APITS - 17. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Georgie

Poté, co jsme poprvé jedli u Massima v restauraci, se náš vztah změnil. Mluvíme tu o nepatrném množství změn, nerozpoznatelných pouhým okem, ale přesto změn. Pokračovali jsme ve společném vyklízení penzionu. Vždycky tam přišel už přede mnou a začal pracovat, takže když jsem přišla já, už pro mě měl připravené úkoly. Byla nevyslovená dohoda, že jsem se ráno stavila v Blue Marlin, kde jsem vyzvedla snídani a čaj. Někdy espresso, když jsem byla moc unavená. Když Antonio zjistil, že pracuju s Gianlucou, přestal přijímat moje peníze, ale vždycky jsem mu tam nechala nějaké drobné.

Když jsem dorazila se snídaní, Gianluca si dal pauzu, abychom se mohli posadit na podlahu v prázdné ložnici, na zaprášené dlaždice v koupelnách nebo stůl v přední hale. Zprvu si vybíral místo přes celou místnost ode mě, ale v posledních několika týdnech se už nebyl schopen kvůli voňavým croissantům držet stranou. Stejně, jako místní kočky.

 On mluvíval o pokroku, který jsme za ten den udělali, ale jinak jsem většinu mluvení zastala sama. Milovala jsem, když jsem mu mohla vyprávět o svých představách, jak zařídit interiéry jednotlivých pokojů. Někdy si ze mě dělal legraci, když na mě jenom bručel nebo mi pokyvoval. Bylo to jednání velmi podobné jeskynnímu muži a bez jakéhokoliv vodítka jsem neměla ponětí, co si myslí. Obecně jsem hádala, že ho vůbec nezajímá, jaké postele jsem chtěla pro hosty koupit.

Po snídani jsme tvrdě pracovali, někdy i ve stejné místnosti, někdy na opačných stranách budovy. Půjčila jsem si Katerinino náhradní stereo, abych si mohla, jako kulisu, pustit hudbu. Elektřinu jsme museli vypnout taky. Gianluca, jak se očekávalo, hned kvůli mé populární hudbě nadával, ale přísahala bych, že jsem ho jednou viděla, jak si zpívá společně s rádiem. Neústupně to popíral.

Na oběd, jsem mu jemně naznačila (čti: přinutila), aby si dal přestávku a mohli bychom si dojít na náměstí něco sníst. Bylo tam několik obchodů a restaurací, ale ráda jsem si dávala lehký oběd, obvykle jsem ho ukecala k nějakému salátu nebo zelenině. Vždycky odněkud vyndal trojúhelník pizzy, ačkoliv jsem nechápala, kde k ní přišel. Byl v tak dobré kondici. Myslela jsem, že je ten typ, co může sníst všechno, zvláště když tak urputně pracuje.

Na konci čtvrtého týdne jsem si uvědomila, že jsme si zvykli spolu večeřet, ale každých pár dní jsem se z toho snažila omluvit, abych se mohla sejít s Katerinou.

„Copak jsi ji neviděla včera?“ Protestoval jednoho dne.

„Od soboty ne.“

Zamračil se. „Myslel jsem, že si zajdeme k Massimovi. Mám chuť na těstoviny s plody moře.“

„Tak jdi a dej si je.“

„To je dobré. Počkám a půjdeme zítra.“

Trvalo to víc než měsíc naší spolupráce, než jsem si uvědomila, že jsme si Gianluca a já vytvořili přátelské pouto, které nám vyhovovalo. Mohl označit své rostoucí sympatie ke mně, jako symptom stockholmského syndromu, ale já věděla, že jedna jeho část (ta, ukrytá hluboko uvnitř, pravděpodobně blízko jeho vnitřností) si skutečně zvykla na mou přítomnost – což bylo dobře, protože já nikam nešla.

Milovala jsem Vernazzu, a když jsem si původně představovala, že procestuji celou Itálii, věděla jsme, že nějaký čas tento kout neopustím. Začala jsem tady zapouštět kořeny a cítila jsem se tu dobře. Ve volném čase jsem se procházela od jedné vesnice ke druhé, když jsem pocítila, že to potřebuji. Ve večerních hodinách a o víkendech jsem plavala v oceánu. Plavala jsem ve velkých kruzích podél břehu a každý den jsem díky tomu na svém těle viděla skutečnou změnu. Ruce i nohy mi zesílily a pleť mi zezlátla. Každý den mi vlasy světlaly ze slunce a zběsile rostly.

Massimo, Katerina a Gianluca byli mí opravdoví přátelé, ale pokaždé, když v hotelu pracovala Chiara, jsem se u ní zastavila na pokec. Když jsem procházela po ulici, většina místních mi pokyvovala a usmívala se na mě. Věděli, že Gianluca a já spravujeme penzion a myslím, že mě přestávali vnímat, jako sezónního návštěvníka a začínali mě brát, jako jednu z nich. Opravdu jsem cítila, že tam je moje místo. Nebyla jsem jedním z hloupých turistů, kteří v pozdním ránu vyklopýtají z vlakového nádraží s tupým výrazem v očích a obrovským foťákem zavěšeným na krku. Opravdu jsem tam patřila. Věděla jsem, že nejlepší místo na sledování západu slunce je přímo na žulových balvanech oddělující vesnici od oceánu a věděla jsem, že nejlepší restaurace – ta Massimova – není na hlavním náměstí, ale až za vlakovým nádražím, v té části, kam většina návštěvníků nikdy nepřijde.

Katerina mi vždy rychle připomínala, abych dávala pozor na dobře vypadající chlápky, motající se kolem vesnice, ale nebyla to ta nejdůležitější věc, kterou bych se zabývala. Přesněji řečeno, v zadní části mé mysli se neustále vznášela toužebná myšlenka. Byla jsem dost stará, abych měla sex a zažila jsem hromadu tragických schůzek, což způsobilo, že jsem si připadala trochu, jako blázen.

Jednou ráno jsem dorazila se snídaní a zavolala na Gianlucu, aby šel dolů a najedl se, ale neodpověděl. Nechala jsem si věci na pultu a vyběhla jsem schody po dvou, následujíc zvuk kladiva až do nejvyššího patra. Jakmile jsem se ocitla na vrcholu schodiště, ztuhla jsem a zírala. Ve vile jsem už Gianlucu bez trička viděla, ale to jsme se zrovna hádali. Teď, v kontextu našeho dočasného míru, jsem sledovala, jak si sundal tričko přes hlavu, aby si jím otřel zpocené čelo, z čehož se mi trochu zatočila hlava. Můj mozek mi ty pohyby přehrával ve zpomalených záběrech, jako by chtěl zabránit mému srdci puknout, což by se stalo, kdybych jeho pevné tělo viděla v reálném čase. Džíny mu visely nízko na bocích a nad jejich okrajem vykukoval lem jeho spodního prádla Calvin Klein. Odtud nahoru už byly jen pevné svaly a opálený hrudník.

Chtěla jsem zvracet. Plakat. Dupat nohou. Odhodil triko, zahlédl mě a vypustil na mě zničující úsměv.

„Ránko, G.“

Říkal mi G od toho okamžiku, kdy jsem se skoro rozplakala nespravedlností toho všeho.

„Tady máš,“ zaskřehotala jsem, položila kávu na kuchyňský pult a narovnala se čelem k němu ráda, že nemusím chodit blíž. Musel vidět, jak se červenám. Většina chlapů by se ušklíbla a vychrlila něco jako: Líbí se ti ten pohled?, ale Gianluca takový nebyl. On byl ten tichý typ člověka, který věděl, že je hezký, ale nedělal z toho žádnou show. Čokoládově hnědé vlasy měl vlnité a rozcuchané tak, jak to šlo jen jemu. Věděla jsem to, protože jsem se ho na to jednou zeptala. Nevěděl, co je pomáda a řekl, že nevlastní gel od chvíle, kdy začal pracovat, jako finančník, což mě rozesmálo.

„Jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys viděla ducha. Viděla jsi zase toho pavouka?“

„Jsem v pořádku,“ vypískla jsem a otevřela hnědý papírový pytlík, který jsem mu nabídla v natažené ruce. „Pro tebe nic? I za normálních okolností bych ti ten sáček musel páčit z prstů.“

„Ne. Nemám hlad.“

Hladověla jsem až do doby před několika minutami.

Aniž by reagoval na mou odpověď, strčil do snídaně, obešel přepážku a postavil se přede mě.

„Na to ti neskočím. Nikdy jsi nebyla tak potichu.“

„Znáš mě jen pár týdnů, pamatuješ?“

Přimhouřil na mě tmavé, pátravé oči.

„Znám tě už skoro tři měsíce, ale trvalo jen několik dní zjistit, že slova jsou něco, co by ti chybělo.“

„No, možná, že dnešek bude výjimka. Nech to být, ano?“

Usmál se. „Co jsi mi to řekla u Massima v restauraci? Že většina lidí drží své osobní věci v soukromí, ale ty takhle nefunguješ. Nebylo to tak?“

Stiskla jsem zavřené oči, otrávená tím, že mě pro jednou poslouchal.

„No, teď už jsem hlad dostala, tak se můžu vrátit pro svůj croissant.“

„Dobře, fajn, ven s tím.“

V hlavě se mi rozezněly výstražné zvony, ale slova se mi z pusy vyhrnula tak, jako tak.

„Víš, jak jsem poprvé přišla do Vernazzy, protože jsem se chtěla dostat z Londýna, poznat tady nové lidi a možná i najít pěkného Itala?

Kývl.

„No, jsem na cestách už déle, než tři měsíce a ještě jsem nebyla na rande s jediným slušným chlapem. A než něco řekneš, rande naslepo s Katerinou a Massimem se nepočítají.“

Jeho oči se jemně přimhouřily.

„Není to tak, že by chyběly vztahy. Jen jsem trochu…“

„Osamělá?“

Jistě, je-li osamělá eufemismus pro zoufalá, nadržená a rozpálená do běla.

„Ano, tak nějak.“

Žvýkal sousto pečiva a dumal nad mým dilematem, než se otočil zpátky na mě. „A pracovala jsi na seznamu věcí, které chceš, aby muž splňoval, ne? Má rád číst a tak? Konkrétně Dickense, pokud si dobře pamatuji?“

Zbledla jsem. „Nevěděla jsem, že jsi nás poslouchal.“

Promnul si zátylek a pokrčil rameny. „Je opravdu dobře, že máš ten seznam, protože jsem málem navrhl, že ty a já…“

Z pusy se mi ozvalo písknutí, jako kdybych spolkla myš a ona chtěla zoufale pryč. Zamaskovala jsem to hlasitým, agresivním kašlem a přestala jsem s ním až tehdy, když jsem si byla jistá, že si mého uklouznutí nevšiml.

„My co?“ Vykoktala jsem.

Zavrtěl hlavou. „To jen, že jsme si mohli vyjít, i když jsem si nemyslel, že bych byl první a jediný chlap, který leze po kolenou, aby mohl trávit čas se ženou, jako jsi ty…“

Ó můj bože. Už jsem zemřela?

„Ale máš na přítele ten dlouhý seznam a upřímně řečeno, já hodně z těch položek nesplňuji – myslím, že jsem se nedostal ani do poloviny Nadějných vyhlídek – a to je dobře, opravdu. Ještě se necítím dost připravený na jakýkoliv druh vztahu. Je dobré vědět, že ty a já můžeme být přáteli, aniž by nám ostatní věci překážely v cestě.“

Náš rozhovor mi způsobil emocionální šlehnutí bičem. V jednu chvíli jsem se tyčila na hřbetě zázračného jednorožce, připravená říci - ANO! ANO! VEZMI MĚ DO POSTELE A POMILUJ MĚ! - a v dalším okamžiku, jako by mě udeřil do tváře a shodil mě z jednorožce, aby mi připomněl, že bez ohledu na pocity, které ve mně vyrostly při práci na penzionu, jsme byli vzdáleni asi milion mil od toho, abychom spolu mohli mít romantický vztah.

Vzpamatovala jsem se docela rychle a mohla jsem být sama na sebe hrdá, že jsem za takto mimořádných okolností chladná a klidná. „Ano. Nemůžu, než souhlasit.“

Usmál se a vypadal, že se mu docela ulevilo, když zjistil, že po něm netoužím. Zatracený osel.

„Ačkoliv, mám nápad,“ pokračoval. „Ty nesnášíš dvojitá rande s Massimem a Katerinou, ale místo aby sis hledala manžela, trávíš veškerý čas zavřená v penzionu se mnou.“

„Co tím naznačuješ?“ Zeptala jsem se.

„Co když naplánujeme výlet na pláž? Můžu pozvat pár lidí a Massimo zná spoustu kluků. Budeš mít z čeho vybírat a nebudeš pod tlakem, které bys zažívala na rande.“

Zasténala jsem. „Nechci, aby každý věděl, co se děje. Přísahám, že Katerina už půlce vesnice řekla, že se snažím najít milence.“

Usmál se mému použití slova milence, ale pak se to rychle snažil zakrýt. „Ne, ne. Bude to prostě normální den na pláži s několika našimi přáteli. Pokud si s někým padneš do oka, tím líp.“

„Díky, že jsi to vyjádřil tak jemně, Gianluco.“

„To je to, co potřebuješ, ne? Pořádné poválení se v posteli.“

„Měl bys vědět, že v oblasti lůžkovin nemám žádné problémy. Samci se prakticky perou, aby se mnou mohli být.“

 „To i lodní kočky, když jim nabízíš croissanty.“

„Mohli bychom tuhle konverzaci ukončit, prosím?“

Naklonil se přes pult, takže jsem byla nucená dívat se mu do očí. „Bude to zábava, a pokud nedám dohromady nějaké pořádné chlapy, můžeš se na pláži pověsit na mě.“

Žaludek se mi zhoupl.

„To by bylo hodně mizerné odpoledne.“

Usmál se. Neochotně jsem souhlasila a pak jsme se pustili do práce, kterou jsme si na dnešek naplánovali. Rozhodli jsme se, že by bylo nejlepší skončit v pátek brzy, jakmile Katerina zavře obchod.

Předal informace Massimovi a já to řekla Katerině. Všichni byli nadšení, ale smutná věc byla, že čím víc se blížil pátek, tím víc jsem doufala, že Massimo žádné slušné muže nepozve. Proč? Protože kdyby na pláži nebyli žádní chlapi, znamenalo by to, že bych se mohla držet v Gianlucově blízkosti.

V okamžiku, kdy mě tahle myšlenka napadla, jsem si připadala, jako nejubožejší lúza v celé Itálii.

Jak se řekne italsky ztroskotanec?