BTV - 8. kapitola

Překlad: Verča

TY

Nemůžu si pomoct, když má ústa hnětou ty její, ale mé ruce si jí přitáhnou blíž ke mně za její pas. Zvednu ji ze židle, a když otevře v překvapení její ústa, zaútočím na její jazyk. Mám jí v mém klíně a cítím proti sobě její křivky. Mé ruce se pohybují nahoru a dolů po jejích zádech, když si jí tlačím proti mé hrudi tak pevně, až se stáváme jedním celkem.

„Mary-Jane,“ zašeptám a vrátím se k líbání jí, jak po ní toužím. Jsem zoufalý. Ztrácím se v pocitech, které běží mým tělem.

Cítím její měkký jazyk proti mému, zamručím touhou. Blesky běží mými žilami, můj pták pulzuje. Krev proudí skrze mne, a mám pocit, že jsem dostal injekci adrenalinu. Snažím se co nejlépe udržet se v klidu. Mít jí v náručí je cítit bláznivě a úžasně.

Jedna z mých rukou se potuluje přes její měkký bok, stehno a lem šatů. Druhá ruka je pevně na jejích zádech. Ruka, která dosáhne lemu šatů, cítí hedvábnou kůži a potřebuje víc. Odhrnu jí šaty, jen trošku a pomalu hýbu mou rukou nahoru.

Polibek se prohloubí a cítím, jak se její ruce přesunou přes mou hruď ke krku. Přitáhne si mě k sobě blíž, a potřeba je neuvěřitelně silnější.

Když se konečky prstů dostanu k okraji jejích kalhotek, cítím, jak mi Mary-Jane ztuhne v náručí. Odtáhnu mou dlaň na horní část stehna a zastavím se v pohybu. Líbám jí tiše na ústa, bradu a krk.

„Pomalu, miláčku. Půjdeme na to pomalu.“

Jak jí třu stranu stehna, cítím, jak se mi uvolní v náručí. Umísťuju jí jemné polibky přes klíční kosti a zpět k jejímu uchu.

„Je tu něco na tobě, co nemůžu ukočírovat. Nemůžu setřást tu potřebu, a abych byl upřímný…“ pozastavím se, odtáhnu se a podívám se jí do očí „…ani nechci. Líbí se mi, jak je tvá ruka cítit v mé a líbí se mi, jak mi pasuješ do klína. Je to rychlé, a nevím, co cítíš ty, ale já jsem tohle nikdy necítil.“

Kousne se do rtu a podívá se pryč, ale přikývne a pak se na mě zpět otočí. „Já taky ne, Tyi. Nikdy jsem tohle necítila.“ Vidím jiskry obav v jejích očích, chvíli si myslím, že se mi chystá něco říct. Místo toho uvolněně vydechne a přitiskne si její tvář na mou hruď, takže nemůžu vidět její obličej. „Možná je to příliš rychlé.“

Vytáhnu mou ruku zpod jejích šatů a zvednu jí její bradu, aby se na mě podívala. „Půjdeme na to pomalu, nebo tak rychle, jak budeš chtít, zlato.  Ale udržím si tě tady.“

„Je toho tolik, co nevíš.“

Zvuk jejího hlasu způsobí, že mě zabolí na hrudníku. Je to jako by mi chtěla něco říct, ale je nervózní. Ale je tu naděje.

„Chceš mi něco říct?“

Otevře její ústa, ale pak je zase zavře. Po dlouhé odmlce se jen usměje a položí si hlavu na mou hruď. „Brzo se tam dostanu. Ale teď ještě ne.“

„Můžeš si vzít tolik času, kolik potřebuješ.“

Strávíme zbytek večeře ve stejné pozici. Krmím jí a pak zase sebe, smějeme se a mluvíme. Bože, nevím, jak je to dlouho, co jsem se smál, a ta myšlenka způsobí, že se cítím podivně. Nevěděl jsem, že jsem se neusmíval do doby, než vešla do mého života a přinutila mě smát se. Je to jako kdyby v den, co se objevila, začal můj skutečný život.

Po večeři umyju nádobí a odmítnu její pomoc. Takže si sedne na pult vedle mě a já uklízím kuchyň.

„Mohla bych si na to zvyknout,“ řekne, opře se a napije se limonády, když mě pozoruje.

„To rád slyším. Vzhledem k tomu, že budeš muset.“ Vážně se na ní podívám, ale ona se jen směje.

„Pořád říkáš, že si mě tu udržíš. Měla bych mít strach?“

Uložím poslední nádobí do skříně a jdu k místu, kde sedí. Když k ní jdu, roztáhne pro mě nohy. Vstoupím mezi ně, přitáhnu si jí za zadek na okraj pultu, a tak způsobím, že zapiští.

Její ruce vyletí k mým ramenům a smích opustí její rty.

„Miluju tenhle zvuk.“

Uchopím jí kolem pasu a v této výšce jsme v úrovni očí. Chvíli jen stojím, žasnu nad její krásnou a přemýšlím, jak by vypadala s jejími tmavými kadeřemi rozprostřenými na mé posteli.

„Co jsem to udělala, takhle sem přijít?“ zašeptá. Je to jako by si povídala pro sebe, ale stejně jí odpovím.

„Přišla si sem, abys mi poprvé v mém životě otevřela oči. Nezpůsob, že se zase zavřou.“

S tím se mé rty skloní k jejím, zůstaneme takto v kuchyni do té doby, než nám cvrčci řeknou, že je čas jít spát. Nesu ji do jejího pokoje a přivolávám všechnu sílu uvnitř mě, abych byl dost silný na to nechat ji tam a popřát ji dobrou noc.

Poté, co zavřu její dveře, mé tělo je schopné odejít, ale mé srdce tam zůstane. Je to ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musel udělat, ale věděl jsem, že až se probudím, tak mi dá naději.