APITS - 27. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Gianluca

Allie měla pravdu a já si nemyslel, že to bylo možné. Několik dní předtím, než zemřela, jsme leželi v posteli a já jí četl nahlas z knihy povídek Davida Sedarise. Zrovna jsem se dostal k dobrému příběhu, když pohnula rukou, zakryla mi stránku a otočila mi hlavu k sobě.

„Slib mi, že se jednoho dne znovu oženíš.“ Řekla to, z ničeho nic a pro mě to bylo, jako by mě někdo praštil do hrudníku.

„Allie, já o tom nechci mluvit...“

„Přísahej,“ trvala na svém bez zaváhání.

Odehnal jsem její ruku ze stránky a snažil se pokračovat ve čtení.

„Bojím se zemřít, Gianluco, ale ještě víc se bojím, že ta rakovina zabije nás oba. Od chvíle, kdy jsme se setkali, jsi mě miloval tak silně, že mám strach, že se z toho nikdy nevzpamatuješ.“

„Taky ne.“

„Musíš! Je to moje poslední přání. Musíš žít a růst a znovu se zamilovat.“

Zavrtěl jsem hlavou a zíral na třesoucí se stránku. „Ne.“

Její slabá ruka sevřela tu moji. „Slibuji, že než ti bude dvacet osm, budeš zase šťastný. Posuneš se dál a já nebudu nic jiného, než vzdálená vzpomínka.“

Nesouhlasil jsem. Byly to jen tri roky. Dokonce, i kdybych žil další život, nikdy bych se přes ni nedostal.

„Tak tedy dvacet devět,“ opáčila.

„Nikdy.“

„Dobře. Třicet. Až ti bude třicet, budeš znovu šťastný a šíleně zamilovaný. Slibuji. Zapracuji na nějaké kosmické magii, aby se to stalo, počkej a uvidíš.“

V té době jsem trval na tom, že je blázen, ale teď, pár týdnů před mými třicátými narozeninami, jsem si tím už tak jistý nebyl.

To ráno jsem šel za Georgie dolů z kopce. Chovala se tak podivně a utekla hned, jak se probudila. Vzdal jsem se další snahy rozluštit význam většiny jejích slov a činů, ale vraceli se ke mně, jako netopýři z pekla a já chtěl vědět proč. Když jsem došel k penzionu, bylo zamčeno. Vytáhl jsem své klíče, odemkl a rozsvítil světla ve společenské místnosti.

Georgie byla za zavřenými dveřmi své ložnice. Viděl jsem zpod dveří paprsek světla. Naklonil jsem se a jemně zaklepal.

„Georgie?“

„Ale sakra,“ zaklela potichu.

„Jsi v pořádku?“

„Ne! Vlastně si myslím, že jsem něco chytila, tak by ses měl držet dál, abys to taky nechytil.“

„Nebuď směšná a pusť mě dovnitř.“

Slyšel jsem za dveřmi, jak přechází po pokoji, než znovu promluvila, tentokrát hlasitěji. „Teď není vhodná doba, Gianluco! Myslím, že jsem prochladla, jak jsi o tom mluvil předtím.“

Protočil jsem očima a sáhl po klice. Zpočátku se ji snažila udržet, ale nakonec to vzdala a ustoupila. Dveře se rozlétly a Georgie stála na druhé straně pokoje s červeným nosem a oteklýma očima a smutným pohledem, což mi málem roztrhlo srdce.

Chtěl jsem udělat krok dopředu a utěšit ji, ale ona o krok ustoupila a udržovala mezi námi jistou vzdálenost.

„Co se děje? Proč jsi tak rychle utekla?“

„Prosím, mohli bychom si o tom promluvit někdy jindy? Vážně jsem dost unavená a chtěla bych se trochu prospat.“

„Chci jen vědět, co se děje. Je to kvůli včerejší noci?“

Zasténala a dívala se kolem mě, jako by přemýšlela o tom, kudy bude nejlepší utéct.

„Prosím, Gianlu...“

„Přestaň. Přestaň mě odstrkovat a řekni mi, proč jsi takhle utekla.“

Několik dlouhých okamžiků bylo ticho. Ona upírala oči na dveře a držela sevřené ruce podél těla. Mlčela tak dlouho, že už jsem si myslel, že nikdy nepromluví, takže když to udělala, bylo to, jako by mě udeřila dvakrát.

„Ty ji pořád miluješ, že ano?“

Allie.

Ani jsem se nemusel rozmýšlet. „Samozřejmě, že ano. Vždy budu.“

Přikývla a odvrátila se, ve snaze zakrýt slzy.

„To je důvod, proč jsi naštvaná? Protože mám rád Allie?“

„Pořád je tam v tom domě, Gianluco! Miluješ ji, jako by byla stále naživu. Je tam její kartáček na zuby, její prášky, její oblečení. Není zdravé takhle se na ni upínat!“

Stejné argumenty jsem slyšel od Massima a Kateriny tolikrát, že jsem je nemohl spočítat a začal se ve mně vařit vztek, když mi Georgie říkala to stejné. Bylo mi zle z lidí, kteří mi říkali, jak truchlit a kdy jít dál. Nikdo nevěděl, jaké to je, když ztratíte někoho, jako já, Allie. Jaké to je, bezmocně sledovat, jak si smrt pomalu bere osobu, kterou milujete nejvíc na světě. Nebylo to najednou, žádná tragická nehoda, kdy je jeden den tady a další už ne. Ne, byl jsem tam a sledoval, jak se v posledních okamžicích trhaně nadechuje, pláče a je vyděšená. Nebylo v tom žádné smíření. Byl tam jen konec.

Nikdo mi nebude říkat, jak se přes to přenést, dokonce ani Georgie. To byl důvod, proč jsem byl celé ty roky sám.

„Nikdy se znovu nezamiluješ, dokud bude ve tvém srdci ona.“

„Jestli mi říkáš, abych si vybral mezi tebou a jí, neudělám to, Georgie. Nemůžu to udělat.“

Zavřela oči, jako by měla bolesti. Musela vědět, že to tak dopadne. Od začátku jsem k ní byl upřímný. Mezi námi se něco vyvíjelo, ale nemohl jsem vypnout svou lásku k Allie.

„Odejdi z mého pokoje, prosím.“

Její hlas byl tichý a zněl poraženě.

„Georgie...“

„Prostě vypadni!“ Zakřičela, prosmýkla se kolem mě a otevřela doširoka dveře, až udeřily o zeď za nimi. Natáhla se dopředu a silně do mě strčila. „VYPADNI!“

Tentokrát jsem poslechl.