Ricochet - 36. kapitola

Překlad: Jilyan

Aubree

Vešla jsem do koupelny, Nick mně následoval. Podél kachliček byly postavené svíčky. Na horké vodě plavaly okvětní lístky. Cítila jsem teplý jasmín, klidnou vůni, která se snažila přebít třas mých svalů.

Ta atmosféra měla být krásná a perfektní. Místo toho jsem stála na místě a třásla se, srdce mi bušilo jako zvon, když jsem se dívala do hluboké vany. Byla obrovská, velká jako venkovní vířivky, do které se vlezou i tři a skoro metr hluboká.

Obtočila jsem prsty kolem Nickových a přeskočila jsem pohledem od vany k němu. "Já…já nemůžu." Udělala jsem krok zpátky a on mně stiskl pevněji, načež jsem zpanikařila a snažila vykroutit zápěstí z jeho sevření.

Bála jsem se hluboké vody od svých dvanácti.

"Budeš se mnou mluvit?" zeptal se.

Nemohla jsem si pomoct a hekticky jsem zavrtěla hlavou. "Já…já ne…" Vždy jsem měla potíž přiznat svůj strach - obzvlášť ten, který mně dělal opravdu zranitelnou. Slabou. Mráz mi přeběhl po zádech, chvění ho následovalo.

Zahákl prst pod mou bradu a odtrhl můj pohled od klidné, hypnotizující vody. "Nebudu tě nutit, ale slibuji ti, že ti neublížím."

Pohled mi sklouzl k nepravidelné krabaté kůži na mém zápěstí.

"Něco se ti stalo. Proto ses pořezala." To nebyla otázka.

Přikývla jsem, nechtěla jsem to rozvíjet, ze strachu, že bych se před ním složila. A zároveň jsem nedokázala zastavit slova. "Um. Když…Když mi bylo asi dvanáct, šla jsem s pár děckama ze sousedství k řece." Odkašlala jsem si. Instinktivně jsem se dívala ke dveřím, pro případ, že bych musela utéct. "Vyrostla jsem v River Rouge a často jsme si hráli a plavali u mostu. Objevilo se několik větších a starších kluků a skočili do řeky. Dělali kraviny. Strčili mně a mou kamarádku pod vodu. Pořádně jsem se nenadechla. Zpanikařila jsem." Při té vzpomínce mi vyschlo v krku a musela jsem se nadechnout, když jsem si vybavila hrůzu z toho, jak jsem viděla rozmazané slunce skrz vodní hladinu. Zdálo se příliš daleko. "A pak se objevila má máma. Hledala mně." Usmála jsem se při vzpomínce na mého nádherného zachránce. "Dala těm klukům, co proto a řekla jim, že jestli je ještě někdy u té řeky uvidí, usekne jim koule a naservíruje jim je." Smích mi chtěl uniknout z hrudi, ale s dalším nádechem jsem se zamračila. "Od toho dne jsem měla strach z vody. Měla jsem noční můry, představovala jsem si, co by se stalo, kdyby se máma neukázala. O tři roky později jsme byli u babičky, která žila u vody." Hrající si s okrajem trička, přes tíhu na mé hrudi, která vždy předcházela téhle části příběhu, jsem se nadechla. "Má matka se rozhodla doplavat na malý ostrov ve středu jezera, tak jako když byla malá. Na cestě zpátky byla unavená a zmizela pod hladinou. Než k ní můj táta dorazil, utopila se." Přejela jsem přes opuchlou linku na mé jizvě, jak jsem si ji třela. "Pamatuji si, že jsem tam chtěla skočit za ní, ale byla jsem paralyzovaná. Příliš vyděšená abych šla do vody. Mohla jsem ji zachránit. Byla výborná plavkyně a vzal mi ji můj největší strach." Utírající si slzu z tváře, popotáhla jsem, dívala se na červený kruh kolem mé jizvy, kde jsem ji třela příliš silně. "Cítila jsem se zbytečná. Bezcenná. Jako zbabělec."

"Nejsi zbabělá." Jeho dlaň mi sevřela tvář, teplo jeho kůže mi proniklo do kostí a já zavřela oči, abych zadržela slzy.

"Má máma byla…skvělá. Tak strašně jsem chtěla být jako ona." Vzhlédla jsem, uklidněná tichou sympatií v jeho očích. "Ale po kráse by se nemělo prahnout. Jenom ji obdivovat."

Vypadalo to, že studuje můj výraz.

"Co?" zeptala jsem se.

"V tom případě jsem naprosto ohromený." Palcem mi přejel přes rty. "Nechci na tvé tváři vidět strach. Nemusíš dělat nic, co nechceš, Aubree. Ale chci ti dokázat, že mi můžeš věřit."

Neschopná držet jeho pohled, podívala jsem se stranou. Patrně mně mohl přesvědčit, abych udělala cokoliv, s těma intenzivníma očima - i něco, co mně naprosto děsilo. "Nemůžu jít do vody, Nicku."

"Půjdeš tam se mnou?"

Ztuhla jsem a divoce zavrtěla hlavou. "Nemůžu."

"Nebudu tě nutit." Sundal si spodky a vstoupil do vany, poklepávající na okraji vany. "Jenom se sem posaď."

Váhavě jsem přešla k okraji, zírala jsem na svůj odraz na hladině a chvíli jsem se na sebe dívala, než jsem se posadila vedle něj. I tam, tak blízko vody, mé ruce byly studené a lepkavé, nevolnost mi začínala v žaludku, měla jsem nutkání vyvrhnout poslední jídlo, které jsem snědla. Spolkla jsem to zpátky, v pokusu skrýt to, že narazil na slabost tak ochabující, že mně to skoro zabilo.

S nohama visícíma přes okraj vany, pryč od vody, seděla jsem vedle něj. "Takže, co ty? Jaké bylo tvoje dětství? Něco traumatizujícího?" Vylétl ze mě nervózní smích.

Zpola se usmál. "Ani ne traumatizující."

Uběhlo pár sekund a já zdvihla obočí, zaklonila hlavu, pořád mi bylo nevolno. "Řekneš mi to?"

Poškrábal se na bradě, úsměv na jeho tváři uvadal. "Mí rodiče mně většinou ignorovali. Proto jsem se dal na hraní. Měl jsem hodně času pro sebe." Zvedající kolena k jakékoliv neviditelné římse, kterou jsem ve vodě neviděla, omotal si kolem nich paže. "Vyrostl jsem v přívěsu v Higland Park. Můj táta hodně pracoval. Máma hodně pila. Takže jsem často zůstával mimo domov. Nebyl jsem špatné dítě, víš, jenom jsem dělal to, co děti dělají." Nahrnul si k sobě vodu a já se zaměřila na třpyt, který zanechávala na jeho kůži. "Moje máma nás nechala, když mi bylo deset, nebo jedenáct. Kvůli jinému chlápkovi. Můj otec mi to vždycky dával za vinu." Vrtící hlavou, stiskl a ponořil obě ruce pod vodu, svištící s nimi okolo, jako by se potřeboval rozptýlit od svého příběhu. "Takže v šestnácti jsem šel na ulici a už nikdy se nepodíval zpátky. Dostal jsem se do problémů s děckama, co byla v gangu." Sklonil hlavu a jeho rty se sevřely v úsměvu. "A tehdy jsem poznal Lenu."

"Držela tě dál od problémů." Má slova nesla nádech pobavení, zrcadlící mou představu mladé dívky, dávající problémového kluka do latě.

Přikývl. "To jo. Její táta mně napřed nesnášel. Myslel si, že jsem zkazil jeho malou holčičku."

"A zkazil jsi?"

Pokrčil rameny a já se usmála. "Možná." Otočil se, dokud mi nečelil a položil své teplé ruce na mé stehno, díky čemuž jsem ztuhla, protože jsem se bála, že mně stáhne dolů. "Řekni mi o sobě víc."

Napětí povolilo, mé tělo se s úlevou uvolnilo.

Museli jsme mluvit alespoň půl hodiny, většinou o mém dětství, vyrůstání s mou matkou a ani jednou mně nelákal o vody, i když každá buňka v mém těle chtěla být v té vodě s ním. Čím déle jsem seděla vedle něj, tím klidněji jsem se cítila, v takové blízkosti mého největšího strachu. Do takové míry, že jsem se skoro odvážila ponořit nohy dovnitř.

Zvedl se z vany, jako by se připravoval vylézt.

"Co to děláš?"

"Není důvod, abych tu zůstával, když se ke mně nepřipojíš."

Nevěděla jsem, proč jsem měla najednou potřebu dokázat, že jsem mu mohla věřit, stejně jako mi dokázal, že nezradí mou důvěru. Byl to nádherný protiklad - to, co jsem chtěla, bylo to, čeho jsem se bála.

Něco mně přemohlo a sevřela jsem mu paži. "Počkej." Nemohla jsem se na něj podívat, pro případ, že bych změnila názor. "Chci to zkusit."

"Slibuji, že ti neublížím, Aubree. Nepustím tě." Natáhl ke mně ruku.

Muselo to být alespoň dobrých pět minut, než jsem si svlékla oblečení, zatímco trpělivě čekal, ani jednou mně nepopohnal.

Nahá, stála jsem na okraji vody, zírající na prostor, který pro mě uvolnil, abych se mohla posadit vedle něj. Z hlubin mého žaludku, vyhrnula se žluč, zrada na mou matku. Jak jsem, tak snadno mohla vlézt do vody s ním, když jsem nedokázala zachránit svou matku od utopení?

"Proč jsi se snažila zabít?" Nickova otázka bylo jen slabý šepot vedle hluku v mé hlavě.

"Protože jsem byla otrávená z toho, cítit se bezmocně. A z těch nekonečných nočních můr."

Vybavila se mi slova mého otce a ať je mu země lehká, chtěl mně ušetřit mého sebemrskačství. Snažil se mi ulevit od viny a naučit se čelit mým strachům jiným způsobem.

Nikdy bych tě do té vody nepustil, Bree. Mohl jsem vás ten den ztratit obě.

V srdci jsem věděla, že jsem svou matku nemohla zachránit, ale to bylo to nejhorší na tom, cítit se bezmocná - mysl hledala něco, co by mohla vinit. Iracionální vina, která by mohla ospravedlnit tu slabost z pocitu, že nemůžete nic dělat a možná smazat hrůzu, kterou jsem ten den viděla. Můj otec, i když to byl dobrý plavec, přinesl její neživé tělo zpátky na břeh a ani on ji nemohl zachránit.

Nenáviděla jsem ji za to, že umřela. Za to, že si užívala něco, čeho jsem se bála, něco, před čím jsem ji nemohla zachránit. Něco, před čím jsem nemohla zachránit ani sebe. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím naštvanější jsem byla, že nade mnou něco mělo celé roky takovou moc. Dala jsem Michaelova něco, co mohl použít proti mně.

Beroucí Nicka za ruku, vkročila jsem do teplé vody, krčící se, když linie na mých lýtcích oddělila teplé od studeného. Srdce mi bušilo proti žebrům a já si uvědomila, když se místnost zatočila, že zrychleně dýchám.

Zvedl se z vody, dokud se nade mnou netyčil a přitáhl si mně k sobě. Teplé, vlhké ruce mi putovaly po kůži, po mých bocích a zpátky k mojí páteři, dokud mně pevně nedržel a nepřitiskl rty k mým.

Závrať se opět připomněla a já mu stiskla paže, abych se v jeho náručí ustálila. Když jsem zavřela oči, místnost se nekontrolovaně točila, jeho ruka svírala můj zátylek a pusa se změnila ve zběsilou, žádostivou. Ta náhlá brutálnost a vášeň mně pohltila, rozptýlila mně od toho, že stojím ve vaně. Opřená o mé břicho, jeho erekce mi řekla, co chce a jak se teplo jeho těla šířilo do mého, mé svaly povolily, uvolnily se do něho.

Otevřela jsem oči.

Vodu jsem měla na prsou, zatímco jsem seděla obkročmo na Nickovi. Nadechující se, objala jsem ho kolem krku oběma rukama, držela jsem se ho jako záchranného kruhu a jeho paže mně objaly, tisknoucí mně k sobě. Mé svaly se otřásly, uzamykající mé plíce. Zima mi pokryla hruď a já se krátce nadechla, šplhající výš do jeho klína.

"Ššš." Hladil mně po vlasech a políbil mně na ucho. "Uklidni se, Aubree. Jsem tady. Držím tě."

Opět ta dvě slova. Držím tě.

Zavírající oči, ztuhla jsem, zahánějící obrazy matčiny modré kůže, mrtvých hnědých očí a její otevřené ústa, do kterých se můj otec snažil zachránit její duši částí své. Viděla jsem sluneční paprsky odrážející se na vodní hladině a mou malou ruku natahující se pro ně, bojující proti tlaku nad mou hlavou. Nenáviděla jsem tu zranitelnost - místo uvnitř mě, kam někdo mohl dosáhnout.

Takže to nechám jít.

Otevřela jsem oči ke klidným modrým, pozorující mně. Nick mně palcem pohladil po spánku, jak držel mou tvář ve svých dlaních. Vydechující trhavě, uvolnila jsem svaly, zhluboka a dlouze jsem se nadechovala, jen jsem se od něj nechávala držet.

"To je ono. Dýchej." Jeho šepot se odráží v prázdné místnosti.

Jeho rty mi přejely přes krk k mé klíční kosti, rozptylující mou upřenou koncentraci, dokud vše, co jsem cítila byla touha. Strašně jsem po něm toužila, potřebovala jsem jeho klid uvnitř sebe.

Pohnul se pode mnou a vklouzl do mého tělo.

Sklonila jsem se k němu, kolena jsem měla opřená o sedátko vany a pomalu jsem se pohybovala, dokud nebyl úplně uvnitř. Mé tiché vzdechy se odrážely od stěn a já kroutila boky, kroužila jsem, než jsem se na něj s každým přírazem narážela.

Jeho pusa si nárokovala mou bradavku a já vykřikla, když mně zuby štípnul. Pokaždé, když jeho tělo sjelo po mém, zachvěla jsem se. Napětí z dřívějška, rány uvnitř mě, uvolněné, měnily se v nový tlak, který stavěl směrem ke zdolání mých strachů.

Jeho vzdechy se odrážely od stěn ve zvuku tak krásném, že jsem po něm toužila, když byl potichu. Potřebovala jsem slyšet tahle malá potvrzení jeho požitku. Nickovy vzdechy, vrčení a mručení ve mně vyvolalo primitivní touhu ho uspokojit. Potěšit ho. Zrychlující mé tempo, divoce jsem na něm rajtovala, chtivě, zatímco voda cákala kolem nás ve vzrušující oslavě touhy.

Zatahal mně za vlasy a já zaklonila hlavu a on pokračoval v mučení mých oteklých bradavek. Mé tělo ve vodě oživlo, a i přes tu námahu, každý pohyb mi připadal jako zpomalený. Euforie z ovládnutí mého strachu, spolu s Nickovým dotekem, jeho hlas, mně poslali přes okraj.

Zaťala jsem nehty do jeho lebky, mé tělo se napjalo, uvolnilo, napjalo, napjalo, drželo se okraje, než jsem otevřela pusu k výkřiku vyrážejícímu z mé hrudi a jeho jméno mi znělo v hlavě.

Přitiskl ústa k mým a přitáhl si mně k sobě. Hlouběji, hlouběji, ztichla jsem a zjistila jsem, že jsem sjela pod hladinu. Když jsem klouzala po jeho těle, dostávající se z mého posledního orgasmu, spolu s jeho ústy nárokující si mé, nepotřebovala jsem vzduch. Nebála jsem se ticha. Má touha po něm přesahovala mé potřeby a to, co mně děsilo víc než cokoliv jiného. Mohla bych s ním zůstat pod vodou na vždy, až do smrti, v bezpečí a ukonejšená v jeho náručí, zatímco bychom usnuli v nekonečném spánku.

Když jsme vyjeli na povrch, cítila jsem na svých ústech jeho úsměv a otevřela jsem oči k těm jeho nádherným modrým duhovkám, odtahujících se ode mě.

Znovu mi chytil do dlaní tvář.

"To bylo úžasné." Zasmála jsem se mezi těžkými nádechy a pevně jsem obtočila ruce kolem jeho krku, líbající ho, jako bych ho tu chtěla pohltit.

"Ty jsi úžasná," zamumlal mi do ucha, než mi jeho rty přejely přes čelist. Úsměv v jeho očích povadl do něčeho vážného, bolestného. "Kvůli tobě se mi zdají sny, které by se mi neměly zdát. Toužím po věcech, po kterých bych neměl toužit. Mé slabosti." Jeho rty pohltily ty mé v polibku, který mi ukradl dech. "Zničíš mně, Aubree. A já tě nezastavím."

Cítila jsem se stejně, jako bychom dorazili do tmavého místa, ze kterého nebylo návratu. Byla jsem uvězněná v náruči vraha, tak zranitelná jako kotě u lva a stejně, silnější než jako nikdy v životě. Nick mi nic nevzal, naplnil mně, ukázal mi ženu, jakou jsem mohla být - takovou, jakou jsem chtěla být.

Sexy. Dravá. Bezostyšná.

Ta, která si brala to, co chtěla bez omluvy.

Beze strachu.

Možná ve mně našel slabost, ale já v něm našla sílu.

Ten zážitek mně nevyléčil z mého strachu. Vlastně, i teď se mé tělo třáslo, když jsem měla vodu po prsa. Jenom to dokázalo, že nenechám své úzkosti mi stát v cestě.