APITS - 11. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Georgie

Všichni tři se na mě dívali, jako bych se zbláznila.

„Co tím myslíš, že chceš ten penzion koupit?“ Zeptala se Katerina.

Gianluca ji přerušil. „Není na prodej.“

Massimo se naklonil dopředu a položil Gianlucovi ruku na rameno. „Pojďme si ji vyslechnout. Za správnou cenu je možné cokoliv…“

„Ne. Rozhodně ne.“

„Ani jsi neslyšel, co ti chtěla navrhnout!“ Řekla Katerina a snažila se zmírnit napětí u stolu.

„Na tom nezáleží.“

Massimo zabručel. „Možná ano. Ne všichni rádi žijeme tak, jako ty, Luco.“

Gianluca na něj upřel tvrdý pohled. „S farmou a restaurací toho máš víc, než dost. Ten hostinec patřil babičce a naší rodině po celá staletí. Neprodáme ho první turistce, která nám předhodí nabídku ke koupi.“

„Takže na počest našeho dědictví to místo necháme shnít?“ Vybuchl Massimo.

Jakmile se prach usadil, otočili se ke mně s očekáváním tři páry očí.

„Pokud nejste připraveni penzion prodat, můžeme se domluvit na kompromisu.“

Katarina a Massimo se prudce otočili k Gianlucovi. Chvíli nic neřekl. Mohl celý ten rozhovor smést ze stolu a skoncovat s tím, ale nakonec kývl, abych pokračovala.

„Dobře, no, jak se zmínil Massimo, byla by škoda nechat tak krásné místo dál chátrat. Ode dne, kdy jsem přijela, jsem v té budově nikoho neviděla. Je to tak krásné místo přímo na náměstí a vím, že lidem se také líbí. Takže bych ráda pomohla opravit to místo do jeho bývalé krásy a znovu ho otevřít veřejnosti.“

Gianluca, zatímco jsem mluvila, se snažil přijít na to, co mám v úmyslu.

„Co z toho budeš mít?“

Usmála jsem se. „No, pro začátek, dobrý pocit z toho, že jsem pomohla to místo znovu rozběhnout. Za druhé bych mohla financovat renovaci výměnou za malou protislužbu.“

Otevřel pusu k protestu, ale já pokračovala dál.

„Tím pádem by vás to nijak neohrožovalo. Až bude penzion připravený na znovuotevření, měli byste najmout lidi, kterým na tom místě záleží a udělají vše pro to, aby prosperovalo!“

Sáhl po sklenici vína a vypil ho do dna.

Massimo se zasmál. „Jak dlouho sis to promýšlela?“

„Oh, ne dlouho. Možná hodinu nebo dvě.“

Gianluca se rozesmál, ale tentokrát to byl hluboký a živý smích, který ve mně probudil pocit hrdosti. Ten zvuk se mi líbil. Chtěla jsem, aby se smál víc, i když se teď bavil na můj účet.

„Ty jsi to promýšlela hodinu nebo dvě?“ Zeptal se. „A to očekáváš, že ti jen tak odevzdám klíče k rodinnému podniku?“

Obrátila jsem oči v sloup. „To mi připadá trochu dramatické. Říkám jenom, že takhle rodinnému podniku škodíte víc, když ho necháváte jen tak být. Jediné, co žádám je, abyste mě přijali za partnera, a uvidíte, co všechno spolu můžeme dokázat.“

„Odpověď zní ne. Zapomeň na to.“

Massimo zvedl ruce. „No, no. Pojďme si nalít trochu vína a probrat to.“

Gianluca vstal od stolu tak rychle, že ho málem převrátil. „To je šílené. Vždyť ani nevíme, co je zač… tohle děvče!“

Ta slova. To byl moment, když jsem věděla, že neustoupí. Ten okamžik, kdy na mě ukázal přes stůl a ani si nemohl vzpomenout na mé jméno. Okamžitě jsem věděla, že se nevzdá a nedá mi to, co chci.

„Katerino, díky za večeři,“ řekl už na cestě ke dveřím. „Gigi…“

„NEJMENUJU SE GIGI, TY NESNESITELNÝ MIZERO.“

Můj křik ho zastavil v polovině kroku. Otočil se ke mně přes rameno, přimhouřil na mě tmavé oči a poprvé jsem měla pocit, že mě poprvé doopravdy vidí.

„Jsem Georgie,“ řekla jsem už klidněji, když jsem se několikrát zhluboka nadechla. „Jmenuju se Georgie.“

Přimhouřil na mě na okamžik oči, a pak otevřel dveře s takovou silou, až zachrastily panty. Zmizel do noci a dveře se za ním zabouchly. Mlčky jsme tam my tři seděli několik sekund a snažili se pochopit, co se to právě stalo.

Zděsila jsem se, když jsem pomyslela na to, jak mě Katerina a Massimo asi teď nenávidí, když jsem si znepřátelila Gianluca. Začala jsem vymýšlet způsob, jak se za svůj výbuch omluvit, ale pak Massimo začal tleskat a smát se. Byl to malý, tichý smích, který ale rostl čím dál víc. Pak se připojila Katerina a já měla chuť někam se schovat.

„Nazvala jsi ho mizerou,“ smál se Massimo a utíral si slzy z očí.

„Dobře, no, ten člověk si to zasloužil.“

Zvedl ruce. „Nebudu tvrdit, že ne. Byl nejvyšší čas, aby do toho chlapa někdo vtloukl nějaký rozum. Snažil jsem se o to posledních pět let a nikdy jsem z něj nedostal takovou reakci, jako teď ty.“

Zasténala jsem. „Půvabné.“

Katerina se naklonila a začala mi třít rameno. „Ne, ne. Nenech si tuhle chvíli zkazit.“ Mávla rukou nad stolem, na kterém neubylo téměř žádné jídlo. „Připravily jsme tohle všechno jídlo a nehodláme ho jen tak vyhodit. Massimo, můžeš si vzít Gianlucovu porci, jestli chceš a ty, Georgie, jez. Tu omáčku jsem připravovala celé hodiny, protože je Massimova oblíbená. Naprosto odmítám, aby nám ten kretén zkazil celý večer.“

„Ale, no tak Katerino. Víš, že to myslí dobře. Upřímně řečeno, jsem rád, že projevil alespoň nějaké emoce! Cokoliv je lepší, než ty jeho nicneříkající pohledy.“

Mávla rukou, protože to nechtěla poslouchat. Příštích několik minut jsme jedli v tichu, příliš vyděšení promluvit, abychom ji nerozrušili ještě víc. Její omáčka byla vynikající, plná másla a česneku. Pochválila jsem jí perfektní kuře a málem po sobě vylízala talíř, než znovu promluvila.

„Jen pro info, myslím si, že ten nápad s penzionem, podávajícím snídaně, byl skvělý.“