Ember - 17. kapitola

Překlad: Mili

Nikdy nedovol, aby tě viděli brečet.

Phoenix

„Jsi si jistý, že jsi na to připravený?“ Zeptal se Nixon. Řekl jsem mu, že chci, aby přišel. On řekl, že jestli má přijít, musí i Mil, Chase a Tex.

Všech pět šéfů.

Zase spolu.

Akorát, že tentokrát jsou tu kvůli tomu, aby předvedli svou podporu a ne boj.

Nejsem sám sebou. K čertu, kdy jsem vlastně za posledních pár týdnů byl sám sebou? Pořád jsem naštvaný, že jsem se nechal vytočit kvůli Bee, že jsem ranil její city. Znám všechny její spouštěče a nejapně jsem si s nimi pohrával, až jsem nakonec dostal výsledek, jaký jsem chtěl.

Ranit ji.

Tak proč se cítím tak špatně?

Celou cestu domů se mnou nepromluvila, ani když jsem jí koupil kafe, což jsem předpokládal, že je trik, který obstojí.

Když jsem ten večer zaklepal na dveře jejího pokoje, abych jí řekl, že odcházím a Sergio tady zůstane, kdyby něco potřebovala, odpovědělo mi ticho.

S panikou jsem vylomil dveře, abych ji našel, jak poslouchá hudbu a dělá domácí úkoly - jenom ve sportovní podprsence a krátkých kraťasech.

Vzhlédla a s nezájmem mi ukázala prostředník.

„Bude to dobrý,“ řekla Mil a upoutala mou pozornost, když mi stiskla ruku. „Pamatuj, že jsi šéf.“

Zakýval jsem a zhluboka se nadechl. Je to první oficiální schůze, kterou jsem uspořádal, s Nickovou pomocí.

Nemám problémy řídit byznys rodiny Nicolasi; sakra, prakticky se to řídí samo. Ale s čím mám problém? Muži a jejich oddanost. Je čas ukázat, zač je toho loket, čas být boss.

„Když všechno ostatní selže - “ Plácl mě Tex po zádech. „ - vystřel jako první.“

„Oh, skvělá rada,“ zamumlal Chase. „Protože to je odpověď na všechen světový mír. Začít střílet.“

„Jenom podotýkám.“ Pokrčil Tex rameny.

Prošel jsem dveřmi a rozhlédl se kolem. Schůze se koná v jedné z restaurací, kterou vlastní Abandonatovi, čínské místo blízko jezera, které vypadá jako zásobárna víc, než cokoliv jiného. U místních je oblíbené a má zvukotěsné zdi.

Dva bonusy.

Nikdo neuslyší výkřiky.

Ale dost lidí na to, abychom byli krytí, kdyby bylo potřeba.

Všichni chlapi jsou shromáždění v zadní místnosti a jí večeři, kterou jsem pro ně speciálně objednal. Jestli je nějaká věc, kterou znám, tak to byla ta, že s jídlem je člověk méně nasraný. Já bych to měl vědět; já jsem sakra nasraný po většinu dne a jsem si jistý, že to má co dělat s tím, že pořád piju proteinové koktejly místo toho, abych jedl lasagne od Bee.

Donutím se k tomu, abych ji vyhnal ze své hlavy a vstoupím do místnosti.

Pozdravilo mě absolutní ticho, když muži vzlédli od jídla. Celkově jich mám třicet, co jsou mi blízko; zbytek jsou obyčejní pěšáci, kteří na těchto schůzích nejsou zapotřebí.

„No...“ Nick vstal. „... kdybychom věděli, že se zúčastní i kápo, uspořádáme slavnost.“

„Ha.“ Tex jednou zatleskal rukama. „Jsi milý. Řekni mi, jak se jmenuješ, abych si zapamatoval, že se za tebe mám pomodlit, než tě střelím mezi oči.“

Nickovo obočí vystřelilo až do půlky čela a na ústech se mu roztáhl úsměv. „Phoenixi, jestli tohle je společnost, ve které se zdržuješ, budeme mít zajímavých několik let.“

„To ano,“ odvětil jsem napnutým hlasem. „A mimochodem, tyhle sliby on dodržuje, takže bych si dával pozor.“

„Poznamenáno.“ Zasmál se Nick.

Chlapi u stolu si nás pořád prohlíželi; většina byla na Komisi, ale pár z nich pobývalo na Sicílii, když Tex převzal kontrolu nad pěti rodinami, v den, kdy zemřel Luca.

Když mě zanechal s odkazem svého dědictví.

Zatraceně.

„Posaďte se,“ pronesl jsem tichým hlasem.

Nixon, Chase, Tex a Mil se všichni vydali k levé straně stolu, kde bylo pár volných míst.

Dveře za mnou se otevřely a zase zavřely.

Neotočil se, abych se podíval, kdo jde.

„Franku, jdeš pozdě.“

„Omlouvám se.“ Zasmál se a položil mi ruku na záda.

Pomalu jsem se otočil tváří v tvář k němu. Lucův bratr a ke konci života i jeho nejlepší přítel. Pořád bolí dívat se na Franka, protože mi připomíná Lucu, to, co pro mě znamenal, co pro mě udělal. Vidím jeho oči v těch Frankových. Vidím jeho sílu a uvnitř mě zabíjí, že nikdy nenaplním odkaz, který mi zanechal.

„Požehnání...“ Frank vzal můj obličej do svých dlaní a políbil mě na obě tváře. „... novému šéfu klanu Nicolasi.“

„Salud!“ Nick pozvedl svou sklenku s vínem a zbytek mužů udělal to samé.

„Byl by hrdý.“ Kývnul hlavou Frank a poplácal mě pravou rukou po tváři. „Tak hrdý, kdyby tě viděl stát před svými muži.“

Polknul jsem knedlík v krku, protože Frank zná pravdu. Neudělal jsem ve svém životě nic, čím bych si tohle slovo zasloužil. Hrdost. Byl jsem přesný opak a ta důvěra, kterou ve mně měl, činí tu tíhu na mých ramenech ještě větší.

Frank mě pustil a odešel si sednout.

„První věc.“ Tasil jsem zbraň a vystřelil dvě rány do muže sedícího přímo naproti mně. Do toho, o kterém Nick po dlouhém slídění zjistil, že mluvil o rodině s federály. Aspoň víme, odkud vycházel slabý článek.

Svalil se na židli a za ním se na zdi rozprostřel stříkanec krve.

„Tohle,“ pronesl jsem chladným hlasem, „se stane těm, kteří půjdou za federály. Tohle se stane, když si zvolíte vládu nad svou vlastní krví. Já proliju tu vaši. Capiche?“

Chlapi zabrblali něco ve znamení souhlasu.

„A druhá věc...“ Rozhlédl jsem se po místnosti a konečně - konečně - jsem ucítil to, co je správné, protože udělám to, o co Luca usiloval od té doby, co byl donucen opustit Spojené státy, donucen opustit svého bratra a lásku svého života, se kterou se nikdy znovu nedal dohromady. „Zůstáváme.“

„Zůstáváme?“ Zopakoval Nick se silným přízvukem.

„Ve státech.“ Zakýval jsem hlavou. „Bude to tak, jak to bylo dřív. Pět rodin v Chicagu, spolupracující spolu. Zůstaneme.“

Nikdo neřekl ani slovo. Byl to tichý moment, žádné napětí, jen ticho, jako by se každý jednotlivý muž snažil přjít na to, jestli můžou věřit mému slovu.

Přešel jsem ke stolu, zvedl svou prázdnou sklenku a nalil do ní trochu vína. Když jsem pozvedl sklenku do vzduchu, bylo to se záměrem pro něco, o čem si Luca myslel, že jsem připravený.

„Na to, abychom udrželi tento odkaz naživu.“ Držel jsem sklenku. „Udržet rodinu v bezpečí. Na krev... Na Lucu Alfero Nicolasi. Ať odpočívá v pokoji.“

Zbylí muži povstali a pozvedli své pohárky.

„A na nového šéfa.“ Nick zaměřil svůj pohled na mě. „Ať v krvi Nicolasi najde svůj smysl.“

„Nic není ztraceno,“ pronesl jsem.

„Vše je naše,“ dopověděli ostatní.

„Salud.“ Napil jsem se a zbytek následoval mého příkladu.

Luca mi věřil, což znamená, že ve mně viděl to, co já vidět neumím. Viděl zlomek potenciálu, zlomek dobra. Viděl to, co můj otec za celý život vidět nedokázal.

Potřebu někam patřit.

Žízeň.

Viděl potenciál, ale především...

Viděl naději.

***

Zbytek schůze proběhl mlhavě. Ujistil jsem se, že vyslechnu muže ohledně potenciálních hrozeb na Eagle Elite a taky jsem jmenoval svého nástupce - Nicka. Je mu třicet dva, je žíznivý po krvi a dá se mu věřit.

Jednání skončilo něco kolem půlnoci. Minulou noc jsem spal úplně na hovno, takže doufám, že když už mám schůzování z krku, zvládnu spát bez nočních můr; na druhou stranu, zrovna jsem odstranil tělo, takže moc nevěřím své schopnosti usnout bez toho, aniž bych to tělo viděl se potápět divokých vod Michiganského jezera.

Když jsem se dostal domů, světla byla už zhasnutá.

Vysvlékl jsem se, ani jsem se neobtěžoval rozsvítit a rychle vlezl do postele. Voněla po vanilce, přesně jako Bee.

„Do háje,“ zamumlal jsem a přetočil se na bok. Rukou jsem rozhrnul přikrývky a přišel do kontaktu s něčím teplým.

Tělo.

Do prdele.

Ztuhl jsem.

Zaslechl jsem ženský povzdech a potom nadávku. „Phoenixi?“

„Máš přesně tři sekundy na to, abys vysvětlila, proč spíš v mojí posteli.“

„Nechtěla jsem.“

„Takže jsi úplnou náhodou přišla do mé ložnice, svlékla ses, skočila mi do postele a usnula? Jsi opilá?“

„Ne.“ Beein hlas byl slabý. „Nemohla jsem usnout. Bála jsem se a přišla sem...“

Nedokázal jsem vidět její obličej, ale znělo to jako pravda. „A usnula?“

„Proč je tak těžké věřit, že jsem usnula?“

„Proč jsi sakra nešla za Sergiem, když ses tak bála?“

„Byl ve svém pokoji, ale dveře byly zamčené. Slyšela jsem zvuky, tak jsem vběhla se čtečkou do tvého pokoje. Konec příběhu.“

Těžce jsem si povzdechl. „No, teď už jsem tady a všechno je očividně fajn. Jdi spát.“

Nepohnula se.

„Bee, za pár hodin musíš vstávat a jet na třídní výlet. Já musím za pár hodin vstávat taky a ujistit se, že nenarazíš. Udělej nám obou laskavost a vystřel odsud.“

Nic.

Odešla? Představoval jsem si to všechno? Natáhl jsem ruku a našel její tělo - pořád oblečené, díky bohu - schoulené do kuličky, jako by se snažila schovat.

S panikou jsem si klekl. „Bee? Co dalšího se děje? Někdo ti ublížil?“

„A-ano, teda ne,“ zakuckala se. „Omlouvám se, odejdu.“

Vím, že je špatné chtít, aby zůstala - ale jsem tak slabý, že v tu chvíli bych udělal cokoliv, aby nezačala brečet.

„To je dobrý,“ pronesl jsem hrubě. „Jenom... se mě snaž nedotýkat.“

„Myslíš to vážně?“

„Jo, myslím to vážně. Nedotýkej se mě.“

„Ne, myslíš vážně, že můžu zůstat?“

„Jenom pro dnešní noc...“

„Jako za starých časů.“

„Jo,“ řekl jsem chraptivě a lehl si na svou půlku, „přesně jako za starých časů.“

Kromě toho, že za starých časů jsem se snažil ovládat, protože kdyby ne, znamenalo by to, že jejímu otci prozradím svou tajnou identitu.

Snažit se neovládat teď, by znamenalo, že mě Tex zastřelí nebo tu čest budu mít já sám, abych neposkvrnil její nevinnost.

„Díky, Phoenixi.“ Povzdechla si šťastně a brzy následovalo její hluboké oddechování.

Nebudu zase spát a nemůžu za to nikoho vinit, jenom sebe - teda sebe a mou neschopnost říct ne jediné dívce, které to ne říkat musím.