TM5 - 8. kapitola

Překlad: Niki

Jennifer

Spánek jsem měla uplakaný a neklidný. Nevím, proč jsem se obtěžovala. Sáhla jsem po mobilu, který byl schovaný pod polštářem, a podívala jsem se na obrazovku. Bylo pět ráno, kdyby nebyla taková nekřesťanská hodina, tak bych zavolala Libby, nebo Chazovi, nebo dokonce svým rodičům. Měla jsem hořící touhu s někým mluvit. S kýmkoli. Blake mi nezavolal, ani nenapsal. Zavírajíc oči, jsem se snažila znovu usnout na gauči, ale bylo to marné. Krk jsem měla rozedřený od pláče a bolest v srdci byla hmatatelná.

Světlo krátce prosvítalo skrz okna od podlahy až ke stropu. Oči mě pálily z úsvitu dalšího dne v LA. Krásný jako obvykle, ale ne krásný pro mě. Za několik hodin bych měla být v letadle. Daleko od LA a muže, kterého jsem milovala tělem i duší. Až na to, že mě zradil. Přetáhla jsem si deku přes hlavu a pak jsem se donutila vstát z gauče, zamířila jsem do ložnice, kterou jsme Blake a já sdíleli. Nebo bych měla říct, kterou jsme kdysi sdíleli. Oči mě štípaly, zírala jsem na manželskou postel, kde jsme nesčetněkrát prožili krásné milování, nekonečnou lásku. U víc nebylo žádné ´my´. Bolestně, jsem vytáhla malý kufr ze šatny a hodila ho na deku. Musela jsem se sbalit. Chystala jsem se vrátit domů. Být se svými rodiči, kteří mě potřebovali – ale byl to jen zlomek toho, jak jsem potřebovala já je.

V polovině balení, jsem slyšela odemykat dveře od bytu. A pak jsem je slyšela bouchnutím zavřít. Prolétl skrze mě mráz. Blake! Pokračovala jsem v házení oblečení na týden do kufru. I když jsem neinformovala personální o mém náhlém volnu, viděla jsem pozitivně to, že je přesvědčím, že můžu pracovat z Boise, vzhledem k mému hvězdnému pracovnímu výkonu. Žebříčky sledovanosti MY SIN-TV byly na vrcholu. A právě teď, většina z našich telenovel byla v post-produkci a to bezprostředně nepožadovalo mou pozornost. Jen jsem neměla v úmyslu jim říct, že většinu svého času vynaložím na hledání nové práce.

Slyšela jsem, jak se přibližuje šoupání těžkých kroků. Ignorovala jsem je. Byla jsem už skoro sbalená. A pak na mě zavolal.

„Jen.“ Jeho hlas zněl vyčerpaně a chraplavě.

Odmítla jsem ho vzít na vědomí a pokračovala jsem v balení. Každý sval se mi napjal. Bolest byla tak veliká. Zrádné slzy mi stékaly po tváři.

„Jen,“ znovu zamumlala, tentokrát byl jeho hlas zoufalým skřehotáním.

Nemohla jsem si pomoct, ale čelila jsem mu, jak se potácel ke mně. Vpíjela jsem se do něj uslzenýma očima. Vypadal hrozně. Vlasy měl v divokém chaosu a jeho pleť měla démonický zelený nádech. Oblek měl pomačkaný, zmuchlanou košili měl rozepnutou a kravata mu volně visela kolem krku.

„Kam jdeš?“ Zachraptěl, pozorujíc můj kufr.

„Domů.“ Bodla jsem to slovo do něj a impulzivně jsem tahala za svůj zásnubní prsten. Prst jsem měla oteklý, ta zatracená věc se ani nepohnula. Pošlu mu ho poštou.

Prosebně se na mě díval, jeho krví podlité oči blikaly po vysvětlení.

„Stěhuju se, Blaku.“

„Proč, tygřice? Proč?“

Další otázkou jsem odpověděla na tu jeho. Židé tohle dělali, tak jsem se to naučila. „Kde jsi byl v noci?“

Zavrtěl hlavou. „To do prdele nevím.“

Blbost. Hodila jsem po něm svůj mobil. Chytil ho….stěží. Jeho reflexy nebyly takové, jako za normálních okolností. Samozřejmě. Kat mu vyšukala mozek z hlavy.

„Stačí kliknout na první e-mail. A pak na nějakou přílohu. Jsem si jistá, že ti to osvěží paměť.“

Mé oči zůstávaly upřené na něm, jak dělal, co jsem řekla. Vykulil oči.

Projíždějíc si rukou jeho rozcuchanými vlasy, zasténal, „Co to kurva je?“

„Co tím myslíš?“

„Co tím myslím je, že si nevybavuju, že bych byl s tou děvkou.“

Ten způsob, jak vytočeně řekl ´děvka´ udeřil na strunu někde hluboko. Jeho pohled se setkal s mým. Setřela jsem si slzy.

„Upřímně, tygřice, nemám žádnou vzpomínku na posledních čtyřiadvacet hodin. Všechno je prázdné.“

Jeho zapadlé oči se do mě vpalovaly, jako oči štěněte hledajícího lásku. Prozkoumávala jsem je, hledajíc pravdu.

„Přísahám Bohu, Jen. Musíš mi věřit.“

Moje vnitřní svědomí šlo do válečného stavu. Byla jsem tu já, kdo nedůvěřoval a já, kdo chtěl věřit. Z mojí mysli bylo bojiště. Ale jedno po druhém, vojáci nedůvěry srazili pravé věřící. Mentální masakr byl veden mým odvážným srdcem. Vzala jsem Blakeovo neoholený obličej do dlaní a podívala jsem se na něj zpříma. Výstraha jeho sestry ohledně Kat se mi rozezněla v hlavě. Nenech ji tebou manipulovat.

„Blaku, věřím ti.“ Můj hlas byl tichý, ale pevný. Tohle byl pro mě velký krok vpřed v úseku důvěry, doktorka Williams, vedoucí mé podpůrné skupiny, na mě bude hrdá.

Nevěřícně zamrkal. „Věříš?“

„Věřím. Jsi v pořádku?“

„Cítím se jako podělaná sračka. Jako bych měl totální kocovinu. Všechno je tak zamlžený.“

Moje ubohé zlato. Omotala jsem mu ruce kolem krku a přitáhla jsem si ho k sobě blíž. Držel mě u sebe, hlavu jsem měla opřenou o jeho srdce. Srdce, které patřilo mně.

„Myslím, že mě ta děvka musela opít, ale vážně si nepamatuju, co jsem si k pití objednal. Nebo kolik toho bylo.“

„Máš okno?“

„Musím mít. Ale nikdy dřív jsem to neměl.“

Zpracovávala jsem Blakeova slova a jeho zdravotní stav. Měl nějakou formu amnézie. V mé podpůrné skupině znásilněným, bylo několik dívek, které nevědomě zdrogovali v baru a pak je jejich rande znásilnilo. Když se probudily nahé v cizí posteli nebo temné uličce, jejich násilník byl už dlouho pryč a ony neměly žádnou vzpomínku na to, co se stalo.

Měla jsem tušení. Zkurvená Kat ho omámila a prakticky ho znásilnila. Ta zvrácená kurva! Chtěla jsem to dokázat a pomstít se.

„No tak, zlato. Nech mě tě vykoupat. A pak zajdeme za tvým doktorem.“

„Nepotřebuju jít k doktorovi. Jen si potřebuju odpočinout a být s tebou.“

„Zlato, chci se ujistit, že jsi v pořádku. A mám teorii, chci to dokázat. Jen ti udělají test.“

Neochotně, Blake souhlasil. Pomohla jsem mu svléknout oblečení a pak jsem ho vedla k vaně.