APITS - 15. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Georgie

V pondělí ráno jsem dorazila do penzionu ještě připravenější, než minulý týden. Měla jsem v hlavě seznam konverzačních témat. Jednoduché věci, které by mohly udržet konverzaci po celý den. Přinesla jsme další sáček s pečivem a dva kelímky čaje z Blue Marlin.

Gianluca už tam byl, když jsem dorazila a tvrdě pracoval na vyklízení ložnice v prvním patře. Sotva vzhlédl, když jsem dovnitř strčila hlavu a pozdravila.

„Přinesla jsme ti trochu čaje.“

„Není třeba,“ odpověděl a roztřepal další černý pytel na odpadky, kam půjdou věci z rohové skříně.

„Tak si dáš pečivo? Vzala jsem nějaké čerstvé croissanty.“

„Díky. Vezmu si je domů.“

Nešlo o to, co přesně řekl, ale jak to řekl. Jako bych pro něj byla ta nejopovrženíhodnější osoba na planetě.

„Tak dobře!“ Řekla jsem a zvýšila přitom hlas. „Půjdu vyklidit přední místnost, kdybys něco potřeboval.“

Konečně mi věnoval pozornost. „Ne, ne. Nechci, abys ty věci probírala, když tam nebudu.“

Snažila jsem se udržet v klidu. Byla to budova jeho rodiny a já to musela respektovat.

„Dooobře, no tak mi prostě řekni, co mám dělat.“

Dal mi za úkol držet pytel, zatímco pokračoval ve vyklízení skříně. To byl okamžik, kdy jsme si byli nejblíže. Měl na sobě bílé tričko, které se mu na ramenech napínalo a v pase mu bylo krátké, takže jsem při každém jeho pohybu viděla kousek jeho pevného svalnatého břicha. Byl v dobré kondici na někoho, kdo žil daleko od tělocvičny. Říkala jsem si, že si ty svaly vypěstoval manuální prací, která se mi z určitého důvodu stávala čím dál atraktivnější. Několikrát mě přistihl, jak na něj zírám, ale vždycky jsem se na něj usmála a chovala jsem se, jako bych nedělala nic špatného.

„Baví tě čtení, Gianluco?“

„Ano.“

„Jaký druh knih?“

„Fikce. Zkusíš podržet ten pytel víc otevřený, abych to tam mohl nacpat?“

Ve stejném rytmu uplynuly další dva dny, až jsem to dál nemohla vydržet.

„Polož ten pytel, Gianluco. Jdeme na večeři.“

Protestoval, samozřejmě. No, nejprve se ke mně otočil zády a ignoroval mě, takže jsem ho musela obejít a postavit se mu čelem. Pak jsem to dvakrát zopakovala, a pak, když už nemohl předstírat, že mě neslyšel, protestoval nahlas.

„Nemám čas.“

„Ach, plánuješ ve vile rušnou noc? Budeš si číst nějakou knihu?“

Upřel na mě ostrý pohled a já mu ho opětovala, aniž bych se pohnula. Ani o píď. Bože, bylo to těžké. Moje páteř se téměř zlomila pod tou lavinou pohrdání, se kterým mě pozoroval. Bojovala jsem proti svému přesvědčení a zvedla na něj obočí, jako bych mu chtěla říct: Na mě tvoje schopnosti nefungují.

„Je to hned tady vedle. Jsem si jistá, že mají volný stůl a můžeme se najíst rychle. Nebudu kousat a ty nemusíš mluvit. Za posledních několik dní jsem se naprosto zdokonalila v jednostranné konverzaci.“

Upustil pytel a oprášil si o sebe ruce.

„Fajn. Půjdeme k Massimovi.“

Nechtěla jsem tomu věřit. Myslím, že jsem měla pusu dokořán. Měla jsem na jazyku připravené argumenty, ale on už souhlasil.

Do horoucího pekla!

Usmála jsem se, docela spokojená sama se sebou, že jsem ho přemluvila, aby se se mnou najedl.

Řekl mi, abych mu dala několik minut na dokončení a já slíbila, že se sejdeme venku. Na cestě ke dveřím jsem se zastavila v koupelně, abych si upravila vlasy a ujistila se, že mi prsa v podprsence dobře sedí. Nebylo to rande, technicky vzato. Myslím, že Gianluca doslova několikrát skrz dveře zakřičel To není rande! a já si to v mozku pořád opakovala, ale i tak jsem chtěla vypadat hezky, když už mám v restauraci sedět naproti muži.

To ráno jsem si na sebe vzala lehké letní šaty a byla jsem za to ráda, když jsme teď šli ven. Gianluca zamknul. Slunce bylo ještě vysoko na obloze, žhnoucí jasně oranžovou barvou. Bylo příjemné cítit na holých rukách a nohách chladivý vánek po celém dni stráveném v zatuchlé budově. Svinula jsem si vlasy do drdolu vzadu na krku a usmála se na Gianlucu, když jsme se vydali podél hlavní ulice. Nevšiml si toho. Po cestě na něj mávali místní lidé a vždy byl zdvořilý, ale odměřený. Měla jsem pocit, jako by se s ním chtěli dát do dlouhého hovoru, ale on šel stále dál.

„Myslel jsem, že budeš mít hlad,“ řekl a podržel mi otevřené dveře, jakmile jsme dorazili do Massimovy restaurace.

„Ach! Díky. Jsem dost hladová po vší té práci, kterou jsme dnes udělali.“

Zabručel v odpověď a já věděla, že chce zmínit, jak jsem toho moc neudělala, ale to jen protože trval na tom, že budu v místnosti s ním. Což zahrnovalo také trvalé snášení jeho nevrlosti.

Číšník nás zavedl k malému rohovému stolku blízko kuchyně. Massimo vyšel, aby nás pozdravil, nejdříve trochu v šoku, že tam sedíme, ale uhrál to.

„Pro mé dva oblíbené zákazníky jen to nejlepší víno,“ zažertoval těsně předtím, než odběhl a vrátil se se zaprášenou lahví červeného vína. Vypadalo hodně staře a v okamžiku, kdy jsem v něm smočila rty, jsem se musela zarazit, abych nevypila celou sklenici najednou.

„To je tak dobré,“ zasténala jsem, pomalu popíjela a sledovala, jak Gianlucovi chutná stejně.

Na jeden dlouhý, nesnesitelný okamžik zaváhal, než mi odpověděl.

„Je z jeho rodinné vinice, která je až nahoře u farmy.“

Obočí mi vystřelilo nahoru k vlasům. „Myslíš to vážně? Oni produkují i víno?“

„Tady ve Vernazze je to běžné. Většina rodin tady, vlastní kus terasovitých kopců. Uprostřed si staví domy a pěstují hrozny, olivy a další věci. Vážně. Massimo má obrovský pozemek a pěstuje tam nejrůznější věci.“

Mohla jsem říct, že se moje oči rozšířily údivem, protože Gianluca mě pozoroval s trochu zvědavým výrazem – ne tak, jak žena chce, aby se na ni přitažlivý muž díval. Byl to spíš pohled na cizince z jiné planety.

„Je to tak jiné, než v Londýně. Jistě, na panství máme taky zahradu, ale jsou tam jen květiny na koukání, žádné jídlo. Je to všechno velmi… dvourozměrné.“

Přikývl, protože chápal, co tím myslím. „Tady je to jiné.“

Buď to bylo tím vínem, nebo jsme spolu vedli normální konverzaci, ve které jsem řekla slova, Gianluca je slyšel a reagoval na ně. Bylo to, jako zázrak. Ginaluca nebyl na plané řeči a skutečnost, že tady se mnou dokonce seděl v restauraci, byla naprosto neuvěřitelný pokrok. Chtěla jsem vidět, jak daleko ho mohu tlačit, než se znovu uzavře a řekne mi, abych vypadla.

„V čem se to tady liší?“ Zeptala jsem se s pohledem upřeným na sklenici vína. Cítila jsem se, jako bych byla hozená do medvědí klece v zoologické zahradě a jakýkoliv prudký pohyb by mohl tu šelmu vyprovokovat.

Napil se vína a zahleděl se přes mé rameno. „Všichni tu něco pěstují, vyrábí, rybaří nebo sklízí věci tak, aby měli všechno, co potřebují a nemuseli nikdy odejít. Už jsi nakupovala na místních trzích?“

„Ano, ale můj hotelový pokoj nemá kuchyň ani nic podobného, takže jsem zůstala jen u ovoce.“

 „Ostuda. Opravdu bys měla zkusit zeleninu, kterou tam prodávají v úterý ráno.“

„Viděla jsem ten trh! Katerina tam prodává šaty, že jo?“

Číšník nám donesl čerstvý bochník chleba focaccia a pak nám do mističky nalil trochu oleje a octa. Gianluca je promíchal a dal na malé prkénko, ze kterého jsme si trhali ještě teplé kousky chleba a namáčeli ho ve směsi. 

„Jo. Katerina tam prodává už několik let. Snažím se tam každou chvíli zastavit a něco koupit, ale nechodím tam tak často, jak bych měl.“

„Když bych žila ve tvé vile, tak bych stěží kdy sešla dolů na náměstí.“

 Nabídl mi polovičatý úsměv. (Myslím, že jsem si trochu učůrla).

 „Je to pěkné místo k životu.“

„Víc, než pěkné, Gianluco! Je to obr přímo na vrcholu kopce. Přísahám, že je to nejlepší kus pozemku v celé obci.“

„V naší rodině se dědí z generace na generaci. Když zemřela moje babička, odkázala Massimovi farmu a půdu, a mě vilu.“

„Takže to je důvod, proč ses vrátil do Vernazzy?“

Katerina mi řekla, že Gianluca vyrostl v Londýně, což byl důvod, proč mluvil s trochou anglického přízvuku.

Jeho úsměv zmizel, jako by ani nikdy nebyl, ale já si toho nevšimla. „Ne.“

Po tom nastalo dlouhé ticho. Nemusela jsem být génius, abych si uvědomila, že jsem svým výslechem naprosto zničila jídlo. Pokrok, který jsem s ním udělala, jsem naprosto zničila. Zpátky na první úroveň. Nakonec se k nám vrátil Massimo s další lahví vína a zapsal si naší objednávku. Nechtěl ode mě slyšet, že bych chtěla jíst něco jiného, než těstoviny a mořské plody. Podle něj šlo o život měnící jídlo.

„Dvakrát,“ řekl Gianluca a podal mu desky s jídelníčkem.

Když Massimo odešel, upila jsem vína a rozhodla se pokusit se napravit škodu, kterou jsem způsobila.

„Podívej, vím, že je normální řešit soukromé věci v soukromí, ale tohle jsem nikdy moc neovládala. Viděla jsem, jak jsi zesmutněl, když jsem se ptala, proč ses přestěhoval do Vernazzy. Nechtěla jsem být vlezlá a je mi jasné, že to má co dělat s Allie, ale prostě to nebude fungovat, když se budeš takhle uzavírat.“

„Co nebude fungovat? Čeho se snažíš dosáhnout?“

Obočí se mu svraštila obviňujícím způsobem, jako by předpokládal, že si tohle zaměňuji za rande nebo tak něco. Věřte mi, nikdo si tohle nemyslel. V tomto bodě šlo spíš o veřejnou popravu. Smrt pohrdáním.

„No, zdá se, že spravíme penzion a po tom tu mám v plánu nějakou dobu zůstat, jako jeho manažerka. Vím, že bych mohla chodit do práce se zašitou pusou a nikdy se na tebe nepodívat, ale já takhle pracovat nemůžu. Byla bych raději, kdyby se z nás stali přátelé, kteří kolem sebe nemusí chodit po špičkách ve strachu, že se dotknou choulostivého bodu.“

Otočil se ke vchodu do restaurace. Zaklonila jsem se do židle a usrkávala své víno, víc než ráda, že jsem mu mohla dát čas, který potřeboval.

Nakonec se otočil zpátky ke mně, mnouc mezi prsten stopku sklenice.

„Přestěhoval jsem se zpátky do Vernazzy s Allie, když nám řekli, že je její rakovina v posledním stádiu.“

To jsem nečekala. Žádný argument, proč bychom se nemohli stát přáteli.

Přikývla jsem a snažila se, aby se mi emoce neodrazily ve tváři. Gianluca nechtěl můj soucit. „Aha.“

Znovu odvrátil pohled a prohrábl si rukou rozcuchané vlasy, než se otočil zpátky ke mně s odhodláním v očích. „Tak dlouho jsem se o ní snažil nemluvit. Když na to přišla řeč, většina lidí se snažila zoufale změnit téma a já jim rád vyhověl.“

„No, možná, že je čas na změnu, ne?“

Massimo nám přinesl dva vrchovaté talíře těstovin s mořskými tvory.  Byly tam krevety a slávky a všechno se topilo ve smetanové omáčce, kterou byly těstoviny penne přelité. Vzala jsem si první váhavé sousto, protože jsem nikdy předtím takhle vypadající jídlo nejedla, ale pak jsem si ve své židli zatančila, protože to chutnalo božsky.

„Myslím, že jsem umřela a odešla do nebe,“ řekla jsem, než jsem si utrhla chléb a namočila ho v omáčce.

Gianluca vzhlédl, pravděpodobně proto, že doufal, že jsem doopravdy zemřela. Pak zavrtěl hlavou a vrátil se k jídlu.

Vtip na tebe, kámo. Chléb mě dělá silnější.