Ember - 12. kapitola

Překlad: Mili

Život bolí - někdy se ptám, jestli není lepší smrt. Je víc mírumilovná.

Bee

Jak jsem tak kráčela vstříc svému dalším vyučování, cítila jsem bolest na prsou. Alespoň, že by to měla být jednoduchá hodina a ne něco, z čeho se mi bude chtít brečet, protože nebudu  mít ponětí, o co tam jde.

A to je další problém.

Přísahám, že nejsem schopná se nic naučit. Slova přede mnou jenom zmateně poletují, jsem unavená a když přijde na čísla, jsem úplně k ničemu. Ale tohle je jednoduchá matematika pro prváky. Zvládnu přece začátečnický level. Jak těžké to může být?

V rychlosti jsem našla svůj stůl, vytáhla sešit a v tu chvíli vešel do dveří Phoenix, který si to namířil přímo ke mně.

Jeden pohled na kluka, sedícího vedle mě, a najednou bylo místo prázdné. To se na to podívejme. Jsem překvapená, že pod židlí není loužička nebo přinejmenším na sedadle kapky potu.

„Chystáš se vystrašit všechny moje kamarády, pitomče?“

Phoenix se na mě upřeně zahleděl a složil ruce na stůl. Otevřel pusu právě, když do třídy vešel profesor, který něco začal povídat.

Hodinu a půl trvající vyučování.

Nenaučila jsem se nic.

Protože mě celou dobu bolelo na prsou.

Připadalo mi, jako by se tam zabydlely nože a permanentně prořezávaly kůži i kosti pokaždé, když se na mě Phoenix podíval tím svým bezradným pohledem. Jako by si vůbec nebyl vědom toho, co k němu cítím. Jako by na mně nezáleželo, i když už několikrát řekl, že záleží.

Lidé se mýlí. Když ztratíte někoho, kdo umře, bolí to. Je to strašné, nechápejte mě špatně. Ale bolest, která je pořád s vámi? Která nepolevuje a ze které se ani časem neponaučíte? Objevuje se pokaždé, když uvidíte spouštěč nebo nějakou připomínku.

A vyskytovat se poblíž Phoenixe a vědět, že pro něho nic neznamenám, že mě sice bude chránit vlastním životem, ale nikdy mě nepolíbí.

Vědět, že je tady, ale uvnitř mrtvý.

Zabíjí mě to.

Je to horší, než kdyby umřel.

Protože je to nekončící trápení, neustálá připomínka toho, co bych mohla mít. Být s Phoenixem je jako podstupovat smrt každou sekundu dne a nejsem schopná to nijak zastavit.

Vyučování skončilo.

Phoenix vstal. A jako hodná holčička jsem ho následovala ze dveří.

Nevěnovala jsem ničemu pozornost, takže jsem málem vrazila do jiného studenta.

„Oh, ahoj, Bee!“ Pike udělal krok dozadu a mrkl na mě. „Jaké bylo vyučování?“

Phoenix zavrčel.

Ignorovala jsem ho, ačkoliv to nebylo snadné, protože mě obejmul svou svalnatou paží kolem ramen. Napůl jsem očekávala, že taky zvedne nohu.

Sklepla jsem ho ze sebe a usmála jsem se. „Bylo skvělé.“

Pike pokýval hlavou. „Hej, několik nás jde za pár minut na kafe. Nechceš se přidat?“

„Ne,“ odpověděl Phoenix místo mě. „Má napilno.“

„Fakt?“ Otočila jsem se a měla jsem nutkání praštit ho do toho jeho dokonalého obličeje. „A co přesně mám napilno dělat?“

„Domácí úkol.“ Odkašlal si. „A musí jít do postele... brzy.“

Projely mnou rozpaky, když jsem zakroutila hlavou a omluvně jsem se na Pikea usmála. „Omlouvám se za dědu. Ráno si nevzal prášky.“

Pike vyprskl smíchy.

Phoenixův obličej ztuhl. Nosní dírky se mu rozšířily. Znám ten pohled, nevěstí nic dobrého.

„Máte sraz ve Starbucks?“

„Jo.“ Zakýval Pike. „Hej, dej mi své telefonní číslo, napíšu ti - “

„Ne.“ Phoenix odstrčil jeho nachystaný mobil. „Jestli ti bude potřebovat něco sdělit, dám ti signál rukou, superhrdino. Zmiz, než do tebe vpálím kulku.“

„Udělej to.“ Poškleboval se Pike. „A půjdeš do vězení. Posraný malý De Lange si myslí, že může řídit kampus? Novinka, už tuhle školu nevlastníš. Já jo. Sakra, divím se, že jsi tady vůbec ukázal svůj ksicht, po všech těch sračkách, které jsi udělal...“

Phoenix s nadávkou popadl Pikea za tričko a praštil s ním o zeď. „Máš recht, hajzle. Udělal jsem hodně sraček. Sraček, ze kterých bys řval jako malá svině a spal s rozsvícenou lampičkou. Zabíjím a tady je jedna novinka pro tebe...“ Hrozivě se zaksichtil. „Užívám si to. Tak mi udělej nabídku, kterou nebudu moct odmítnout... Miluju dobrý lov.“

Pike se přestal smát.

S posledním nápřahem Phoenix bouchl rukou do zdi a potom mě vyvedl ven z budovy. Prsty mi zatínal do masa nad loktem, zatímco jsem klopýtala po jeho boku.

Srdce mi tlouklo tak rychle, že jsem ho cítila až v krku, hrozilo, že se začnu dusit.

Neřekli jsme ani slovo, dokud jsme se nedostali k autu.

Poté, co praštil do dveří, mě Phoenix pustil, stiskl si kořen nosu a zašeptal, „Nezapomeň, děvčátko, jeho malý drahocenný život je ve tvých křehkých rukách.“

„Cože?“ Zasyčela jsem a rozhlédla se kolem, abych se ujistila, že nás nikdo neslyší. „Ty bys ho zabil?“

„Panenko...“ Phoenix se rozesmál. „Nemáš ani ponětí, co bych mu udělal - a jak bych si to užíval. Čeho jsem schopný.“ Zářily mu oči. „Neprovokuj mě, oba víme, že už tak balancuju a jestli spadnu do temnoty objímaje každou svou prokletou část, záleží to všechno na tobě. Jenom na tobě.“

Myslí to vážně.

Phoenixovy oči se naplnily nenávistí; a jako by mu z těla stoupala zlost, jak těžce oddychuje. Jaké by to bylo, kdybych mu část toho břímě pomohla nést? Být přítelem, kterého potřebuje.

„Opravdu si myslíš, že můžeš vyhrožovat sestře samotného kápa?“ Jo, já prostě musím šťouchat do medvěda.

Phoenix mě s úšklebkem přitlačil k autu a dloubl mě prsem do hrudníku. „Panenko, nezajímá mě, jestli jsi oblečená ve zlatě nebo jestli znáš tajemství k přežití mužského pokolení. Budeš mě poslouchat nebo budou zranění lidé. Tvoje volba.“

„Takže.“ Polkla jsem. „Ubližuješ lidem, aby sis něco dokázal?“

„Ne,“ zabručel. „Ubližuju lidem, abych tě chránil. Ubližuju lidem, abych se ujistil, že každý zatracený další den dýcháš. Ubližuju lidem, protože musím, ne protože po tom toužím. Ale jeden špatný pohyb a z linek se stanou čmouhy. Rozmažou se. A ve chvíli, kdy se to stane, nebudu váhat tě každý den po zbytek svého života obviňovat za to, že jsi probudila zvíře, když jsi měla být zticha.“

„Je to tvoje rozhodnutí,“ pronesla jsem chraptivě.

„Ne.“  Odtáhl se Phoenix. „Je to moje mizerná existence. A teď vlez do auta. Máš domácí úkoly.“ Prošel kolem a otevřel si dveře, zatímco já jsem měla problém se svými prsty dotknout hladké kliky.

Nakonec se mi podařilo dveře otevřít. Vlezla jsem dovnitř a překřížila paže. Naštvaná, že jsem se kvůli němu cítila jako pitomec. Zase. Naštvaná, že pro mě tolik znamená  jeho názor. A ztracená... jo, to je ten prázdný pocit.

Nepatřím nikam.

Nikdo mě nechce.

A jediný kluk, který mě pozval na kafe, bude do háje mrtvý, jestli mu pošlu dokonce obyčejného smajlíka.

Celou cestu domů jsme jeli v tichosti - jestli se jako ticho počítá i Phoenixovo těžké oddechování a nadávky v sicilštině, co si brblal. Ten kluk vypadal, jako by si chtěl dát závod s býky a vzít si zbraň pro případ, že by některý z nich zdivočel.

Phoenix zaparkoval auto.

Ani jsem se nepohnula.

Bojím se udělat cokoliv jiného kromě dívání se ven z okna. Ale nebojím se jeho. On by mi nikdy neublížil.

Možná se bojím sama sebe, své reakce na něho, bojím se toho, že když nebude dělat nic jiného kromě toho, že mě bude varovat před vším možným, zoufale budu toužit po jeho pozornosti a udělám cokoliv, abych ji získala.

„Bee...“ Pronesl nevrle. „... chci, abys něco pochopila.“

Vydechla jsem s očekáváním dalšího hubování.

Místo toho Phoenix ztišil hlas skoro do šeptu. „Chlapi jako Pike, chlapi jako já... nejsme z těch dobrých. O kterých dívky sní. Nenosíme na první rande květiny, nečekáme dalších několik schůzek na sex nebo na pusu. Nepředstavujeme si bílý laťkový plot, zahradu plnou dětí, ani psa jménem Spot. To není naše realita, princezno, ale mohla by být tvoje. Tex to pro tebe chce. Já to pro tebe chci. Tak prosím... prostě mě poslouchej, když tě varuju. Není to proto, že bych byl chorý rozkazovačný parchant, jehož jediný cíl je držet tě dál od zábavy nebo od toho, abys žila svůj vlastní život. Je to proto, že jsem chorý parchant, který si nedokáže představit život, kde bys měla jediný zkřivený vlásek na hlavě.“

Oči se mi naplnily slzami. Pomalu jsem se otočila a očekávala v jeho pohledu vztek jako obyčejně.

Místo toho jsem v něm viděla lítost.

Lítost na Phoenixovi, to je něco jako zející černá díra, která čeká, že bude něčím naplněna - čímkoliv, co pomůže odsunout pryč tu temnotu. Prázdný. Je tak prázdný a pustý.

Natáhla jsem ruku.

Odsunul se pryč. „Domácí úkoly.“

„Jasně, Bůh odpusť, že jsme ty a já měli chvilku.“

Rty se mu zvlnily skoro do úsměvu a potom si odkašlal do dlaně. „Věř mi, kdybychom měli chvilku, věděla bys o tom.“

„Chvění v břiše?“

„Na tohle já nejsem.“

Jo, nemůžeš mít všechno.

„Zapaluju plameny,“ zamumlal si pro sebe. „Sežehnuly by tě zaživa.“

Tlukot srdce mi zrychlil. „Snažím se v tom najít nějakou romantiku.“

„Ha! Snaž se, jak chceš.“ Zakýval hlavou. „Ve mně žádnou romantiku nenajdeš.“

„To má být výzva?“

„Dobrý bože, Bee, vylez z toho auta, ať ho můžu hodit do garáže.“

„Radši doufej, že jsi rozehrál dobrý zápas, Phoenixi.“ Vystoupila jsem z auta a sklonila jsem do něho hlavu. „Protože se nevzdávám tak snadno.“

V té chvíli se výraz jeho obličeje změnil z prázdného na nadějeplný, skoro jako by na mě jeho tělo i duše křičely, ať dál naléhám, i když jeho slova říkala něco jiného.

„Můžeš si ve svém volném čase zkoušet, co chceš, Bee. Ale nikdy se to nestane. A teď běž a udělej si domácí úlohy, nalij si sklenici mlíka a jestli budeš fakt hodná holka, pustím ti animovanou pohádku.“

„Jdi k čertu, Phoenixi.“ Obrátila jsem oči v sloup nad jeho zareptáním, zabouchla před ním dveře a vyklusala po schodišti k domu.