RT - 33. kapitola

Překlad: Teza

Cade

Ležím ve své posteli, ve které jsem nespal už dlouhou dobu, cítím se chladně a prázdně bez křehkého, teplého, nahého těla, které jsem zvyklý u sebe cítit, a zírám do stropu s pocitem otupělosti. Několik hodin jsem se nepohnul, protože nechci opustit tento stav, bolí to tak mnohem míň. Je to lepší pocit, což je důvod, proč jsem nezvednul svůj zvonící mobil, bojím se, že se z toho dostanu.

Když začne hlasité bušení na dveře, ignoruji to, došel jsem k závěru, že to je pravděpodobně Evans, a poslední věc, co chci, je se znovu prát s nejlepším kámošem. Jenomže hlas na druhé straně není Evansův, ale Jaxsonův. „Walkere, chlape, otevři. Něco se stalo.“

Jeho slova a tón mě donutí vyskočit do akce a pohnu se rychle ke dveřím.

Jakmile je máchnutím otevřu a uvidím jeho výraz, tak vím, že se stalo něco zlého. „Co? Co je?“

Lítostivě se na mě dívá. „Mrzí mě to, chlape, ale musíš jít k Faith. Ona a Christopher se pohřešují.“

Zírám na něho a snažím se pochopit, co právě řekl, ale v uších mi panikou buší srdce tak nahlas, že nemůžu porozumět, co mi říká. „O čem to kurva mluvíš? Co tím myslíš, že se pohřešují?“

Jeho výraz naplní zlost. „Byla unesena z domu a jsme si docela jistí, že mají i Christophera.“ Praští mě zděšení a obrátí mou krev v led. Pospíchám si obout boty, zatímco on dál vysvětluje. „Ruthie přivolala pomoc, Faith ji schovala ve skříni a nechce vylézt. Stále jen brečí a nikomu neodpovídá na otázky. Katelyn a Grace ji ani nemůžou dostat ven.“

Běžím po chodbě ještě dřív, než si to uvědomím, strach napájí mnou rychlost. Slyším Jaxsona zabouchnout dveře, rychle mě dožene a říká mi, abych nasedl do jeho auta. Cesta tam probíhá v tichosti, ale je rychlá.

Moje hrůza zesílí, když uvidím všechna ta policejní auta, která lemují ulici. Vyskočím z auta ještě, než Jaxson zastaví, a slyším Ruthieniny vzlyky, když se vřítím do domu. „Ruthie!“ zařvu a mířím ke schodům.

„Hej, počkat, kdo jste?“ policajt se mě pokusí zastavit, ale setřesu ho a mrštím s ním do kuchyně.

Pokračuji nahoru po schodech, zajímám se jenom o to, abych se dostal k Ruthie, a rychle dorazím k jejímu pokoji. „Ruthie!“ zvolám znovu, tlačím se přes mnoho těl, která jsou nacpaná v malém prostoru. Protlačím se k volnému místu a setkám se s hrozným, srdcervoucím pohledem – moje holčička schoulená v rohu, s obličejem zbledlým strachem a tělem třesoucím se od vzlykání.

Přestane brečet, když mě uvidí, a její oči se v nevíře rozšíří. „Tade?“ zeptá se šeptem, jakoby si nebyla jistá, jestli tu opravdu jsem.

Sehnu se a rozevřu ruce. „Jo, prcku, jsem to já, pojď sem.“

Rychle ke mně leze; neunikne mi fakt, že její malá postava plave v jednom z mých triček. Potkám se s ní v půli cesty a zvednu ji, pak vezmu do dlaně její tvář a donutím ji se na mě podívat. „Jsi v pořádku? Jsi zraněná?“

Zavrtí hlavou, než mi ji zaboří do krku a začne nepříčetně brečet. Těsně ji držím a snažím se ji utišit, když se Cooper dotkne mého ramene. „Potřebujeme, aby mluvila, chlape. Nic nevíme. Šel jsem podle domněnek a podle toho, co jsem slyšel v pozadí na mobilu.“

Přikývnu, pak ji znovu přinutím, aby se na mě kouknula. „Ruthie, zlatíčko, potřebuju, abys mi řekla, co se stalo.“

Škytne a pokusí se polknout slzy. „Ležely sme s Faif v posteli, když sme slyšely, jak se někdo snaží dostat do domu. Skovala mě do skžíně a žekla mi, abych zavolala panu šelifovi. Musela sem jí slíbit, že nevyjdu, tak sem nevycházela, ale šlyšela sem ji kžičet.“ Znovu začne štkát. „Byl to můj taťka a Spite. Šlyšela sem je a ubližovali jí.“

Dýchání mi ztěžkne a zaskřípu zuby z násilí, u kterého hrozí, že mě pohltí, důvěrně známá temnota se ve mně začne zvedat.

Další vzlyk přitáhne mou pozornost nalevo a uvidím Katelyn i Faithinu mamku brečet, jejich hlavy jsou zabořené v hrudníku jejího táty, zatímco on je drží, a kupodivu, necítím nic, když se na něho podívám – žádný vztek mířený jeho směrem. Ale možná to je kvůli tomu, že je všech zaměřen na ty zmrdy, co ji vzali.

Stařík na mě zírá, jeho oči jsou skelné od slz, ale zuřivost zatvrzuje jeho výraz. Vím, co si myslí. Že je to moje vina a má pravdu, nikdy by se to nestalo, kdybych tady byl. Vyřítí se okolo mě a zamíří do pokoje přes chodbu, Faithina pokoje. Krátce zaregistruji, že je zasraně zničený.

„Řekli, kam ji berou? Ruthie?“ zeptá si jí Cooper klidně.

Zavrtí hlavou. „Ne, nemohla sem lozeznat, co žíkali, jenom sem šlyšela jejich hlasy.“

Cooper se na mě podívá. „Slyšel jsem trochu v pozadí, když jsem s ní byl na mobilu. Poznal jsem, že to je Dennison, ale nic moc víc. Nechal jsem policajty prohledat jeho a Spikův dům, nikdo tam není.“

„Prověřil jsi další majetek, který vlastní?“ moje hlava vystřelí k Sawyerovi, když položí tuto otázku, a poprvé věnuji pozornost tomu, kdo všechno tu je. Grace stojí vedle něho a Julie vedle Jaxsona, obě holky brečí stejně silně jako Katelyn.

Cooper zavrtí hlavou. „Ještě ne, ale jsem si docela jistý, že nic nevlastní. Ten chlap je chudý jak kostelní myš, nemůže si ani dovolit to, co má, a Spike na tom není o moc líp. Ale i tak to zkontroluju a ubezpečím se.“

Vytratím se z konverzace; můj pohled se zaostří na staříka v pokoji přes chodbu, když ho uvidím zvednout telefon. Něco v jeho výraze mě donutí se pohnout kupředu. Cooper si všimne a následuje mě.

Když vstoupíme do pokoje, tak stařík zvedne ruku v gestu, abychom byli tiše. „To mohu udělat. Mohu vám obstarat takové množství bez problému, jenom mě nechte promluvit s mou vnučkou, abych věděl, že je v pořádku.“ Srdce se mi v hrudníku pozastaví, zatímco čekám, jestli se Faithin hlas ozve z mobilu. Dostanu ohromné nutkání mu ten zasraný telefon vytrhnout. „Když mě s ní nenecháte mluvit, tak jak mám vědět, že je naživu?“

Náhle vzejde ze sluchátka útrpný křik, dostatečně hlasitý na to, abychom ho všichni slyšeli, a z toho bolestivého zvuku ve mně propukne oheň. Zakryju Ruthie ucho a zabořím její obličej do mého hrudníku, ale vím, že jsem nebyl dostatečně rychlý.

„Ne, přestaňte, dost. Chápu to a seženu ty peníze, jenom jim neubližujte.“ Nastane krátká pauze, než řekne: „Ano, rozumím.“ Zavěsí a podívá se na Coopera. „Dává mi čtyřiadvacet hodin, abych mu dal tři miliony dolarů. Má taky Christophera.“ Zavřu oči a snažím se rozdýchat vinu, která mi stahuje hrudník, když pomyslím na náš poslední střet.

„Ježíši Kriste, máte tolik?“ zeptá se Sawyer.

„Ano, není pro mě problém je obstarat, ale všichni víme, že mu nedám ani zatracenej halíř.“

Cooper přikývne. „Říkal, kde to chce nechat vyložit?“

Zavrtí hlavou. „Řekl, že mi zavolá nazpátek hodinu dopředu, aby mi řekl kam. Očividně taky říkal žádní policajti, ten bastard je amatér, jakoby citoval sračky z filmu. Zřejmě si zkontroloval moje zázemí, když ví, kolik peněz mám, ale zjevně je hloupej, jelikož neví, s kým vymrdává. A teď vám říkám, šerife, radši ho brzo najděte, nebo ho najdu já a až se k němu dostanu, tak toho zmrda odprásknu.“

Může se postavit do fronty, protože pokud někdo zabije tyhle kusy hoven, budu to já.

„Tati, jen se uklidni. Musíme nechat šerifa dělat svou práci a mít víru, že to vyjde.“ Můj pohled vystřelí za roztřeseným hlasem Joshuy a vidím jeho zelené oči zalité neprolitými slzami, než se otočí ke Cooperovi. „Jaký je váš plán? Počkáme na telefonát?“

„Nebudeme čekat s jejich hledáním dvacet čtyři hodin,“ odvětím, až teď se ozvu. Ohlídnu se po Sawyerovi a Jaxsonovi a oba kývnou, dávají mi tak najevo, že mi kryjí záda.

Krátce kouknu po Katelyn, pak zvednu Ruthie výš, aby se na mě podívala. „Musím jít, zlatíčko.“ Její ruce zesílí sevření okolo mého krku a třese se jí ret, zatímco se slzy rozlévají po jejích tvářičkách. „Všechno bude v pořádku. Dostanu je nazpátek, ale potřebuju, abys byla silná a zůstala tady s Katelyn a ostatníma, dobře?“

Přikývne, ale vypadne z ní malý vzlyk a to mi rve mé podělané srdce na cáry. „Buď opatlný, velikáne.“

Dám jí pusu na čelo. „Vždycky.“

Předám ji do Katelyniných čekajících rukou, pak zamířím z místnosti, cítím, že Jaxon a Sawyer jdou kousek za mnou. Jsem ale rychle stržen zpět a hozen na zeď rozčileným Cooperem. „Zasraně nikam beze mě nejdete. Jasný? Jestli jo, přísahám Bohu, že zavřu vaše prdele.“

Zhluboka dýchám ve snaze zastavit svou temnotu před uvolněním na špatnou osobu. „Tak to hádám, že budeš muset držet krok a připrav se, šerife. Protože mám jenom jeden cíl a to je dostat je zpátky naživu za každou cenu.“

 „Nevytahuj na mě tu sračku s šerifem!“ vře a přistoupí k mému obličeji. „Jsem tvůj zatracenej kamarád a na jejich životech mi záleží stejně jako tobě. Ale tohle není zasranej Irák, tohle je moje zatracený město a moje pravidla. Vy kreténi možná máte na to zabít ty bastardy, ale na jejich nalezení nemáte stejný zdroje, jako mám já. Takže tě teď varuju, Walkere, drž se hranice, jinak…“

Popadnu ho a prásknu s ním o zeď. „Jdi do prdele! Neřídím se ničíma pravidlama, když dojde na mou ženu a děti. Slyšíš mě, kurva?“

„Zatraceně, Walkere, slez z něj,“ zakřičí Jaxson. Nechám jeho a Jaxsona mě odtáhnout, ale pohled stále držím zaměřený na Coopera.

„Poslouchejte, vy dva kreténi se oba musíte ovládat. Plýtváme časem,“ křikne Evans logicky. „Cooper má pravdu, potřebujeme ho a jeho zdroje, ale ty,“ ukáže na Coopera, „mu musíš dát kurva pokoj. Všichni zasraně víme, jakýma pravidlama bys ses řídil ty, kdyby to byla Kayla.“

Dál na sebe zíráme se zrychleným dýcháním od vzteku. Naštěstí se poddá jako první. „Vím o jednom místě, kam oba chodí pít. Je to motorkářský bar hned vedle dálnice, někdo, s kým se tam poflakujou, tam bude a pravděpodobně bude něco vědět. Znám jednoho konkrétního týpka, který si je blízký se Spikem.“

Úlevně vydechnu, jsem rád, že máme kde začít, jelikož by nám zabralo čas na toto přijít. Pohlédnu na Jaxsona. „Prvně se zastavíme u tebe doma a vezme zbraně, když máme, kam pro ně jít, aspoň se nebudeme vracet a ztrácet čas.“

Kývne, právě když Cooper znovu skočí do řeči: „Nemusíte si kurva brát zbraně! Já jsem ozbrojený.“

„Nemůžeš od nás zasraně čekat, že do toho půjdeme neozbrojení.“

Znovu se dostaneme do mrtvého bodu, než zavrtí hlavou. „Fajn, ale zatraceně, nebuďte hloupí a nenuťte mě litovat, že jsem vás do toho pustil. Mohl jsem nechat tvou prdel doma, ať si trucuje v tvým zasraným bytě. Pamatuj si to, Walkere.“

Přikývnu, protože vím, že má pravdu, a modlím se, abych mohl udržet tento slib. Protože pokud jí jakkoli ublížili, tak to všechno letí ze zkurvenýho okna.

***

Tak jo, v prvé řadě se vám moc omlouvám za takovou dlouho prodlevu. Mě samotnou to moc mrzí, ale vím, že za to můžu částečně sama. V lednu jsme byli na dovolený, ale co jsme se vrátili tak už to tak veselý nebylo a hlavu jsem měla plnou jiných věcí. Takže se vám ještě jednou omlouvám. Bohužel ani další kapitoly tu nebudou rychle, každopádně na ně nebudete čekat tak dlouho. Doufám, že ještě někomu z vás zůstala chuť si počkat na konec knihy.

Zatím se mějte krásně.