mi říkáš, že mě můžeš ochočit?“

„Hm, potřebuješ záchranné slovo?“

Potichu se zasmál. „Vtipné.“

„Může to být pták, víš, kvůli tvému jménu a tak.“

„Jak jsme se k čertu dostali od povídání o mučení a znásilňování k záchrannému slovu a ptákům?“ Pořád se nepohnul z pozice a euforie mi dodala odvahu. Ještě jsem ho nevystrašila. Bez přemýšlení jsem sevřela jeho ruce a vstala.

Se zasyčením vydechl.

„Phoenixi.“ Přesunula jsem ruce, abych vzala jeho tvář do svých dlaní. „... polib mě.“

Nehýbal se.

„Fajn,“ zašeptala jsem. „Typický chlap, všechnu práci musí udělat holka.“ A potom se ocitly mé rty na jeho, ačkoliv si nevybavuju, že bych se pohnula.

Naše rty se spojily.

Naše těla se dotýkala.

Zasténal a svými rty se jemně pohyboval po mých, opatrně, jako by se bál, že by mě větší tlak mohl rozbít.

 Zlehka jsem se odpojila. „Umíš to líp než takhle,“ zašeptala mu přes rty a olízla jejich obrys, prosila o to, aby pustil můj jazyk dovnitř. „No tak, Phoenixi... umíš to mnohem, mnohem líp.“

„Máš pravdu.“ Rukama mě sevřel v pase. „Vlastně umím.“

Neměla jsem ani čas se připravit na tenhle druh polibku.

Na to, jaké to je, být skutečně políbená Phoenixem De Lange, ne v zuřivosti, ani ve strachu - jen s neskutečnou touhou.

Jeho rty naléhaly, byly horké a jak prohluboval polibek, rukama putoval po mém těle, jako by si snažil vrýt do paměti každý centimetr, hladil mě rukama znovu a znovu. Jazyk vnořil dovnitř a zase ven.

Když nakonec prolomil polibek, jemně mě od sebe se zakletím odsunul. „Potřebuju chvilku.“

Naklonila jsem hlavu a zvedla obočí. „Jako oddechový čas?“

Zasmál se nádherným nenuceným úsměvem. „Jo, Bee, jako oddechový čas. Dopřej člověku pauzu. Nejsem v tom zrovna... dobrý.“

„V líbání?“

„Pro tvou informaci, líbám excelentně. Nejsem ale dobrý v tom, co následuje...“

„Ach, tvoje mazlící technika potřebuje trochu vylepšit?“

Svraštil obočí. „Jo, v mazlení stojím za starou belu. Kápla jsi na to.“

„Nikdy jsi netrénoval na plyšových zvířátkách?“

Překvapeně se zarazil. „Upadla jsi na hlavu, když jsi byla malá?“

Obrátila jsem oči v sloup a zakroutila na něho prstem. „Víc líbání.“

„Bee...“ Jeho zmučený výraz byl zpět. „... budu tě víc líbat a přestanu se ovládat.“

„Wow, máš pravdu, proč jsem to jen neviděla? Přece jsi prakticky mučil ty chudinky lasagne, když jsem tě tehdy v noci nutila k jídlu. Ta prokletá vidlička to málem nezvládla. Talíř... prázdný.“ Povzdechla jsem si. „Chudák talíř.“

Phoenix hodil hlavou dozadu a zasmál se.

Byl to překrásný pohled.

Dech se mi nad ním zastavil.

Takže tohle je přitažlivost... tenhle muž, stojící přímo přede mnou, smějící se, se škádlivým pohledem a tím zatraceným ďolíčkem.

„Můžeme...“ Hlas se mi zachvěl. „Můžeme si klidně číst.“

„Číst?“ Zopakoval. „Nejdřív se chceš líbat. A teď si chceš číst?“

„No, docela si přeju, abys mi ukázal, v čem tkví všechen ten poprask kolem sexu, ale jsem přesvědčená, že kdybych na tom trvala, narazím do zdi a vyžvaníš to mému bratrovi.“

„Nikdy bych nic nevyžvanil.“

„Řekl jsi mu, že jsem si zlomila nehet na palci.“

„Brečela jsi.“

„Měla jsem slabou chvilku,“ argumentovala jsem. „Tak co teda bude? Neodejdeš ode mě, takže buď mě budeš líbat, poddáš se všem svým citům, protože víš, že se jim poddat chceš... nebo mi budeš číst Twilight.“

Phoenix zanadával.

„Hej, vím, která z těch možností se nejvíc pozdává mně.“ Zvedla jsem ruce nahoru. „Tvoje volba.“

„Právě jsem rozhodl o tvém hlavním oboru.“

„Oh, jo?“

„Vyděračství.“

„Jsem Campisi.“

 „Ano, a připomínka toho, že jsi Texova sestra, ti určitě v této výměně názorů přinese výhru.“

Zakřenila jsem se a přišla o krok blíž k němu. „Ještě jednu pusu?“

„A co potom?“ Polkl a podíval se skrze mě. „Co pak?“

„To je právě to, Phoenixi.“ Přejela jsem svými rty po těch jeho. „Patří nám svět.“

„Opravdu tomu věříš.“ Přivinul si mě blíž k sobě a svíral mě pevně za boky, jeho pevné tělo přesně zapadá do toho mého. „Že nám patří svět.“

„Jo,“ zašeptala jsem. „Opravdu věřím.“

„Myslela jsi to vážně?“

„Co jsem myslela vážně?“

„Co jsi řekla v tom skladě.“ Měl nejistý pohled, těkal s nimi sem a tam, nesoustředěný. „Myslela jsi to vážně?“

„Myslela jsem to vážně.“

Jeho sevření zesílilo.

„A myslím to vážně i teď.“

Jeho úsměv byl zpět.

A stejně tak jeho rty.