AWNC - 28. kapitola

Překlad: Tanulka

Gray mi dal kódy pro vstup do školy, ale řekl mi, že je tam spousta změn. Když jsem se vloupala dovnitř, abych pomohla Trayovi s jeho žertíkem, věděla jsem, že je to pravda. Hlavní změnou byla bezpečnostní místnost. Předtím tam nebyla a to mi říkalo, že to udělal Jace. Nevěděla jsem proč. Nevěděla jsem proč, ale byla tam. To byla moje největší šance pro nalezení Graye. Neměla jsem čas prohledávat všechny budovy. Gray a Dee se od ostatních odlišovali. Byla to moje volba, ale můj instinkt mi říkal, že co jsem udělala, bylo správné. Musela jsem se tam dostat.

Když jsem se dostala do školy, šla jsem při zdi. Nemohla jsem si dovolit žádnou chybu. Nemohla jsem se dostat tam, kam předtím. Jace bude mít jistě vše pokryté skrytými kamerami. Nepochybovala jsem o tom, že má každý vstup do školy pod dohledem a pak byla ještě druhá vlna stráží u dveří. Musela jsem najít nějakou slabinu.

Sešla jsem z hlavní ulice vedoucí podél školy a dostala se na vedlejší silnici, která tam byla. V minulosti tam byly domy a pole. Čím jsem šla dál, tím se to zdálo izolovanější. Na jedné straně stromy a na druhé pole. Záblesk světlometů mě varoval, že se blíží auto a tak jsem se skryla mezi stromy. Projelo kolem mě a zachytila jsem záblesk pušky od jeho spolujezdce.

Čím jsem šla dál, tím jsem se dostávala blíž. Věděla jsem to.

Když skončilo pole, silnice se najednou stočila a byla jsem v lese. Byly to husté stromy na obou stranách řeky, což znamenalo, že řeka není odsud daleko. Nyní to začínalo dávat smysl. Řeka tekla do celé země, od severu po jih. Podle mého odhadu Jace udělal to, že ji použil pro pašování drog, které měl ukryté ve škole, ze které sem musel být tunel.

Cítila jsem to. Věděla jsem, že je můj odhad správný.

Uslyšela jsem přede mnou výkřiky, otočila jsem se za nimi a uviděla prázdné auto zaparkované v přední části kopce. Rozhlédla jsem se do leva i doprava a zkontrolovala, zda tam nebyly kamery. Když jsem nic neviděla, rozběhla jsem se do kopce, přikrčená co nejvíc k zemi. Oběhla jsem bok auta pro případ, že by se někdo díval z vyššího úhlu, ale nebyl slyšet žádný alarm, ani křik. Uvnitř auta byly zbraně, což mi řeklo, že se muži vrátí.

„Pojďme, Rufusi!“

Hlas vycházel z nitra kopce. Rozhlédla jsem se a hledala úkryt. Nic tam nebylo, pokud bych neběžela znovu do lesa, ale na to jsem neměla čas.

Jejich kroky byly stále hlasitější. Byli na cestě.

Měla jsem jen pár vteřin.

Vyrazila jsem kupředu, a když jsem narazila na kopec, otevřely se dveře a dostali mě tak z jejich výhledu. Nalevo se objevil jeden muž, ale dveře se opět zavřely. Kousla jsem se do rtu, ale držela nůž v ruce. Byla jsem připravená ke skoku a bodnutí, když ke mně přijde, ale slyšela jsem kletbu a dveře se tlakem znovu otevřely. Zaplavila mě úleva. Ten chlap prošel dveřmi a následoval ostatní.

„Pojďme se trochu napít, než se budeme muset vrátit. Příští výměna je ve čtyři hodiny,“ řekl ten první. Skočil do auta.

Když ho zbylí dva muži následovali ke svému autu, vklouzla jsem dveřmi. Zavřely se ve stejnou chvíli, kdy se rozsvítily světlomety a o chvíli později začali couvat. Nečekali, až zastaví, naskočili do auta a nastartovali motor.

Jakmile zamířili pryč, projela mnou vlna úlevy. Byla jsem uvnitř, otočila jsem se, neměla jsem tušení, kde jsem byla. Byla tam naprostá tma. Sjížděla jsem rukou zeď a strop. Cítila jsem, že je to dostatečně velký prostor, aby člověk mohl chodit. Stěny byly pokryté cementem, ale slyšela jsem přes ně řeku. Ve vzduchu byla cítit hlína. Pižmo, výkaly a plíseň naplňovaly vzduch. Šla jsem dál do tunelu, zvuky řeky slábly a zvuky dopravy rostly. Bylo mi jasné, že se blížím zpátky do školy. Slyšela jsem troubení a následně někdo křičel: „Pedlam PRAVIDLA! Nandejte jim to, hlupákům!“

Pak mi to došlo a chtěla jsem se plácnout do hlavy. Byla nedělní noc Rally. Zapomněla jsem na jejich tradici.

Když jsem se dostala na konec tunelu, narazila jsem na zeď. Cítila jsem ji kolem sebe, mohla jsem říci, že zeď byla všude, dokud jsem neucítila kliku. Hudba, fandění a smích se snášely shora. Věděla jsem jistě, že jsem pod školou. Konkrétně, že jsem pod parkovištěm. Pak jsem vzala za klidu dveří a zastavila se. Začala jsem s ní otáčet. Když se dveře otevřely, vklouzla jsem do dalšího temného tunelu. Tenhle nebyl tak kompaktní a měla jsem pocit, že není ani tak dlouhý. Nedaleko přede mnou bouchly dveře, ale já šla pořád dál, ruka hledajíc možnou skrýš. Nikdo se ke mně neblížil, žádné světlo se nerozsvítilo, svěsila jsem hlavu. Napětí kroutilo mé vnitřnosti do obřího preclíku.

Posunula jsem se dopředu a došla k dalším dveřím. Sehnula jsem se ke dveřím a ucítila jsem mírný průvan, ale bylo to v pohodě. Pak jsem uslyšela kroky a další dveře, které se otevřely a zavřely. Další kroky a pak tlumený hovor. Přitiskla jsem ucho na dveře a snažila se slyšet jejich slova, ale nedařilo se mi to. To bylo ono. Věděla jsem, že vše, co je na druhé straně dveří by mohlo být něco pro mě. Klekla jsem si, odpočívala zády opřená o zeď. „Nikdy nespěchej. Jdi dovnitř. Vezmi si, co potřebuješ a jdi ven. Méně jak dvě minuty. To je pokaždé tvůj cíl.“

Chystala jsem se dle pokynů Jace, ale tohle bylo něco jiného. Nebyla to věc. To, co jsem chtěla ukrást, byl člověk, kterého jsem, ale musela nejdříve najít. Šla jsem po slepu a věděla jsem, že je velké riziko odhalení, když projdu těmito dveřmi.

Sáhla jsem do kapsy a vyndala telefon. Pro případ, že by tam byla kamera, jsem si vytáhla mikinu nahoru a přikryla se s ní. Ruce i s telefonem jsem strčila dovnitř. Nechtěla jsem, aby světlo přitahovalo pozornost a musela jsem napsat textovku. Textovka za textovkou se linula po obrazovce. Všechny byly od Traye. Všechny jsem ignorovala a přečetla si tu poslední.

Stálo v ní: Stop! Nedělej to, co právě děláš. Vrať se. Seženu jim pomoc. Prosím.

Ruce se mi třásly, ale napsala jsem zpět. Jsem v podzemní chodbě. Pole. Stromy. Řeka. Skrytá dvířka v kopci. Dva tunely. Poslala jsem jednu a hned začala psát další: Je mi to líto. Opravdu. Stále mi na Jaceovi záleží, ale nenávidím ho. Nevěděla jsem to, až do hotelu. Druhá se odeslala stejně dobře jako první. Pak třetí, ale ta už byla krátká. Jdu dovnitř. Miluju tě, Trayi. Miluju jen tebe.

Pak jsem telefon ztlumila a zastrčila ho zpátky do kapsy.

„Jsem tak hloupá,“ zamumlala jsem si pro sebe. Stáhla jsem si mikinu zpátky přes hlavu, opřela se o zeď a zavřela oči. Čekala jsem, ještě chviličku o samotě, ještě chvilku naživu. Telefon mi zabzučel v kapse, ale nehodlala jsem si zprávu přečíst.

To byl můj plán. Vlézt tam. Najít Graye a doufat, že mi pošlou armádu na pomoc.

Bylo načase jít. Přikývla jsem si, otřela zpocené ruce do kalhot a vstala. Popadla jsem kliku dveří a otočila jí.

Na chvíli mě oslepilo světlo, ale vstoupila jsem do dalšího pokoje a zavřela za sebou dveře. Dala jsem si před oči ruku, abych se trochu srovnala a mohla vyrazit. Bylo to v časovém presu. Kamery by mě mohli vidět.

Potřebovala jsem se, co nejdříve přesunout. Obhlížela jsem místnost. Byla jsem ve velké sklepní chodbě. Byl tam sundavací žebřích, jako v ponorce a byly tam čtvery dveře, dvoje na každé straně. Neviděla jsem žádná okna, tak jsem začala zkoušet kliky. Všechny byly zamčené. Byla jsem v pokušení vylézt po schodech a podívat se, co se tam děje, ale slyšela jsem ze shora otevírání a pak zvuky šoupání nohou po podlaze.

„Dolů po schodech. Alarm pípal. Zkontroluj to.“

Hovno. Musela jsem se v sekundě skrýt.

Na chodbě se nebylo kam schovat. Nedalo se nic vymyslet. Šla jsem rovnou ke klice dveří, které byly nejblíž. Poklekla jsem a použila svou sponku, abych zámek rozlouskla. Snažila jsem se klidně dýchat, abych udržela svou tepovou frekvenci na nízké úrovni. Pak dveře povolily stejně jako poklop na schodišti. Objevil se pár bot a pak jsem byla vtažena do místnosti. Byla jsem přidržena u zdi. Dveře mě bouchly, ale já jsem byla přikrčená. Máchala jsem rukama, které dopadly na dveře. Nemohly se zavřít. Nemohli slyšet ten zvuk. Hned by věděli, že tam dole někdo je. Osoba tiše zaklela a vytrhla dveře z mé ruky. Byla jsem zatažena dozadu a dveře se zavřely. S jemným cvaknutím dveří skočil na chodbu ze schodů strážný.

Když další strážný skočil ze schodů na podlahu, otočila jsem se. Oddělovalo nás několik centimetrů. Byla to tvář Graye. Oči měl vytřeštěné a v šoku. Pak jeho dveře cvakly. Zaklel a strčil mě k jeho posteli.

„Jsi tam?“ Zavolal strážce přes dveře. Klíč byl vložen do zámku, ale zastavil se. Strážný vytáhl klíč zpátky. „Co to sakra je? Zámek je rozbitý.“

Další strážný byl vedle něj. Tlačil na dveře a řekl: „Co budeme dělat? To je náš jediný set. Jenom šéf má další klíč.“

„Podívej se na ostatní místnosti. Nic na kameře nebylo, ale raději to zkontrolujeme.“ Udeřil silněji do dveří. „Odpověz mi kluku, nebo budu muset rozbít dveře.“

Gray mě držel za ním. Jeho ruce byly v křeči a kolena se mu třásla. „Jsem tady.“

Hlas mě ochraptělý. Zakašlal si a pak zavolal hlasitěji: „Jsem tady. Tady.“

Strážný se zasmál. „Nepředpokládám, že bys nám řekl, že se tam někdo dostal?“

Přikročil k němu druhý strážný a řval hlasitěji. „Dobře. Tunel je téměř míli dlouhý.“

Zavřela jsem oči. Dobrý vtip chlapi. Dobrý vtip.

„Prohledej to, jasný?“ Strážný se otočil. Dveře se odemkly a pak zase zavřely.

Slyšeli jsme: „Čistý.“

„Čistý.“

„Poslední místnost čistá.“

„Dobře. Slyšel jsi ostatní. Znovu nastavit alarm, ujistit se, že funguje správně.“ Na chvíli se odmlčel. „Pojďme zkontrolovat další část.“

Stoupali nahoru po schodech. Když byli nahoře, poklop nad schody se zavřel a my jsme slyšeli: „Musíme zkontrolovat zbytek nákladu…“ Poklop byl zavřený a my jsme už nemohli nic slyšet. Začala jsem mluvit, ale Gray mě praštil do úst. Zavrtěl hlavou, ukázal na chodbu a naklonil se ke mně blíž. Zašeptal mi do ucha. „Nemůžeme věřit ostatním. Slyšel jsem je povídat si o jídle.“

Přikývla jsem. Zvedla jsem ruku a zašeptala: „Jsi v pořádku?“

Přivřel oči a ruku si přitiskl na čelo, třel si spánky. Kroužil nahoru, dolů a naopak. Byl hubený, ale to byl Gray vždycky. Košili měl zpocenou, krvavou a měl na ní tmavé skvrny. Nechtěla jsem si ho prohlížet. Poklekla jsem, poklepala jsem mu na nohu, aby ji zvedla a mohla jsem mu zkontrolovat podrážku. Měl ji v dobrém stavu. To znamenalo, že by mohl utíkat.

Prohlížela jsem si místnost a viděla jsem, že tam vedle jedné matrace byly dvě stříbrné pánve. Nadzvedl se mi žaludek, když jsem viděla, že v jedné byla voda a ve druhé drobky. Bylo to jako krmení pro psa. Třetí pánev byla v rohu. To byla jeho koupelna.

Vzala jsem ho za ruku. „Musíme jít.“

Zavrtěl hlavou. „Nemůžeme. Dveře jsou opět zamčené.“

„Ne.“ Znovu jsem vyndala sponku. „Dostanu nás ven. Myslím si, že to zvládneme. Je tam tunel.“

Pozvedl obočí. „Ten míli dlouhý, o kterém mluvili?“

Stále jsme šeptali, ale jeho poslední šepot se zvedl na objemu. Tiše jsem ho umlčela a on přikývl a zase ztišil hlas, stoupajíc si blíž ke mně. Můj nos sebou škubl. Zápach z něho byl hrozný, takže jsem začala dýchat pusou.

Když jsem si klekla a začala pracovat na zámku, zamumlala jsem: „Myslím si, že strážci kontrolují náklad. Jiní strážci řekli, že další bude za čtyři hodiny. My to zvládneme.“

„Co když ne?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, Taryn. Najdou nás a zabijí. Hledal jsem Briana. Nevěřil jsem, že je mrtvý,“ řekl a jeho hlas byl ochraptělý.

„Já vím.“ Ruka mi na něho klesla a stiskla ho.

„Omlouvám se. Měla jsem ti hned říct, co jsem ohledně něho zjistila.“

Zamračila jsem se. „Dee řekla, že hledáš Jace.“

„Hledal, ale jak ti říkám, myslel jsem si, že je Brian naživu. Ale on není.“

Znělo to tak jistě a mé srdce poskočilo. „Co tím myslíš?“

„Viděl jsem jeho tělo.“

„Viděl jsi ho?“

Kývl. Jeho čelo padlo na mé rameno, aby si odpočinul. Zamumlal. „Jace mi ukázal video. Byl na něm Brian v márnici. Myslím si, že to video dělal Jace.“

Přeběhl mi po zádech mráz. Nechtěla jsem na to myslet. „Mluvil jsi s Jacem?“

„Byl jsem v jiné místnosti a on mě sem nechal přesunout. Řekl, že je to bezpečnější.“ Hořce se zasmál. „Ne že by na tom záleželo. Můj přítel je pryč. Pravděpodobně zemřeme taky.“

Zamračila jsem se. Byl poražen, ale já ne. Pořád jsem pracovala na zámku. Strážný měl pravdu. Zpackala jsem to, ale se zaťatými zuby jsem cítila, že během chvilky bude otevřeno díky mé sponce, otočení mého zápěstí, přitáhnutí zpátky. Pak jsem uslyšela cvaknutí a dveře se otevřely.

Grayovo čelo bylo ještě na mém rameni, když jsem ho dloubla loktem. „Grayi.“

Začal vrtět hlavou. „Nemůžu, Taryn.“

„Musíme jít.“

„Nemůžu. Nezvládnu dojít, tak daleko.“

Vstala jsem. Nepřišla jsem tak daleko, aby to skončilo neúspěchem. Chytila jsem ho za ruku, zvedla ho a pak se naklonila k jeho uchu. „Ujdeš, nebo tě budu kopat do zadku.“

Jeho oči byly stále zavřené. „Jsem příliš slabý.“

„Tak najdi sílu uvnitř sebe, protože jdeme.“ Prudce jsem otevřela dveře dokořán. Vytáhla jsem ho za sebou a podívala se na ostatní dveře. Nemohli nás vidět. Otočila jsem se a podívala se do rohů. Měli by tam mít kamery a v pravém horním rohu jsem jednu uviděla. Byla otočena směrem ke stropu.

Gray viděl, na co se dívám a pošeptal mi do ucha: „Oni ji přemístili, když na někoho stříleli. Nechtěli důkazy.“

Byla jsem jako z ledu. „Jdeme. Teď.“ Vytáhla jsem ho a zavřela dveře. Zamířili jsme tam, odkud jsem přišla. Alarm se chystal začít. Neměla jsem dost času, abych zjistila, jak ho zneškodnit. To znamenalo, že se bude dít jedna ze dvou věcí. Buď přijdou na to, že je to chyba a nebudou se znovu obtěžovat s obhlídkou místností. To by jinak přišli na to, že Grayovo dveře jsou otevřené a že je pryč. Ať tak či onak, byla jsem si jistá, že mám přidělanou ruku k němu a tlačila ho dopředu. Když jsme prošli dveřmi, začala jsem lehce zvyšovat rychlost. Táhla jsem Graye za sebou. Nemohla jsem ho pustit.

Nebyli jsme daleko, když jsem uslyšela, že se dveře prudce otevřely. Pak něčí hlas zařval: „MÁME TU UPRCHLÍKA!“

Světla v našem tunelu se rozsvítila a podívala jsem se nahoru. Přesně tam, kam jsem se podívala, se na nás dívala kamera.

Všimli si nás.

„BĚŽ!“ Zařvala jsem na Graye a vyrazila do sprintu.