APITS - 26. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Georgie

Druhý den ráno jsem se probudila v Gianlucově posteli, za zvuků hlasů přicházejících z přízemí. Vzpomněla jsem si, jak se mě snažil probudit polibky. Zasténala jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu a prosila ještě o několik minut. Měl povinnosti a já netušila, jak dlouho jsem spala. Podle hluku dole mě napadlo, že to bude několik hodin.

Posadila jsem se a odhrnula deku, otočila se k Gianlucově nočnímu stolku, abych se podívala na hodiny. Na stolku byla hromádka knížek a převrácený rámeček na fotky. Natáhla jsem se, abych ho postavila, a pak jsem ucukla, jako bych se spálila. Rámeček spadl z nočního stolku a já sebou při zvuku roztříštěného skla trhla. Jako by ve mně něco puklo.

Přes roztříštěné sklo na mě zírala rozesmátá Allie. Fotka byla z jejich svatebního dne a Allie byla oblečená do krajkových šatů. Dlouhé a andělské blond vlasy jí splývaly dolů, kolem ramen. Oči jí zářily čistou radostí a její úsměv byla ta nejskutečnější věc, jakou jsem kdy viděla.

Byla krásná a milovaná a já se najednou cítila špatně.

Vstala jsem z postele a natáhla se po svých šatech. Byly ještě vlhké. Večer jsem je zapomněla pověsit, aby mohly uschnout. Zasténala jsem a otočila se směrem k zavřené skříni. Našla jsem si v ní jedno Gianlucovo tričko. Už jsem nechtěla být nahá. Najednou jsem se po minulé noci cítila zranitelně a nezkušeně.

Otevřela jsem druhou polovinu skříně a při pohledu, který se mi naskytl, jsem si najednou připadala, jako pitomá naivka. Šaty, šátky, boty na podpatcích – zabíraly většinu skromného prostoru a dokonce zabírali i Gianlucovu polovinu. Byly to Alliiny věci. Její boty vypadaly, jako by je nedávno skopla z nohou a zastrčila do kouta skříně. Vedle nich leželo nedotčené a složené její prádlo. Na vnitřní straně dveří byly zavěšené šaty. Dotkla jsem se jich a ucítila hladkou látku. Citronově žlutý potisk by v Londýně vypadal hloupě, ale do Vernazzy byly perfektní. Světlé a veselé.

Nechala jsem látku vyklouznout z mých prstů a jak jsem se otočila od skříně, viděla jsem jeho pokoj novýma očima. Předchozí noci nestálo mezi ním a mnou nic, kromě tmy. V denním světle nebylo možné ignorovat příznaky Alliiny přítomnosti. Na zadní straně dveří visel její župan, na nočním stolku stály její knihy hned vedle místa, kde jsem spala. Nepoužité léky ve skříňce v koupelně. V držátku na umyvadle stály dva kartáčky na zuby. Jeden z nich byl nový, modrý a jasně patřil Gianlucovi. Druhý byl fialový a vybledlý s opotřebovanými štětinkami. Natáhla jsem ruku, abych se ho dotkla, ale zase jsem jí stáhla. Co by řekla Allie, kdyby věděla, že jsem v jejím domě, spím s jejím manželem, dotýkám se jejích věcí a zírám na její usměvavou tvář z jejího svatebního dne?

Udělalo se mi špatně. Sevřela jsem si žaludek a přiložila si ruku na zadní stranu krku, přejíc si, aby ta nevolnost přešla. Nemohla jsem být nemocná v její koupelně. Cítila jsem, jako by mě odsuzovala za to, že jsem spala s Gianlucou.

Allie možná zemřela před pěti lety, ale uvnitř domu to pro Gianlucu bylo takové, jako by pořád žila. Před všemi těmi týdny mi nelhal, když mi říkal, že není připravený na vztah. Ten muž byl stále zamilovaný do své manželky. Do ducha.

„Georgie! Už jsi vzhůru?“

Byla to Katerina, kdo na mě volal od paty schodiště.

„Chtěla jsem jít na snídani, když teď přestalo pršet!“

Otřela jsem si slzy. Vůbec jsem si neuvědomila, že pláču. Otřela jsem si tvář hřbetem ruky, rozzlobená sama na sebe, že jsem taková citlivka. Cítili jsme to oba. Sama jsem s tímto vztahem ne-vztahem souhlasila. To je jedno. Řekla jsem Gianlucovi, že jsem naprosto spokojená, když to bude nezávazné, ale tohle bylo něco jiného. Cítila jsem se špinavá. Špatná.

Uviděla jsem v zrcadle svůj odraz a viděla se očima Alliina ducha. Vypadala jsem tak odlišně, než ona. Téměř, jako její opak. Ona měla světlou pleť s jasnými blond vlasy a světlýma očima. Možná, že to byl důvod, proč byl mnou Gianluca fascinovaný – nebyla jsem hrozbou, že bych nahradila lásku jeho života.

„Georgie! Pojď už!“

To byl Gianluca. Jeho těžké kroky se ozvaly na schodech; vracel se mě vytáhnout z postele. Vyběhla jsem z koupelny a sebrala z koupelny šaty. Otřásla jsem se, když jsem si oblékla mokré hedvábí. Svoje kalhotky jsem nikde neviděla, ale nebyl čas. Nemohla jsem Gianlucu v téhle místnosti znovu vidět; všichni tři jsme se tam nevešli. Prsty jsem si pročísla vlasy, znovu si otřela tváře a opustila místnost. Gianluca právě došel na vrchol schodiště a když mě uviděl, rozzářil se.

„Tady jsi. Bál jsem se, že se nikdy neprobudíš.“

Zasmála jsem se – znělo to napjatě a nepříjemně – a pak jsem se kolem něj protáhla se a seběhla ze schodů.

„Georgie?“

„Jo?“ Zavolala jsem přes rameno a snažila se udržet neutrální hlas.

„Nechceš si půjčit nějaké moje oblečení? Tvé šaty jsou ještě vlhké. Nechci, aby ses nachladila.“

Topila jsem se tam. Snažila jsem se nerozpadnout, dýchat a předstírat, že jsem v pořádku.

„Ne, díky. Vlastně si dojdu na snídani. Myslím, že zamířím dolů a zkusím ještě něco udělat v penzionu. Máme jen několik týdnů, než přijede Taylor.“

„Potřebuješ mou pomoc?“

„Ne! Ne,“ opakovala jsem znovu a klidnějším tónem.

Jestli si myslel, že je moje odpověď zvláštní, tak nic neřekl. Já pokračovala dolů po schodech, čímž jsem mezi námi zvětšovala vzdálenost. Obývací pokoj byl plný lidí. Když jsem tam vešla, všichni mě zdravili. Věnovala jsem jim falešný úsměv a obešla gauč, abych si vzala boty. Pořád ležely u dveří do kuchyně, zablácené a mokré, ale na tom nezáleželo. Mohla jsem si je umýt doma.

Katerina se mě snažila chytit za ruku, když jsem běžela ke dveřím.

„Hej, co se děje? Dlouho spíš, a pak ani nezůstaneš na snídani?“

„Má práci,“ odpověděl za mě Gianluca chladně.

Přikývla jsem a nutila se do velkého úsměvu. Připadalo mi to opravdovější, než cokoliv jiného z dnešního rána a také jsem měla blízko ke svobodě a čerstvému vzduchu.

Katerina slíbila, že se později zastaví s lahví vína. Souhlasila jsem s jakýmsi nezávazným kývnutím, pak jsem otevřela přední dveře a utekla. Nakonec, na Gianlucu jsem se ani tak moc nezlobila. Ne. To, že jsem byla svědkem jeho lásky k Allie byla dobrá věc, protože jsem si uvědomila, co jsem chtěla: někoho, kdo stále miluje jinou.