TM5 - 1. kapitola

Překlad: Niki

Ahoj všem!

Před sebou máme 28 kapitol + Epilog. 

Stane se toho hodně, tak neváhejte psát, co si o tom myslíte, já už občas jen nevěřícně kroutila hlavou a říkala jsem si, že tohle už je fakt na palici, no uvidíte....

Užijte si čtení posledního dílu série a po tom dlouhém čekání můžu slíbit, že to projedeme co nejrychleji :-)

Blake

Spěchal jsem zpátky do své kanceláře, můj tep jel na plné obrátky. Nečekané setkání s Kat u Sakse mě přinutilo vyšilovat. Zkurvená děvka!

Bublaly mi nervy. Nemohl jsem ji věřit. Ani trochu. Ještě jsem to Jennifer neřekl. To načasování stálo za hovno. Unavená a vyvedená z míry její těžkou periodou, tlaky z práce a všechno to svatební šílenství, prostě nemusela slyšet něco, co by jí mohlo poslat přes okraj. Když se na to podívám zpětně, měl jsem jí to říct už dávno. To, co se stalo, nebyla ve skutečnosti moje chyba, ale bylo to něco, na co jsem nebyl hrdý. Chtěl jsem zapomenout. Držet tu vzpomínku pohřbenou.

Měl bych jí to říct teď? Kurva. Musel jsem. Než to uslyší od tý chorý děvky, o který jsem věděl, že ten příběh překroutí tak, že budu vypadat jako úplněj sráč.

Na prvním červeném semaforu na Wilshire Boulevard, jsem sáhl do kapsy u kalhot pro mobil. Do prdele. Nebyl tam. Musel vypadnout v šatně u Sakse. Udělal jsem ostrou otočku a zamířil jsem rovnou zpátky do obchodu. Srdce mi závodilo. Dával jsem Kat spoustu času, aby se dostala do vedení.

Jasně pomalý výtah, byl ohraničen nouzovým schodištěm do třetího patra, bral jsem schody po dvou. Týdně cvičit na strmých schodech Santa Monica mělo své výhody.

„Hledáte tohle?“ Zeptal se můj osobní stylista Daniel, jak jsem vystoupil ze schodiště. Můj mobil byl v jeho ruce.

Ztěžka jsem dýchal, ne proto, že jsem nemohl popadnout dech, ale proto, že jsem byl ve stresu.

Vydechl jsem úlevou, jak mi podal mobil. „Díky, chlape,“ řekl jsem a pak jsem spěchal k výtahu. Než jsem mohl použít pro číslo Jen rychlé vytáčení, mobil zazvonil. Podíval jsem se dolů na obrazovku na ID volajícího a stiskl přijmout. Byla to paní Cho.

„Pane Burnsi, Jennifer mi volala. Řekla, ať vám vyřídím, že jede domů.“

„Co tím myslíte?“ Srdce mi bušilo.

„Plakala do telefonu. Říkala, že se stalo něco špatného.“

Bože kurva srát na to. Bylo pozdě. Kat se k ní dostala.

Opakovaně jsem bušil na tlačítko dolů, ale bez výsledků. Kurevskej bezcenej kus hovna. Netrpělivě jsem letěl zpátky po nouzových schodech.

O patnáct minut později jsem zajel ke svému bytovému komplexu s úlevou, že jsem nedostal pokutu za rychlost. Nechávajíc své auto obsluze, jsem se rozeběhl do svého bytu.

Ticho.

„Jen! Jen? Jsi tady?“ Horečnatě jsem uháněl z místnosti do místnosti, volajíc její jméno. Kurva. Kde byla?

Znovu jsem jí zavolal. Její mobil šel rovnou do hlasovky. Zanechal jsem jí naléhavou zprávu, kde jsem jí říkal, ať mi hned zavolá zpátky. Po zádech mi poletoval mráz. Možná, se mnou už nikdy nebude chtít mluvit, nebo mě vidět. Znovu jsem jí oklamal.

Impulzivně, jsem zavolal své sestře do její ordinace. Možná, že něco věděla.

„Ahoj, Blaku. Co se děje?“ Její hlas zněl neobvykle vřele a přátelsky.

„Marcy, zatímco u tebe byla, volal Jennifer někdo, nebo dostala sms, která by ji rozrušila?“

„Ne. Měly jsme příjemný oběd a pak mám za to, že se vydala zpátky do své kanceláře. Co se děje?“

Vychrlil jsem ta slova, řekl jsem jí, co jsem myslel, že se stalo. Moje sestra byla jednou z mála lidí, kteří věděli, co se mezi mnou a Kat stalo. Složka Kat byla zapečetěná v její kanceláři.

„Ježiši, Blaku. Proč jsi to Jen neřekl?“

„Nevím. Měl jsem. Ale neudělal jsem to.“ Já blbec.

„Blaku, nebylo to celé tvoje chyba.“ Hlas Marcy byl měkčí a soucitný.

„Já vím. Ale jsem si zatraceně jistý, že to Kat překroutí. Se všemi jejími důkazy důvěryhodnosti, Jen jí pravděpodobně uvěří. Nevrátila se do kanceláře.“

„Do prdele. Blaku, musíš ji najít a vysvětlit jí, co se stalo dřív, než všechno znovu vybuchne.“

Přecházejíc po ložnici, jsem těžce vydechl. „Moje sekretářka říkala, že jela domů, ale není tady.“ Srdce mi šíleně bušilo. Možná, že ji ta zpráva rozrušila natolik, že měla autonehodu. Koneckonců byla Calamity Jen. Ale pak jsem se uklidnil. Jsem si jistý, že to už bych teď věděl. „Marcy, co bych měl dělat?“

„Zkus jí znovu volat a pak zkus jednoho z jejích přátel. Možná, že něco vědí.“

Marcy byla vždycky chytrá. To dávalo smysl. Potom, co zkusím ještě jednou Jen, zkusím Libby.

Poděkoval jsem své sestře a řekl jsem jí, ať nic neříká našim rodičům….alespoň zatím ne.

Ujistila mě, že by to neudělala. „Hodně štěstí, Blaku. A zavolej mi hned, jak o ní uslyšíš.“ Odmlčela se. „Mám tě ráda, malej brácho.“

Její nečekaná láskyplná slova se mě dotkla a znovu jsem jí poděkoval. Rychle jsem ukončil hovor a stiskl tlačítko pro vytočení Jen ještě jednou. Do prdele. Nic. Neztrácejíc čas, jsem projížděl své kontakty a udeřil do jména Libby. Naštěstí mi Jennifer dala její číslo pro případ nouze. Tohle byl stav nouze. Jen mě opouští.

Mobil Libby, stejně jako ten Jen, šel rovnou do hlasovky. Zatraceně. Pravděpodobně dělala průzkum trhu nebo byla na cestách. Ve stavu paniky, jsem zpět vytočil paní Cho. Snad věděla víc. A slyšela o Jen.

„Paní Cho, říkala jste, že Jennifer jela domů, ale není v mém bytě.“

„Ne, ne, pane Burnsi. Jela domů k matce. Říkala, že je to velký stav nouze.“

Ježiši. Bylo to horší, než jsem si myslel. Jop. Velký stav nouze. Zlomil jsem jí srdce.

„Zrušte všechny mé schůzky a zarezervujte mi další dostupný let do Boise.“

Rychle jsem si převlékl oblek na džíny, tričko s krátkým rukávem a koženou bundu. Vyndal jsem z šatníku tašku a spěšně jsem do ní naházel mišmaš oblečení do chladného počasí a to nejnutnější.

O hodinu později jsem byl na Delta Flight 4820, mířil jsem bez mezipřistání do Boise. Byl jsem pohodlně usazen v první třídě. Ale srdce se mi bolestivě usadilo v krku.