BP - 8. kapitola

Překlad: Clarissa

3 roky

48 týdnů

4 dny

Kayla rozumí všemu, protože nic nechápe. Je jako suchá houba, kterou jsem hodila do kbelíku s vodou. A někdy přetejká. Nadbytečným množstvím elánu.

Je krásné se vidět po týdnu občasných zpráv – ona na Skypeu a já na Skypeu, obě si lakujíc naše nehty a povídajíc si v ten samý čas.

„Isis, ty mě zabíjíš,“ naříká Kayla.

„Ne doslova, jak by se dalo doufat. Jedině, že bys chtěla být zombie. Určitě bych byla jediná holka na světě, která by měla zombie kámošku.“

„Ve skutečnosti mrtvá nejsem. Ale jsem zklamaná. Nemůžu uvěřit, že ty a Jack nejste prostě … jako …“

Zvednu obočí, dodávajíc jí odvahu, aby pokračovala. Pobouřeně nakrčí nos a pak skoro převrátí lahvičku se zeleným lakem vztekem náhle sevřenou pěstí.

„On odešel a tys odešla, a teď jste spolu na tom samém místě, já ti to říkala, proč nebereš tuhle naprosto zřejmě předurčenou příložitost k tomu, aby ses zahákla jako bláznivá opice?“

„Protože, milá Kaylo, v životě jde o víc, než jen být bláznivá opice. Zvláštní, já vím.“

„Podívej, chci jen říct,“ stiskne zuby a opatrně udělá proužek zelené na jejím palci. „Jen chci říct, že i když dělá nějaké podivné Jackovo věci, tak tě to nikdy předtím nezastavilo! Tys na něj neustále dorážela--“

„Opravdu na něj dorážím. Svými pěstmi,“ opravuju.

„-- když byl v Rose Clubu, ale teď se najednou vyspal s holkou kvůli informacím a ty jsi na něj celá navztekaná?“

„Já – já – já -“ prskám krátce. „To bylo před tím!“

„Před čím?“

„Před tím než jsem -“

Kayla vypadá dychtivě. Já kvílím.

„Ty víš, co chci říct!“

„Stejně to řekni,“ požaduje.

„Ne!“

„Ano!“ vykřikne.

„Řekni mi nějaký přesvědčivý argument.“

„Isis, nesnaž se mě přechytračit!“

„Fajn! Mám ho ráda. Mám ho ráda, jasný?“

„Takže ho máš ráda,“ nakloní se dozadu. „Chceš mu uvařit oběd a platonicky ho obejmout jednou za rok.“

„Ne, protože pak bychom byli v Anglii 17. století.“

„To je to, co je mít rád,“ pokračuje Kayla. „Mít rád je prostě jen-tak. Opravdu to nic neznamená. Podobně, jako já a ty! Nemám tě jen ráda. Já tě miluju.“

„Hm.“

„Ehm, když si necháváš na sobě svoje kalhoty. Já tě miluju a ty miluješ mě, a taky miluješ Jacka. Jiným způsobem.“

„Kaylo -“ říkám varovně.

„Tím žhavým způsobem.“

„Ne.“

„Tím 'obejmi mě, až dokud mi nedojde dech' způsobem.“

„Špatně.“

„Tím 'vrhni se na mě tvým penisem' způsobem.“

Pištím jako netopýr a prásknu víkem svého laptopu. Slyším své vlastní zneklidněné a vzteklé funění. Znovu vymrštím víko nahoru a zařvu na monitor. „Tady se rozhodně nedějou žádné myšlenky na vrhání se genitáliemi.“

„Opravdu?“ ptá se Kayla bezstarostně, pilujíc si své nehty. „Protože ti můžu garantovat, že Jack na to myslel. Opakovaně. Když si ho honil.“

„Kaylo! Od kdy jsi tak – tak -“

„Úžasná? To všechno díky tvému vlivu.“

Jsem zticha a koukám jako puk.

„A Wrenovo,“ zmírní se. „On velmi rád poučuje a dělá všechno po pořádku. Jednou jsem si musela vyslechnout přednášku o historii kondomu, zatímco jsem ho nasazovala.“

„Uff,“ vyhrknu. „Nevím, co je víc zvláštní – skutečnost, že to udělal jenom jednou nebo to, že je Wren ze všech myslitelných lidí ve vesmíru ten, který z tebe udělal sexpertku.“

„Jenom říkám to,“ odfrkne Kayla. „Že pokud chceš, aby s tebou Jack chodil-“

„Nechci!“ opakuju pořád dokola. „Nechci, nechci, nechci, nechciii. Už nikdy nebudu s nikým chodit.“

„Jestli chceš, aby s tebou Jack spal-“ opraví se.

„NECHCI. Proč tomu vůbec lidi říkají 'spát s někým'? Vždyť to nemá se spánkem nic společného! Spánek je klidný a příjemný, a sex je … jako opak toho.“

„To nemůžeš říct,“ vypálí Kayla zpátky. „Nikdy jsi ho neměla.“

„Jednou jsem ho měla,“ bráním se, najednou vyčerpaná.

„To nebyl sex, to víme obě.“

„Podívej, je skvělý, že jsi celá nadšená ohledně sexu a současně mě a Jacka,“ vzdychnu. „Ale zapomínáš na to, že se už nikdy toho vola nedotknu. A on se nikdy nedotkne mě. Kromě toho, Jack by se mě ani dotýkat nechtěl.“

„Ale chtěl.“

„Jsem tlustá.“

„Ty máš úžasnou postavu.“

„Nejsem tak hezká jako … ostatní holky, které by mohl mít. Vidělas jeho obličej. Dostal tě. Mohl by dostat i zpropadenou Scarlett Johansson, pokud by opravdu chtěl.“

„A jsem si jistá, že Ohioská státní se jen hemží dvojnicemi Scarlett.“

„V černých bikinách.“

Kayla vzdychne. „Je to těžký. Já to chápu. Po tom všem, co se stalo … Nevím, jaké to je, ale musí to být těžký. A je mi to líto. Ale on tě má doopravdy rád, Isis. A ty ho máš taky doopravdy ráda. Vy dva jste spolu opravdu zajímaví a rozsvěcujete jeden druhého zvláštním, vzájemně na sobě závislým způsobem. A život je krátký. O tom nás poučila Sophia. Myslím si, že si zasloužíte, dát si vzájemně šanci před tím, než jeden druhého zcela odsoudíte k zavádějící mučednické smrti.“    

„Páni. 'Mučednická smrt.' Ty musíš být jediná ve vesmíru, kdo skutečně dává během vysoké pozor.“

„Zmlkni,“ zčervená a nakloní se blíž ke jejímu počítači. „A nevolej mi zpátky, dokud ho aspoň nepolíbíš.“

Plácnu svým obličejem do klávesnice mého laptopu a skuhrajíc ho přetočím. Yvette si vybere přesně tu stejnou chvílí, aby rozrazila dveře a padla na svojí postel, podobně skuhrajíc.

„Můj život skončil.“

Vstanu a svalím se vedle ní na postel.

„Konečně. Čas umřít.“

Dlouho mlčíme, jen dýcháme do polštářů, zkoušejíc sami sebe udusit. Yvette to vzdá první, zvedajíc se a lapající po dechu.

„S někým jsem se vyspala,“ přiznává.

„Já vím,“ vzhlédnu. „Slyšela jsem.“

Yvette zčervená až k jejím naušnicím s lebkami. „Promiň. Chci říct, sakra, není mi to líto. Bylo to zatraceně dobrý.“

„Vadí, když se zeptám, s kým?“

„Vlastně, ano. Hodně moc.“

Vítám rozptýlení. „Je to Steven. Ze Socio.“

„Páni,“ tleskne Yvette rukama. „Deset bodů pro tebe, žes řekla tu nejstupidnější kravinu, co jsem kdy slyšela.“

„Brett s těmi divnými tričky.“

„Ano, protože chci proměnit svoji vagínu v kapavkovou kultivační laborku.“

„Dej mi nějakou nápovědu. Jako třeba sedm stovek nápověd. Ve formě eseje, s citacemi a poznámkami pod čarou.“

Yvette nakrčí svůj obličej, jako kdyby ji to opravdu bolelo, a pak zachytím závan něčeho nepochybného. Něčeho pižmového, sladkého a květinového. Růže.

„Dia-“

„Jsem na holky,“ přeruší mě Yvette šeptem, jako kdyby se děsila toho, že to někdo uslyší v bezpečí našeho vlastního pokoje. Díváme se jedna na druhou ve zmateném tichu a pak se zasměju a bouchnu ji do ramene.

„Diana? Ty šťastná mrcho!“

Yvettin pohled se rozšíří, jako kdyby čekala něco horšího. Křik, možná vztek. Její pohled se zaplní vděčností, a v typickém Yvettině stylu schová svůj obličej do postele, takže ho nemůžu vidět.

Stoupnu si. „No tak, jdeme to oslavit zmrzlinou.“

Ona se nepohne. Zatáhám za její botu. Ona zavrčí.

„Dělej, vstávej,“ trvám na svém.

„Nemůžu vstát!“ Mumlá Yvettin hlas do jejího polštáře. „Jsem teplá!“

„Zaplatíš, pokud v následujících pěti vteřinách nevstaneš, ty teplá.“

Yvette vykoukne z pod polštáře, dívajíc se jako vystrašené dítě. 

„Neřekla jsem to svým rodičům.“

„To nemusíš,“ nabídnu jí. „Ne hned. Pořád máme šest měsíců než vypadneme. Když se zeptají, proč jsi spláchla jejich dvacet tisíc dolarů do záchodu, řekni jim, že to bylo proto, že jsi na holky. Věř mi. Budou víc šílet kvůli penězům než kvůli tvé holce.“ 

Yvette se uculí, utírajíc si svůj nos.

„Nebo. Nebo bys mohla tu bombu hodit hned. Po telefonu. Hoď všechny ty bomby. Vyhoď svůj vlastní dům do povětří.“

Yvette se směje a slabě mě bouchá do kolene. A pak si společně dáme zmrzlinový pohár, a na chvíli nejsem jediná, která má problémy. Yvettina odvaha mi to připomíná. Nejsem jediná, kdo si myslí, že láska a sex je všemožně divný, tvrdý a děsivý.

Pokud mi mohla Yvette přiznat, že je na holky, pokud sama dokázala překonat to zmatené a život měnící odhalení, tak já dokážu překonat to, co se stalo mně.

Nedokážu být tak silná jako ona, ale můžu to zkusit.

Dlužím sama sobě a všem, kteří mě mají rádi, abych se o to aspoň zasraně pokusila.

Na víkend jedu navštívit mámu. Cesta je dlouhá, ale té lásky je hodně – vyjde ven s úsměvem a širokou náručí, kterou mě pevně obejme, a pro jednou uvařila večeři. Těstoviny. Dům je čistý. Okna jsou otevřená a místo zatuchlého pachu je v každém pokoji svěží vzduch. Mámina pokožka vypadá zdravě, její pohled je jasný. Nedokáže přestat mluvit o práci, a nové partě kamarádek, které potkala na józe, a já jen sedím na své židli a rychle jím a všechno to vstřebávám – všechno její štěstí, všechnu její změnu.

„Jsi v pořádku, zlato? Omlouvám se, že jsem žvanila, je to jen-“

„Ne, to je v pohodě. Neomlouvej se. Měla jsem jen opravdu hlad.“

„Jíš ve škole dobře?“

„Tři plnohodnotná jídla denně. Zahrnující koblihy a lítost.“

Ona se směje a já se ušklíbnu na těstoviny.

„Bylo tady bez tebe strašně ticho,“ říká máma. „Tak jsem se snažila chodit víc ven. Dělat víc věcí, setkávat se s více lidmi.“

Škubnu sebou. „Omlouvám se. Je mi líto, že tu víc nejsem, a taky se omlouvám, že jsem nepřijela minulý víkend, byla jsem-“

„To je v pořádku. Nechci slyšet omluvy. Ale, byl to slib, Isis. Tys mi slíbila, že budeš jezdit každý druhý víkend. Vím, že toho máš nad hlavu, a že je to vysoká, ale já jsem tvoje matka. A chci tě vidět. Potřebuju tě vidět.“

„Promiň!“ sevřela jsem svou vidličku. „Je mi to tak líto-“

Máma vstane, přistupujíc ke mně, aby mě pohladila po hlavě a utišila mě jemným šeptáním.

„Ne, miláčku. Já se omlouvám. Omlouvám se za to, že tě tak moc potřebuju. Měla bys být svobodná, někdy tě musím nechat ode mě odletět. Ostatní děti v tvém věku, ostatní rodiče v mém věku, ti všichni se naučili jak odejít a nechat jít, ale … ale pro mě je to těžší. A tím to je těžší i pro tebe.“

Těžce polknu. Máma se dívá do mých očí.

„Někdy mám zlé myšlenky – temné myšlenky. A jdu k Dr. Torrandovi a zkouším na ně tolik nemyslet. Ale v noci mě udržují vzhůru. A pak nespím. A začnu všechny nesnášet – tvého otce, Lea, dokonce i tebe – a je to odporné. Já jsem odporná.“

Obejmu ji, pevně a nekonečně.

„Nejsme odporní,“ zašeptám. „Jsme jenom lidi.“

***

Sleduju Charlieho, jak dělá na domácím úkolu, vlasy mastné a obličej věčně zamračený. On není ten nejinteligentnější agent, a nemyslí před tím, než promluví, ale dobere se cíle s překvapující rychlostí a silou. Kde je mým stylem psát lehce propiskou, tam on tvrdě tlačí promočeným štětcem. Oba uděláme svou práci, jen každý jiným způsobem. To je důvod, proč nás Gregory přidělil k sobě, zřejmě – dvě radikálně odlišné metody zdvojnásobují šance na úspěch. Teoreticky.

Ve skutečnosti spolu vycházíme tak dobře, jako dvě promočené kočky v plechovém hrnci.

„Na co tak čumíš?“ zabručí Charlie, vůbec neotáčejíc jeho pohled od papíru.

„Chtěl jsem ti poděkovat,“ řeknu konečně.

„O tom zasraně pochybuju.“

„Za to, žes poslal Isis pryč z toho barbeque. Zdráhal jsem se to udělat sám.“

„Neříkej,“ protočí Charlie jeho očima. „Ty a ona jste spolu něco měli nebo co?“

„Něco takovýho.“

„Tak to vynech z toho úkolu. Nepotřebuju, aby mi to tvoje šukací kámošky podělaly. Práce jako tahle znamená zatracený povýšení.“

Podíval jsem se na jeho stůl. Nemá moc osobních věcí, ale přinesl si zarámovaný obrázek jeho babičky, staré japonské ženy s vráščitou, usměvavou tváří, objímající Charlieho před malým obchodem s nudlemi někde, kde to vypadá jako v mlhavém San Franciscu. Posílá jí zpátky peníze, co vydělá – pátral jsem v nějakých jeho složkách a jeho bankovních účtech. Osiřel ve třech letech kvůli rasově motivovanému zločinu, jeho babička se ho ujala a vychovala ho. Teď, když je jí přes osmdesát a už nezvládne pracovat v obchodě, je Charlie ten, kdo ho udržuje v chodu s penězi, které vydělá. Býval v gangu Čínské čtvrti, dokud ho nevyhledal Gregory.

Je slabší než já, i když se tak nechová.

Lidé, které miluje jsou ještě pořád naživu. A to je slabost sama o sobě. To je důvod, proč budu vždycky lepší agent než on. Nebo jsem si myslel, že bych mohl být. Dokud se znovu neobjevila Isis.

„Ona nebyla moje šukací kámoška,“ objasňuju, zmírňujíc ten jemný oheň vzteku, který plápolá v mých plicích. Nemyslel to osobně – jeho urážky jsou obranným mechanismem, aby zabránil seznámení se s lidmi a v důsledku toho se pak o ně nezajímal. Je to stejné jako Isisiny útočné vtipy.

„Ať už byla pro tebe kýmkoliv, tak ten večer bylo jasný jako peklo, že na Brittany žárlí. Pořád se na ni znechuceně dívala. Nedovol ji, aby se dostala k tomu, že z Brittany vytáhne informace, je ti to jasný?“

Žárlivá? Isis? To nemuže být pravda. Tak hrozně jsem jí ubližoval, po tak dlouhou dobu – jak by ke mně mohla cítit cokoliv jiného než opovržení? Ona je dost chytrá na to, aby věděla, kdy se žene za něcím bezcenným. Nikdy by o mě nestála. Ne po tom, co jsem jí udělal.

Popadnu svůj kabát a jdu ven.

Kampus je tichý, noční hvězdy se třpytí jako rozházené diamanty. Moje zmatené kroky mě vedou kolem knihovny, přes parkoviště, a k majestátní žulové fontáně ve tvaru kentaura, střílejícího šíp k nebi. Čtu si pamětní desku – věnovanou někomu mrtvému. Sedím na okraji. Všimnu si, že tady nejsem jediný.

Mohl bych odejít. Mohl bych ji nechat, při této hvězdné noci a odejít. Mohl bych si zvolit, že nevytvořím tuhle vzpomínku, neangažovat se. Ale toužím po tom. Chybí mi ty hádky, ty rány, ty vtipy. Chybí mi ona, i když moje vždycky perfektní, necitlivé a vypočítané plány vyžadují, abych s ní, v zájmu toho jí dále neubližovat, už nikdy nepromluvil. Ale já jsem člověk. A jsem sobec.

Dovolím si být člověkem a sobcem, jak mě ona naučila.

„Baf,“ říkám. Isis vyskočí, vytahujíc její líně kroužící ruce z vody.

„Ty pitomej idiote! Snažíš se mě zabít, než dosáhnu své finální podoby?“

„Povídej,“ usadím se vedle ní. Má na sobě hebce vypadající svetr a džínové šortky. „Jaká je tvoje finální podoba? Ne, počkej, nech mě hádat – šílená čarodějnice.“

„Robotická císařovna,“ opraví mě s důstojným odfrknutím. „Malé, ale přesto nechutně bohaté země.“

Směju se. „A co budete dělat, až znovu získáte své království, Vaše Veličenstvo?“ 

„Oh, to víš; zlepšovat školství, budovat lepší silnice, budovat harém nádherných Evropských kluků, vše, co se tak obvykle dělává.“

Zvednu obočí. „Opravdu? Myslel jsem, že Váš typ byl více snědý, více Východní.“

„To ano, dokud jsem se nepoučila, že ve skutečnosti nezáleží na tom, jak lidé vypadají. Neviděl jsi Dorku objevitelku? Věc přímo poučná. Naučila jsem hodně o tom, jak zacházet s lidmi jako se sobě rovnými. A jako ….. s batohem.“

Uculím se, a ona skryje svůj zkroucený úsměv do ohybu jejího ramene.  

„Sama, uprostřed noci a schovávající se za atraktivním zadkem kentaura, to není místo pro císařovnu,“ říkám.

„Já se neschovávala,“ mračí se. „Schovávání je pro mimina. A pro ninji.“

Brouzdáme svými dlaněmi skrz vodu, naše vlnky jsou jedinou dotýkající se věcí. Naše prsty se pod vodou deformují do hadů Albino, skvrnitých od hvězd a mechu.

„Chtěl bys se mnou někam jít?“ zeptá se.

Vzhlédnu. „Kam?“

„Někam. Kamkoliv jinam, než tady. Kamkoliv, kam Sophie nikdy nemusí jít. Pojeďme na Měsíc.“

Podívám se nahoru na ten stříbrný disk. „Bude tam zima.“

„Vezmeme si bundy.“

A je tu další ticho. Isis hlasitě odfrkne.

„Kdes přišel k té věci na tvém obočí?“

„Narazil jsem do futer,“ odpovím bez problémů.

„Kde, u domu Samvěda Křepelky?“

„Samvěd bydlí v zahrádkářské chatrči, a ne v domě.“

„Panebože, koho to zajímá,“ vytáhne nahoru svojí ruku. „Jde o to, že ten škrábanec vypadá ošklivě.“

„Jo. To je to, co jsem celou dobu dělal. Zohavoval jsem si svou tvář, tak aby se na mě už žádná ženská podruhé nepodívala.“

„Nemožné,“ vysmívá se. „Všechno, co to udělá, je, že se to zahojí a ty budeš vypadat jako drsňák, a pak po tobě pojedou všechny holky a jejich mámy. Víc než dosud. Možná i vzdálené tetky. Bože, život je tak nefér.“

Odhrne si kaštanové vlasy z jejího ramene. Tolik jí narostly – přes její lopatky – vybledlé fialové pruhy, nyní levandulové, s dotykem bílé tam, kde její linie vlasů začíná. Její ofina je rozcuchaná, v zoufalé potřebě zastřihnout, stíníc ty nejvřelejší oříškové oči a zdobíc její zčervenalé tváře. Jeji rty jsou pořád roztomile malé a našpulené. Za ten rok se změnila. Je maličko vyšší, vyspělá krása vysílá do jejího obličeje své první kořeny. Její řasy jsou dlouhé a tmavé jako vždy, a teprve když čtyřikrát zamrká, uvědomím si, že na ni zírám a rychle uhnu pohledem.

Dlužím jí pravdu. Dlužím jí přinejmenším tolik. 

„Odešel jsem z Northplains, protože jsem tam nemohl zůstat,“ říkám. „Protože jsem nevěděl, co si počít sám se sebou. Protože jsem byl raněný, a bál jsem se, že bych ublížil lidem svou vlastní bolestí. Lidem jako ty.“

Isis mlčí, ruka zpomalujíc její hlazení vody.

„Nasedl jsem do auta a jel několik dní. Většinu si z toho ani nepamatuju. Když jsem se z toho probral, byl je ve Vegas. Tam jsem strávil týdny v motelovém pokoji.“

„Cos tam dělal?“ ptá se tiše.

„Bojoval. Bojoval a chlastal. Na dolním východním konci je klub, a já tam chodil každej večer, mlátit turisty nebo zkušený veterány nebo kohokoliv, kdo se mnou chtěl bojovat. Bohužel jsem mlátil víc, než jsem dostával. Ale já chtěl dostat. Chtěl jsem cítit bolest, abych něco cítil, cokoliv. Cokoliv jiného, než tu příšernou prázdnotu, která nastala po tom pohřbu.“

Vídím, jak polkne, její dlaně v klíně pevně sevřné do pěstí.

„Ta vina mě ovládala jako démon. A pořád trochu ovládá. Ale díky Gregorymu mě nepohltila zaživa.“

„Co tím myslíš?“

„On mě našel. Bůhví jak. Vypátral mě a zrovna ve chvíli, kdy jsem byl bez peněz, mi nabídl práci a trénink. Něco, čemu věnovat svou energii, o co usilovat, do čeho se vrhnout. Tak dlouho jsem se bál toho, že ztratím svou kontrolu. Ale myslím, že to tak bylo od té doby, co můj táta umřel. Tehdy to začalo. Ztratil jsem svou kontrolu v lese, a to způsobilo smrt toho člověka. Strašný, snažil jsem se kontrolovat ještě víc, udržujíc lidi od sebe na vzdálenost délky paže, tak abych jim nemohl ublížit. Ale pak jsi přišla ty.“

Ona sebou cukne, a já vklouznu svou dlaní do té její pod vodou a lehce ji držím.

„To nebyla špatná věc. Leo byl, objektivně vzato, ten špatný. A proto jsem ztratil kontrolu. Ale ty – ve tvé blízkosti ztrácím kontrolu více potěšujícím způsobem. Způsobem, který byl zdravý a podpůrný. Ztrácení kontroly mi ukázalo tu složitou pavučinu pocitů, které jsem tak dlouho odmítal. Škádlil jsem je, jako to slunce dělá s jarními výhonky.“

Zčervenání na jejích tvářích tmavlo, a já se usmál. Ale pak jsem si uvědomil, že držím její ruku a rychle ji pustil. Gesta, jako jsou tahle, jí nepomáhají stát se lepším člověkem. Nic z toho. A přesto jsem příliš sobecký na to, abych přestal mluvit, abych odešel. Chci to slunce. Chci, aby mě znovu zahřálo její teplo, i kdyby to bylo jen na letmý okamžik.

„Gregory mě naučil ovládat sám sebe v hlubším smyslu, než jsem to dělal já sám. Vzal mě do pouště, na ranč uprostřed ničeho, který vlastní, a donutil mě pracovat. Tahal jsem vodu a palivové dřevo, a bojoval jsem s hřebci. Jen tak mimochodem, koně mě nesnáší. A taky nesnáší hady. Ale především nesnáší mě.“

„Ten rozdíl mezi vámi je hraniční,“ přemítá, smějíc se. Blýsknu po ní úšklebkem.

„Gregory mě donutil bojovat – s ním, většinou, někdy s jeho vedoucím ranče; obrovským Navajijským chlapem. Gregory mi ukázal, že kontrola není potlačení – je to vyjádření, ukazujíc se kdy a kde si vybereš, a úmyslně. Po třech měsících mi řekl, že jsem připravený na to, abych se připojil k teamu. A já to udělal.“

„Špehování,“ říká.

„Shromažďování informací,“ opravuju ji. „Jenom lidé, kteří se příliš dívají na televizi tomu říkají špehování.“

„Takže špehuješ Bezejmenného.“

Kývnu hlavou. „Snažím se. On je velmi tajnůstkářský, a mnohem chytřejší, než jsem si o něm myslel. Ale s dostatkem času získáme spolehlivé důkazy.“

„Co udělal? Kromě toho, že zničil život tlusté holce?“ ptá se tvrdě.

„Zprostředkovával jeho hackerské služby řadě šéfů internetových černých obchodů s opiem,  pervitinem a dětskými otroky. Ten seznam není pěkný. Zřejmě přesně nevěděl, co dělal, ale věděl, že to bylo nelegální, a to stačí k tomu, aby ho to položilo.“

Isis mlčí. Dá si své dlaně mezi nohy a kývá se na okraji fontány v nervózním gestu.

„Bojím se. Na každém rohu, na kterém mám zahnout – jsem přesvědčená, že on bude na té druhé straně čekat na mě.“

„Tak proč tedy chodíš v noci sama ven?“

„On nemá rád tmu,“ říká.

„Fascinující,“ říkám, když si zakládám tu informaci na pozdější použití. „Ne to, že jsi vystrašená,“ opravím se rychle. „Ale to, že někdo tak strašlivý může mít takový obyčejný strach.“

Ona krčí rameny. „Když byl malej, tak byl často zamykán jeho otcem do skříně. Hodiny.“

Mlčíme. Isis se snaží prolomit to napětí.

„Takže, ty a bikini jste spolu, jo? Charlie říkal, že šlo o to, dostat z ní informace, ale já myslím, no tak, podívej se na ni. Žádná živá věc s přenosnou močovou trubicí by nemohla něco necítit, zatímco by randila s někým tak žhavým.“ 

„Je nudná,“ říkám, můj hlas kyselý. „Pokud to musíš vědět.“

„Já říkám, že to musím vědět,“ řekne Isis falešným britským přízvukem.

„Proč? Proč by tě to zajímalo?“

„Protože, idiote,“ vyprskne. „Mám tě ráda. Řekla jsem ti to už dávno. Ne, že by sis to pamatoval – dostáváš taková vyznání po celou dobu, tak proč by sis pamatoval jedno od nepříjemné, vzteklé holčičky -“

I přes všechnu tu bolest mě má pořád ráda.

„Ublížil jsem ti. Zasloužíš si někoho lepšího.“

Nakrčí její nos. „Oh můj Bože, zapomněla jsem, jak jsi namyšlený. Kdo si myslíš, že jsi, abys rozhodoval o tom, co si lidi zaslouží?“

Zůstalo to mezi námi nevyřčeno, ale i ona může říct, na co myslím.

„A Sophia … Sophia tě milovala. A chtěla by, abys byl šťastný. To je vše, co může každý z nás v tomhle pitomým krátkým životě dělat. Pokusit se být šťastný. Já vím, že tě to zabíjí a vím, že se obviňuješ, ale nejsi jediný, kdo se obviňuje-“

Odmlčí se, polykajíc zbytek jejích slov.

Nejsem jediný. Jak bych na to mohl zapomenout? Jakým sobeckým hajzlem jsem se to stal – utíkajíc pryč a nechávajíc ji krvácet nad mým stínem, a nad stínem všeho, o čem si myslela, že by měla udělat? Čekala sama v tichu  a strachu, odvážně držíc pohromadě kousky mého života, které jsem opustil, protože jsem byl příliš sobecký na to, abych zůstal. Dokonce i po tom, co jsem ji odmítl, držela se vzpomínky na mě, jejích pocitů ke mně, chráníc je pečlivě tak, aby nezačaly hnít. Každá holka by to vzdala. Každá jiná holka by mě nenáviděla po zbytek jejího života. Ale Isis ne. Ne moje tvrdohlavá, odvážná a laskavá Isis.

„To je v pohodě,“ vzhlédne, usmívajíc se, ačkoliv její pohled je zalitý slzami. „Je od tebe hezké, když mi řekneš, že mě máš pořád rád, ale. Ale já to chápu. Pokud to není pravda, nemusíš mi říkat, že bych si měla najít někoho lepšího. Prostě bys mi to měl říct. Vím, že nejsem – že se nechovám jako dáma, a že jsem divná a hlasitá, a že jsem nezkušená, a vím, že nejsem tvůj typ. A taky, že mám spoustu pitomých problémů. A myslím, že to pro někoho může být těžké, aby se s tím vyrovnal. Ta noc v hotelu se stala před měsíci, tak by bylo v pořádku, pokud by se věci změnily. Nemusíš se cítit špatně kvůli tomu, že už mě nechceš. Je v pohodě mít někoho rád jenom jako kamaráda a nechtít s ním spát. Můžeme být kamarádi. Jenom kamarádi.“

Chci tě. Chci tě víc než jenom jako kamarádku. Chci tě ve své náruči, v mé posteli, kde budeš v bezpečí a extázi, a celá moje. Chci ti ukázat, jak skvělý dokáže být polibek. Chci ti ukázat, že život není vždycky utrpení – že je to taky radost. Můj mozek to křičí, ale moje pusa se nehýbe, odsuzujíc mě k mlčení. Musím být jako kámen. Stačí sebemenší prasklinka, a vysypu každé své tajmeství k jejím nohám – že po ní toužím jako vyprahlá rostlina toužící po dešti. Že jediná chvíle, kdy se cítím naživu – opravdu, rozzářeně naživu – je, když vidím její fialové proužky, obrys jejích ramen, její úsměv.

Pokud bych otevřel svou pusu, propíchlo by ji to nejtemnější kopí tajemství.

Miluju tě.

Ale jaký druh trnité lásky bych jí mohl nabídnout? Jsem zlomený, rozbitý na kousky jako zrcadlo lží. Mohla by se mě snažit dát po kouskách znovu dohromady jejími jemnými prsty. Jakákoliv láska, kterou bych jí dal, by ji mohla více ublížit, když všechno, co chci dělat, je vyléčit ji. Chci ji dát znovu dohromady, ne ji strhnout s sebou dolů. Ona je moc důležitá. Každé další ublížení od muže by mohlo nenávratně pohnout jazýčkem na vahách jejího srdce, a seslat ji na místo, odkud není návratu, kde by ji už nikdy nemohlo zasáhnout žádné světlo nebo láska. Nadobro bych ji zničil. A nikdy bych se sebou nedokázal žít, kdybych ji zničil.

Ne po Sophii. Ne po tom, co už jsem jednu holku zničil. Když se to stane jednou, je to nehoda. Ale podruhé už je to zlomyslné a neodpustitelné. A já bych chtěl být lepší než Bezejmenný. Pokud postavím své vlastní touhy a potřeby nad její bezpečí a blaho, nebudu lepší než on.

Takže si nasadím svou nejlepší masku. Tu lhostejnou. Tu, kterou Isis prakticky zničila. Zůstaly z ní jen střepy, ale je tak důvěrně známá, že jí rychle vyplním mezery a udělám svůj výraz nečitelným.

„Omlouvám se,“ říkám. „Že jsem tě přivedl k myšlenkám, že jsme byli něco víc, než kamarádi.“

Za všechny ty věci, ze kterých je jí mizerně, ona je velmi, velmi dobrá ve skrývání bolesti. Světlo z jejích očí s mými slovy okamžitě mizí, něco hlubokého a zářivého uvnitř ní umírá. Naděje. Ale ve zlomku vteřiny to skrývá, zametá to pod koberec ironického podráždění.

„Uff, přestaň s tím. Když se omlouváš, vypadáš tak nechutně.“

„Promiň.“

Stoupne si, zvedne její ruce nad hlavu a protáhne se, dělajíc spokojený zvuk. Ale já ji dokážu snadno přečíst – hraje to. Je to pro ni chvíle, aby znovu získala kontrolu nad jejími pocity, aby je přede mnou skryla. Otáčí se a usmívá se.

„Takže, myslím, že pouhé neformální otázky jsou mezi kamarády v pohodě, že?“

Kývám hlavou.

„To, cos řekl o tom, že mě máš rád … tu noc v hotelu. Byla to pravda?“

Polknu a opatrně volím slova. „Ano. Ale něco se změnilo, a teď-“

„Ne, já to chápu.“ Směje se. „Opravdu, je to v pohodě. Pocity se mění, hormony, zkušenosti, všechny tyhle skvělé věci prostě všechno v našich mozcích pomíchají. Je to šílený, že to lidi vůbec vydrží! Sakra, někdy jsem překvapená, že se kvůli někomu cítím stejně déle než týden, víš?“

Někomu jinému by se ona zdála být v pohodě. Ale mně ne, ta bolest v jejích nepřipravených slovech je hmatatelná.

„Isis-“

Vstávám, a ona náhle udělá krok zpátky, držíc její ruce nahoru.

„Hej, bacha tam. Opravdu bych ocenila, kdyby ses teď ke mně nepřibližoval. Je noc a to všechno, a ty jsi kluk a, vždyť víš. Tohle mě právě děsí. Nic osobního.“

Moje hrdlo se svírá, něco těžkého se potápí do mého žaludku. Teď jsem pro ni jako všichni ostatní muži. Jsem jen další z těch, kdo ji zklamal a ublížil jí. 

„Správně. Promiň.“

„Znovu, s omluvami!“ Šklebí se. „Najdi si zálibu nebo něco takového, lepší slovo pro omluvu. 'Palačinky'. Jo, to je ono. Vyměň každé 'promiň' za 'palačinky' a sleduj, jak bude tvůj život tisíckrát lepší. A taky tlustší.“

Snažím se dát dohromady ta správná slova pro ni, slova, která jí neublíží, ale to už jí můžu říct, co mám. Neexistuje žádná možnost, abych vzal zpátky ta slova, co jsem řekl. Škoda už byla napáchána. Isis, vždycky ta rychlejší, se usmívá a vesele se loučí.

„Fajn, myslím, že cítím, jak na mě přichází spánek. Vlastně, už spím. Teď jsem náměsíčná. A ty mluvíš se spícím člověkem. Ooooh!“ Udělá strašidelný zvuk a pak zakašle. „Uh. Dobře. Tak. Zatím nashle, Jamesi Bonde. Snaž se nezastřelit nikoho, koho nemusíš. Blbost bolí.“

„Můžu tě doprovodit na tvojí kolej, pokud bys chtěla.“

„Ale né. Budu v pohodě. Uši jako ostříž. Až na to, že ostříži nemají uši. Nebo mají? Já nevím! A to je důvod, proč jsem na vysoký. Dobrou noc.“

Isis odchází, a já vzpomínám s bolestnou lítostí, jaké to je, být znovu chladný.