Ember - 20. kapitola

Překlad: Mili

Sledovat Phoenixe, jak pije horkou kávu? Nic víc sexy neexistuje.

Bee

„Jaké je Starbucks, Phoenixi? Je to všechno, o čem jsi kdy snil a ještě víc? Chceš se dát na pospas tomuto nebezpečenství a zasvětit své tělo kávě, až zemřeš?“

„Zajímalo by mě.“ Položil své latté do stojánku na kafe. „Vymýšlíš si tyhle blbosti z fleku? Nebo si promýšlíš celé hodiny, jak nejlíp zkoušet mé limity a navážet se?“

„Ráda zkouším tvé limity.“

„Bee...“

„A ráda se do tebe navážím.“

„Nepovídej.“ Obrátil oči v sloup. „Pij kafe, chovej se hezky, vzpomeň si na dohodu.“

„Jo, jo.“ Povzdechla jsem si a cucla si macchiata. „Už jsme tam?“

„Vždycky tě můžu nadrogovat.“

„Slíbila jsem, že nebudu brát drogy, když mi bylo šest. Ale i tak díky.“

„Mohla bys mě obalamutit.“

„Ha!“ Plácla jsem se do kolen. „Někdo dneska ráno vtipkuje. Hádám, že máš veselou náladu, protože ses probudil na správné straně postele... se mnou po levé straně. To si myslím.“

„A máš halucinace.“ Povzdechl si a zabočil doleva. Ukazatel na silnici oznamoval Starving Creek Rock a hned vedle toho visel bílý nápis s modře zářícími slovy Vítáme první ročník Elite.

„Budou po nás chtít, ať se představujeme, že?“

„Oh, jo.“ Zasmál se Phoenix. „Nachystej si svou oblíbenou barvu a v daném okamžiku měj připravenou pizzu... jo a pomůže ti, když budeš vědět svůj hlavní obor a kdo jsou tví rodiče.“

„Snažíš se mě uchlácholit?“ Zeptala jsem se troufale a sledovala jeho strnulý profil. Tmavé triko s dlouhými rukávy obepínalo jeho tělo tak těsně, že by to mělo být nelegální. Vůbec tomu nepomáhalo ani to, že má přiléhavé džíny a sluneční brýle, které jako by byly vyrobeny přímo pro něho.

„Fungovalo to?“

„Lidé dávají mnohem víc náklonnosti svým kočkám a mám z dobrého zdroje, že kočky mají svůj osobitý postoj.“

„Z dobrého zdroje?“ Pohlédl na mě Phoenix s úkosem. „Ty jsi nikdy neměla kočku?“

Zahořkle jsem zakroutila hlavou.

„A co psa?“

Další zakroucení hlavou.

„Jiného mazlíčka?“

„Měla jsem svou představivost,“ odpověděla jsem s povzdechem a podívala se ven z okýnka, když jsem si vybavila chvíli, ve které jsem požádala svého otce o chlupatého kamaráda.

„Proč to potřebuješ?“ Zakřičel. „Nestačí ti dárky a jiné věci?“

Ne. Chtěla jsem zařvat. Chci něco, co bych mohla obejmout. Není mi dovoleno mít plyšového medvídka, ani nic jiného. Jediná panenka, kterou mi dal, byla skleněná - chladná jako on.

„Já jen... není to pro děti dobré? Mít zodpovědnost?“

Vyštěkl smíchy. „Vidíš tohle?“ Rozmáchl se kolem sebe po obrovském sídle. „Tohle je tvoje zodpovědnost. Uklízej si pokoj a snaž se nic nepokazit, až budeš starší, vdáš se za muže, kterého ti vyberu. Toť vše.“

„Je mi dvanáct. Jsem - “

Ten pohlavek přišel rychle a byl tvrdý, málem mě odhodil na pohovku. „V mém domě mě budeš respektovat. Jdi do pokoje. Bez večeře.“

Utekla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře, potom jsem vzala svou jedinou obrázkovou knihu, kterou se mu nepodařilo vzít mi z pokoje a pohlédla na obrázek malého štěňátka, který se jmenoval Spot.

Hladila jsem Spota svými prsty a modlila se, abych jednoho dne našla někoho, kdo mě bude milovat tak moc jako Spot.

Což bylo smutné.

Ubohé.

Protože Spot není skutečný.

Ale v mém srdci, v mé hlavě, byl, a jednoho dne budu schopná utéct z tohoto vězení na dost dlouho, abych si našla pejska, kterého byc  mohla obejmout.

Jednoho dne, přísahám si, budu někomu stát za lásku.

„Hej...“ Phoenix zastavil auto. „Nemusíme tady zůstat, víš. Jsem si jistý, že bych Texovi mohl dát nějakou výmluvu. Teda, jestli chceš jet domů.“

„Nemám domov.“ Ta slova mi unikla ze rtů dřív, než jsem je mohla zastavit. Zavřela jsem oči a zasténala, připravená na to, že mi Phoenix skočí po krku, jako by to udělal otec.

Místo toho si povzdechl a řekl, „Já taky ne.“

Seděli jsme v úplné tichosti, zatímco studenti hromadně vystupovali se svými bágly z autobusu.

Je to poprvé, kdy na sobě nemusíme mít uniformu. Zatáhla jsem za jednoduchý svetřík s výstřihem do véčka a uhladila džíny s dírami.

„Vypadáš krásně,“ zašeptal Phoenix.

Ruce na stehnech mi ztuhly a otočila jsem se na něho. Jsem přesvědčená o tom, že mám oči tak široké, jak si myslím. „Dí-díky.“

„Ale - “ Kývnul směrem k budově. „Aby si toho všimli ostatní, musíš vylézt z toho auta, holčičko.“

„Správně.“ Vydechla jsem. „Okej.“

„Jestli se na tebe někdo směšně podívá, zastřelím ho. Zní to dobře?“

„Aspoň tady máme víc možností, kde zahrabat tělo,“ zamumlala jsem.

„Kdo zahrabává těla?“ Pokrčil Phoenix rameny. „Hodit je do jezera, to říkám pořád...“

„Dost divná konverzace, která moc nepomáhá mým nervům, Phoenixi.“

Trošku se na mě usmál; bylo to dost na to, abych se chtěla sklonit přes řadicí páku a políbit ho - hodně. „Měl bych obavy, kdyby jo. A teď z auta. Dětskými krůčky.“

Neochotně jsem vylezla z auta a obešla ho, abych si vyzvedla tašku, ale Phoenix mě předběhl.

„Běž.“ Kývnul směrem k chatě. „Ubytuj se.“

Semkla jsem ruce a pomalu jsem se vydala kolem skupinek prváků, kteří už si začínali šeptat, jako by můj příchod byl důležitější než jejich. Jsem nic, nikdo a přece jsem pro ně byla někdo, něco zajímavého, něco nebezpečného.

Jsem mafie.

Kriminálník.

Špatný člověk.

Ale pro to nemají důkaz.

Nemají nic, kromě dohadů a asociací.

Mezitím, co jsem došla do prostorné haly, jsem se zpotila. Cítila jsem za sebou Phoenixe a to je jediný důvod, proč mám dost síly na to, abych došla ke stolu a zahuhlala své jméno.

„Oh, Bianka Campisi!“ Pronesla paní nahlas. „Dala jsem tě na víkend k Andi Smith. Budeš ji milovat. Ona je - “

„Přímo tady!“ Holčina malého vzrůstu se zářivě blond vlasy, skoro až bílými, skočila přede mě a natahovala ruku. „Ahoj.“

Přijala jsem ji a potřásla s ní. „Ahoj, já jsem - “

„Bee,“ dokončila s mrknutím. „Já vím. Teda, bez urážky, všichni to ví. Na druhou stranu, jsme na vysoké, což je skoro jako střední škola, i když Elite se zdá být horší.“

Usmála jsem se upřímným úsměvem. „To mi povídej.“

„Pojď.“ Naznačila. „Ukážu ti náš pokoj a pak můžeme jít na oběd. Potom mají naplánované nějaké aktivity.“

„Okej.“ Nepohnula jsem se.

Naklonila hlavu a potom se podívala za mě. „Eh, on může jít taky, jestli... chce?“

„Oh.“ Otočila jsem se, abych zahlédla Phoenixe, jak se zájmem pozoruje Andi, se zájmem, se kterým se vůbec neztotožňuju. „Ne, on bude... v pohodě. Zůstane tady. Zůstaň, Phoenixi.“

„Aspoň mu dej odměnu.“ Ozval se Pike, který se loudal okolo stolu s rukama nahoře. „Řekl bych, že by to bylo fér, když se chová tak dobře.“

„Polib mi,“ zamumlal Phoenix a potom divně pohodil tašku k mým nohám a odešel.

„Huh.“ Pokrčil rameny Pike. „Vypadá to, že se duch dřívější Elite rozhodl dát ti pro dnešní odpoledne volno. Co budeme dělat nejdřív?“

Jeho přátelé se kolem nás začali kumulovat a každý z nich mě se zájmem pozoroval.

„No, chystala jsem se jít s Andi podívat na pokoj.“

„Andi?“ Podíval se kolem sebe a pak dolů. „Do prdele, ty jsi malá.“

„Co je malé, to je milé.“ Zamrkala. „A vyrážíme zrovna na pokoj. Jste víc než vítaní.“

„Takovému pozvání neřeknu  nikdy ne,“ odpověděl Pike strohým hlasem. „Jde se!“