TM5 - 6. kapitola

Překlad: Niki

Jennifer

Dostala jsem se do Le Petit Café, malé intimní francouzské restaurace, kde jsme s Blakem měli rezervaci, krátce před osmou. Byla jsem první, kdo dorazil, a hosteska mě uvedla k našemu stolu v rohu. Blake věděl, jak moc jsem milovala tuto restauraci s těmi svíčkami, červenými kostkovanými ubrusy na stolech a menu z bistra; tolik mi to připomínalo Paříž, kde jsme natáčeli část Shades of Pearl. I když jsme mluvili a skypovali několikrát za den, když jsem byla v Boise, nemohla jsem se dočkat, až Blakea uvidím. Příšerně mi chyběl. Krev mnou proudila jako šampaňské – šťastné malé bublinky mnou hnaly euforii.

Během sklenky Bordeax, jsem si pročetla nabídku a přemýšlela jsem o svém dni. Byl dobrý pocit dostat se zpátky do práce a být na place. Natáčení první epizody nádherného Bound to You Vanessy Booke šlo bez zádrhelů. Byla jsem tak nadšená z této telenovely, kterou vypustíme na podzim. Dnes jsme natáčeli úvodní scény, které se odehrávaly v Los Angeles. Rebeccu, kurážnou vnadnou hrdinku hraje rusovlasá Jessica Chastain, říká sbohem svému hereckému příteli Milesovi, toho hraje Matt Bomer, poté, co zjistila, že ji podváděl s jeho sexy jednou z hlavních rolí Scarlett – supermodelka Kate Upton. Ten způsob, jakým Jessica musela udělat silnou čáru za tím vším – „Dala jsem ti všechno, Milesi, ale ty si to zahodil. Vybral sis ji, místo mě.“ – měla jsem slzy na krajíčku. Moji diváci půjdou do mdlob nad touto adaptací oblíbené erotické romance. Příští týden začne natáčení v New Yorku, kde se bude konat i zbytek natáčení po prázdninách. Poté, co se vrátím z líbánek.

Pohledný číšník s vlasy barvy písku, který vypadal jako ctižádostivý herec, přišel a zeptal se, jestli chci předkrm. I když jsem byla hladová, nechtěla jsem a řekla jsem mu, že na někoho čekám. Podívala jsem se na mobil. Bylo 20:15. Blake by tu měl brzy být. Musel uvíznout v pátečním večerním provozu. Zavolala jsem mu. Nezvedal to.

Dala jsem si malý doušek sametového červeného vína a rozhodla jsem se podívat se na e-maily. Přerušovaně jsem volala a psala Blakeovi. Stále bez reakce. Rostla ve mně nervozita a víno dělalo jen málo, aby to otupilo. Oči mi stále těkaly k přední části restaurace v naději, že uvidí přiřítit se Blakea.

Nyní se už blížila devátá a já jsem se bála. Měla jsem hrůzu. Kde Blake byl? Volala jsem mu na mobil každých pět minut, ale pokaždé to šlo do hlasové schránky. Psala jsem mu. Žádná odpověď. Volala jsem mu do kanceláře a na náš domácí telefon. Žádná odpověď. Volala jsem paní Cho a pak jeho nejlepšímu příteli Jaimemu, ale neslyšeli o něm, ani neměli ponětí, kde je. Paní Cho se však zmínila, že opustil kancelář dřív kvůli schůzce. Jaké schůzce? O žádné se mi nezmínil a bohužel paní Cho neznala podrobnosti. Divný.

Číšník opět přišel, aby přijal mou objednávku. „Stále na někoho čekám,“ řekla jsem mu mrzutě. S podrážděným pokrčením ramen táhl pryč a nechal mě o samotě. Ještě jednou jsem zkoušela všechna Blakeova čísla, ale pořád žádný Blake. Náhle mnou projel mráz. Rozbušilo se mi srdce. Možná se mu něco stalo. Třeba se dostal do ošklivé dopravní nehody. Nebo ho přepadli. Možná bych měla zavolat na policii a do všech místních nemocnic. Ach Bože, prosím, prosím, prosím ne! A pak další neméně hrozná myšlenka mě praštila silou laviny. Jeho tajná schůzka. Blake vždy paní Cho udržoval informovanou o tom, kde se nachází. Krev se mi řítila žilami. Stýkal se s někým jiným? Nějaká nová, se kterou se setkal, když jsem byla v Boise? Všechny nejistoty a problémy s důvěrou zaplavily můj mozek a do hrudi se mi nahnala nevolnost.

 Zacinkal mi mobil. E-mail. Podívala jsem se na obrazovku. Bylo to od posledního člověka, o kterém jsem chtěla slyšet. Kat. Byl to pravděpodobně jen mail, aby mi potvrdila zkoušku šatů zítra. S nechutí, jsem ho otevřela. Zpráva se skládala ze tří slov: Prosím, podívej se.

Bylo tam několik příloh. Všechny JPEG. Šaty pro družičky? Zasedací pořádek? Nejnovější tropické ryby, které by plavaly ve slaném bazénu Bernsteinů?

I když jsem neměla náladu na svatební detaily, otevřela jsem přílohy, jednu po druhé. Srdce se mi propadlo až do břicha. A veškerý vzduch opustil plíce. Mobil se otřásal v mých třesoucích se rukách.

„Ach můj Bože,“ slyšela jsem se říkat, jak jsem si prohlížela jednu fotku za druhou, Blakea a Kat, jak jsou vzájemně propletení a ve známé posteli. To saténové povlečení v jeho píchacím bejváku v Greystone Manor – tam, kde mě šukal poprvé tu noc, kdy byl vánoční večírek Conquest Broadcasting. Fotky se pohybovaly od žhavých objetí až po Kat kouřící mu ptáka. A ještě mnohem víc. U páté fotky jsem měla dost. Spalující slzy mi stékaly po obličeji. Ach můj Bože. Jak jsem mohla být tak slepá? Tak vše popírat? Realita mě udeřila jako řítící se meteor. Blake byl do ní pořád udělanej.

Číšník opět přišel. „Už jste se rozhodla, co si chcete objednat? V kuchyni budou brzy zavírat.“

Podívala jsem se na něj s očima zaplavenýma slzami. „O-omlouvám se. Nezůstanu tu na večeři.“ Můj hlas byl pouhé sípání. Sotva šepot.

Číšník se na mě díval se soucitem. Myslím, že v této době viděl mnoho dívek, jak jim někdo nepřišel na rande. Ale nikoho tak sklíčeného, jako jsem byla já.

„Žádný problém, madame.“

Madame. Francouzské slovo pro ´paní.´Paní Blake Burns nebylo v mých hvězdách.

„Děkuji za pochopení.“ Hrabala jsem se v kabelce a našla jsem peněženku. Vytáhla jsem stodolarovku. Stodolarovku, kterou mi dal Blake, když jsem mu udělala striptýz v tom ošuntělém motelu; měla jsem ji jako nouzové peníze. Byla to nouze toho nejhoršího druhu. Praštila jsem s ní o stůl.

„Hned jsem zpátky, abych vám mohl vrátit,“ řekl sladký číšník.

„Není třeba,“ vykoktala jsem. I když moje sklenka vína přišla na pouhých dvanáct dolarů, pracovitý číšník si ty peníze zasloužil za jeho čas, trpělivost a soucit.

„Jste si jistá?“ Oči se mu rozzářily překvapením.

„Ano, prosím.“ Vstala jsem ze své židle, kolena jsem měla tak slabá, že jsem myslela, že upadnu. Laskavý číšník mi židli odtáhl a pomohl mi.

„Merci, madame. Doufám, že budete mít krásný večer.“

To se nestane.

******

Nevím, jak jsem se dostala zpátky do Blakeova bytu. Slzy mi rozmazaly vidění a dvakrát jsem se málem dostala do větší autonehody. Bolest v mém srdci byla tak velká, že jsem myslela, že bych mohla dostat infarkt. První Bradley. Teď Blake. Ale bolest byla tentokrát exponenciálně horší. Nesnesitelná. Potřebovala jsem stěrače od auta, aby mi setřeli slzy.

Naštěstí byl Blakeův byt nedaleko od restaurace a doprava podél Wilshire Boulevard byla klidná. Dostala jsem se tam hned. Nechala jsem auto obsluze, obešla jsem kolem vrátného a pospíchala jsem nahoru. Udělala jsem několik hovorů a pak jsem se zřítila na pohovku. Už jsem nemohla být v Blakeově posteli. Už to byla dávná historie. Zítra už budu pryč.

Vybral sis ji místo mě.