APITS - 14. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Georgie

Nebyla jsem z těch holek, které procházejí životem, aniž by brali ohledy na city jiných lidí. Věděla jsem, že Gianluca chtěl, abych vypadla, a já věděla, že jsem mu řečmi o Allie rozjitřila rány. Věděla jsem, že bych se o to neměla starat. Chtěla jsem s ním ale zatřást a zakřičet na něj, aby se PROBUDIL. TOHLE JE TVŮJ ŽIVOT A TY MRHÁŠ TOU NEJLEPŠÍ ČÁSTÍ Z NĚJ.

Věděla jsem, že jediný způsob, jak ho vrátit do života, byla oprava penzionu. Jistě, chtěla jsem se podílet na jeho opravení a znovuotevření, ale víc než to, jsem předpokládala, že to bude dobré i pro Gianlucu.

Když na mě ve svém domě křičel (předtím, než mě vyhodil z domu a zamkl za mnou), nebylo to ze vzteku, ale strachy. Za jeho přimhouřenýma očima byly znát problémy, které pohřbil hluboko uvnitř sebe. Ze zkušenosti jsem věděla, že se břemeno lépe unese pod tíhou smutku, než se mu postavit tak, že ho každý den budete nosit na ramenou a časem se stanete silnější a silnější, až nakonec tíha dočista zmizí.

On potřeboval přijmout ten první krok.

Stála jsem před penzionem už druhý den a každý další den poté. Od doby, kdy mě vyhodil ze svého domu, uplynul týden a moje naděje na to, že přijde k rozumu, se začala ztrácet. Seděla jsem venku na verandě se dvěma espresy a pečivem v hnědém papírovém sáčku a čekala na Gianlucu. Sledovala jsem, jak na druhé straně náměstí starý muž zametá chodník a já krmila drobečky jednu místní kočku. Mňoukala a motala se kolem mé nohy, když mě přemlouvala, abych jí dala další kousek mého croissantu.

„Dobře, ty nenasytná bestie,“ ukázala jsem prázdné ruce. „Snědla jsi toho víc, než včera. Brzy budeš kulatá, jako lachtan.“

„Neměla bys je krmit. Už tak jsou dost tlusté.“

Moje hlava sebou při zvuku Gianlucova hlasu trhla. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit. Zrovna dorazil na náměstí, oblečený v džínách a staré, bledě modré košili. Kolem pasu měl opasek s nářadím a vedle sebe vozík, naložený věcmi.

„Jeho dieta začíná zítra,“ vysvětlovala jsem.

Přikývl a otočil vozík blíž. Byl plný dřeva, barev a štětců a dole byla obří pila.

„Rozhodl ses, že mi pomůžeš? Nebo je to jen krutý žert?“

Když prošel kolem mě a ze zadní kapsy kalhot vytáhl sadu klíčů, zavrtěl hlavou. Vzhlédla jsem nahoru a málem jsem omdlela z toho, jak moc mu to v sepraných šatech slušelo. Byl hladce oholený a to úplně stačilo, aby pobláznil jakoukoliv dívčí hlavu.

Odemkl dveře a otevřel je. Do prázdné budovy vtrhl čerstvý vzduch. Postavila jsem se a otřela si ruce do svých džínsů, než jsem za ním vešla dovnitř. Uvnitř to vypadalo stejně, jak jsem si pamatovala. Všude se vznášela zrníčka prachu a tma, způsobená zavřenými okenicemi byla skoro strašidelná. Přímo před hlavním vchodem stál malý stůl, zakrytý starým, špinavým prostěradlem. Kromě toho, jak jsem věděla, tam byl také pokoj, kam mě Gianluca odnesl před téměř čtyřmi týdny.

Gianluca hodil klíče na stůl a otočil se ke mně.

„Poslouchej, nevím, co plánuješ, ale neprodám tohle místo cizince.“

„Rozumím.“

„Tak proč máš takový zájem to tady opravit?“

„Protože až skončíme, zaměstnáš mě tu, jako manažera.“

„Už jsi to někdy předtím dělala?“

„Papírově? Ne, ale podařilo se mi celý tenhle projekt odstartovat, ne?“

Přejel si rukou přes čelo, s největší pravděpodobností připravený mě zase vyhodit ven, ale promluvila jsem jako první.“

„Podívej, ty opravíš budovu a obstaráš všechny instalatérské a elektrické práce. Takové ty nudné věci, a já si vezmu na starost interiér. Barvy a vše, co zajistí, aby se tu lidé cítili pohodlně. Už jsem z italštiny pochytila pár frází. Vím třeba, jak říct: „Potřebujete další šampon?“ a „Děkuju, dnes mi to sluší, že?“

Povzdechl si. „Řekněme, že dáme tohle místo do kupy tak, aby se mohlo otevřít a řekněme, že budu potřebovat někoho, kdo by ho řídil. Nemohl bych ti ale platit nijak moc,“ řekl a spustil ruku dolů, když se ke mně otočil čelem.

Usmála jsem se. „Nepotřebuji velký plat.“

***

Penzion se skládal ze tří pater, z nichž každé bylo trochu jiné, než to předchozí. Gianluca mě vzal na prohlídku, která vedla přes první společenskou místnost s registrační přepážkou, obývacím pokojem a jídelnou. Vzadu, přes chodbu od ložnice a koupelny byla kuchyně. Gianluca mě informoval, že právě tam manažer obvykle je, když je penzion otevřený.

Na dalším podlaží byly další dvě ložnice s koupelnou, a pak jeden velký střešní apartmán a koupelna na nejvyšší úrovni. Všude byly nějaké drobnosti, které vyžadovaly spoustu práce.

Jako první jsme začali vyklízet věci ven. Nedalo se ani odhadnout míra poškození, dokud nebyly místnosti prázdné. Předpokládala jsem, že to bude poměrně jednoduchý úkol – vyházet odpadky, dokud nebude místo prázdné. Nakonec jsme tím strávili tři dny a stále jsme se neblížili k tomu, abychom skončili. Gianlucova babička v průběhu let shromáždila spoustu věcí. Když pomineme nábytek, byla tam spousta nicotností a knih, které by normální domy zaplnily třikrát. A samozřejmě, Gianluca mi nedovolil vyhazovat věci podle mého uvážení. Musela jsem mu ukázat každou jednotlivou položku, aby se mohl rozhodnout, jestli ji vyhodit nebo ne.

„Měli bychom to zachránit.“

„Ale je to jen prázdná plechovka od arašídů.“

„Babička milovala arašídy.“

„Právě.“ Zarachotila jsem prázdnou plechovkou, abych mu ukázala, jak hloupě se chová. „Ale měli bychom ji vyhodit. Je k ničemu.“

„Jí se líbila.“

„Je to nesmysl, Gianluco.“

Vytrhl mi ji z ruky a hodil ji na hromadu „zachránit“.

„K čertu.“

Takhle to pokračovalo celý týden. Žádná skutečná konverzace, žádné hloupé vtipkování. Pracovali jsme neúnavně v trapném tichu. Kdykoliv jsem zvedla něco, co se mělo vyhodit, Gianluca trval na tom, že to má nějakou hodnotu. Ten chlap byl, jako křeček. Kdykoliv se ke mně otočil zády, propašovala jsem některé věci do odpadků. Dokázala jsem ocenit hodnotu rodinného dědictví a sentimentální dárky na památku, ale jemu už hrabalo.

Otázku konverzace – nebo jejího nedostatku – stranou. Zdálo se, že Gianluca trpí také nechutí k přestávkám. Každý den jsme vynechávali oběd. Když jsem se ho zeptala, jestli nemá hlad, ale on pokaždé trval na tom, že by se raději věnoval práci. Zkusila jsem to vydržet co nejdéle, ale obvykle jsem o půl druhé odpoledne ustoupila a šla si dát přes náměstí něco k jídlu sama. Prvních pár dní jsem mu zpátky nosila něco na zub: pizzu čerstvě vytaženou z trouby, čerstvé jahody, čokoládové gelato – ale poté, co se ani jedné věci nedotkl, přestala jsem se tím trápit.

V pátek jsme strávila značnou část dne tím, že jsem sbírala odvahu ho požádat, aby se mnou šel na večeři. Připravovala jsem si projev a naplánovala každé slovo.

„Omdlíš, jestli brzy něco nesníš. Pojď si se mnou dát něco k jídlu.“

Myslela jsem, jak nezním cool a ležérně, jako by mi bylo jedno, že pokračuje ve své hladovce, ale aniž by vzhlédl, zavrtěl hlavou.

„Seženu si později něco po cestě domů.“

Jasně. Báječné.

Celý týden jsem z něj nedostala půl slova. Nepřiblížili jsme se ani o krok blíž k tomu, stát se přáteli, a když jsem se ho snažila ignorovat, začala z penzionu vyzařovat jakási ponurá energie.

V pátek večer jsem se trápila ve svém pokoji a ošetřovala si pohmožděné ego, když se u mě zastavila Katerina s čerstvým sýrem, křupavým chlebem a lahví vína.

„Jsi nebeský anděl… opíjení!“ Řekla jsem, když jsem jí vzala láhev z ruky, abych ji mohla odzátkovat.

„Myslela jsem, že po náročném týdnu budeš potřebovat nějaké víno.“

„Prosím, řekni, že jsi rozdrtila nějaké prášky a přidala je do něj.“

Vyštěkla smíchy. „To to bylo tak zlé?“

„Téměř nesnesitelné,“ řekla jsem a otevřela jsem dveře dokořán, aby mohla vejít. „Gianluca je vážně ponurý blb. Vůbec nic se s ním neděje. Nevadí pití z láhve?“

„To je tradice.“ Usmála se.

Vytvořily jsme si na mé posteli piknik a rozložily na ni hnědý papír, ve kterém byl zabalený sýr, a pak jsme ho používaly, jako provizorní talířky. Trhaly jsme si velké kusy chleba a popíjely víno, když jsem jí vyprávěla o posledních pěti dnech, které jsem strávila s Gianlucou.

„Proč si nenechá jednu nebo dvě věci?“

„Já vím, ale nedá se s ním hnout.“

„Možná, že je vyhodí později. Víš, jakmile budeš pryč.“

„Bez šance. Spíš začínám vytvářet záložní plán na to, abychom to místo proměnili na babiččino muzeum, pokud nevyjde původní plán.“

 „Takže myslíš, že příští týden začnete s malováním?“

Zasmála jsem se. „Strávili jsme celý týden vyklízením jedné místnosti, Katerino! JEDNÉ! Neuděláme žádnou skutečnou práci ještě několik měsíců – nebo let, pokud budeme pokračovat Gianlucovým způsobem.“

Otřela si rukou tvář. „Páni.“

„Já vím, že jsem na něj chtěla být jemná kvůli tomu, čím si prošel a tak, ale něco na něm mě nutí stáhnout se zpět, abych v něm neprobudila pocit paniky.“

„Myslím, že ta panika je ve skutečnosti smutek.“

Zděsila jsem se. „Dobře, fajn, ale pokud nepomohlo pět let, kdy se k němu všichni chovali, jako by se měl rozpadnout, není čas na tvrdou lásku?“

Podívala se ven z mého okna v ložnici směrem k náměstí a chvíli jsme nemluvily.

Okenice byly otevřené, aby dovnitř mohl proudit mořský vánek. Jako kulisa našemu mlčení se ozývaly zvuky hovoru a cinkání příborů z nedaleké italské restaurace.

„Chápu, sotva ho znám,“ pokračovala jsem nakonec, „a nikdy jsem ho neviděla s Allie, ale nemusím být raketový inženýr, abych věděla, že ji opravdu miloval. Nemám tušení, co se s ním děje, i když je vážně v depresi a vím, že je naivní myslet si, že ho z ní můžu dostat. Myslíš si, že bych měla ustoupit? Dát mu nějaký prostor?“

„V žádném případě,“ odpověděla rychle a otočila se ke mně. „Po celé roky jsme s Massimem měli strach, abychom nečeřili vodu. Někdy dostal Massimo odvahu ho trochu naťuknout, ale nikdy jsme nedošli k bodu, že bychom ho do něčeho tlačili. Ale ty…“ Usmála se. „Jsi to, na co jsme čekali. Nevzdávej to.“