TM5 - 2. kapitola

Překlad: Niki

Jennifer

Okamžitě jsem zaregistrovala svou mámu, sedící v čekárně St. Luke a rozeběhla jsem se k ní. V okamžiku, kdy jsem se to dozvěděla, zamířila jsem rovnou na LAX, projela jsem na červenou a těsně jsem se vyhnula přímé srážce. Ani jsem nejela domů sbalit si tašku. Musela jsem se dostat do Boise tak rychle, jak jen to bylo možné a vždycky jsem si mohla půjčit něco z mámina oblečení. Mé srdce se nezastavilo od toho běhu tryskem.

„Mami!“

Moje matka při zvuku mého hlasu vyskočila ze židle. Oči měla zarudlé a slzy jí stékaly po tváři. Objali jsme se.

„Oh, zlato, jsem tak ráda, že jsi tady,“ popotáhla.

„Jak je na tom táta?“

Otřela si slzy kapesníkem zdobeným jemnou krajkou, který držela v ruce. Rty se jí zachvěly. „Ještě nevím. Je pořád na chirurgii.“

Stala se hrozná, příšerná věc. Když byl na své odpolední procházce po našem sousedství, srazilo ho auto. Řidiči selhaly brzdy a ztratil kontrolu. Auto sjelo ze silnice a přimáčklo tátu k telefonnímu sloupu.

„Řidič se cítí tak hrozně. Chtěl zůstat, dokud tátu nepřivezou z chirurgie, ale řekla jsem mu, aby šel domů ke své rodině.“

Stiskla jsem mámy volnou ruku. To pro ni bylo tak typické. Smířlivá, za každé situace. Hluboko uvnitř jsem doufala, že tato ctnost byla přenesena na mě. Pobídla jsem ji, aby se posadila a vzala jsem si volné místo vedle ní.

„Zlatíčko, ví Blake, co se děje?“

„Snažila jsem se mu volat, ale nebyl schopný to zvednout.“ Stejně tak, jak byl na něm závislý, Blake svůj mobil vždycky zapomínal, někam zašantročil, nebo ho ztratil. Vytahujíc svůj mobil z kabelky, jsem mu zkusila zavolat znovu. Nezvedal to. Rovnou do hlasové schránky. Místo toho, abych zanechala zprávu, jsem zavěsila a napsala mu.

V Boise. Zoufale s tebou potřebuju mluvit.

Ve svém úzkostném stavu jsem nechtěně stiskla odeslat dřív, než jsem přidala své obvyklé ´xo´. A pak můj mobil odumřel. Bez nabíječky, teď nebudu vědět, jestli dostal mou textovku, nebo jestli se mě snaží zastihnout.

Držela jsem mámu za ruku, když jsme trpělivě čekaly na zprávy. Žaludek jsem měla zauzlovaný. Minuty se vlekly jako hodiny a čas od času jsem slyšela své tlumené popotahování.

„Oh, zlato, jsem tak vyděšená. Co když – "

Přerušila jsem ji. „Mami, bude v pořádku. Já to vím.“ Stiskla jsem její ledovou ruku a snažila jsem se věřit svým vlastním slovům.

Blízko šesté, se s námi doktor setkal v čekárně. Představil se – Dr. Kumar. Jeho hlas s přízvukem byl tichý a melodický a vypovídal o tom, že byl pravděpodobně z Indie. Měl na sobě roucho na sál a na hlavě chirurgickou masku. S jeho chlapecky pěkným vzhledem, pohledný lékař vypadal příliš mladě na to, aby byl dokončený chirurg, ale připomněla jsem si, že St. Luke´s byla ta nejlepší nemocnice v Boise a ve skutečnosti to byla nemocnice s tou nejlepší chirurgií v zemi. Já tu byla jednou, když mi jako dítěti trhali mandle.

Máma vyskočila na nohy a setkala se s jeho pohledem. „Je můj manžel v pořádku?“ Hlas měla slabý a vratký a oči stále zalité slzami.

Doktor s hnědým odstínem kůže stiskl rty do tenké linky a otřel si pot z čela. „Je v kritickém stavu.“

„Co to znamená, doktore?“ Zeptala jsem se dřív, než moje třesoucí se máma mohla říct jediné slovo.

„Utrpěl poranění hlavy. Provedli jsme MRI[1] a je tam otok mozku. Do zítřka nebudeme vědět, jestli utrpěl trvalé poškození.“

Jeho slova byla jako nůž do srdce. Představa, že by můj táta, profesor, neměl své schopnosti, byla nesnesitelná. Stejně jako máma, panikařila jsem, ale musela jsem být pro ni statečná.

„Ach můj drahý Bože,“ zamumlala. Ruka jí vylétla k ústům a nový příval slz jí stékal po tvářích. Všechen vzduch opustil mé plíce, jak se i mně očí nahnaly slzy. Obávala jsem se, že by máma mohla omdlít, omotala jsem jí ruku kolem křehkých ramen, jak lékař pokračoval.

„Také utrpěl vícenásobné zlomeniny pravé nohy. Udělali jsme kostní štěp a spojili jsme to čepy.“

Slova byla uvězněna v hrdle mé plačící matky. Držíc se pohromadě, jak nejlépe jsem mohla, jsem se zeptala lékaře, jestli bychom ho mohly vidět. Jedinou dobrou zprávou, pokud se to tak dalo nazvat, bylo, že jsme mohly.

******

Tátu převezli ze sálu do malé místnosti na jednotce intenzivní péče. Stále v bezvědomí, byl napojen na nesčetné množství pípajících monitorů a kapaček a kyslíková maska mu zakrývala tvář. Namáhavě dýchal. Široký obvaz mu zahaloval hlavu a pod textilií jeho přikrývky jsem mohla vidět obrys tlusté sádry od prstů až po stehno.

„Ach, tati!“ Zanaříkala jsem tiše. Slzy mě pálily vzadu v očích a bolestivá hrouda mi uvízla v hrdle. Nebyla jsem připravená ho takhle vidět. Tak bez života a zranitelného. Celý můj život, můj pohledný, skvělý táta, byl vždycky silný a byl tu pro mě. Téměř nikdy neonemocněl. A teď tohle. Na světě nebyla žádná slova ve skreblu, která by popsala změť emocí, které mé sžíraly v srdci. Vzlyky mi zacpaly hrdlo, ale držela jsem je zpět, abych byla pilířem síly pro mámu.

„Ach Harolde, miláčku,“ řekla přidušeným hlasem, jemně přejela konečky prstů po jeho ochablé čelisti. „Slyšíš mě? Tak moc Tě Miluji. Tak velmi moc.“

Táta se trošičku pohnul, jako by ji slyšel. V té chvíli jsem byla přemožena láskou, kterou moji rodiče sdíleli. Láska tak čistá, tak hluboká, tak věčná. Láska v bohatství i chudobě. V nemoci i ve zdraví. Přemýšlela jsem o Blakeovi. A uvažovala jsem – byli jsme tohle my?

Sladký hlas přerušil mé myšlenky. Sestřička. Řekla nám, že jsou návštěvní hodiny u konce.

Máma si otřela slzy svým promočeným kapesníkem a prohledávala sestřičky laskavé, tmavé oči. „Prosím, mohu zůstat? Chci tu pro něj být, až se probudí.“

Pokud se probudí.

Teplý úsměv rozsvítil sestřičky tvář. „Nevidím důvod, proč ne. Objednám skládací lehátko.“

„Mami, chci zůstat taky.“

Sestřička odpověděla. „Obávám se, drahá, že můžeme dovolit jen jedné osobě, aby zůstala v místnosti. Nemocniční předpisy.“

Zklamaná, jsem vzala mámu za ramena. „Budeš v pořádku, mami?“

Přikývla. „Zavolám ti, zlatíčko, jestli tu bude nějaká změna.“

V duchu jsem se modlila, aby to bylo lepší. Objala jsem ji na dobrou noc. Pak jsem lehce políbila svého tátu na tvář.

„Miluju tě, tati.“ Můj hlas byl tichý šepot, ale věděla jsem, že mě slyšel.

---

[1] Magnetic Resonance Imaging = magnetická rezonance