BP - 11. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Holky, knížku jsem nečetla, takže pokud něco nebude sedět, tak se omlouvám. :)

Tahle kapitola byla tak hezká a bavila mě, že jsem měla během překladu nutkání pustit se radši do čtení prvního dílu než pokračovat v překládání. Ale zapřela jsem se, přeložila ji a pustila se do čtení až po dokončení. Zajímá mě totiž, o čem tahle série je! Užijte si kapitolu, protože podle toho, co se tam děje, vypadá zlomově!

- Arey

4 roky

0 Týdnů

0 Dní

Vidět a mluvit s Bezejmenným je jedna věc.

Vidět a mluvit s ním den před výročím jeho strašných činů je až moc velká náhoda. Musel to plánovat. Nebo ne. Možná jsem jediná, kdo si pamatuje přesné datum, kdy šlo všechno do kytek. Mu by to nemohlo být víc jedno.

V posledních několika letech mého krátkého, ale parádního a extrémně pošahaného života, jsem chodila za školu. Chodila jsem po pláži s McDonaldem a počítala kraby a sbírala malé kamínky. Snažila jsem se na sebe být mírná od doby, co na mě nikdo mírný nebyl. Minulý rok jsem nemusela nic dělat, protože jsem byla tak moc zažraná do války s Jackem. Byl to jediný rok, na který jsem naprosto zapomněla.

Když se dívám zpátky, měla jsem si uvědomit, že kluk, který mě zvládl rozptýlit od mé bolesti, byl výjímečný. Výjímečný a stál za to, ho mít kolem. Možná jsem to podvědomě věděla, protože jsem se ho snažila svým způsobem udržet poblíž, mým 'haha-dala-jsem-ti-drogy-do-skříňky-a-slídila-v-tvojí-minulosti' způsobem, který nejspíš nebyl ten nejlepší, přiznávám. Ale tak dlouho jsem neměla kamarády, že tohle bylo jediné, na co jsem se zmohla. Být otravná. Být hlasitá, aby si mě lidé zapamatovali a pak možná a snad zůstali.

Možná a snad.

'Snažíš se. Snažíš se zastavovat všechny tyhle křivky a zachraňovat před nimi lidi. Ale nikdy se nesnažíš zachránit sebe.'

Setřesu Kieranův hlas z mysli a rychle zhodnotím ztráty. Heather je teď permanentně na mém zasraném seznamu s alespoň deseti červenými vykřičníky, protože mě nalákala do té místnosti z jasného důvodu, abych pracovala s Bezejmenným. Nemůžu jí věřit, ale myslím, že jsem ani nikdy nechtěla začít. Bezejmenný dá federálům zpátky to video a Jack se dostane do úplně nových sraček. Nebo možná líp – má video mě, jak ničím Summersovu kancelář. Měla jsem o těch kamerách vědět, ale došlo mi to, až když jsem byla v kanceláři a ničila ji. Moje neuhasitelné nadšení pro spravedlnost mě zaslepilo a úplně jsem se zbláznila, ale to není popravdě nic nového. Nové je tentokrát to, že by mě za to mohli vykopnout ze školy.

Vysoká! Tohle není střední. Tohle je Skutečný Svět, který čeká až uklouznu, aby mohl otevřít pusu a celou mě polknout. Myslím, že vysoká není na světě to nejdůležitější, ta nejskvělejší věc, kterou máte dělat. Jen abyste dostali diplom a pověsili si ho na zeď nebo si z něj udělali ohýnek, až vás vaše studentská půjčka vysaje a vy nebudete mít na zaplacení topení. Někdy díky němu najdete práci, ale všichni lidi na mé staré střední, kteří šli na vysokou, titul dostali a stejně pracovali ve Starbucksu, takže jsem si jistá, že bude víc užitečný jako toaleťák nebo jestli se cítíte obzvlášť zlomyslně, jako maxi vložka. Dřela jsem hodně tvrdě na tom, abych tady byla, ne? Myslím, že jo. Nevzpomínám si přesně, je to mix domácích úkolů a máminých vtípků a ne moc dobrých rybích prstů. Jestli mě vyhodí ze školy, zostudím celou rodinu a táta bude zklamaný a máma bude nejspíš šťastná a já budu s každou minutou blíž mé kariéře u grilování burgeru a z nebe začne nejspíš pršet krev nebo tak něco. Všichni prostě chodí na vysokou. Tohle lidi střední třídy v Americe dělají a já jsem rozhodně jedna z privilegované střední třídy.

Jestli sem všichni chodí, proč se cítím jako tuleň v rybníce?

Proč bych vlastně měla chodit na vysokou? Abych zjistila, co chci dělat? Ale já už přece věděla, co chci a to bylo dostat se z téhle země. Odejít. Jít do Evropy. Ale nemohla jsem opustit mámu, tak jsem musela udělat kompromis.

Položím nohy na stůl a zamračím se.

Nechat se vykopnout ze školy je nic v porovnání se zatčením za vraždu.

V hlavě mi leží ta nahrávka, Wrenův mladičký obličej a Sophiin zdravý obličej a Jackův naštvaný, zlomený. Šla jsem do toho všeho, aniž bych vzala v úvahu jejich city. Prodírala jsem si cestu do nejzasranější, nejtemnější králičí nory, jejich králičí nory, a oni mi to nějakým způsobem tolerovali.

Když zavřu na dost dlouho oči, zase slyším Jacka křičet.

Když zavřu na dost dlouho oči, smíchá se s ním smích Bezejmenného a znemožní mi přemýšlet.

Bolí mě ramena a já si vzpomenu, že si musím vyměnit obvazy, a tak zamířím do ošetřovny.

Jenna je hezká žena s hnědými vlasy a velkýma tmavýma očima. Posadí mě v momentě, kdy vejdu a opatrně mi sundá obvaz z ramene. Smrad rozkládajícího masa a zatuchlý obvaz. Ani nezkřivý nos.

„No, vypadá to dobře. Bereš ty antibiotika, co jsem ti dala, že?“

„Udělala jsem si z nich řetízek a žvýkám je v hodině.“

Přísně se na mě podívá a já si povzdechnu.

„Dva denně spolu s jídlem.“

Jemma se usměje. „Dobře. Neumíš si představit, kolik bacilů je v lidské puse a co to může s ránou udělat.“

Zavrtím se, když mi čistí ránu. Moje oči se dívají na skleněnou mísu plnou kondomů, co má na stole. Naneštěstí si toho všimne.

„Jsi sexuálně aktivní?“ zeptá se Jenna.

„Ne, madam.“

„Máš v plánu být sexuálně aktivní?“

„V mé budoucnosti jako živého člověka v to doufám. Ale, však víte. Věci se můžou změnit. Může spadnout meteor. Slunce se může ochladit a burákové máslo může přestat být nechutné a já být chytrá.“

Jenna se na mě nekonečně dlouhou dobu dívá. Její hnědé oči jsou obrovské a na chvíli mám pocit, že o mně ví, že ví, co jsem. A pak její oči změknout a já pochopím, že ví. Že ví, co se stalo, aniž bych něco musela říct.

A to mě naštve – tak moc, že je to na mě tak vidět. Že jsem tak slabá to dál skrývat. Ty modřiny a chlast mě jen oslabily a já tohle nechtěla. Chtěla jsem být silnější. Lepší. Zkušenější.

„Měla jsem nějaké problémy,“ řeknu opatrně. Jenna pomalu odsune podložku, jako by věděla, že si stejně nebude moct dělat poznámky.

„Kde to bolí?“ Zeptá se.

Nastane chvíle, chvíle, kdy bych se měla zvednout a odejít a nechat ji s méně komplikovanými problémy, které spraví prášky a sádra a alkohol.

„Snažila jsem svoje problémy zapíjet,“ řeknu nakonec. „Vodkou. Ale nefungovalo to, protože tak to nefunguje. Nemůžete prolémy zapíjet a čekat, že se zlepší.“

Jenna je potichu a pomalu si něco píše.

„Špatné věci se dějí a můžete si namlouvat, že je to život, protože už máte něco za sebou a víte, že se špatné věci dějí a budou se dít, ale snažíte se i tak zůstat naživut, protože víte, že není všechno jen špatné. Takže jdete dál, snažíte se dostat trochu prostoru mezi vás a ty špatné věci, takže na ně zapomenete, ale ony vás stejně vždycky doženou a pak se vás drží a podkopávájí vám každý krok a to je na houby,“ přejíždím si dlaní přes čelo. „Prostě je to kurva na houby.“

Venku pod oknem sedí nějaký pár, drží se za ruce a já chci být nimi a zároveň je zabít.

„A někdy vám ty nohy podkopávájí tak silně a často, že byste nejradši zůstala ležet, víte? Jako že si možná zasloužíte zůstat dole, možná je to váš osud. Možná je prostě jen lehčí zůstat ležet, protože nemáte energii po tom všem zvednout ten váš zadek ze země.“

„To zní hrozně,“ řekne Jenna tiše.

„To je! Je to to nejhorší,“ zasměju se. „Je to všechno, co nechcete, aby se vám stalo. Myslíte si, že jste silná a že vždycky budete milovat život a chtít žít, ale někdy se unavíte...“

„Ty jsi pak hodně unavená.“

Pokrčím rameny. „Někdy. Ale jsem Isis Blakeová. Jsem opakem únavy. Únavu neznám.“

„My všichni se jednou za čas unavíme, Isis,“ ujistí mě Jenna. „Nikdo není výjímkou.“

„Ale já jsem jiná!“ Zafňukám. „Nerozumíte tomu! Šílenosti jsou moje silná stránka a já dělám věci, ty nejlepší věci, a nikdy se nepřestanu hýbat, pokud teda nejdu čůrat a někdy i během toho ne. Poznámka: Školník mě nesnáší.“

Jenna se snaží zakrýt smích rukou, ale nakonec se přidám k ní. Ale tenhle smích se od těch krátkých a naštvaných, které jsem poslední dobou mívala, liší – je hlasitý, veselý. Po chvíli se změní v ještě hlasitější a veselejší a je to tak snadné, nejsnazší věc, kterou jsem za poslední dobu udělala.

„To ani nebyl můj nejlepší vtípek,“ povzdechnu si, když se obě uklidníme. „A porušila jsem pravidlo číslo jedna.“

Jenna si osuší slzu. „Což je?“

„Nikdy se nesmát vlastním vtipům, protože to znamená, že nejspíš není dobrý a člověk vypadá, že mu stačí málo, aby se zasmál, jako člověk, který je zabraný jen do sebe. No a taky je to nechutné.“

„Teď chápu, co myslíš,“ řekne. „Někdo jako ty, tak živý a vtipný, se těžko unaví. Musí to pro tebe být zvláštní, když se tak stane.“

„Je to jako… jako přijít o nohu, ale stejně se snažit běžet nějaký závod,“ řeknu. Jenna přikývne a pak se nadechne.

„Vím, že to nebude znít zrovna citlivě a prosím, neber si to tak, že se ti snažím říct diagnózu, protože k tomu nejsem kvalifikovaná, ale netrpěl někdo z tvé rodiny v minulosti depresí?“

Dramaticky se rozvalím na židli a zamumlám. „Máma. Ale já jí netrpím!“ Zaprotestuju a posadím se zpříma. „Přísahám, že ji určitě nemám, protože jsem pracovala hodně tvrdě na tom, abych jí netrpěla a pořád jsem veselá, takže ji nemám. Nikdy jsem neměla. A nikdy mít nebudu.“

Jenna přikývne a píše si něco na papír, ale moje slova zní tak prázdně a špatně. Přeju si je zaplnit pravdou. Chytím se za ruce a pevně je stisknu.

„Měla jsem ji. Možná. Myslím. Když mi bylo čtrnáct.“

„Proč si to myslíš?“

„Neměla jsem se ráda. Pořád se trochu nemám ráda. Ale opravdu jsem se nesnášela, protože jsem byla tlustá a myslela jsem si, že být tlustá je špatné, ale není to tak. Ale když jste zamilovaná a kluk vám řekne, že jste ošklivá a tlustá, začnete tomu věřit, víte? Taky to nebyla láska. Možná byla. Ale nejspíš ne, protože jsem se cítila hrozně a když jste zamilovaná, měla byste se cítit skvěle.“

„Někteří říkají, že byste se měla cítit šťastně a hrozně zároveň.“

„No, ti lidé jsou hloupí a nemají pravdu,“ vystrčím bradu. „To je prostě… je to ze starých knížek. Lidé rádi znějí zamyšleně, takže říkají, že bolest k lásce patří, ale není to tak. Láska je-“

„Není na tom nic ošklivého,“ řekne Jack. „Můžu?“

Zaváhám a přikývnu. Natáhne se a zvedne mi předloktí, něžně mi přejede prsty po popáleninách od cigaret na zápěstí. Lehce každou obkrouží palcem. Tak lehce.

„Vypadá to jako galaxie.“ Usměje se. „Plná hvězd a supernov a kryogenik a dalších krásných věcí, které bych mohl přidat na seznam, který by tě nejspíš unudil k smrti.“

Zasměju se proti jeho hrudi a zabořím se hlouběji.

„-Láska je být akceptovaná a zbožňovaná za to, kým jste. Jizvy a tak.“

Zvlhnou mi oči, přitáhnu si kolena k sobě a obejmu se.

Teď chápu ten rozdíl.

Teď chápu, co láska je, a co není.

Jenna odloží papír a zvedne ruce a obejme mě, když z mých úst začne proudit ta temnota do jejího svetru.

„B-byla… Byla jsem znásilněná. Když mi bylo čtrnáct. Klukem, o kterém jsem si myslela, že ho miluju.“

Pustím to ze sebe, po tvářích mi tečou slzy. Čtyři roky tichého utrpení zaplní její kancelář a její klín a já jsem cizí holka a musí mě za to nesnášet, ale ona mě jen pevněji obejme a já se nesnáším za to, že jsem nesnášela, kým jsem byla a kým jsem se snažila být a lidi, které jsem milovala a zradili mě, a že jsem zradila sama sebe, že jsem to skrývala, místo toho, abych to řekla. Abych to řekla někomu, komukoliv. Místo toho jsem zůstala zticha a žádala o pomoc od někoho, kohokoliv. Všechna bolest ze mě proudí ven, slzy mě pálí v očích a ústech a já jen přemýšlím nad tím, že takové to musí být, když člověk umře. Až na to, že bolest neodejde další hodiny. Jenna mě jen drží a brečí se mnou a šeptá 'Já vím' pořád dokola, protože ví, protože si tím taky prošla a já nejsem sama. Už ne.

***

V celé historii planety Země nebyl nikdo větší idiot než já. Až na Boha neboVelký třesk nebo jakkoliv jinak chcete nazývat to, co stvořilo tohle místo a nás. A to bylo velmi špatné rozhodnutí.

Každopádně Bůh a já jsme teď spolu ve skupině Největších Blbců Vesmíru, protože jsem udělala něco stejně hloupého. Že jsem si ubližovala. Roky. Tím, že jsem v sobě držela tajemství.

Myslela jsem, že jsem silnější než ta traumatická událost, což byla naprostá pravda až na tu část, kdy jsem si zapomněla přiznat, že šlo o traumatickou událost, protože, jak mi Jenna řekne poté, co omdlím na židli v její kanceláři, vzbudí mě a podá mi šálek kávy, nehledě na to, co se stalo nebo jak je to dlouho, pořád se stalo. Jen proto, že to netrvalo dlouho nebo že do mě nepronikl, neznamená, že nešlo o znásilnění.

Pořád mě držel dole na zemi a masturboval na mě.

Pořád to bylo znásilnění.

Jenna mě pozve, abych za ní příští týden přišla, že si promluvíme, když mi znovu vymění obvaz a já souhlasím. Není terapeutka a není za to placená, ale já jsem vděčná za to, že si udělá čas, aby si mě vyslechla.Také jsem vyčerpaná a rozbolavěná a psychicky unavená z toho, že jsem jí všechno pověděla, ale hlavně vděčná a nejradši bych snědla devět pizz.

Ale teď chodím jinak, jako by všechen prostor v mém těle zaplnilo hélium. Cítím se, jako bych měla lehčí ramena, hlavu mám lehčí. Když kolem mě projde nějaký pár, prohodím dramaticky vlasy a uvědomím si, že najednou nemám nutkání je zabít.

Bezejmenný, to je něco jiného.

Vejdu do před-kanceláře a vezmu si pohárek vody. Hlasy ženských mě pronásledují ze dveří.

„Summers? To není možné. Vypadá jako hodný chlap.“ Povzdychne si jedna.

„No, udělal to jeden ze studentů,“ řekne jiná. „A před rokem jsme měli stížnost, že někoho obtěžoval, tu kterou ředitel odmítnul poslouchat, pamatuješ? Chudák holka to nechala být.“

„Myslíš, že je to teda pravda?“

„Vysokoškoláci dělají hodně pitomostí,“ řekne první žena. „Ale většinou nepíšou na dveře 'perverzák' falešnou krví, pokud k tomu nemají dostatečný důvod.“

„Jestli se nechoval vhodně k nějaké studentce, tak mi pomoz, budu-“

„Ochranka na kampusu teď vyslýchá jeho studenty, víš, a projíždějí všechny kamery, ale neexistuje žádný záznam...“

Dveře se zavřou a jejich hlasy utichnou, ale jiné nepřestanou. Vznáší se kolem několika lidí, kteří jedí na schodech před Kuchařským institutem.

„Ew, krev?“ Nakrčí jedna holka nos.

„Zasloužil by si to napsat hovnama,“ řekne nějaký kluk.

„Vždycky jsem si říkal, že je až moc hodný,“ zavrtí hlavou jiný.

„Proč chlap s jeho vzhleden musí obtěžovat holky? To je pošahaný.“

Pokračuju v chůzi.Skupinka kluků uvidí Summerse na druhé straně trávníků a zahučí jeho směrem. A ten pohledný, vysoký chlap se začínajícím bříškem se vyděsí, upustí sešity a rychle se pro ně zohne. Ty hnusné pohledy a pochybovačné šeptání jsou důkazem, že jsem školu obrátila proti němu. Je to důkaz, že pořád mám tu moc, sladký dotyk Isis, který způsobuje strach v srdcích zlých mužů všude-

„Isis!“ Přiběhne ke mně Kieran se zamračeným výrazem ve tváři. „Říkal jsem ti, ať nic nepodnikáš!“

„Jo, no, já a rozkazy spolu zrovna jive netančíme. Ted chci říct, že tančíme, ale není to hezké na pohled.“

„Zatknou tě. Mají všude kamery, víš.“

Stáhne se mi žaludek, ale setřesu ten pocit.

„Neboj, spontánně shořely tím, jak sexy jsem.“

„Nic spontánně neshořelo a tebe vykopnou!“

„Pak musíme využít tu trochu času, kterou ještě máme.“

„Isis-“ Cítím jeho ruku na zápěstí, jak mě zatáhne. Otočím se a odkašlu si.

„Já vím, že byl ten polibek hezký,“ řeknu. „A líbali jsme se hodně na dva lidi, kteří se poznali vedle kluka bez trička, který zrovna zvracel na nějaké petunie a jsi fakt hodný kluk a vypadáš trochu jako Welsch, což je dobrá věc, holkám se kilty líbí, mně zrovna ne, ale většině 'holek' v uvozovkých, což ukazuje na skoro sedmdesát procent žen ve věku mezi osmnácti a třiceti osmi, a já vím, že si myslíš, že mě máš rád jako člověka a že se mnou chceš chodit a že spolu dobře vycházíme, ale jsem tady, abych tvoje naděje a sny pohřbila; nechci s nikým chodit. Nebo to není vlastně pravda, ten kretén, se kterým chci chodit jen nechce chodit se mnou. Tak. Takže jsem jen využila tvoje rty, abych se přes něj dostala, jako by to udělal nějaký hrozný člověk ve filmu, zločinec, ale já byla vždycky špatný člověk nebo drak a omlouvám se. Opravdu se omlouvám. Jsem drak a pálím věci a je mi to líto.“

Kieranovy tmavé oči vypadají překvapeně a jeho sevření povolí. Odtáhnu se a opustím dalšího člověka, kterému jsem ublížila, a je mi to líto, ale nebudu se kvůli tomu trápit. Nelíbí se mi chodit kolem s modřinami na srdci.

Odejdu tak rychle, že si ani nevšimnu, že kolem mě projde Diana. Vypískne, otočí se a dohoní mě.

„Isis! Tady jsi! Všude jsme tě hleda-“

„Teď ne, musím si promluvit s několika kluky.“

Diana se zasměje a zpomalí. „Co ten festival dnes večer? Říkala jsi, že bys šla-“

„Budi tam!“ Křiknu a projdu dveřmi do klučičích kolejí. Beru schody po dvou a tvrdě zabuším na jeho dveře. Nastanou tři vteřiny ticha a pak je otevře. Jack vypadá jako by ho někdo protáhl mlýnkem na maso.

„Ahoj,“ řeknu nakřáple. „Chci, abys mi pomohl zabít Willa Cavanaugha.“

Jackovi ledové oči se ještě víc otevřou překvapením, když řeknu celé jméno Bezejmenného nahlas poprvé za čtyři roky. Najednou si vzpomenu na moje priority.

„Ale to můžeme na chvilku odložit. Nejdřív potřebuju, abys se mnou šel dneska večer na festival, a jestli tvoje nová holka Hemeroidka nechce jít, ať klidně vybuchne vzteky.“

Čekám, že odmítne nebo se naštve, ale jeho oči se přivřou – Jackova verze úsměvu.

„Fajn.“

„Řídím.“

„Dobře.“

„Potkáme se v devět u Warrickovy budovy.“

Přikývne a otevře pusu, aby ještě něco dodal, ale já se rychle otočím a odejdu. Nemůžu si s ním povídat déle – ne dokud si nenacvičím, co mu chci říct. Šest hodin a útok na skříň mě dělí od toho, abych na to přišla. Yvette mě sleduje s takovým zájmem, jako by pozorovala hurikán, když si hodím ponožky, kalhoty a tričko přes rameno.

„Kde jsi byla? Popravdě.“ Zeptá se konečně. „Diana a já jsme si myslely-“

„Mluvila jsem s jednou milou paní,“ řeknu. „A ta mi pomohla vyřešit si pár věcí. Narozdíl od všeobecného přesvědšení, je fajn prozradit cizím lidem tvoje hnusné tajemství.“

Zvednu růžovou blůzu a Yvette zacvrliká.

„Ach, tuhle.“

Isis ze včerejška by nakrčila nos a hodila ji na stranu. Ale já ji zvednu, sundám si tričko a obleču si ji. Je studená a vzdušná, s každým mým pohybem se volány rozpohybují. Yvette mi pomůže vybrat džínové šortky a půjčí mi starou, obnošenou vojenskou bundu, která vypadá drsně a dokonale se hodí do toho chladného počasí. Yvette mi rozčeše vlasy a zaváže do copu.

„Takhle vypadáš mnohem víc sexy,“ řekne.

„Jen chci, aby se na mě lidé podívali a mysleli si 'Téhle chci dát milion v hotovosti'.“

„Proč jsi tak posedlá penězi?“

„Protože si díky nim můžeš koupit věci a tak.“

Yvette se zasměje a potřese hlavou. „Dala bych ti možná deset. A deseticent. Jeden.“

Natáhnu k ní dlaň a ona se natáhne pro peněženku pro deseticent. Zastrčím si ho do podprsenky pro štěstí.

V hlavě si zkouším, co chci říct, pořád a pořád a pořád dokola. Na každou reakci si vymyslím protiargument, vtipnou poznámku a odseknutí, ale všechny se mi z hlavy vypaří, když uvidím Jacka, jak na mě čeká na parkovšti. Opírá se o broskvoň, vlasy má učesané, ale přesto vypadají pořád rozházeně, na sobě má tmavé džíny a červenou flanelovou košili. Má dlouhé nohy, ramena široká, v obličeji pyšný výraz, jako nějaký lev. Pak mi to dojde – stárne. Já stárnu. Čas nečeká. Strávila jsem čtyři roky svého života truchlením nad někým, kdo za to nestál.

Ale tenhle kluk. Tenhle hloupej, krásnej kluk by za to možná mohl stát.

„Nejdeme na festival dřevorubců,“ řeknu, když k němu dojdu. Podívá se na košili a pak promluví, aniž by se otočil.

„Mám prostě rád flanel.“

„Ty a celá populace hipsterů v Seattlu,“ řeknu. Jack mrkne a následuje mě k autu. Jedeme v naprostém tichu, ale ne v divném tichu, dokud před námi neuvidíme karnevalové stany a špičku osvětlené horské dráhy.

„Koupila jsem lítky,“ řeknu, když zaparkuju a vystoupíme. „Takže máš tu čest mi koupit všechno jídlo, které budu chtít.“

„Všechno jídlo, co budeš chtít? Ženská, to znamená třetinu měsíčního přísunu jídla v zemích třetího světa.“

„Dělá to ze mě nenažrance nebo ďábla?“

„Obojí,“ řekne a vezme si ode mě vstupenku, kterou mu podám. Zastaví se přes vchodem na festival. V zapadajícím slunci vypadají stromy potemněle a každý mrak rumělkově. Světla z kolotočů a horské dráhy a lodí faraonů. Vůně popkornu a hot dogů se mísí se suchou a svěží vůní podzimního listí.

„Naposledy, když jsem na jednom takovém byl, bylo to se Sophií,“ řekne nakonec. Najednou jako by moje srdce vážilo tunu a spadlo na hlavičku kreslené postavičce, až na to, že ta hlavička postavičky je moje hruď.

„Sakra. J-jdeme,“ řeknu rychle. „Na tohle nemáme čas. Nechtěla jsem-“

Jackovy teplé ruce mi obejmou zápěstí a udrží mě na místě. Nejde o silné sevření jako u Kierana. Je jemné. Dostala bych se z něj, kdybych chtěla, ale nechci.

„Chci to,“ řekne Jack slabým, ale pevným hlasem, když se mi podívá do očí. „Chci do toho jít, s tebou.“

Trochu se mi podlomí kolena, ale vzpomenu si kdo jsem a kousnu se do jazyka a rozejdu se.

„Neříkej, že jsem tě nevarovala.“

Donutím ho, aby mi koupil zmrzlinu, párek na špejli a ledovou tříšť. Jazyk mám modrý a bolí mě z toho množství cukru a Jack mi řekne, že umřu a já mu odpovím, že moje síla vůle je silnější než cukrovka a on se rozesměje a pak se směju já, když jdeme na horskou dráhu a čím víc jsme vysoko, tím víc vypadá, že se pobleje. Zvednu ruce nahoru a zapištím, když vyjedeme úplně nahoru. Máme pocit, že nám žaludky vyletí z břicha a on zvedne ruce a položí mi ruku na hruď jako nějaký bezpečnostní pás, i když já už kolem pasu jeden uvázaný mám.

„Máš strach z výšek!“ Vydechnu zadýchaně, když vystoupíme. Jack se trochu vrávorá a chytí se za odpadkový koš poblíž.

„Nebojím se!“ Odsekne celý zelený. „Jen mám určité důvody být opatrný, když jsem stopadesát metrů nad zemí.“

„Fyzika nás ochraňuje,“ poplácám ho po zádech. „Jediný způsob, jak bychom mohli umřít, je že by upadlo hlavní rameno. Nebo kdybychom všichni vážily přes osmset kilo.“

Řeknu si u stánku o cukrovou vatu a čekám, že zaplatí. Zavrčí a vytáhne z kapsy pěti dolarovku.

„Touhle rychlostí budeš za chvíli vážit osmset jenom ty.“

„A budu stejně sexy jako jsem teď,“ odfrknu a zakousnu se. Jack přivře oči a nahne se ke mně tak blízko, že si chvíli myslím, že mě políbí. Všechno se kolem nás zpomalí, světla blikají poloviční rychlostí a lidi mluví tišeji a vzdáleněji, ale on se jen zakousne do vaty a odtáhne se. A čas se zase vrátí do normálu. Rozhodnu se ho potrestat a vyjdu směrem k horské dráze. Jack hlasitě zavrčí, ale jde za mnou.

Když se pak zastaví u dalšího koše, slituju se nad ním a vydám se k prostoru s hrami. Střílení do balónků s vodou, sestřelování terčů, chytání rybek, je tu všechno. Jack jde vedle mě.

„Hej, zpomal,“ řekne.

„Tvoje žádost byla posouzena asociací tvořenou Mnou a zamítnuta.“

„Opravdu jsi sem měla přivést Kierana,“ namítne.

„Proč? Nemáš rád karnevaly?“

„Ne, to jen-“ zamračí se. „Nejsi ty a on...“

„Ne. Je v pohodě, jako kamarád. Ale ne. Až moc přímý. Roztomilý, ale nudný. A v dlouhém horizontu je nuda jedno velké ne.“

Cítím, jak se na mě dívá a je mi to trochu nepříjemné, tak zvednu herní pušku a namířím mu na čelo. Vypadá dostatečně zděšeně.

„Špatně,“ nehne ani brvou.

„Ne, ne, tohle je správně,“ trvám na svém.

„Madam, prosím, terče jsou za Vámi,“ řekne středoškolák nervózně, když vyběhne z budky. Otočím se k němu a podívám se na něj, pak na blikající nápis, pak na vycpanou pandu, která je cenou za sestřelení všech pěti terčů. Je to dokonalé. Je to pan Muffin, ale ve větším. Pan Muffin. Chci ho.

„Dej mi pár kulek navíc,“ řeknu klukovi z budky. Zalapá po dechu.

„Prosím, madam?“

„Šest jich nestačí,“ vysvětlí. „Dej mi jich víc.“

„Šest je dost,“ zasáhne Jack, podá klukovi nějaký lístek a vezme si ode mě pistol. „Sleduj a uč se.“

„Oh, tohle bude dobré a tím dobré myslím k popukání,“ opřu se o budku a sleduju, jak zaujme pozici a přivře jedno oko. Stiskne spoušť a střela čistě zasáhne střed prvního terče a vystříkne růžovou barvou. Jack se ke mně otočí a mrkne na mě stylem 'Já ti to říkal' a já zamručím.

„No a co? Cvičil jsi. Tleskám.“

Jack se přesune k dalšímu a trefí se, pak třetí i čtvrtý, každý sestřelí jedinou střelou a každý dokonale do středu. Kluk z budky pískne a dívá se na něj, jako by měl halucinace. Jak se na mě podívá předítm, než se přesune k pátému terči.

„Škola pro špiony tě něco naučila,“ přiznám. „Nebo jsi opravdu sériový vrah.“

„Mám talent na ubližování,“ Jack si opře pistol o bok a vypadá tak nafoukaně, že ho chci žduchnout do díry vedle nás a buď ho rozřezat nebo se s ním divoce milovat. „Ale to jsme vždycky věděli, že?“

Zasměje se a v očích zahlédnu zoufalství a trochu zchladnou. Lituju toho, že jsem ten komentář o vrahovi vůbec vytáhla, ale než se můžu omluvit, nahne se a sestřelí pátý terč. Kluk z budky se zeptá, jakou chce cenu a on půl vteřiny přemýšlí, než se rozhodne pro velkou pandu. Jack se otočí a podá mi ji. Vypoulím oči.

„Co to-“

„Viděl jsem tě se na ni dívat. Je tvoje.“

„Ne,“ vrazím mu ji zpátky do rukou. „Dej ho Hemeroidce. Ona je tvoje holka.“

„Nikdy jsme spolu doopravdy nechodili,“ položí mi ji na hlavu a pandíma nohama mi přikryje oči. „A včera jsem jí řekl, že už ji nechci nikdy vidět.“

Potlačím ten nával vrzušení, které se mi rozproudí v žilách a nasadím povýšenecký výraz.

„Ts, ts. Jako bys ty ženské využíval a pak je odhazoval jako kapesníčky.“

„V minulosti využilo víc holek mě,“ řekne potemněle. Přitisknu si pandu na prsa a snažím se moc nevnímat bolest v jeho hlase. Vždycky ji dobře skrýval, ale teď ji zřetelně slyším. Opravdu stárneme.

„Myslíš na to?“ zeptám se a začnu se procházet, abychom se prostě jen hýbaly a nebylo to divné. „Dělání společníka tě možná ovlivnilo víc, než jsi ochotný si přiznat?“

„Řekl jsem ti předtím a řeknu ti to znovu, nic to pro mě neznamenalo, nic jsem necítil-“

„Cítil ses využitě,“ přeruším ho. „Zdráhal ses to udělat a je jedno jak moc trváš na tom, že šlo o oboustrannou dohodu. Zdráhání se není souhlas.“

Je zticha. Ukážu na ruské kolo a usměju se na něj.

„No tak. Je to pomalé a když se nebudeš dívat dolů, ani ti nepřijde, že jsi milion metrů ve vzduchu.“

Kabinka na ruském kole se trochu hýbe a Jack vypadá, že je mu zle, ale ani on nemůže ignorovat kársná světla karnevalu pod námi. Sledujeme záblesky růžové a zelené a modré a bílé, hudba je čím dál vzdálenější. Skoro se dotýkáme koleny.

„Jak se daří tvé ruce?“ zeptá se Jack. Podívám se dolů na obvaz a pokrčím rameny.

„Nezměnila jsem se v zombie, takže. To je dobře.“

„Bál jsem se,“ řekne nesměle. „Ne že bych měl právo se o tebe už bát. Ale měl jsem strach a nemohl jsem si pomoct. Jsem rád, že se ti vede dobře – že je ti dobře.“

„Je mi dobře?“ Rozesměju se. „To už ani sama nevím.“

„Vypadáš lépe,“ řekne. „Něco temného z tvého obličeje zmizelo.“

Podívám se z okénka. Hořím touhou mu to říct, ale není pravý čas. Říct mu, co se stalo, by jen přivedlo Bezejmenného k nám do kabiny ruského kola a právě teď tu chci být jen s ním a nikým jiným.

„Když trochu přivřeš oči, vypadjí ty světélka jako galaxie,“ řeknu. „Bez kryogenetiky.“

Jack přivře oči. „No, nevím, ty stánky se zmrzlinou vypadají docela chladně.“

Kdybychom byli ve filmu, tak by se teď kolo zaseklo, začal by ohňostroj, ale jen se zastaví na vrcholku. Na chviličku. A Jack se na mě znovu podívá a mně se stáhne žaludek a mám pocit, že bych měla něco říct, jako to bývá ve filmu, ale ta chvilka pomine a ruské kolo se dá znovu do pohybu, ale já už nenechám nic stát v cestě, rozhodně ne osvětlené ruské kolo-

„Isis, mluvíš-“

„Miluju tě,“ vyhrknu. „Omlouvám se. Omlouvám se, že to říkám, ale miluju tě. A ty nemusíš… nemusíš nic dělat ani nic říkat. Chci říct, že mě pak můžeš jen zavézt domů, jestli se mnou už nikdy nebudeš chtít mluvit. Pochopila bych to, protože ti řeklo už hodně holek, že tě milují a ty to určitě nesnášíš, ale v poslední době jsem si uvědomila hodně věcí a ta největší je nejspíš, že tě miluju, nevím, ale asi jo, a není zrovna romantické nebo sebevědomé, když si nejsem jistá, protože sotva vím, co to láska je, jen jsem se tu definici naučila, ale vím, že na ni trochu sedí to, co k tobě cítím, a chci vědět víc a myslím, že bys mi mohl pomoct to zjistit, ale taky tě miluju i bez nějakého divného učení. Prostě tě miluju, ty hlupáku, takže kdybys – kdybys mě mohl jenom milovat zpátky, tak by to bylo fakt super, ale jestli nemůžeš, tak to pochopím. Je to těžké. A taky já jsem těžká a nejsem tvůj typ a bylo by těžké vycházet se zničeným člověkem, takže možná bys mohl jen předstírat, že mě miluješ a nepracovat tak tvrdě a bylo by to pro tebe hezké rozptýlení nebo bys mě mohl jen využít k… Nevím, k sexu nebo aby sis vyčistil hlavu a mně by to nevadilo tak dlouho, dokud bys předstíral-“

Jack se ke mně nahne a tentokrát je to pusa a nespálí mi duši a ani se mi nepodlomí kolena, jak to píšou v knížkách. Ale cítím ho a ochutnávám ho a on mě líbá, mě ze všech holek, a když se odtáhnu, tak se usmívá tím úsměvem, který jsem u něj viděla jen když se usmíval na Sophii, až na to, že tenhle úsměv je pro mě. Sladký a upřímný, když se opře čelem o moje a ten úsměv je lepší než ohňostroj.

„Blbečku. Žádné předstírání,“ řekne. „Protože tě taky miluju.“

Ztuhnu. Neodvažuju se tomu uvěřit.

„T-ty… myslíš to vážně?“ zašeptám. „Opravdu, opravdu to tak myslíš? Protože… Protože si nechci zase dávat naděje – já jen – nezvládla bych, kdyby je zase někdo rozšlapal, víš? Bolí to.“

Rozesměju se, slzy mám na krajíčku, a Jack vezme mou tvář do dlaní a podívá se na mě.

„Miluju tě,“ řekne. „Od toho večera v pokoji jsem tě chtěl milovat. Chtěl jsem vzít všechnu tvou bolest pryč, držet tě a chránit tě a rozesmívat tě a usmívat se a ukázat ti, co je láska. Chtěl jsem ti ukázat tak dlouho, že stojíš za to, aby tě někdo miloval, přesně kvůli tomu, kdo jsi. A snažil jsem se to popírat, snažil jsem se přesvědčit sám sebe… že nejsem dost dobrý, že bych ti jen ublížil. A ublížil jsem ti. A omlouvám se. Měl jsem strach. Bál jsem se milovat někoho tak křehkého a krásného a jedinečného jako jsi ty. Věděl jsem, že mám jen jednu šanci a byl jsem vyděšený, že to pokazím a ty budeš jen smutnější a víc přesvědčená o tom, že nestojíš za lásku. Bál jsem se vlastních nedostatků a že bych ti ublížil.“

Popotáhnu a Jack mi palcem utře jednu slzu.

„Omlouvám se,“ zašeptá. „Miluju tě a omlouvám se.“

Chytím ho za košili a znovu ho políbím. Jezdí mi rukou po zádech a stiskne mi zadek a já nikdy nechtěla nic víc, než aby se čas zastavil, protože chci víc, víc než tohle a jsem prázdná a chci být plná. Obsluha ruského kola otevře kabinku, když dosedneme na zem a já vytáhnu Jacka ven a se smíchem ho táhnu dál, směju se a nechávám vítr, aby mi osušil slzy štěstí, když napůl doběhneme a napůl doklopýtáme k autu, kde zastavíme, abychom se líbali opření o stánek s donuty. Pak se ve tmě osvětlené jen světýlky ze stánku snažím odemknout dveře, když mě líbá na krk a já ho dloubnu loktem, aby přestal. Zasměje se a sedne si na místo spolujezdce a celou cestu zpátky na koleje mě hladí palcem na dlani.

***

„Tohle by mohlo všechno zničit! Po tomhle už možná nebudeme moct být přátelé. Pořád je čas,“ řekne Isis, když vystoupíme z jejího auta a zamkne ho. Oběhnu ho a chytím ji za ruku. Stiskne ji a trochu se začervená. „Pořád můžeme být jen kamarádi. Nebo nepřátelé. Můžeme se vrátit k tomu, jako to bylo.“

Nadechnu se a než se můžu zastavit, vjedu jí prsty do vlasů a přitáhnu si ji k sobě, silně ji políbím. Její šok se změní v touhu, dýchá mělce. Odtáhnu se.

„Chci tě, Isis. Ne jako kamarádku. Ne jako nepřítele. Ale jako tu nejezčí holku, jakou znám.“

Nastane ticho. A pak se usměje.

Způlky mě táhne a způlky vleče, oba se smějeme a já skoro narazím do dveří od její koleje. Zavrtí klíči ve vzduchu a pak se dveře otevřou. Její spolubydlící, řekne, přespává někde jinde. Ta myšlenka, že ji mám celou pro sebe za zavřenými dveřmi a měkkou postelí, vyšle do celého mého tělo vlnu očekávání. Znovu mě políbí, sundá si boty a já s ní, a táhne mě k neustlané posteli. Je nezkušená, ale její zápal dostane všechny myšlenky z mé hlavy. Přejíždí mi prsty po hrudi a já si svleču bundu, aby měla lepší přístup a já ji mohl lépe cítit. Kousnu ji do rtu a ona mě kousne zpátky. Její ruce jsou neúnavné, hladí mě po ramenech, zádech, sjede dolů k břichu-

„Isis-“ chytím ji za ruce a podívám se jí do očí. „Poslouchej mě; nemůžu… nemůžu ti dát všechno, co chci. Dávám se dohromady. Takže. Tohle je tvoje poslední šance. Měla by sis najít někoho, kdo není zlomený.“

Zamračí se a opře se mi o hruď.

„To zní jako nuda.“

„Mluvím vážně, Isis. Zasloužíš si víc-“

„Já taky!“ Vzhlédne, oči ji září a má semknuté rty. „Nezajímá mě, co mi můžeš a nemůžeš dát. Jen tě chci. I když jsi zlomený. Nikoho jiného. Prostě Jacka.“

Ta náhlá vlna vzrušení v mém srdci z jejích slov až bolí. Jsem jako hrad z písku proti její vlně vody. Silou ji hodím na postel. Ztuhnu a nadzvednu se, bojím se, že bude naštvaná nebo vyděšená, ale jen se zasměje a natáhne ke mně ruce.

„No tak, blbečku.“

Její vlasy jsou rozhozené po polštáři a blůzu má lehce vyhrnutou nahoru.Pomalu se nahnu a políbím jí na odhalený bok, nosem tu blůzu ještě trochu povytáhnu nahoru a líbám ji. Zasměje se, ale rychle se její smích změní v sténání, když dosáhnu k okraji podprsenky. Nadzvednu se a podívám se jí do očí.

„Tahle půjde dolů.“

Nakří obočí a posadí se, chytí mě za okraj košile. „Stejně jako tohle. Je to jen fér.“

Sundám si košili jedním rychlým pohybem a sleduju, jak se její oči rozjasní, když si mě prohlíží. Políbí mě, každý sval na hrudi a když dojde k nejnižšímu místu, nedokážu potlačit jasné zasténání nebo nával v kalhotách.

„Isis-“

Zaboří mi nos do kůže a nadechne se. „Tak hezky voníš. Voníš jako med.“

Zasténám a lehce ji zatlačím zpátky do polštářů. „A ty,“ nadechnu se jejího zápěstí, vlasů, mezi jejími prsy, u kterých vypískne praští mě do hlavy. „Voníš jako léto a skořice. Snědl bych tě. Sním tě,“ dodám. Isis zčervená.

„Kdybych věděla, že jsi kanibal, nesouhlasila bych s tímhle.“

„Pozdě,“ mrknu a olíznu ji na krku. „Teď jsi moje. Dobrou chuť.“

Isis si tiše povzdechne a ztuhne, protože je lechtivá. Zasmějeme se a já ji svleču blůzu, pomalu, nesměle. Nedívá se na mě, snaží se vyhýbat mému pohledu.

„Můžu?“ zeptám se. Přikývne a stiskne rty k sobě. Přejedu jí prsty po břiše, po hladké kůži, se světlejšími liniemu kolem jejího břicha.

„Jsou nechutné,“ řekne. „Popraskaná kůže. Omlouvám se.“

Nahnu se a políbím je, každou z nich. Líbám i jizvy od spálenin na zápěstí. Líbám každou jizvu, kterou vidím a ona tiše zasténá a přitáhne si mě k sobě a vášnivě mě líbá. Ještě víc toužebně než předtím. A pak je na mně. Líbá mě na klíční kost a na krku, na rukou, na hrudi a zase dolů po břiše.

„Isis, ty-“

„Šššš,“ řekne rychle, rozepne mi džíny až moc zkušeně a stáhne mi je dolů ke kotníkům. Usměje se na černé boxerky a už viditelný stan na nich, pak vzhlédne ke mně.

„Tohle je tvoje vina,“ řeknu. Vesele zabrouká a přejede přes něj rukou. A já se rozpustím. Představoval jsem si toto pořád dokola, ale nic z těch představ se nedá srovnat s realitou, se skutečnou Isis, která se usmívá, červená, je polonahá a hraje si se mnou přes látku boxerek. Jako by všechny moje představy přišly k životu, všechna touha po tom, aby se mě dotkla, čekala na tuhle chvíli.

Ale ne. Takhle by naše poprvé probíhat nemělo. Otočím nás, Isis vypískne. Políbím ji.

„Bude...hodně času...abys mě dráždila,“ řeknu během pauz mezi líbáním. „Ale dnes večer… je to o tobě… a co ti můžu dát.“

„Můžeš si lehnout a nechat mě přijít na to, proč je takový poprask kolem penisů,“ vydechne.

„Jak jsem řekl, na to bude dost času. Ale teď chci, aby ses cítila skvěle. A pak tě udělat. V tomhle pořadí.“

Vypískne a schová si obličej v dlaních. „Neříkej takové blbosti jako tyhle, idiote.“

Mrknu na ni a rozepnu podprsenku.

„Hej!“ Zaprotestuje a zakryje si prsa rukou. „Nedívej se!“

„Ty jsi moje viděla,“ namítnu.

„To proto, že tvoje jsou malé a trapné.“

„To je pravda,“ přejedu jí rty po tenké kůžu na hrudi. „Oproti tomu, co skrýváš za těma rukama, jsou ty moje žalostné.“

„A měkké,“ dodá, aby si ze mě udělala srandu. Mám vypracované svaly na hrudi.

„A měkké,“ souhlasím. Pomalu se uvolní, velmi pomalu, a konečně oddálí ruce a překryje si jimi oči.

„Fajn. Podívej se.“

Normální člověk by si nevšiml jejích prsou, protože to přesně chtěla. Její oblečení bylo vždycky volnější, o číslo větší než bylo třeba. Ale já se na ni díval často a věděl, co čekat a teď se mi to jen potvrdilo. Měkké, kulaté a dokonale tvarované, se sotva znatelným rozdílem ve velikosti mezi pravým a levým prsem. Třesou se a já si uvědomím, že ona se třese.

„Hej,“ řeknu. „Isis, co se děje?“

Zavrtí hlavou. „Jsou divné.“

„Podívej se na mě, Isis.“

Nadzvedne trochu ruce.

„Shodneme se na tom, že jsem v životě viděl hodně prs?“ zeptám se. Zamračí se a povzdechne.

„Já vím. Chápu to. Jsou opravdu divné v porovnání se stovkami perfektních, které jsi viděl-“

„Jsou krásné.“

„To říkáš jen tak.“

„Ne, neříkám.“ Nahnu se a políbím to jedno větší. „Jsou to ty nejhezčí prsa, které jsem kdy viděl. A vzrušují mě. Celé tvoje tělo je krásné. Ale jsem si jistý, že to už jsi viděla sama.“

Zasměju se. Zavrtí se a prsty sjede dolů ke svým šortkám. Rozepnu horní knoflík a v tom mě zastaví.

„Um. Obleč si pindíka.“

Zasměju se než se otočím pro odhozenou bundu a vytáhnu kondom z kapsy.

„Vždycky s sebou jeden nosím,“ řeknu. „Zvyk.“

Zamračí se. Není pochyb o tom, že se jí nelíbí myšlenka na jiné, které mi pomohly tenhle zvyk se naučit. Nahnu se a políbím ji na krk, přesunu se k uchu a zašeptám.

„Krásko. Nedívej se na mě tak. Měsíce jsi byla jediná, se kterou jsem ho chtěl použít.“

Zčervená a zavrtí s sebou, dobré znamení. Olíznu jí ušní lalůček.

„Jsi ta jediná. Bože, Isis, jsi ta jediná, kterou jsem tak dlouho chtěl-“

Přeruší mě a políbí mě, jazykem se dobývá k mému. Odtáhnu se, prsty ji sjedu na břicho. Pomůže mi sundat jí šortky a pak je odhodí. Přistanou na počítači a oba se zasmějeme. Odmlčím se u lemu spodního prádla – bílého se zelenou mašličkou – a podívám se na ni. Netřese se, což je dobré. Není napjatá ani ztuhlá.

„Kdyby ti něco nebylo příjemné, řekni.“

„Dobře,“ polkne.

„Myslím to vážně. Jestli nebudeš chtít pokračovat, kdykoliv, řekni mi to. A já přestanu.“

Přikývne a já si povzdechnu, nahnu se a opřu si čelo o její.

„Prosím, Isis. Slib mi to. Slib mi, že se mnou budeš mluvit. Pochopím fyzické změny, ale neumím číst myšlenky.

„Já vím,“ povzdechne si. „Promiň. Dobře. Dobře.“ Nadechne se a odhodlaně se na mě podívá. „Slibuju. Teď sklapni a polib mě a sundej si ty blbé boxerky s batmanem.“

***

A to udělá a ignoruje tu růžovou věc, která z nich vykoukne, růžovou a dlouhou, a místo toho zajede rukou do mých kalhotek. Je to divné, ale najednou se dotkne toho, čeho jsem se vždycky snažila dotknout a vyjdou ze mě zvuky, které jsem nikdy nečekala, že ze mně vyjdou.

„O-Oh, sakra,“ syknu.

„Jsi v pořádku?“ Podívá se na mě s panikou v očích.

„Udělej to znovu,“ řeknu.

A to udělá, znovu a znovu s větší silou, dokud ho silně neobjímám a stehnama mu prakticky skoro netříštím ruku. Jeho prsty jsou jiné od těch mých, jsou delší a hubenější a dosáhnou na místa, na která jsem nikdy nedosáhla. Na místa, ze kterých vzdychám a kroutím se a konečně, konečně, vybuchnu. Ochabnu, ale nedá mi čas se vzpamatovat, sjede jazykem po břiše, dolů na stehno a nebezpečně blízko-

„Hej,“ zakryju se. „Ne-nedělej to. Je to tam nechutné.“

Vzhlédne zamračeně. Ale rychle to zamaskuje a přikývne.

„Dobře.“

„Chci říct-“ Kousnu se do rtu. „Je to nechutné. Že? Musí být.“

„Pro některé je. Pro mě osobně není, ne. A voníš krásně.“

Nevěřícně se na něj podívám. „Lžeš? Protože vzhledem k minulosti jsi v tom dobrý.“

„Ne.“ Políbí mě na stehno. „Už nelžu. Je to moc práce. A ty si zasloužíš víc. Ale budeme se soustředit na jiné věci-“

Vyleze nahoru za mnou, ale já ho zatlačím za ramena zpátky dolů.

„Zkus to znovu.“

„Isis, jestli to nechceš dělat-“

„Rozmyslela jsem se. Zkus to znovu.“

„Jste hrozně náročná, vaše výsosti,“ usměje se.

„Vládkyně musí vládnout s-“

Nedokončím tu větu a přesně v tu chvíli si uvědomím, za co ho Rose klub platil a při té myšlence mě zalije žárlivost, že tohle dělal s mnoha dalšíma. Ale to rychle zastíní skutečnost, že teď to dělá mě, pro mě, reaguje na každý sten. A chvíli před tím, než cítím, že se mi před očima znovu objeví ohňostroj, ho zastavím a zatahám za vlasy.

„H-hej, blbečku.“

Posadí se a otře si rukou pusu. „Co je?“

„A co ty?“ zašeptám, natáhnu se k jeho penisu. Je tvrdý a teplý. Sykne.

„To je velmi nebezpečná hra, kterou teď hraješ.“

„Říká chlap, který měl posledních dvacet minut hlavu mezi mýma nohama,“ usměju se.

„Divíš se mi? Jsi úžas-“ Sykne, když ho sevřu pevněji a sjedu rukou nahoru  a dolů. Led v jeho očích roztaje, dívá se na mě potěšeně, když hýbu rukou rychleji. Zakloní hlavu a já ho políbím na krk. A najednou zase ležím na polštářích, jeho ruce na mých ramenou. Olízne mě na krku, sjede dolů k prsou a já se prohnu, když jazykem obkrouží obě bradavky. Vzdáleně uslyším šustění plastu a náhlý tlak. Měla bych mít strach nebo by to mělo víc bolet,  můj mozek a moje minulost mi říká, že by to mělo bolet a být hrozné, ale já se cítím v bezpečí a všechno je vlhké a lehce do mě vklouzne. Pomalu.

Jsem plná a je mi trošku divně, ale to za chvíli pomine a já mu to teď nechci říkat. Ne když vypadá tak spokojeně. Cítím se nadšeně, když vidím, jak skvěle se teď cítí. Zasténá, když do mě celý vjede, a políbí mě na krk.

„O-omlouvám se. Jsi v pořádku? Měl jsem se zeptat, měl jsem tě varovat-“

„Je to v pohodě,“ řeknu. „Vážně. Nebolelo to.“

Pochybovačně se na mě podívá a já se usměju a kousnu ho do ramene.

„Mluvím pravdu.“

„Slibuješ?“ Zeptá se.

„Slibuju,“ řeknu s pusou přilepenou na jeho kůži. „Jen… možná se tak moc nepohybuj. Chvíli. Je to tak trochu nové.“

„Panenské je to slovo, které hledáš,“ mrkne na mě. Praštím ho malíčkem. Zůstaneme takhle, on dýchá a já dýchám a zvykám si na pocit někoho jiného ve mně. Nakonec ten tlak povolí. Využiju příležitost k tomu, abych udělala to, co mi Kayla poradila. Jack vyděšeně vydechne a podívá se na mě.

„To… to není fér. Kde ses to naučila?“

„Mám kamarády,“ řeknu lenivě. „Kamarádky.“

Zasměje se a já to udělám znovu. Tentokrát zasténá a lehce mě kousne do krku.

„Přestaň.“

„Proooooč?“ Zazpívám.

„Protože jsem-jsem-“

Udělám to potřetí a Jack mě políbí, když ze mně vyjede.

„Už tak jsem skoro na hraně, ty jedna. Jestli má tohle vydržet déle než pár minut, budeš muset přestat.“

Natáhnu se a zajedu mu prsty do vlasů. „Myslela jsem, že jsi něco jako expert na výdrž. Nebyla to tvoje práce?“

„Byla. Vyšel jsem ze cviku. A nepomáhá, že jsem si na tebe už několik měsíců myslel.“

„Co to znamená?“

„To znamená,“ Pohne se v sérii pomalých a zkušebních přírazů. „To znamená, že...“

Slova se vytratí, když ho poprvé ucítím a zasténám.

„Jacku, ach-“

„Řekni to znovu.“

„Jacku,“ obtočím se kolem něj.

„Kruci,“ zasténá mi do ramene. „Chyběla jsi mi. Chyběla jsi mi, Isis. Je to kurva tak skvělý pocit slyšet tě říkat mé jméno.“

Řeknu ho ještě mnohokrát. Hlasitě a mimovolně.