TM5 - 3. kapitola

Překlad: Niki

Blake

Kde k sakru je? Přistál jsem v Boise před více než dvěma hodinami a vzal jsem si taxi přímo do Jenina domu. Světla byla rozsvícená, ale dům byl prázdný.

Seděl jsem na schodech vedle velké vyřezávané dýně, která zbyla po Halloweenu, snažil jsem se jí dovolat už po bůh ví kolikáté. Žádná odezva. A pak jsem jí napsal. Znovu, žádná odpověď. Už minula osmá hodina. Teplota výrazně klesla a vlhký vzduch středozápadního podzimu mě mrazil až v kostech. Žaludek mi zaburácel hladem, jak jsem objal sám sebe, abych se zahřál.

Konečně, na příjezdové cestě zastavilo auto. Světlomety mi zářily do očí; určitě to byl kombík Jenina táty. Mžourajíc, jsem vyskočil, jak známa štíhlá postava vyklouzla ze dveří na straně řidiče.

„Jen!“ Rozeběhl jsem se k ní.

„Blaku! Ach můj Bože. Co tady děláš?“

Prozkoumával jsem jí tvář. Mohl jsem říct, že plakala. Zelené oči se jí leskly a silné vrstvy řas měla nasáklé. Vzal jsem ji do náruče a přitáhl jsem si ji k sobě.

„Tak moc, moc mě to mrzí.“ Hladil jsem ji po vlasech, mohl jsem si jen představovat, jaký kraviny jí Kat navykládala.

Třesoucí se, se naklonila ke mně a položila mi hlavu na koženou bundu, paže omotala kolem mě. „Ach, lásko moje. Děkuju ti, že jsi tady. Tolik to pro mě znamená.“ Začala tiše vzlykat.

Zmateně jsem zamrkal, jak jsem ji držel a hladil. „Tygřice, proč pláčeš?“

„Můj táta. Srazilo ho auto.“

Svatý. Zkurvený. Hovno. V duchu jsem udeřil tlačítko reset. Měl jsem všechno špatně. Tohle nebyl ten moment, kdy bych jí měl říct o Kat. A ani jsem si nebyl jistý, jestli jí Kat kontaktovala.

„Ježiši, Jen. To jsem nevěděl. Proč jsi mi nezavolala, nebo nezareagovala na moje smsky?“

„Vybil se mi mobil. A nemám u sebe nabíječku. Omlouvám se, zlato.“

Její popotahování mě ničilo zevnitř. „Žádné omluvy nejsou nutné. Jak je na tom tvůj táta?“

„Ach, Blaku. Není to dobrý. Může mít trvalé poškození mozku a jeho noha je ve špatném stavu. Máma tráví noc v nemocnici.“

„Kurva,“ zamumlala jsem, skláněl jsem hlavu, dokud se mé rty neotřely o její temeno. Pan McCoy za mě bojoval, když jsem se Jen dvořil a já jsem ho prostě a jednoduše zbožňoval jako mého druhého otce. Držel jsem ji ještě pevněji.

Zazněl hrom. A spustil se na nás náhlý liják. Zvuk z prudkého deště dopadajícího na mou koženou bundu se mi ozýval do ucha. Zvedl jsem palcem Jeninu bradu. A přitiskl jsem své rty na její. Její horké slzy se mísily s chladnými kapkami deště. Explodoval další výbuch hromu, zatímco mé srdce zaburácelo taky.

Věřte tomu nebo ne, nikdy předtím jsem nepolíbil dívku v dešti. Další prvenství s mou tygřicí. Jak nás rozzlobené nebe sprchovalo slzami přírody, naše rty se vpíjely do sebe a jazyky byly propletené v pomalém, smutném tanci.