AWNC - 31. kapitola

Překlad: Tanulka

Vše, co se stalo potom, mám zamlžené. Když jsme narazili na vodu, byli jsme chyceni a vytaženi na palubu člunu. Šla jsem do jednoho a Tray do druhého. Pak jsme odjeli. Nevěnovala jsem tomu pozornost – nechtěla jsem vědět, kdo nás bude dál mučit – ale když jsem byla usazena do pohodlného křesla na zádi a do klíny mi položili dva velké ručníky, podívala jsem se nahoru. Ústa mi zůstala otevřená dokořán.

Nebyli to žádní stráže s puškami na zádech. Tito muži nosili černé bundy s nápisem DEA. Byla jsem na lodi plné DEA agentů. Protřela jsem si oči a znovu uviděla totéž. Jeden z mužů si všiml mé reakce a usmál se. Naklonil se ke mně. „Nečekala jste nás?“

„Jak…“ Neměla jsem tušení, co se ptát. „Muž zabil nahoře dalšího muže. Co jste dělali? Nechtěli jste jít po něm?“

Přitiskl mi něco teplého do ruky a poplácal mě po rameni. „Na všechno přijde čas, dítě. Vše má svůj důvod a všechny otázky vám budou zodpovězeny.“ Kývl na mě. V jeho hlase byl respekt. „Máme tvého přítele. Ten, který byl s tebou. Je v pořádku. Je v péči našich lékařů.“

Díky bohu. Podívala jsem se dolů a bublal mi na povrch smích.

Odvracel se, ale tázavě se na mě podíval.

V rukách jsem držela termosku. „Dal jste mi horkou čokoládu.“ Taky mě nazýval dítětem. Zamračila jsem se. Než jsem se nadála, cítila jsem, že se hloupě usmívám. Nemohla jsem si pomoct, ani to nijak ztlumit. Musela jsem vypadat směšně. Bylo mi to jedno. Pro jednou jsem necítila žádnou zodpovědnost. Gray byl naživu. Já jsem byla naživu. Tray byl naživu. Nemusela jsem nikoho zachraňovat nebo někoho ochraňovat. Poslední karta byla vyhozena a všichni složili. Obrátila jsem svůj pohled na Traye a propadla jsem pocitu úlevy.

Byl na druhé lodi, seděl na stejném místě jako já, s výjimkou toho, že okolo něho nebyly ručníky. Držel je na klíně, jako by si neuvědomoval, že tam jsou a že tam nebyla žádná horká čokoláda. Jak jsem se dívala, důstojník se mu pokoušel termosku podat, ale Tray ho nevnímal.

Ztratil jeho otce.

Mou zodpovědností byl nyní Tray.

Po celou dobu jsem ho sledovala. Ještě jednou se na mě podíval. Koutky úst zvedl do malého úsměvu a pak se odvrátil. Jakmile lodě zakotvily a my jsme měli dovoleno odejít, prorážela jsem se davem k němu. Lidé ke mně natahovali ruce, ale já se jim vyhýbala. „Slečno,“ řekl mi někdo, „potřebujeme Vás vyslechnout.“

„Nech ji jít.“ Poznala jsem ten hlas. Chance, Trayův starší bratr, tam byl a ještě řekl: „Dostaneme jejich výpověď během několika hodin. Vytrpěli si toho dost.“

Uhnula jsem nějakému jinému důstojníkovi a poté se vydala k Trayovi. Moje ruka vklouzla do jeho předtím, než jsem si to uvědomila s mírným zaváháním. Tray mi ruku stiskl a přitáhl si ji k boku. Omotal ruce kolem mě, odpočívajíc na mém boku.

Jeli jsme černým SUV, seděla jsem vedle Traye, nohu jsem měla blízko jeho a tiskla ji k němu. Uklidňovat někoho nebyla nikdy moje věc. Necítila jsem se pohodlně, ale trapně, když jsem měla ostatní uklidňovat. Bylo těžké hledat slova, která by vyjádřila pocit, že s někým cítím bolest a v tomto případě, žádná nebyla. Jen jsem doufala, že pomůže moje přítomnost. Když Tray odpočíval s rukou na mé noze a jezdil s ní sem a tam v rozptylujícím pohybu, věděla jsem, že mě od sebe neodežene. Zůstala jsem s ním jako klíště, dokud SUV nezastavilo. Když jsme vystoupili, jeho ruka znovu spočinula na mém boku a šel po mém boku. „Tvůj hlavní stan je můj dům?“

Chance se na něho usmál. Jeho ruka se zvedla k vysílačce, kterou měl připevněnou na rameni a stiskl knoflík na straně. Řekl: „Dorazili jsme na domovskou základnu.“ Pustil knoflík a řekl Trayovi.

„Doslova.“

Tray zavrtěl hlavou. „Jsi pořád nepříjemný.“

Bylo to myšleno jako vtípek, ale jeho dutý zvuk hlasu zajistil bratrovu pozornost. Chance se zamračil a na chvíli si bratra prohlížel. Tray se choval, jako by si toho nevšiml. V jeho očích byl skelný pohled a věděla jsem, že si znovu vzpomněl na Galversonova slova z tunelu. Pak Chance upoutal můj pohled a zvedl obočí v otázce. Podívala jsem se pryč. Nebylo na mě něco říci.

„Dobře, no dobře,“ uvažoval Chance. Ukázal dovnitř. „Řekl jsem klukům, aby se drželi mimo mámin a tátův starý pokoj. Viděl jsem, že ho užíváte vy dva. Jen do toho, sprcha, spánek a jídlo. Dělejte, co potřebujete, odpočívejte.“

Tray přikývl a vyrazil kupředu.

„Taryn,“ zavolal mě Chance zpátky.

Tray se zastavil a čekal. Věděla jsem, na co se chtěl jeho bratr zeptat, tak jsem mu rukou naznačila ať jde napřed. „Jdi napřed. Hned jsem tam.“

Přikývl, ale bylo to jen poloviční přikývnutí. Když odcházel, ramena měl stále silná a rovná, ale celkově byl povadlý. Nikdo si toho nevšiml. Jeho bratr si právě teď něčeho všiml, ale Tray byl v bolesti, v hluboké bolesti, která byla hluboko uvnitř člověka a mající kořen, který ho nikdy neopustí. Chápala jsem to, protože jsem to cítila stejně. Moje bolest se jmenovala Brian.

„Co se děje?“ Chance přerušil mé myšlenky.

Mračil se ve směru, kterým Tray odešel. „Musíme si projít spoustu věcí, ale co se tam stalo?“

„Ten chlap na lodi říkal, že jste našli Graye. Je v pořádku?“ Zeptala jsem se zdrženlivě. Styděla jsem se za to.

Zamračil se ještě víc a poškrábal se na hlavě. „Neřekneš mi to, že ne?“

Zaváhala jsem a pak řekla: „Ráda bych měla aktuální informace o Grayovi.“

„Dobře. Dobře. Tvůj kamarád byl převezen do státního zdravotnického zařízení. Byl hlavně dehydratovaný. Chvíli tam zůstane a zotaví se. Když to doktoři dovolí, tak bude volný.“

Když ta slova dořekl, naplnil mě pocit zakončení. Bylo to opravdu pryč.

„Děkuji ti.“ Vyrazila jsem k odchodu.

„Taryn.“

Nepodívala jsem se na něho, ale zastavila se.

„Vy dva budete muset podstoupit intenzivní výslech se mnou a ostatními vyšetřovateli. Řekneš mi, co se tam stalo.“

Z poloviny jsem se k němu obrátila. Mé srdce bylo v horním patře, všude tam, kde byl Tray. „Dostaneš všechny informace, ale to, na co se ptáš je osobní a já nejsem ta, kdo by ti to měl říct.“ S dokončením mých slov jsem odešla.

V každém pokoji byl někdo od DEA. Notebooky, tiskárny, faxy a další přístroje byli umístěny na kuchyňském stole. Věděla jsem, že ti lidé, co tu sedí, pracují. Jiní byli v obývacím pokoji. Někteří přicházeli z chodby. Všichni se zastavili, když mě uviděli, ale já všechny do jednoho ignorovala. Měla jsem jen jedno místo a jednoho člověka, s kterým jsem potřebovala být.

Dostala jsem se do ložnice, sprcha byla zapnutá. Nezastavila jsem se. Po zamknutí dveří jsem šla do koupelny. Tray byl uvnitř, rukou se opíral o zeď a jeho hlava byla ohnutá dopředu. Voda po něm stékala dolů.

Otočil se, uviděl mě tam a opřel se o protější stěnu sprchy. Byl stále v košili a v kalhotách. Voda na něho dopadala, takže na něm oblečení bylo přisáté.

Byl krásný. A já se na okamžik nemohla pohnout. Bože, jak jsem ho milovala.

„Co?“

Byla jsem zatraceně šťastná. Vstoupila jsem dovnitř, sotva jsem vodu cítila. Byl v mém životě. Natáhla jsem se a uchopila ho za košili, přitáhla si ho blíž. Sklonila jsem hlavu dolů, mé čelo jsem si opřela o jeho hruď. Jeho ruce se přemístily na mé boky a přitáhl si mě k sobě. Cítila jsem, jak mi klade pusy na krk. Ruce svírající jeho košili se zatnuly v pěst: „Děkuji ti.“

Dal mi vlasy na stranu, uchopil mě vzadu za krk a naklonil bradu, tak abych se dívala nahoru. Naše pohledy se setkaly. Zeptal se: „Za co?“

„Že jsi mě neopustil.“

Koutek jeho rtů se stočil do úsměvu. V jeho očích byl divoký výraz. Nemohla jsem se podívat pryč. Palcem mi třel tvář a řekl: „Nikdy tě neopustím.“

„Uvidíme,“ poklepala jsem ho na bradě, s úsměvem. „Řekni mi, jak jsem tě dostala?“

Jeho druhý koutek úst se stočil do úsměvu a nyní se plně smál. Volnou rukou přejel dolů k mému zadku. „Tímhle.“ Hýbal s ním, ale ten se ani nepohnul. „Pevný zadek, to je vše, co člověk hledá.“ Pohnul se tak, aby se na něho mohl podívat a pak se s dravým úsměvem odtáhl. „I když ten tvůj je až moc. Měla bys ubrat ve cvičení.“

Smála jsem se a praštila ho pěstí do hrudi. „To je všechno tvoje chyba. Všechny ty hodiny cvičení a noci s boxovacím pytlem. Nikdy jsem po nikom nůž neházela, víš.“

Jeho obočí se zvedlo. „A ptáš se, jak to napravit? Miluju tě, Taryn, ale stejně po mě žádný neházej.“ Zasmála jsem se, ale zachytila jsem bolest, která se v něm znovu rozhořela. Zvedla jsem ruku a přejela po jeho tváři. Lehl si mi do dlaně a já ho s jemným povzdechem opustila.

„Nikdy nevím, co na to říct.“ Moje ruka vzala i na druhé straně do dlaní jeho obličej. Obrátila jsem ho k sobě a on znovu otevřel oči. Oddělovalo nás pár centimetrů. „Nikdy jsem svoje rodiče nepoznala, ale vím, co je ztráta.

Vím, jaké to je někoho milovat, být s ním spojená a během dne ho od sebe odtrhnout. Stávalo se mi to po celou dobu, kdy jsem opouštěla dětské domovy. Stávalo se mi to často a nebyla nikdy žádná slova, která by mi pomohla. Jediná věc, která by pomohla, byla něčí přítomnost.“ Můj prst začal přejíždět sem a tam. Chtěla jsem, aby cítil moji lásku. „Nevím, co to je mít rodiče, ale vím, jaké to je nemít je.“ Cítila jsem slzy na tváři, ale můj ty bože, ignorovala jsem je. Sužující pohled v Trayových očích zatlačil všechny mé démony. Všechno teď bylo o něm. „Jediné, co mě napadá, co říci je, že je mi to líto. A to je. Je mi to tak zatraceně líto.“ Udělal krok zpět, ale já se ho pevně držela. „Nikdy tě neopustím. Nikdy. Slibuji.“

Podíval se dolů, když jsem držela jeho tvář a pak se jeho rty dotkly vrcholu mé hlavy. Jeho ruce se přesunuly tak, aby mě mohl pořádně držet. Sklonil se nade mnou a jeho rty pluly po mém rameni. Mluvil proti mé kůži. „Snažím se si říct, že se o to nestarám. Vím, že bych ho stejně nikdy neviděl, ale bylo zvláštní to takhle slyšet. Je to definitivní. Je mrtvý a já jsem měl být taky. Nenávidím Jace, ale zároveň jsem mu za to vděčný. Nesnáším pocit za obě tyhle věci. Není to o něm, není to o tom, co dělá.“

Moje ruka se ho chytí za zadní část jeho hlavy a opřu se o něho. „Můžeš cítit cokoliv a cítit, co chceš. Být vděčný a cítit, že jsi naživu, to nikdy není špatný pocit.“

„Já ho taky nesnáším.“

„To je taky v pořádku.“

Zvedl hlavu a chvíli se na mě díval, a pak další a další. „Miluji tě.“

Otevřela jsem pusu, ale nemohla jsem mluvit. Tím jsem mu dala nejistý úsměv, který se mi podařilo dostat ven. „Taky tě miluji.“ Další pokývnutí. „Já vím.“

Oči mu potemněly. Pak se sklonil, zvedl mi nohy a opřel mě o stěnu sprchy. Když to udělal, opřela jsem se a dívala se na něho. Nohy se mi automaticky omotaly kolem jeho pasu. Jeho ruka mi začala brouzdat po košili, vklouzla pod ní a začala víc tlačit.

Palcem spočíval na mém břiše, zastavil a čekal na mé svolení. Dotáhla jsem nohy kolem něho na znamení svolení a pak se k němu sklonila. Zachytila jsem svými rty jeho, bylo to vzájemné. Ovládlo mě horečnaté šílenství, které jsem chtěla. Potřebovala jsem ho. Moje ruce se praly s jeho džínami, rozepnula jsem je a pak je začala strkat dolů, když on mi svlékal košili. Když jsem měla svlečenou i podprsenku, vzal do ruky mé prso a palcem mi třel bradavku. Opřela jsem se zpátky o zeď a prohnula se k němu.

Držel mě, hladil mě, líbal mě na krku, dokud se ke mně nesklonil a nezačal líbat moje prsa. Nechala jsem ho. Nebyla jsem nevinná, ale s ním jsem cítila zcela nové pocity. S ním to bude moje poprvé. S vědomím, že ho miluji a on miluje mě, udělám vše správně.

Bylo to perfektní.

Oči měl přivřené a prosycené touhou. Hladila jsem ho po tváři a stejně jako já i on otočil svou pusu a dal mi pusu do dlaně. Pak mi naznačil, abych se nohama držela pevněji, vystoupil ze sprchy. Vzal mě do ložnice, postavil mě na zem. Přitáhla jsem si ho k sobě, aby byl celou dobu nahoře on. Nechtěla jsem jen nějakou jeho část. A později, když do mě vklouzl, naše ruce byly sepnuté dohromady, měla jsem pocit, že jsem naprosto bez starostí. Našla jsem svou spřízněnou duši.

***

Probudilo nás diskrétní zaklepání. Trayova ruka se kolem mě více sevřela a já jsem zvedla hlavu z jeho hrudi. Hodiny ukazovaly tři hodiny ráno. Vyměnili jsme si zmatený pohled, ale klepání se ozvalo znovu, a tak jsme oba vyskočili z postele. Tray jim šel otevřít a já si zatím vzala nějaké šortky a natáhla si volnou košili. Čekal. Pokývla jsem mu, a když otevřel, prohrabovala jsem si ještě vlasy. Musela jsem vypadat hrozně. Slyšíc hlas jeho bratra, zapomněla jsem na své vlasy. Přidala jsem se k Trayovi po boku a on mě obejmul. „Myslel jsem, že si můžeme odpočinout.“

Tray ustoupil dozadu, tak abych se mohla připojit ke konverzaci.“

Chanceovi rty byly pevně sevřené v linku. Čekal s odpovědí, a jak čekal, jeho ruka se zvedla a třel si spánek. „Uh, Taryn.“

„Co?“

Tray se předklonil, aby viděl přes rameno jeho bratra. Když to udělal, vykulil oči a ztuhl. Chance viděl jeho reakci a zvedl ruku: „Přestaň, Trayi. Existují důvody, proč je tady.“

Trhl sebou dopředu, ale Chance ho zablokoval. Tray zvedl ruku a odstrčil bratra z cesty. Vykročil dopředu, ale přesto jsem neviděla, kdo to byl. Když Chance viděl, že ho následuji, zadržel mě. „Počkejte.“ Otočil se. „TRAYI. Počkej! Je čas na pravdu.“

Zastavil se a otočil se k němu. S divokým zamračením ve tváři. „Radši začni mluvit. Hned.“

„Ano.“ Chance zklidnil svůj hlas, ruce mající volně podél boků. „Dej mi čas a všechno ti vysvětlím.“

„Čas. Začni.“

Polkl a jeho ohryzek poskakoval nahoru a dolů. „Dobře, ale jen ty a já. Půjdeme do přízemí, do otcovi knihovny.“

Při zmínce jeho otce se Trayovi oči přivřely a ruce zatnul v pěst. Vyzařovalo z něho nebezpečí. Byl blízko k tomu stát se násilným. Když jsem se pohnula, viděla jsem důvod jeho hněvu, Chance se pohnul ve stejnou dobu. Jeho ruka se zvedla ještě jednou, držíc ji nahoře ukázal na mě prstem. „Taryn,“ začal.

Potom, ať to byl kdokoli, učinil rozhodnutí. Vstal. Viděla jsem temeno jeho hlavy. Mé oči následovali jeho tmavé blond vlasy, když vstal. Jasný jako den a pár kroků ode mě.

Jace.

Byl oblečený v černé košili a černých kalhotách. Nechápala jsem to. Podívala jsem se na jeho bok, kde měl v pouzdře zbraň. Podívala jsem se na Traye, čekal na mou reakci, ale já nic neudělala.

Proč ne?

Přitiskla jsem si prsty na své čelo. „To nedává smysl.“

„Taryn,“ promluvil Jace.

Vymrštila jsem prsty a umlčela ho: „Drž hubu.“

„Byl jsem v přestrojení. Pracoval jsem v utajení v drogovém gangu Galversona.“

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem to slyšet. Zvedla jsem ruku a ukázala mu prostředníček. „Řekla jsem ti, drž hubu.“ Přesunula jsem se k Trayovi. „Co mám dělat?“

Už se trochu uklidnil. Ramena měl stále napjatá, ale ruce měl uvolněné. „Udělej, co chceš udělat.“

Proletělo mi hlavou milión otázek, ale všechny se vytratily, protože jen jedna nad všemi byla nejdůležitější. „Je Brian opravdu mrtvý?

Lítost a temnota se mu zablýskla v očích. „Ano.“

Ustoupila jsem. Bylo to, jako bych se to teprve teď dozvěděla.

Jace tiše řekl: „Rád bych ti všechno řekl.“

Stále jsem se dívala na Traye. Udělal to, co jsem chtěla, ale zavrtěla jsem hlavou. „Nebudu sama. Chci mít Traye sebou. To je jediný způsob, jak mohu znovu být s tebou v jedné místnosti.“

„To je v pořádku.“

Chance promluvil: „Knihovna je dole, ve sklepě.“

Jeden po druhém jsme šli dolů. Když jsme se dostali do přízemí, viděla jsem, že agenti DEA tu stále jsou. Když jsem kolem nich procházela, jejich rozhovor se uklidnil, ale stále pokračovali v rozhovoru. Ale teď se všechno zastavilo. Prsty zamrzly na jejich klávesnicích. Nikdo neřekl ani slovo a všechny hlavy se otočily naším směrem.

Zamračila jsem se, když jsem si všimla, že se nedívají na mě nebo Traye. Jejich oči vysely na Jaceovi. Když prošel kolem nich, tak ti, co seděli, vstali. Bylo to znamení úcty. Když jsme sestoupili po dalších schodech a vstoupili do knihovny, moje ruka sáhla pro Trayově. Uvnitř místnosti se Jace k nám obrátil. Nebyla jsem naštvaná. Byla jsem klidná. Chtěla jsem slyšet nový příběh, ale pro mě nebyl důležitý. Moje ruka pevně sevřela Trayovu.