AWNC - 30. kapitola

Překlad: Tanulka

„Ne, musí tu být někde dveře.“ Začala jsem tlačit na zeď. Možná jsou skryté. Nebo nějaký provaz, který nás přidrží při cestě dolů? Prohlížela jsem si i podlahu, ale nic jsem nenašla.

„Musí tu něco být.“

„Taryn.“

Strkala jsem do cementových zdí, ale nic tam nebylo. Byla to jen obrovská deska cementu. Nic tam nebylo. Vzlyk ve mně se zdvojnásobil. Začala jsem bušit do zdi pěstmi. To nemůže být konec.

„Taryn.“

Byl klidný. Jak sakra může být tak klidný?

„Taryn.“ Tray byl hned za mnou. Jeho ruka se dotkla mé, až jsem se nad tím zastavila. Stál tam, hned za mnou a dotek jeho ruky mě zastavil. Jeho rty se pásly po mé kůži a zašeptal.

„Nejsou tu žádné dveře.“

Ne…měl pravděpodobně pravdu. Zakňučela jsem. Nemohla jsem to v sobě udržet. „Je mi to tak líto, Trayi.“

Omotal okolo mě druhou ruku a položil své tělo přes moje, čímž mě zezadu objal. Svírala jsem rty k sobě, abych nezačala znovu vzlykat.

Ne ne ne. Nemohlo to takhle skončit.

Otočil mě a podíval se na mě. Jeho oči byly plné lásky, trpělivosti, laskavosti a síly. Všechno jsem to absorbovala a cítila jsem bouři hněvu, strachu uvnitř mě, která mě dusila. „Omlouvám se za Jace a ten hotel.“

Zavrtěl hlavou. „Drž hubu. Nerozuměla jsi sama sobě. Je mi to jasné.“ V té chvíli zaváhal.

„Myslela jsi to vážně?“

Moje textovka. Přikývla jsem. Z mé strany nebylo zaváhání. „Ano.“

„To mi stačí.“ Sklonil se a jeho rty spočinuly na mých. Nenaléhal, prostě se naše rty jen dotýkaly a cítila jsem z toho mírný příslib něčeho víc. Řekl: „Já tebe taky. To je to, proč jsem přišel.“

Zabila jsem ho. Věděla jsem bez pochyb to, co se bude dít. Podívala jsem se do jeho očí. „Je mi to moc líto.“

„Drž hubu.“ Pak mě chytil zezadu za hlavu a políbil mě. Svírala jsem ho a ztrácela se v jeho chuti. Přišel za mnou. Udělal to proto, že mě miluje. Začala mě naplňovat euforie. Stupňovala se až na samý vrchol. Pravděpodobně zemřeme, ale byli jsme spolu. To byl ten nejlepší způsob jak se z toho dostat.

Nad hlavami nám zahřmělo. Tray mě strčil za sebe a znovu tak použil své tělo, aby mě ochránil. Ve stejnou dobu jsme se posunuli a cementová deska spadla tam, kde jsme před chvílí stáli. Znovu mi zachránil život. Hovno. Vzhlédli jsme a uviděli jsme zbraně mířící na nás.

Jace.

Mé srdce zběsile bušilo.

Tray si mě přitáhl zpátky, blíž k okraji tunelu a Jace seskočil dírou dolů. Drsným hlasem zavolal: „Je s nimi? Otevřete další dveře.“

Stále držíc svou zbraň stabilně, Jace poklekl, chytil kus kamene a vytáhl ho nahoru. Kus stěny se tak vrátil zpátky a starší muž oblečený v černé košili a kalhotách seskočil k nám. Kůži měl opálenou a zvětralou přílišným sluncem. Oči měl slídivé a upřené na mě. Zúžil je, když se zeptal: „To je ta dívka?“

To musel být Galverson.

Jace mu neodpověděl. Zíral na mě. Měl pytle pod očima a mírně stočený horní ret. Díky tomu jsem věděla, že zuřil. Jeho šedé oči mě probodávaly. Černá košile obepínala jeho hruď a volně ležela přes jeho černé kapsáčové kalhoty. Byl zpocený a špinavý. Na tváři měl kus bláta, jako by si tvář přetřel rukou a ta to tam zanechala. Mé oči spočinuly na kapkách na jeho košili. Prosakovala skrz ní krev a zápach zaschlé krve se nesla až ke mně.

„Lansere.“

Tray obtočil kolem mě ruku a tlačil mě za sebe, ale já měla zbraň. Moje ruka byla zmáčknutá mezi námi. Nevěděli, že ji mám. Tray cítil její hlaveň na zádech. Věděla jsem, že to dělá schválně. Potřebovali jsme jakoukoliv výhodu, kterou jsme mohli dostat.

Galverson se ušklíbl a otočil se k Trayovi. Jeho oči se zúžily. Jeho hlava se naklonila na stranu a vyšpulil rty. „Ty jsi Evansův kluk?“ Udeřil Jace do ramene, jehož jedinou reakci bylo, že se podíval na stranu. V hlubinách Jaceových očí se mísila nenávist, ale jeho šéf byl bezradný. Ukázal na Traye. „Myslel jsem si, že jste se o něho měli postarat už před lety?“

Jace se sotva pohnul. Stál nehybně jako socha, ale udělal dva kroky do strany. Pohyboval se s takovou grácií, že to bylo jako pozorovat zvíře chystající se k útoku.

Moje volná ruka byla volně položená na Trayově ruce. Cítila jsem, jak se třásl a jeho prst se mě snažil třít, aby mě uklidnil.

Galverson hodil po svém zaměstnanci temným pohledem a pak se otočil zpátky na nás. Trhl bradou vzhůru a řekl: „Ty, holko, dokud nejsi úplně šílená, řekni mi, kdo jsi.“

„Jsem Taryn.“ Zastavila jsem se. Slyšeli v mém hlase třes. Myslí se mi blýskla Brianova tvář. Třes přestal. Vzpomínka na něho mě uklidnila a vzpomněla jsem si na nenávist vůči Jaceovi.

Byl důvodem všeho. Zvedla jsem bradu a oči se mi zúžily. „Vzal jste si něco mého. Vzala jsem si to zpátky.“

Nastalo ticho. Tray přede mnou ztuhl.

Galverson se začal smát. Znělo to právě, jako by byl komik pro jeho vlastní potěšení.

Ukázal na mě prstem. „Jsi legrační.“ Podíval se stranou. „Neřekl jsi mi, jaká je to výhra.“

Jace neřekl ani slovo. Přes celý obličej měl masku. Snažila jsem se v něm číst, abych zjistila, zda v něm je ještě kousek z toho starého Jace, ale zíral na mě kus ledu.

„Jsi jako robot.“ Ta slova ze mě vyklouzla dřív, než jsem je mohla zadržet.

Galverson se otočil zpátky ke mně. V jeho očích se vytvořil spekulativní záblesk a jeho prsty se přesunuly pod mou bradu, aby mi ji zvedl. Ukázal na Jace, ale řekl mě: „Staráš se o něj.“

Moje ruka se přesunula k Trayovi a položila mu ji na záda. Řekla jsem mu: „Ne, nestarám.“ Chvilku jsem čekala. „Ale dříve ano, než jsem si uvědomila, jaké monstrum to je.“ Mé oči se spojily s Jaceovými.

Jeho výraz byl divný. Byl tak prázdný. Řekla jsem mu: „Stojíš vedle muže, který zabil tvého bratra. Co se ti to stalo?“

V jeho očích se objevil záblesk emocí, ale bylo to jen na jediný okamžik. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to opravdu viděla. Stalo se to tak rychle. Galverson ho také pozoroval. Zeptal se: „Je to pravda?“ Pak se se smíchem znovu otočil na mě. „Vždycky jsi byl vůči mě monstrum. To je dobrý.“ Zavrtěl hlavou a v tom mu zazvonil telefon. Vyndal ho z kapsy a podíval se na displej. Zavrčel a ukázal na nás. „Připlula loď. Jdeme. Zabij je. Je čas jít.“

Jace zvedl pistoli.

„Počkat!“ Vykřikla jsem, jak mi srdce bušilo. Chytala jsem se stébla. „Je tady DEA. Pokud nás zabijete, budou to hned vědět. To je důkaz, že jsme tady.“

Galverson se prudce podíval na Jace.

Ti dva si vyměnili pohledy, ale Jace ukázal na okraj tunelu pistolí. „Pojď. Na okraj.“

Pane Bože.

Ani jsme se nepohnuli, takže Jace znovu řekl: „Nedělám si legraci. Pohni se, Taryn. Tvůj přítel taky.“

Tray mě pustil, ale nepohnul se. Začal poklepávat na bok mé kyčle, pak se trochu posunul ramenem, strkajíc do mé ruky se zbraní. Když to udělal, znovu na mě poklepal. Dával mi tím zprávu. Pak posunul rameno kupředu, jako by ukazoval na Jace. Vrátil se ke strkání pistole a v tomto okamžiku zaklepal hruběji.

Chtěl, abych vystřelila na Jace. Poklepala jsem mu na záda, což potvrzovalo, že jsem to pochopila a pak přestal. Jace se blížil. Pak jsem slyšela za ním Galversona, který říkal: „Jo. Jsme v tunelu. Kompletní evakuace. Auta, aby nás vyzvedly.“ Odmlčel se a pak zasyčel: „DEA je tady. Pošli všechny stráže.“

Nevzdají se bez boje. Dívala jsem se na Jace, stále se snažíc najít něco z toho kluka, který mi přinesl sodu a zmrzlinu. Jeho oči se zúžily, jako by věděl, co dělám a pokud to bylo možné, tak se to stalo ještě těžší. „Přesun. Taryn. Teď!“

V jeho hlase byla nenávist.

„No tak, člověče,“ začal Tray. Zvedl jeho ruku.

Vypočítávala jsem vzdálenost. Nemohla jsem se na něho vrhnout. Jace by ho zastřel. Bylo to na mně. Pak Galverson zavolal: „Pojďme. Zabij je. Jsme na řadě.“

„Skoč tam.“ Zavrčel Jace a ukázal na okraj tunelu.

Pomalu jsme se začali posouvat. Potřebovali jsme co nejvíce času, kolik jsme mohli dostat.

Jakmile mě Tray opět strčil za svoje záda, jeho ruka se vrátila k mé kyčli a držel mě. Začala jsem hledat nejlepší úhel ke střelbě. Chtěla jsem zasáhnout Jace i Galversona. Nemohla jsem ztrácet čas. Mířit mu na hruď. To bych mohla.

Jaceův hlas se ke mně vrátil, když jsem si vzpomněla: „Nemysli. Zmáčkni spoušť.“

Zeptala jsem se: „A potom?“

„Jsi to ty nebo oni. Když spadnou, sleduj jejich hruď. Nedívej se jim do očí. Jakmile se zastaví dýchání, otoč se a jdi. Ty jsi ten, kdo odchází. To je to, co si musíš říkat.“

Chystala jsem se odejít. Když jsem se dostala na okraj, poklepala jsem Traye na ruku. Byla jsem připravena. Byl čas to udělat.

Čas se zpomalil.

Galverson znovu zařval: „Zabij ho. Kriste, na co čekáš? Neváhal jsi zabít jeho otce. Najdi zase svoje koule Lansere.“

Tray se zhluboka nadechl. „Mého otce?“

Kousla jsem se do rtu.

Jace nereagoval. Neukázal žádnou lítost. Jen znovu zvedl ruce a zamířil.

Z tunelu se opět ozvaly výstřely, zaváhal a ohlédl se. Galverson telefonoval, ale hodil rukou do vzduchu a zavrčel. Pak se v jednom okamžiku Tray vrhl na Jace. Stalo se to tak rychle.

Zůstala jsem ohromená, jak byl Tray ve vzduchu. Jeho ruce skočily po Jaceovi a Galverson vytřeštil oči. Jace se otočil zpátky. Vyhnul se Trayovi, zvedl loket a udeřil ho do nosu. Tray spadl na bok, ale tím, že vystrčil rameno, zkorigoval svůj dopad a kopl ho do nohy. Jace blokoval jeho nohu, popadl ho za rameno a otočil zbraň, takže držel konec. Chtěl ho s ní udeřit.

Vykřikla jsem: „STOP!“

Nepřestal. Vyrazil rukou dolů a zasáhl Trayův nos. Žaludek se mi převrátil tím zvukem. Tray se snažil odvrátit, ale Jace ho měl v pasti. Nemohl se pohnout. Zvedla jsem zbraň. „Jace, myslím to vážně.“ Odjistila jsem. „Přestaň. Hned!“

Vzhlédl, než se zvedl. Jeho ruka v jediném okamžiku Traye pustila a ten se dostal z jeho sevření a postavil se na stranu. Na krátkou vteřinu jsem se na něho podívala, abych se ujistila, že je v pořádku. Když jsem se ohlédla, Jace na mě ukázal jeho zbraní. Nyní to bylo on a já. Dívala jsem se na něho, cítila jsem všechny staré lži a smích, dobu, kdy byl mým učitelem, dobu, kdy byl můj přítel a dobu, kdy jsem byla šťastná, že mě vzal do svého domu. Jedno po druhém se mi vzpomínky vzdalovaly. Byl rodina. Nyní bylo všechno pryč. Nezbylo nic.

„Jsi vrah.“

Jace neodpověděl. Pohnul se kupředu.

Přesunula jsem se zpět, jen jeden krok. Kraj tunelu byl hned za mnou. „Přestaň, Jaci.“

„Co uděláš, Taryn?“ Konečně. Cizinec zmizel a ten, koho jsem milovala, bratr, kterého jsem měla, stál teď přede mnou. Začal se pohybovat tak, že měl záda opřená o zeď.

Zamračila jsem se. Co to dělal?

Galverson přišel vpřed. Měl vytaženou zbraň, ale kývala se mu u boku. Mlčel a sledoval nás.

Jace pokračoval: „Pokud spadneš, zemřeš. Pokud to neuděláš, stejně zemřeš.“ Jeho ruka se na pistoli uvolnila a zmírnil tón. „Co budeš dělat, Taryn?“

Nechápala jsem, co dělá. „Snažíš se mě zmást?“

Díval se na mě dlouho a tvrdě.

„Taryn.“ Tray zíral na Jace, ale ukázal k řece. Podívala jsem se dolů a uviděla dole tři lodě, pohybující se po vodě. Mé srdce se topilo, už to opravdu skončilo.

Pokud jsme skončili, chytí nás. Není žádná naděje.

„Ty a Brian jste byli moje rodina.“

Jace nezakolísal. „Byli jsme tvoje rodina.“

Trhla jsem sebou. „Tak proč? Proč tohle všechno?“

„Protože ses měla držet dál,“ řekl. Z jeho očí vyzařovalo varování a udělal krok vpřed.

„Stop,“ rozhazovat Tray rukama. „Přestaň.“ Jeho ruka se kmitla a já jsem zahlédla nůž. Ale než jsem mu mohla dát nějaký prostor, tak Jace namířil zbraň na něho. Tray zaváhal a nůž spadl na zem.

„Ne! Bože, to ne.“ Spěchala jsem na Trayovu stranu, ale odstrkoval mě.

Najednou Jace vykřikl. „Odstup, Taryn.“

Další výkřiky přicházely z tunelu. Všude kolem nás byli lidi a Galverson zavrčel. „Proboha. No to je dost.“ Zvedl pistoli. Ukázal na Traye. Šel ho zastřelit. Viděla jsem mu to v očích. Bez přemýšlení jsem se přemístila. Tray nemohl zemřít. Vrhla jsem se vpřed na něho a křičela: „Ne!“

„Ne!“ Vrhl se dopředu Jace.

Tray ustoupil, ale chytil mě a snažil se zmírnit můj pád. Bylo příliš pozdě. Padali jsme dozadu. Jak jsme se naklonili do vzduchu, spadli jsme do tunelu a já se podívala zpátky.

Galverson spěchal k okraji. Chystal se po nás střílet, ale Jace se ode mě odvrátil, zvedl ruku a zastřelil ho.

Otevřela jsem v šoku ústa.

Galverson spadl na stranu. Nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Jace ho střelil do boku hlavy. Galverson byl mrtvý. Chystali jsme se zemřít a Jace byl naživu.

Bylo příliš pozdě. Na ničem už nezáleželo.

Už ve mně nebylo víc boje, všechno jsem odhodila. Vychutnávala jsem si pocit dýchání a poslední okamžiky svobody. Pohltila mě další vzpomínka a slyšela jsem ke mně šeptat Brianův hlas.

„Pamatuješ, jak jsme předstírali, že létáme?“ Tomu jsem se zasmála a řekla: „Jsi sjetý Briane.“

Pokrčil rameny. „Ale je to nejúžasnější pocit, Taryn. Zkus to. Předstírej, že letíš.“

Nemusela jsem předstírat. Zavřela jsem oči a vznášela se.