Ember - kapitola 28 - 32

Překlad: Mili

Holky, dneska vás čeká nášup. Tohle nešlo utnout jen tak.. :)

28. kapitola

Občas se mi stýská po našich hádkách... občas.

Phoenix

Bee se se mnou ani nehádala, když jsem jí řekl, že přijdeme pozdě do třídy. Ani neobrátila oči v sloup, když jsem jí podal müsli tyčinku pro případ, že by měla hlad.

Jakmile jsem zapnul Mozarta, povzdechla si a podívala se ven z okna, jako by byla spokojená s celým světem. Mezitím mi při pohledu na její sukni a upnutou košili v hrudi zuřila bouře.

Odkašla jsem si a donutil odvrátit pohled, když jsem zabočil ke kampusu Elite a zaparkoval na obvyklém místě.

„Nezapomeň na svůj - “

„Pop kvíz,“ dokončila a otevřela si dveře, aniž by čekala na to, až oběhnu auto a udělám to místo ní. „Už to mám celé hotové.“

„Skvělé.“ Vzal jsem její tašku a podal jí ji.

„Bee!“ Běžela k nám Andi. „Už jsem se bála, že dneska nedorazíš. Vždycky chodíš tak pozdě?“

„Obvykle.“ Bee pokrčila rameny a věnovala mi dojemný úsměv, nad kterým mi celé tělo vřelo jako v kotli a bez rozmyslu bych se po ní vrhl. „Ale tenhle ten se mě snaží popohánět.“

Obočí Andi vystřelilo nahoru. „Jo, co se tohoto týče...“

„Co?“ Bee se přestala dívat na mě a věnovala pozornost Andi.

„Pike roznáší nějaké řeči...“ Andi si nemotorně sáhla na batoh. „Hele, asi to nic nebude, ale říká, že tě ojíždí tvůj bodyguard.“

Kurva.

Moje chyba.

Ještě jsem se v plánu nedostal tak daleko, abych Pikeovi začal vyhrožovat smrtí, aby sakra držel zobák a nezahrnoval Bee do školních drbů, což znamená, že si s ním budu muset promluvit a nesnažit se ho zastřelit, ani když mě svrbí prst, že bych samou radostí stiskl kohoutek.

„Oh,“ odvětila Bee klidným hlasem. „No, není to tak hrozné. Jsou to jenom drby, ne? To se uklidní.“

Andi jemně zapískala. „No, když to říkáš. Připravená na vyučování?“

„Jo!“ Zahákly se za paže a odklusaly.

V bezpečné vzdálenosti jsem je následoval a když jsem zahlédl, jak vešly do budovy a do správné třídy, omluvil jsem se a vydal se hledat Pikea.

Je lehké ho najít, hlavně proto, že znám nazpaměť jeho rozvrh. Naštěstí pro mě byl v Sergiově třídě.

Pohrát si s ním bude nejvýznamnější událost dnešního dne.

Dvakrát jsem zaklepal na dveře a vešel jsem dovnitř.

„Phoenixi...“ Sergio vstal s otázkami v očích. „Potřebuješ něco? Zrovna jsme začali.“

„Potřebuju někoho,“ pronesl jsem hlasitě. „Pike? Je ve třídě?“ Vím, že je, ale chtěl jsem, ať se to děcko cítí pod tlakem.

„Jistě.“ Na Sergiově tváři není patrný žádný výraz, ale jsem si docela jistý, že mě v tom podporuje; nikdo z nás toho malýho spratka nemá rád a já budu mít tu čest jako první. To mám štěstí. „Pikeu, na moment prosím.“

Pike pomalu v celé své výšce vstal a z jeho prašivého úšklebku se mi chtělo okamžitě ukončit jeho život. „Problém?“

„Ne.“ Položil jsem mu ruku na rameno. „Aspoň zatím ne. Chci si s tebou promluvit.“

„Bez urážky.“ Pike se ode mě odtáhl. „Ale jsi bodyguard jiného studenta. Nemůžeš mě nikam brát.“

Sergio se zakřenil. „Pikeu... samozřejmě, že může. Nevíš, kdo to je?“

„A vy to víte?“ Vyprskl Pike. „Protože mám z dobrého zdroje, že on znamená špatný zprávy a nemůže mi udělat ani hovno.“

„No...“ Sergio zatleskal rukama. „... já se vrátím zpět k výuce. Bavte se, hoši.“

„Ale - “

„Tohle si užiju.“ Popadl jsem Pikea a vystrčil jsem ho ze dveří, které jsem za námi zabouchl. Chodba byla dočista prázdná.

Pike se nepohnul, jenom si odfrkl. „Nemůžeš na mě. Jsi minulost. Nejsi ani skutečný student! Placená děvka, to je to, co jsi.“

„Mluv dál.“ Křupl jsem si prsty. „Fakt, dá mi to jenom víc času naplánovat si do krajních detailů, co s tebou udělám.“

Pike zbledl. „Nemůžeš se mě dotknout.“

„Oh, ale můžu...“ Kývnul jsem. „... a dotknu...“ Kopl jsem ho do holeně a potom jsem ho vzal za krk a zašeptal. „... protože nejsem jenom ochranka jedné holky. Jsem vedoucí ochranky na Eagle Elite. Taky jsem boss rodiny Nicolasi.“ Odmlčel jsem se na dost dlouho, abych si ho prohlídl od hlavy k patě. „Ale to jsi už věděl, co? Jsem soudce, porota i kat... a na dalších pět minut jsem tvoje jediná naděje, že budeš po zbytek života chodit po dvou nohách, takže bych spolupracoval, než budu mít plný zuby tvého protivného hlasu a urvu ti hlavu.“ Zesílil jsem sevření. „Capiche?“

Pike se ode mě snažil odtrhnout. Našel jsem prázdnou třídu, hodil ho dovnitř a praštil za námi dveřmi.

„N-nemůžeš mi ublížit!“ Zařval Pike. „Víš, kdo jsem?“

Zasmál jsem se. „Proč? Máš krizi identity, chlapečku?“

Zařval jako chycený lev a vrhnul se na mě. Pohnul jsem se na stranu, kopl ho do zadku a přitiskl jeho tělo k cihlové zdi.

„Zkus to ještě jednou. Varuju tě.“

„Jestli umřu, budou vědět, že jsi to udělal ty. Začneš další válku - to fakt chceš?“

„Válkou já žiju.“ Znovu jsem s ním bouchnul a z pusy mu začala řinout krev. „Nebo jsi snad neposlouchal? Jsem Nicolasi. Samou vášní si rvu zuby. A teď přestaň bojovat jak nějaká děvka a sedni si, než se fakt naseru.“

Přestal se rvát, takže jsem ho usadil do prázdné židle a stoupl si před něho. „Drž se od Bee dál.“

„Tak o tomhle to je?“ Zasmál se. „Kvůli ženský? Nemůžeš si vynutit její pozornost?“ V jeho tváři se zjevilo uvědomění. „Oh, chápu. Je znechucená, protože ví, cos udělal... klasika. Řekni, jsi hotovej z jejích výkřiků?“

Vypustil jsem z pusy litanii nápaditých nadávek a praštil ho do zubů. Potom jsem ho vzal za košili a z kloubů mi kapala krev na jeho bílé knoflíky. „Poslouchej, ty malý zmrde, ať už jde o cokoliv mezi námi všemi, je to jenom naše věc - necháš Bee mimo tohle dění. Zaslouží si na škole normální věci a já se snažím jí to dát. Jakmile budeš roznášet další kecy, uříznu ti čůráka a se vší láskou ho pošlu do Ruska.“

Pike zbledl. „Blafuješ.“

„Přemýšlej dlouho a hodně, Pikeu.“ Zasmál jsem se hrozivě. „Znáš moje příjmení. Víš, čeho jsem schopný. Nemám city - k čertu, nemám ani svědomí. Je to na tobě. Drby přestanou... nebo přijdeš o svou chloubu.“ Se znechuceným zavrčením jsem ho pustil a vyčkával.

Z očí mu šlehaly blesky. „Fajn. Už žádný drby. Ale nemůžu - nebudu se držet dál, jestli si bude chtít vyrazit. Někteří z nás potřebují k přežití přátele. Všichni nejsme chladnokrevní zabijáci.“

„Ujistím se, že o tom zpravím tvého taťku, až příště navštívím federální věznici.“

Pike vstal prudce ze židle a zahuhlal. „Cokoliv, tady jsme skončili.“

„Prozatím.“ Odkývnul jsem. „Jo a jdi se umýt. Vypadáš jak dobytek.“

Ukázal mi prostředník a opustil místnost.

Cítil jsem se líp než za posledních několik měsíců, což je asi špatné znamení, když uvážím, že se cítím líp, když mučím někoho, komu není ani dvacet a pohrávám si s myšlenkou nakrásně rozpárat jeho tělo pro školní ročenku.

Narovnal jsem si košili, utřel si klouby prstů do kapesníků na katedře a vyrazil chodbou ven.

29. kapitola

Násilí není vždycky odpověď, ale cítíš se díky němu líp... někdy.

Bee

„Whoa!“ Zarazila jsem se, když jsem se setkala s Pikeovým opuchlým obličejem. „Co se ti stalo?“

„Narazil do zdi?“ Odpověděl s úšklebkem. „Nedělej si starosti. Spíš si teď dělám starosti o tebe.“

Andi mě šťouchla do žeber. „Sorry, děcka, musím běžet. Nechci zmeškat své jízdy!“ Odběhla a nechala mě s Pikem samotnou.

„O mě?“ Nakrčila jsem ramena. „Proč by sis o mě měl dělat starosti?“

Pike se usmál. Měl hezký úsměv. Od Phoenixe jsem věděla, že je třeba si na něho dávat pozor, ale vypadá dobře a věnuje mi pozornost. To, že si s ním popovídám, mě nezabije, a i kdyby jo, máme mnohem větší problémy.

„Neprojdeš se se mnou?“ Stoupl si vedle mě.

Porozhlédla jsem se po Phoenixovi, ale nikde jsem ho nezahlédla, takže jsem Pikea následovala.

„Jestli se sháníš po svém bodyguardovi, můžeš mu vždycky napsat smsku, aby nevyšiloval.“

Zasmála jsem se. „Bude v pohodě.“

„Jsi se mnou v bezpečí.“ Pike mě dloubl do boku. „Slibuju.“

„Takže, máš o mě strach?“

Pike zakýval a jeho pískově hnědé vlasy mu spadly do čela. „Jo, teda, všichni si myslí, že jsem nechal kolovat nějaké řeči, ale pravda je taková, že jsem se snažil je potlačit. Děcka dokážou být někdy krutí a... no, tvůj bodyguard je De Lange. A nejen to, on dřív zneužíval holky, víš to, ne?“

Žaludek mi poklesl. „Ano.“

„Znásilňoval je. Všichni to ví... a, no, někteří ze studentů si povídají, že to máš ráda drsně.“

Udělalo se mi na zvracení. „Ale on by nikdy, myslím, my jsme nikdy...“ zakroutila jsem hlavou sem a tam.

Pike mě přivinul do svého náručí. „Hej, hej, nebreč. Půjdem na kafe, okej? To ti udělá dobře.“

Otupěle jsem zakývla.

Nikdy bych si nepomyslela, že ostatní budou vědět o Phoenixově minulosti nebo mě s ní spojovat. Cítím se pošpiněná, i když jsem neudělala nic špatného a cítím se provinilá, že takhle uvažuju, protože vím, že Phoenix kvůli tomu bude určitě zděšený.

Ale políbila jsem ho.

A on mě varoval.

„Víš o tom, že si platí prostitutky, že?“ Pronesl Pike jemně. „To je jediný způsob, jak udržovat svoje hranice. Platí si je... a pár jich taky zabil pár dní nazpět.“

„Jak tohle můžeš vědět?“ Zastavila jsem se. „To by určitě nebyla veřejná informace.“

„Mám svý zdroje.“ Pokrčil Pike rameny. „Hele, kampusová kavárna před námi.“

Pohlédla jsem na budovu. Trávu a chodník lemovaly oranžové kužele a velký žluto-černý nápis říkal PROBÍHÁ REKONSTRUKCE.

„Chodník je uzavřený.“

„Obejdeme ho.“ Odbyl mě a vedl mě dozadu kolem budovy mezi stromy. Když pustil mou ruku, pohlédla jsem nahoru zrovna v momentě, kdy k nám přicházel vysoký statný muž s černým pytlem. Klopýtla jsem dozadu.

Na krku jsem ucítila palčivou bolest.

Pak všechno zčernalo.

30. kapitola

Paranoia... to je teď můj život.

Sergio

Vyučování konečně skončilo. Měl jsem čas prohlídnout si balíček, který mi Sarah ráno předala.

Zamknul jsem dveře a vysypal obsah na stůl.

Vypadl z něho flash disk a taky několik fotek. Fotky jsou mi povědomé; na všech byla Petrovic rodinka, chamtiví, v drogách podnikaví parchanti. Většina z nich hnila ve vězení - všichni až na našeho přítele, Pikea.

Nemusí to nic znamenat.

Kromě otázky, proč by agentura implantovala Pikea do školy?

Aby na nás mohli dohlížet?

Dohlížet na mě?

Skončit to s nepohodlnými svědky?

Nic nedává smysl a možná je na vině to, že během dne sním o jedné ze svých studentek s platinově blonďatými vlasy a jemným úsměvem.

Pronásleduje mě.

A já ji za to nenávidím.

Pozval jsem si ji dneska ve třídě na kobereček, zatraceně a málem jsem na ni řval za to, že neměla propisku.

Skvělé, a cena za největšího kreténa jde k... S pozdravem.

S nadávkou jsem vsunul flash disk do laptopu a dvakrát poklepal na ikonu.

Ještě víc fotek, které mě nudily k slzám.

A nějaké dokumenty.

Smlouvy, abych byl přesný. Smlouvy, na kterých svítilo jméno Petrov... což, upřímně, nebylo tak překvapující, když uvážím, že utopili obrovskou částku peněz v dopravních společnostech. Opravdu velký šok; posílali drogy ze své země do té naší.

Proklikal jsem se všemi soubory, ale nenašel jsem nic, po čem bych toužil a navíc ani nevím, co přesně hledám.

Zobrazilo se několik přepsaných telefonních rozhovorů. Kliknul jsem na text a četl.

Petrov: Dvě hlavy jsou lepší než jedna.

Agentura: Infiltruj se a dva členové vyváznou.

Petrov: Infiltrovat se do rodiny?

Agentura: Přes tu sestru - najdi způsob. Ožeň se s ní, zabij ji, cokoliv, co budeš potřebovat, ale potřebujeme mít kontrolu aspoň nad jedním z nich.

Petrov: Kolují řeči, že byl jmenován nový boss Nicolasi.

Agentura: Tak ho zabij, zhať jim plány. Potřebujeme se dostat dovnitř jakýmkoliv možným způsobem.

Petrov: Udělám to a osvobodíš je.

Agentura: Uděláš to a vláda Spojených států ti pomůže zmizet.

Petrov: Dohodnuto.

Několikrát jsem si tiskopis přečetl a žaludek mi poklesl. Tak tohle je jeho plán? Zabít Phoenixe? Nebo ublížit Bee? Ať tak, či onak, stopy by vedly k Petrovu a ne k federálům. On byl jenom prostředek ke konci.

Žaludek se mi nepřestával svírat, když mi svitlo uvědomění...

„Najdeme způsob, Sergio. Je to jen otázka času.“ Olízl si jazyk a silně bafal z doutníku. „Takže buď nám nabídneš informaci, jakou chceme, nebo si ji vezmeme silou.“

„Vezmi si ji silou. A začneš válku, kterou nevyhraješ,“ odpověděl jsem sebejistým hlasem.

„Jsi dobrý v tom, co děláš, Sergio, opravdu jsi. Ale začínám přemýšlet nad tím, jestli se tvoje užitečnost nechýlí ke konci.“

„Tak co? Jednoduše mě zabiješ? A zařídíš, aby to vypadalo jako nehoda?“

„Pánové.“ Burácející hlas byl jediný důvod, proč jsem se zdržel od toho, abych se nenatáhl přes stůl a nevymlátil z něho duši. „Pojďme na to přátelsky.“

Obrátil jsem oči v sloup.

Hlas přicházel od mého nadřízeného, někoho, koho jsem nikdy předtím ve vězení neviděl. Konferenční hovor měl být něco jako vyslechnutí hlášení.

„Pánové.“ Hlas si odkašlal. „Vypadá to, že jsme se ocitli ve slepé uličce. Sergio, tebe už dávno nepotřebujeme. Zůstaň v krytí, dokud nebudeš znovu aktivovaný, a nepleť se do našeho byznysu. Najdeme si způsob i bez tebe.“

„Ale - “

„Sergio.“ Muž ve sluchátku si povzdechl a v telefonu se rozlehl šumivý zvuk jako statická elektřina. „Jsme na tebe pyšní, synu, opravdu, ale víš, že až přijde ten správný čas, nemůžeme po tobě chtít, abys zradil svou krev.“

„Ale udělal bych to...“ Odpověděl jsem škrtivě. „Víte, že jo. Pro vás. Udělal bych to.“

„Nežádal bych to po tobě. Jsi pro nás beze jména a bez tváře, nic neznamenáš a s okamžitou platností jsi oficiálně skončil ve funkci.“

Promnul jsem si rukama obličej. Může tohle být ono? Od začátku moje chyba? Bez ohledu na to musím zavolat Phoenixovi. Poslední věc, kterou chceme, je, aby se Pike ocitl s Bee o samotě. Nezastavil by se před ničím, aby ji nezneužil jako výhodu, moc dobře věděl, že Tex by radši rozpoutal válku s celou zemí, než aby viděl svou sestru zraněnou.

31. kapitola

Srdce neví, že něco postrádá, dokud není už příliš pozdě

Phoenix

„Co je?“ Vyštěkl jsem do mobilu, zatímco jsem očima horečnatě prozkoumával areál, abych našel Bee. Měli jsme se potkat po vyučování a už jsem ji varoval, aby se nepotloukala se svými přáteli. To bylo jedno z naších pravidel: Vždycky zůstaň na místě, dokud tě nenajdu a potom tě beru domů. Žádná další možnost.

Sergio na druhé straně linky zanadával. „Myslím si... že po tobě půjde Pike.“

„Nekecej.“ Zakoulel jsem očima. Kde k čertu je?

„Myslím, že k tomu použije Bee.“

„Sergio, bez urážky, ale zkrať to. Zrovna hledám ztracenou princeznu a nemám teď čas na tvoje teorie.“

„Nemůžeš ji najít?“

„Ne.“ Šel jsem směrem ke studentskému centru. „Jako by zmizela nebo co. Zatraceně s tou holkou. Určitě je s Andi, o které si mimochodem nejsem vůbec jistý, jestli na ni má dobrý vliv.“

„Zkontroloval jsi toalety?“

„Ano.“ Zatnul jsem čelist. Všech deset.

„A co sledovací zařízení?“

Zastavil jsem se. „Myslíš, že její zmizení má něco společného s Pikem? Co mi zatajuješ?“

Hlavou mi prolítla vize Sergiovy černé složky, do které jsem se nepodíval. Luca zanechal určité instrukce, že se mám do složky podívat jen, když to bude naprosto nezbytné.

„Hele, nepanikař, všechno je asi fajn, jenom to vypadá, že Pike opravdu pracuje pro federály a... chtějí se k nám dostat... do rodiny, jakýmkoliv možným způsobem.“

„No, to mají blbé. Poněvadž k sobě nepustíme lidi z venku.“

„Nikdy jsem neřekl, že jo... Ale vynucením? Vyjednáváním? Můžou si dělat, co k čertu chtějí.“

„Fajn, zkontroluju sledovací zařízení. Vydrž.“ Zapnul jsem aplikaci a sledoval displej, zatímco jsem čekal, až to najede.

Červený puntík nebyl nikde poblíž kampusu.

Pohyboval se... přímo pryč z města.

„Do prdele!“ Zařval jsem do mobilu. „Zavolej Texovi. Hned.“

„Co se děje? Kde je?“

„Řekni mu, že to mám pod palcem... nikoho neposílej. Může to být past, jasný? Prostě mu řekni... ať se ani nehne.“

„Jasně.“ Zanadával Sergio. „To zní jako skvělý plán.“

„Udělej to.“

Zavěsil jsem, odběhl ke svému autu a málem mi upadl telefon, když jsem psal její souřadnice.

Vřela ve mně krev, když jsem dupl na plyn a vyřítil se z kampusu.

Bojoval jsem s tím, abych v sobě udržel své monstrum.

Snažil jsem se o všechno možné, od toho, abych udržel dýchání pod kontrolou nebo se soustředil na pozitivní věci, na dobré věci. Jako například, že najdu Bee a zachráním ji.

Ale co když nebudu moct?

Co když už je zraněná?

Co když?

Srdce se mi zkroutilo. Dokázal bych bez ní skutečně žít? Chtěl bych? Tyto myšlenky mě pronásledovaly celou cestu k mému cíli.

Když pípání přestalo, stál jsem před obrovskou budovou vedle jezera.

Petrov Enterprises.

Budova je oprýskaná. Malba ze zdí se sloupává a to, co bývávalo neuvěřitelnou říší, vypadalo jako z Great Depression.

Vylezl jsem z auta, vytáhl zbraň a opatrně se šoural ke dveřím.

Když jsem neslyšel žádné výstřely, otevřel jsem je.

A setkal se tváří v tvář s Nickem, mou pravou rukou, mužem, kterému jsem věřil, mužem, kterému věřil Luca.

„Co to k - “

Jeho zbraň jsem měl přitisknutou ke spánku ještě dřív, než jsem stačil dokončit větu. Bez jediného slova se ušklíbl a odtáhl mě dál do tmy.

„Wow, rytíř,“ ozval se Pike a vstoupil do světla. „Pověz, měl jsi nejdřív v plánu vystřelit na prvního člověka, kterého potkáš nebo marně hledat Bee?“

„Jestli jí ublížíš, zabiju tě,“ odplivl jsem.

„Prosím, jako bych mohl ublížit někomu tak pěknému,“ posmíval se Pike a lusknul prsty.

Světlo padlo na Bee, která byla oblečená jako děvka.

Červený korzet vypadal, že je pro její tělo příliš těsný a měla s ním omotaný střed těla, zařezával se jí do hebké pokožky jejích ňader a ta vypouleně čněla. Vykukovala zpod něho černá krajka spodního prádla, černé podvazky měla připevněné k punčochám. Celé vzezření doplňovaly černé vysoké lesklé kozačky se špičatými podpatky. Na rtech měla přilepenou pásku a přes ni rudou barvou nakreslený tvar rtů.

Oči měla zalité slzami a snažila se nějak zahalit. Ale ruce měla svázané před sebou a její gesto tak bylo k ničemu.

„To máme ale večírek.“ Zasmál se Pike. „Dobře, pojďme na věc.“ Odtáhl blízkou židli a posadil se. „Dám ti Bee, kápovu sestru, do které víme, že jsi tajně zamilovaný a ty mi předáš rodinu Nicolasi.“

Polkl jsem odfrknutí. „Chceš, abych předal multimilionovou organizaci... tobě? Dvacetiletému děcku? S jakým smyslem? Taťkovi došly penízky?“

Pike naklonil hlavu na stranu. „Můj zaměstnavatel si myslí, že by bylo... rozumné, mít někoho, kdo bude pracovat uvnitř rodiny. Ale s tebou v cestě... je to... složité.“

„A Nick?“ Otočil jsem se a zíral na muže, kterého jsem jmenoval svým nástupcem. „Co s ním?“

„Pracuje pro mě.“ Pikeova hruď se nadmula. „A mého zaměstnavatele. Je s Nicolasiovými spjat už pět let.“

„To je hrozné, ani nemáme žádnou trofej,“ procedil jsem skrz zatnutou čelist.

„Co myslíš, že by říkala tvoje trofej?“ Posmíval se Pike. „Syn zavražděného šéfa, nemilovaný každým, kdo s ním přišel do kontaktu? Vrah? Zloděj? Násilník? Bože, bože, nemyslím si, že by se tato slova vlezla na tak malý prostor.“

„Tak co? Tohle je tvůj plán? To je všechno, co máš?“ Mávnul jsem rukama kolem sebe a otočil se v kruhu. „Chlapče, musíš přijít ještě s něčím dalším, jestli si myslíš, že kývnu na tvoje požadavky jenom proto, že jsi oblékl kápovu sestru jako štětku.“

Bee sebou trhla.

Ignoroval jsem to. Musel jsem.

„Máš na mysli, že je ti ukradená?“

„Jak by se pes mohl starat o svou blechu? Je to havěť, nic víc.“

„Hmm.“ Pike vstal. „Jsi dobrý v lhaní, Phoenixi, vždycky jsi byl, ale já vím něco, co ty ne.“

Předstíral jsem, že se nudím, i když mi ve skutečnosti srdce bilo tak silně, že bych ho skoro dokázal slyšet.

„Psychiatři z tebe byli fascinovaní a musím přiznat... že já taky. Všechny ty studie o tvojí psychice...“ Pokrčil rameny. „Nebylo těžké ty informace vyhledat. Víš, Sergio by měl odvádět svou práci líp. Řekni mi, pořád ztrácíš vědomí a potom zapomeneš, co jsi udělal? Pořád v sobě máš tu zrůdu?“

Zatnul jsem ruce do pevných pěstí.

Zakřenil se a potom přešel k Bee a vytáhl nůž. „Pořád tě rozpaluje násilí, Phoenixi? Nutí tě... chtít?“

Se smíchem rozříznul Bee jeden podvazek a ten přepadl přes kozačku, potom rozřízl i ten druhý.

Houpal nožem nad jejími kalhotkami, které držely celý outfit pohromadě.

„Zlatíčko,“ zašeptal jí do ucha. „Myslím, že je na čase vypustit zvíře. Konec konců, jakmile začne, nezastaví se, a někoho takhle nestabilního nemůžeme nechat ve vedení rodiny Nicolasi.“

Dýchal jsem přerývaně a místnost kolem mě se ztrácela. Snažil jsem se soustředit jen na Bee a na nic jiného.

„Teď...“ Pike pokynul směrem k Nickovi. „... Časem ztratíš kontrolu a Nick to pak ukáže zbytku rodiny, to je jediné, co potřebujeme. Uvědomuješ si, že Nicolasi byli bez poskvrnky přes čtyřicet let? Většina z nich ti nevěří. A ta druhá polovina se tě bojí. Představ si, jaká bude odpověď starších, až uvidí tvoje nebetyčné chování.“ Usmál se ukázal nahoru. „Kamery jsou všude... Bavte se, děti.“

„Pořád se snažím přijít na to, co to k čertu má v úmyslu, když světlo zhaslo a potom se znovu rozsvítilo.

Výkřiky.

To byla první věc, kterou jsem slyšel.

Potom jsem uslyšel hlas svého otce. „Udělej to, synu. Prostě to udělej. Musíš udělat tu nesnadnou věc.“

„Ne!“ Žadonil jsem. „Nemůžu. Prosím tě, nenuť mě.“

„Udělej to! Nebo to udělám já!“

Můj otec byl třikrát starší než ona. Jenom z té myšlenky se mi chtělo zvracet.

V pozadí se ozývaly jemné dívčí nářky.

A potom - k mé hrůze - se na stěnách začaly promítat obrázky.

Každé jednotlivé dívky, kterou jsem znásilnil.

Každé dívky, které jsem ublížil.

A vedle nich odporné červené číslo.

Sto padesát sedm.

Nikdy jsem to nepočítal.

Ale vždycky jsem to tušil.

Padl jsem na kolena, když hlasy zesílily.

Podíval jsem se Bee do očí.

A nejasně jsem uslyšel Pikeovo zašeptání, když za sebou zavíral dveře. „Teď uvidíš, kým ve skutečnosti je. Uvidíme, jestli tě ušetří tak, jak neušetřil je.“

32. kapitola

Je zlomený, možná tak zlomený, že už se nedá dát do pořádku.

Bee

Nikdy jsem nepochopila pojem zlomit někoho - dokud jsem neviděla Phoenixe zapřeného o ruce, padlého na kolenou a potom schouleného ve fetální pozici.

Nejsem si jistá, jestli by pomohlo dojít k němu nebo jestli mám prostě zůstat pod světlem. Výkřiky jsou s každou zobrazenou ženou čím dál hlasitější.

Spodní ret se mi začal třást a po tváři mi stékají slzy... slzy pro ně a potom slzy pro něho, jejich mučitele, člověka tak zlomeného a rozpolceného, muže s očividně nejasnou myslí, který se potenciálně může takhle lehce vrátit do tohoto stavu.

Varoval mě.

Znovu a znovu mi říkal, jaké je monstrum.

A já ho odmítala poslouchat.

N nebudu ho poslouchat ani teď.

Ani když mám důkaz. Ani když vidím ta čísla a obrázky. Nedovolím si ani pomyslet, že bych uvěřila, že je tím samým člověkem; i z toho důvodu, že kdybych si to připustila, všechno by bylo ztraceno.

Včetně toho posledního, co z něho dělá lidskou bytost.

Zakňoural a pomalu zvedl hlavu. Podíval se mi do očí. Smutně jsem se na něho usmála.

Neoplatil mi úsměv.

Místnost se zaplnila tísní. Zachvěla jsem se. Nemrkl, ani jednou, jenom se na mě nepřestával dívat.

Olízla jsem si rty.

Zasténal.

„Ph-phoenixi?“

Zavřel pevně oči. „Prosím...“

„Prosím? Co potřebuješ, Phoenixi? Cokoliv, jenom mi to řekni.“ Nic nemá vliv na to, že jsem já ta, co je ve strašné pozici, prakticky nahá, bezbranná, a přitom je on větší oběť než já. V této chvíli bych stejně tak na sobě mohla mít brnění v porovnání s tím, jak zranitelně vypadá Phoenix na kolenou, jako by trpěl úzkostí, že se nemůže nadechnout.

Pořád mám svázané ruce. Zběsile jsem se začala rozhlížet kolem sebe po něčem ostrém, abych mohla přeříznout pásku. V samém zoufalství jsem si nevšimla, že ke mně Phoenix došel, dokud nebyl až úplně u mě.

V jedné sekundě byl na kolenou - ve druhé stál přede mnou.

S divokým výrazem a temným pohledem.

Strčil mi do rukou svou zbraň.

Zavrávorala jsem. „Phoenixi?“

„Prosím,“ zašeptal a nepřestával mi cpát zbraň do ruky. „Prostě to udělej.“

Odhodila jsem zbraň na zem, ale on ji zvedl a znovu mi ji vkládal do rukou. Zápěstí mám pořád svázané k sobě, takže je nemožné cokoliv podržet.

Vyšel zbrani vstříc a pevně mě přidržoval proti sobě. „Stiskni.“

„Ne!“ Snažila jsem se odhodit zbraň, ale držel mě až příliš silně. „Phoenixi, přestaň!“

„Bee...“ Oči měl plné slz. „Myslel jsem, že můžu... Myslel jsem, že můžu, ale nemůžu... prostě nemůžu. Prosím, prosím...“ Jedna slza mu stekla po tváři na jeho plné rty. „... prosím tě, nemůžu takhle žít, s tímhle vším v hlavě.“ Začal vzlykat. „Jsem porouchaný, copak to nevidíš? Jsem zlomený, Bee, tak to dej do pořádku! Dej mě do pořádku!“ Dotkl se svým čelem mého a vrazil si zbraň těsněji k břichu.

„Nemůžu... Nemůžu udělat, co po mně chceš.“

„Bude ti líp,“ odpověděl chraplavě. „Každému z vás, neměl bych být naživu... on by měl být naživu. Luca by tady měl být, ne já. Já si to nezasloužím. Rozhlídni se kolem sebe, Bee! Tohle je můj odkaz!“ Zavrávoral dozadu a otočil se dokola s rukama ve vzduchu. Začaly se mu chvět nohy, jako by každou sekundou měl znovu padnout k zemi. „Velký Phoenix De Lange, každý si ho bude pamatovat kvůli tomuto.“ Zakroutil hlavou. „Sto padesát sedm dcer, sester, potenciálních matek... přítelkyň.“ Hlas mu vypověděl službu. „Já. Jsem. U konce.“ S těžkým oddechováním se dopotácel zase ke mně. „Prosím, Bee, zachraň poslední zbytek lidskosti, který mi zbyl.“

Zbraň mi klouzala mezi prsty. Zakývala jsem. „Dobře, Phoenixi. Dobře.“

Ramena mu poklesla a zavřel oči.

Lámalo mi to srdce, úplně každá moje část se rozbila na kousíčky, protože úplně poprvé, co ho vidím skutečně v míru, je v této chvíli - když mě žádá o vlastní smrt.

Naklonila jsem se dopředu, odhodila zbraň a co nejprudčeji jsem ho políbila na rty.

Je to jediný způsob, jak mu ukázat, že mu věřím, navzdory obrázkům kolem nás, navzdory těm výkřikům.

Jediná možnost, jak ho zachránit, není ho zabít, ale připomenout mu v prvé řadě, kdo je.

Člověk.

Muž, kterému byla dána druhá šance.

Muž, který se snaží - muž, který si zaslouží žít.

A muž, do kterého jsem naprosto zamilovaná.

Ochutnávala jsem jeho slzy, slíbala jsem je z jeho rtů a potom jsem ho políbila víc. Pomalu mě obklopily jeho paže a potom si mě přitáhl k sobě. Strhl mi pásku z ruky. Pokožkou mi projela bolest, ale to není nic v porovnání s ohněm, který mi hoří v duši nad jeho dotykem.

„Ty nejsi on,“ zašeptala jsem mu do rtů. „Řekni mi, kdo jsi.“ Odtáhla jsem se.

Zakroutil hlavou. Znovu se mu v očích hromadily slzy a zamlžil se mu pohled.

„Kdo jsi?“ Zatlačila jsem do něho. „Zatraceně, Phoenixi, kdo jsi?“

„Já nevím...“ Olízl si rty.

„Ano, víš.“ Sevřela jsem jeho košili. „Jsi můj... moje rodina, můj ochránce, jsi můj přítel. Nejsi tohle.“ Zakroutila jsem hlavou. „Jsi lepší.“

„Nejsem.“

„Jsi.“

Jeho oči se do mě vpíjely. „Bee.“

„Miluju tě,“ vyhrkla jsem.

Zapotácel se ode mě. „Co to říkáš?“

„Miluju tě,“ zakřičela jsem. „Miluju tě!“

„Proč?“

„Miluješ člověka takového, jaký je, přijmeš to, kým byl a doufáš v to, kým se stane. Soudím tě podle toho, jak ses choval ke mně, když se mě můj otec pokoušel napadnout v mém pokoji... za to, co jsi dělal každou noc, když jsem měla noční můry, než jsem usnula. Za chvíle, kdy jsi mě držel za ruku, i když jsi vlastně nechtěl. Za to, že jsi mě nakrmil, když mě otec nechával hladovět k smrti, protože jsem odmítla dovolit, aby mě jeden z jeho chlapů znásilnil. Tohle je muž, kterého miluju - takový jsi.“

Dveře budovy se hlasitě otevřely.

Nejdřív vběhl Tex a Nixon a následovali Chase a Frank.

„Zabiju ho!“ Zařval Tex. „Slyšíš mě, Petrove? Jsi můj!“

Jeho hlas se rozléhal po prázdné místnosti.

„Může to být past!“ Zvedla jsem ruce.

„Není.“ Odpověděl Sergio, který přišel stejnými dveřmi jako ostatní. Vypadal klidně, až příliš klidně. „Věř mi, je v jejich největším zájmu nechat nás naživu.“

„Co se do čerta stalo?“ Tex se otočil a zíral na Phoenixe. „Co jsi udělal?“

Phoenix se nebránil; dělal z toho nehezký zvyk; místo toho prostě s prázdným výrazem koukal na Texe.

Ani nezvedl ruce, když ho Tex udeřil tak silně, že zadní stranou hlavy tvrdě narazil do betonu.

„Phoenixi!“ Zavolala jsem.

„Trochu přehnané.“ Zaklel Nixon a poklekl vedle jeho těla. „Mohl jsi ho zabít.“

„Jestli se jí dotkl...“

„Zachránil mě!“ Zařvala jsem z plných plic a bylo mi tak špatně z každého, kdo si myslel jen to nejhorší o muži, který by byl ochotný zemřít, abych já mohla žít.

Zapomněla jsem na všechny ty výkřiky, které zaznívaly ze zvukového záznamu, na všechny obrázky, na čísla. Takže když Tex zakolísal a začal kroutit hlavou s tváří úplně bledou, věděla jsem, že je konec. Jakýkoliv vztah já a Phoenix máme nebo bychom mohli mít, bylo hotovo... protože žádný bratr, a není důležité, jak moc všeho ten daný člověk lituje, nedovolí své sestře pohybovat se v okrhu sto padesáti kilometrů kolem někoho, jehož minulost hyzdí tohle červené číslo.

„Do prdele.“ Chase si zakryl pusu.

„Vypni to.“ Nixon měl šílenství v očích, když se rozhlížel ze strany na stranu a zahlédl každý obrázek, každé číslo. Se řevem praštil rukou o betonový sloup.

Sergio zoufale proběhl místností, zrovna když se na dalším obrázku objevila Trace.

„Řekl jsem vypnout!“ Zakřičel Nixon tak hlasitě, ať mě zabolely uši. Padl na kolena zrovna ve chvíli, když vypl proud.

Výkřiky ustaly.

Ale zdaleka ne předtím, než jsme se všichni stali svědky hrůzy, jakou byl útok na Trace a Phoenixova výrazu, když ho vykonával.