Lucian - EPILOG

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Holky, díky všem, co jste s námi vydržely až do konce, případně se dokonce cestou přidaly. Za všechny komentáře všem velice děkujeme a jsme rády, že se vám příběh „naprosto dokonalého“ mafiána a silné ženy, kterou si vybral jako svou druhou polovičku, tak líbil. Nemusíte se obávat, série bude pokračovat dalším z bratrů, ale nejdřív si dáme malou „odbočku“ k Abigail Barnette a prvnímu setkání Neila Elwooda a Sofie Scaife.                  Vaše Sinnel a Jitka

A teď už konec sentimentu a vychutnejte si konec, kdy Jordyn Lucianovi vůbec nic neulehčí a dokáže pevně stát za svým...

O dva měsíce později…

Zasedací pořádek v kostele se teď změnil. Lucian seděl od své matky a otce o něco dál. Jordyn vždy seděla v lavici po jeho levici, měla položenou ruku na jeho stehně a udržovala ho vzhůru a při vědomí.

Zatraceně, co se týče vynucování jeho pozornosti v neděli ráno, tak byla ještě horší než jeho matka.

Ne, že by si stěžoval.

Jordyn vstoupila do Lucianova života na tomto místě a nikdy ho nepřestávalo ohromovat, jak snadno a rychle se od té doby změnil jeho život. Byla jako tornádo, kterým se nechal ochotně nasát a vést jeho cestou.

I když by to rozhodně nenazval jako destruktivní.

Od Katiny smrti už nedošlo k dalším pokusům o ukončení Lucianova života. Vypadalo to, že vše konečně zapadlo na své místo. Jordyn se nemusela ptát, co by kdyby. A Lucian necítil potřebu připomínat jí, že takhle to bude napořád, jen možná jinými způsoby.

Většinou to mezi nimi bylo snadné. Přirozené jako dýchání a žití. Jindy se to stalo trochu složitější.

Koneckonců, nemůžete se dotýkat něčeho tak jasného a krásného jako je slunce, aniž byste neočekávali, že se nespálíte.

Lucian věděl, že dnešek bude jedním z těch dnů.

I když Jordyn seděla po jeho boku a na výraz podpory měla tak jako vždycky na jeho stehnu položenou ruku, mezi párem panovalo napětí a zlost. Jordyn s ním za poslední tři dny téměř nemluvila. Luican zjistil, že jak gauč, tak i pokoj pro hosty, jsou pro něj zvlášť nepříjemné. V podstatě pro něj byla zatraceně nepříjemná jakákoli jiná možnost než jeho vlastní postel, ve které byla Jordyn. Dokonce ani předchozí noc nestrávili v domě jeho rodičů, jak to bylo obvyklé, protože ta nepokojná atmosféra mezi nimi byla tak zjevná, že nepotřebovali, aby do toho zasahoval někdo další.

Byla to svým způsobem tichá válka, která, upřímně řečeno, všechno jen zhoršovala.

Lucian věděl, že udělal chybu. Ale jen nerad přiznával, že ji udělal.

I když nejvíc mu pravděpodobně vadilo Jordynino mlčení a to, že jí ublížil.

Lucian se na poslední požehnání a modlitbu otce Petera s povzdechem postavil. Mše mu dneska připadala obzvláště dlouhá, i když pomáhalo to, že tu byla Jordyn s ním. Byl rád, že je konečně u konce.

Ostatní farníci začali opouštět kostel a Lucian zaslechl, jak se jeho matka zeptala Jordyn: „Přijdete dneska vy dva na večeři?“

V té otázce toho bylo zatraceně mnohem víc, co se skrývalo pod jejím povrchem. Cecelia musela zaznamenat napětí v Lucianových zádech, stejně jako to, co cítila Jordyn. Zřejmě byla jejich vzájemná frustrace viditelná i pro ostatní.

„Měli bychom,“ odpověděla Jordyn. „Že, Luciane?“

Při jejích slovech se Lucian narovnal. Byla to první slova, která od rána pronesla přímo k němu. „Jistě, cokoli.“

Gio se provinile setkal s Lucianovým pohledem. Mladší muž, téměř omluvně pokrčil rameny. Lucian protočil oči a v tichém přijetí omluvy přikývl hlavou. To, že se spolu hádali, nebyla Giova vina. Ne, ve skutečnosti.

Lucianovi bylo dvacet osm a byl dospělý. Víc než dobře věděl, že když bez omluvy nedorazí domů, vyděsí Jordyn napůl k smrti. A když konečně přišel, měl kocovinu jako svině a nebyl schopný souvislého slova. Gio na něj měl možná špatný vliv se svou chutí na Molly a dobrý likér, ale Lucian měl být schopný říci ne.

Nebyly do toho zapleteny žádné ženy. Aspoň ne pro Luicana. O Giovi ovšem nemohl říct to samé. Takže poté co nechal svého mladšího bratra věnovat se své soukromé party a zamířil domů.

Jordyn dala jasně najevo, že mu jeho kecy nežere. Jeho chování a jednání bylo příšerné. Jo. Podělal to.

Upřímná soustrast. Každý člověk ze sebe aspoň jednou udělá blbce, že? Zřejmě ne.

Na Lucianova záda dopadla silná ruka. Dřív, než se otočil, věděl, že se jedná o jeho otce. Podíval se na něj. „Synu?“

„Hmm?“ zeptal se Lucian a lavice zvedl své sluneční brýle.

„Zpověď je dobrým začátkem. Když to tak vezmeme, je neděle.“

Lucian se chtěl rozesmát, skutečně ano. Když se naposledy snažil jít ke zpovědi, skončil tak, že z kostela vyklopýtal jako nějaký idiot. Navíc si byl dost jistý tím, že zpověď nepovede k tomu, aby Jordyn ukončila tu tichou domácnost. Ne, dokud se před ní nebude plazit po kolenou.

Nestačil na to otci odpovědět, protože Jordyn se znovu podívala na Luciana tím zatraceným pohledem. Tím, kterým mu řekla, že jeho peklo ještě neskončilo.

„Myslím, že by to mohl být dobrý nápad,“ řekla Jordyn a proklouzla kolem Luciana do uličky. „Počkám v autě.“

Antony se zhluboka zasmál. „Líbí se mi, Luciane. Skutečně sis svou druhou polovinu vybral velice dobře.“

Skvěle.

*****

„Budeš se mnou teď mluvit?“ zeptal se Lucian, když odložil na gauč sako a klíče od auta. „Nebo se kolem sebe budeme pohybovat, jako mezi skořápkami vajec ještě Bůh ví jak dlouho?“

Jízda autem zpátky do bytu byla nepříjemná. Stejně tak jako předtím jízda do kostela.

Lucian už to nedokázal vydržet. Zevnitř umíral.

Jordyn vyklouzla z lodiček a postavila je do botníku. Přes rameno se na něj ohlédla.

„Bella mia, omlouvám se,“ Lucian prakticky zasténal. „Chápu to. Podělal jsem to. Kolikrát chceš, abych to ještě opakoval? Je to věc pýchy, či tak nějak? Prostě mi to řekni.“

„Pýcha? Ne. Je to věc respektu,“ rozzlobila se Jordyn, založila si ruce na prsou a otočila se přímo k němu. Propichovala ho pohledem. „Vyděsil jsi mě k smrti. Luciane, jestli chceš party, běž na party. Jestli se chceš zpít do němoty, dobře. Ale nebudu po tobě uklízet zvratky ani ti přidržovat hlavu nad záchodovou mísou. Tyhle sračky mi stačily u mé mámy. Jsi dost starý na to, abys to dělal, a já nejsem tvá chůva.“

Lucian souhlasně přikývl. „Máš pravdu. A já se omlouvám.“

„Dobře, jsem šťastná, že jsme si to vyjasnili. Ale jsou tu i další věci k vyjasnění.“

„Ehm?“

Jordyn před ním téměř přezíravě mávla rukou. „Moje práce s tvým tátou není podmíněna vztahem s tebou. Mé přátelství s tvou rodinou nezávisí na tom, že jsme spolu. Před tebou jsem nepotřebovala muže, který by se o mě staral, takže ho nebudu potřebovat ani po tobě. Chápeš to?“

Po něm?

Co to sakra myslí?

„Luciane, možná tě miluji, ale nebudu jen tvou panenkou na hraní. Ne něčím pěkným, co si vytáhneš a hraješ si s tím, když se ti to právě hodí. Nebudu sedět doma, zatímco ty se budeš někde toulat a dělat si, co zatraceně chceš a zavoláš mi, až ti to přijde vhodné zavolat mi a dát mi vědět, že nedorazíš v noci domů.“

Po něm?

Lucian se stále nedokázal vzpamatovat z těch slov.

„Jordyn -“

„Ne, ještě jsem neskončila.“ Jordyn naklonila bradu na stranu. Rty měla zklamáním svěšené dolů. „Ty a já – jde nám to spolu dobře. Ale Luciane, já nebudu dobrá jen na „příležitostně“, když se ti to hodí. To znamená, že jestli ještě jednou zopakuješ to, co jsi tu noc udělal a jen tak si zmizíš, tak odejdu přímo z tohohle bytu a to bez ohledu na to, jak moc tě miluji, se už nikdy nevrátím zpět. Chceš milující vztah se závazky, dobře, tady je. Je to o tom dávat a brát. Není tam žádné bezpodmínečně, jsou tam hranice. Musíš je respektovat, stejně tak jako respektuji já ty tvoje. Měl bys daleko lépe vědět, že to, že jsem do tebe zamilovaná, ti nedává volnou ruku k tomu, abys na to sral. Popravdě řečeno, tak jako tak to není ten druh lásky, který chci. Chci lásku od muže, který mě zná a všeho si na mně všimne. Od hloupých maličkostí až po obrovské věci a všeho mezi tím. Ten muž by měl vědět, jak se chovat, aby mi neublížil. A rozhodně by tohle neudělal,“ dokončila Jordyn ostře.

Ostatní by si možná mysleli, že Jordyn dělá z komára velblouda. Ale ne, Lucian. Znal minulost její matky a věděl, jak jsou pro ni věci jako tyhle extrémně citlivé. Nevadilo jí, že si příležitostně zakouřil nějakou trávu, nebo pivo k večeři. Bylo jí jedno, když si vyšel ven a užil si, pokud se nedoklopýtal domů jako nějaký cafone, který ji nutí vypořádat se s následky.

To, co po něm žádala, nebylo nic nepřiměřeného.

„Omlouvám se,“ řekl Lucian v naději, že to bylo už naposled. „Ano. Už se to nebude opakovat.“
„Dobře. Jen potřebuji, abys to i pochopil, nejen říkal.“ Jordyn si s povzdechem promnula čelo. „Jdu se převléknout do něčeho pohodlnějšího a potom můžeme vyrazit k tvým rodičům na večeři, jestli chceš. Ano?“

Lucian dokázal jen oněměle přikývnout a sledoval, jak odchází.

Jakmile mu Jordyn zmizela z dohledu, připomněl si tu malou krabičku, kterou měl v kapse u kalhot. Ta zatracená věc by mu mohla klidně propálit díru do stehna. Nosil ji u sebe už několik týdnů. Prostě čekal na správný čas, aby ji vytáhl.

Bylo legrační, že Lucianovi to teď přišlo jako ten správný čas.

Teď, když spolu bojovali a ona se na něj zlobila. Teď, když mu Jordyn ukázala, jak silnou ženou dokáže být. Když se mu nebála říct, že bez ohledu na to, jak divoce ho milovala, by ho mohla opustit, pokud by pro ni nebyl tou správnou, milující oporou druhé poloviny jejich vztahu, kterou potřebovala.

Jo, zjistil, co pro něj znamenala.

Lucian se rozhodl, že žádné po něm být nemohlo.

Sakra, tak se rozhodl už dávno.

Lucian se posadil na pohovku, z kapsy vytáhl tu černou krabičku a otevřel její sametové víčko. Kroužek s bílého zlata, se zasazenými drobnými bílými diamanty kolem dokola. Dvou karátový oválný diamant na jeho vrchu, který by měl dokonale padnout na její ruku. Z vnitřní strany kroužku bylo vyryto Tia Amo Bella Mia. Ten prsten pro ni jen tak nevybral z police, ale navrhl ho pro ni. Úžasně se leskl a vypadal skvěle.

Chtěl, aby ho milovala. Jako miloval on ji.

Vyndal prsten z krabičky a dlouhou dobu se na něj díval. Čekal, až Jordyn dokončí své převlékání. Někdy byl život jen o čekání.

„Luciane?“

Jordyn stála před ním a Lucian neměl ani ponětí, jak se tam dostala. Modrýma očima se směsicí zvědavosti a možná i zděšení se dívala na prsten, který měl mezi svými prsty.

Lucian by ji to neměl za zlé.

Byl to obrovský krok.

„Luciane?“ zeptala se Jordyn znovu.

Lucian se s pokrčením ramen usmál. Neklečel. Neměl by. Pravděpodobně by to po něm ani nechtěla. Tak jako tak to neprobíhalo, jak si představoval, že by ji měl požádat o ruku. Upřímně, když na to přijde, nejvíc by se mu to líbilo, když by byli v posteli, celý rozesmátí po milování a přikrývky by voněly jejich vzájemnou láskou.

Tohle bylo taky dobré.

„Vím, že jsi naštvaná,“ začal.

Jordyn zamrkala, a zpod řas ji vyklouzla slza. „Byla jsem.“

Lucian si jazykem navlhčil rty a snažil se zklidnit své nervy. „Chystám se tě požádat teď.“

„Dobře,“ zamumlala.

„Jordyn, nechci, aby byl někdo po mně. Nikdy. Vezmi si mě za muže.“

****

O pět měsíců později…

Jordyn se díval na svou ženu, kterou si vzal před pouhými třemi měsíci, jak míří klidnou ulicí směrem k malému žlutému domu ve stylu bungalovu. Nervózně si hrála s rukama. Tohle by mělo být poprvé, kdy by stála tváří v tvář svému biologickému otci, které naposledy viděla v době, kdy jí byly dva roky.

Tohle bylo to jediné, co jí mohl Lucian dát za to, co všechno mu dala ona. Tenhle drobný kousek její minulosti. Něco dobrého pro ni, co by ji mohlo uzdravit. Jordyn Reese-Marcello si to zasloužila.

„Musím jít,“ řekl Lucian svému otci do telefonu, který si držel u ucha. „Nechci, aby to musela udělat sama.“

Antony si povzdechl. „Pak se mi ozvi, jo?“

„Samozřejmě. Vím, že bych tam měl být.“

Antony byl na setkání Komise vlivných bossů zásadních rodin Cosa Nostry, jejich underbossů a dalších významných mužů. Účastnit se měl i Lucian, stejně tak, jako jeho dva bratři, ale nechtěl, aby se Jordyn se svým otcem musela setkat sama.

„Synku, některé věci budou vždy mnohem důležitější. To je realita lásky a manželství. Navíc musím držet Gia a tu jeho horkou hlavu pod kontrolou. Nemělo by to být těžké.“

„Nechval dne před večerem,“ zamumlal Lucian. „Hodně štěstí.“

„To budu potřebovat.“

Když se rozloučili, Lucian si zastrčil mobilní telefon do kapsy u kalhot. Na okamžik se jednoduše zadíval na Jordyn, která stála přes ulici a čekala na něj.

Vždycky pro něj bude tak nádherná. V žilách mu kolovala láska k ní. Něco, o čem nikdy netušil, že to chce, dokud se v té zpovědnici nesetkal s jejíma nádhernýma modrýma očima. Jak bláznivé to bylo?

Vyšli z ničeho, jen z trosek. Jak on, tak i Jordyn.

Jejich životy, jejich dětství, bylo cokoli, jen ne dokonalé. Jordyn, která se dokázala probít zanedbáváním a závislostmi. S jeho pomocí unikla životu, který nechtěla a který si nevybrala. Lucian, který vzešel z tragédie, z něčeho, co ho pronásledovalo spoustu let, i když si to odmítal připustit. Tak dlouho ho to ovlivňovalo. S její pomocí zjistil, jak být ve svém životě šťastný, jak si vybrat to dobré a naplnit očekávání, o kterých věděl, že lidé stále čekají, zda to dokáže, když byl jeho život poznamenán zločinem.

Jordyn mu jednou řekla, že chtěla lásku od muže, který si na ni všimne každého drobného detailu. Každé hlouposti, každé obrovské věci, i vším, co je mezi tím.

Nechtěla dobrého muže. Chtěla svého druha.

Tenhle týden třikrát nevstala z postele dřív, než v poledne, protože jí nebylo dobře. Krémová barva její kůže byla mnohem červenější, než bylo obvyklé. Když se s ní miloval, byla v dobrém slova smyslu mnohem citlivější. Když jeli do Maine, vyžadovala zastavit na toaletu mnohem častěji, než by bylo normální. Minulý měsíc se ani nedotkla těch svých ženských hygienických potřeb, které měla v hlavní koupelně ve skříňce pod umyvadlem.

Před dvěma měsíci si zapomněla vzít tři maličké růžové prášky, protože se děla spousta změn. Stěhovali se do nového domova a začínali spolu žít nový život.

Maličkosti, obrovské věci i všechno mezi tím.

Ano. Lucian si toho všímal.

I když stále čekal na to, až mu to řekne.

Možná, až na konci víkendu přijedou domů, najde v koupelně malou krabičku a bude prostě čekat na to, zda se tam ukáže znaménko plus nebo minus.

Možná...

Kromě toho věděl, co by řekla, protože tuhle ženu znal.

Lucian jen doufal, že tahle konkrétní změna pro ni nepřichází příliš brzo.

Lucianova rodina byla trochu špinavá.

Narušitelé zákona. Potížisté.

Bratři se víc, než jen často, dostávali do problémů. Jeho rodiče vždycky zasahovali do života svých synů i jejich osobních záležitostí, ať už se jim to líbilo nebo ne. Vždycky tu byla pravidla, kterých se museli držet, ať již v soukromí nebo na veřejnosti. Život ve světě zločinu podle jejich víry a pravidel nebyl tak snadný, jak to mohlo vypadat.

Jejich život nezapadal do běžných společenských norem. Kurva, nebylo to nutné.

Lucian se svými kořeny v Cosa Nostra a zbraní, kterou měl vždy schovanou vzadu za pasem, nebyl čestný muž. Ale byl Jordynin muž.

A s ní bylo dobré být i špinavým.

Celý příběh si můžete stáhnout na adrese http://leteckaposta.cz/474667267 . Důrazně žádám všechny čtenářky, aby soubor neukládaly na žádná další úložiště, protože jinak budu dělat bububu :)