Lucian - 24. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Dávná minulost otvírá svá tajemství. Dokáží se s nimi Lucian za pomoci Jordyn vyrovnat?          Sinnel

„Kde je Jordyn?“ zeptal se Lucian, jakmile vstoupil do kanceláře svého otce.

„Poslal jsem jí do postele, i když si jsem jistý tím, že je vzhůru a čeká na tebe.“ Antony si povzdechl, promnul si čelo a přelétl pohledem papíry, které měl po celém stole. „Je tou jedinou osobou v tomhle domě, která dneska nepokoušela moji trpělivost. Měl bys na ni být pyšný.“

„Hele, kreténe,“ ozval se z gauče Paulie. „Jsem tady jen dvacet minut. Když už na to dojde, přiznej svému starému příteli aspoň nějaké zásluhy.“

„Ať už je to cokoli, může to počkat do rána,“ trval na svém Lucian a otočil se k odchodu.

Chtěl Jordyn. Zoufale. Zranění na krku, stejně jako hrdlo, ho bolelo. Jeho svaly křičely na protest vyčerpáním. Všechny pohmožděné kotníky kloubů křičely až do nebes po jakékoli úlevě. Kdyby nic jiného, potřeboval horkou sprchu a Jordyn, aby ho donutila zapomenout na dnešek. A pak dlouhý spánek.

„Ne, nemůže,“ zamumlal nešťastně Antony.

„Ti zasraní právníci se o to můžou postarat,“ vyštěkl Lucian netrpělivě. „Zavolej jim.“

Antony se kousl zevnitř do tváře. Tohle Lucian u svého otce nebyl zvyklý vídat. Obvykle to signalizovalo jeho nervozitu. „Dneska večer, synu, jsem měl na telefonu víc právníků, než mi bylo milé. O to nejde. Jsem si jistý, že to detektivové označí jako sebeobranu. O to si nedělám starosti. Prosím, posaď se. Musíme si promluvit. Až skončíme, můžeš si dělat, co chceš. Jít domů, zůstat tady. Zítra je neděle, pokud se na to nebudeš cítit, rozhodně netrváme na tom, abys s námi šel do kostela. Záleží pouze na tobě.“

Lucianovými žilami projela úzkost. „Už se znovu nebudu skrývat.“

„To nebudeš muset,“ řekl tiše Paulie. „Sedni si a poslouchej svého otce, Luciane. Tohle je důležité.“

Lucian se zatím nesoustředil tak, že by si všiml skrytého významu slov poradce svého otce.

„Skutečně chci jít za Jordyn. Ano?“

„Jakmile mě necháš říct to, co musím,“ odpověděl Antony pevně.

Lucian si rychle uvědomil, že hádka s otcem mu k ničemu nebude. A upřímně řečeno na to ani neměl dost energie. Přesto se odmítl posadit. Místo toho se opřel o zeď a ruce si založil na prsou.

Antony to vzal jako výzvu k pokračování. „Luciane, John zvažoval spoustu cest, kterými by ses mohl v budoucnu ubírat. Věřím, že tu byly také, které nechtěl, aby sis, třeba byť nevědomky, vybral.“

„Dneska večer nemám náladu na to, mluvit o mrtvých,“ řekl Lucian sklesle. „Jsem připraven nechat je ležet přesně tam, kde už jsou celé roky.“

A zvlášť ne o jednom z nich.

„Přestaň s tím a poslouchej mě.“ Antony se podíval přímo na Luciana a donutil ho uklidnit se. „Johnovo manželství bylo otevřeně nešťastné. I když bylo domluveno celé roky, nakonec s tím kvůli svému otci svolil. Upřímně, víc bych byl překvapený tím, kdybych zjistil, že neměl milenku a dítě, než když jsem zjistil, že měl.“

Lucian nechápal, kam tím mířil. Tohle slyšel už dřív. „Takže?“

„Možná, že ses narodil dřív, než se oženil s Kate, ale vždycky si tě považoval. Jakmile by jeho tchán zemřel a John převzal rodinu, hlásil by se k tobě otevřeně. Byly chyby, které udělal, a které nechtěl, abys zopakoval. Ale ani by ti nikdy nic neřekl, jen aby ses jim vyhnul. Chtěl, abys udělal jen své vlastní rozhodnutí. Abys dělal, co chceš, ať už bys měl pravdu nebo ne. Bez ohledu na to, zda on by s tím souhlasil, nebo ne.“

Antony se zamračil a znovu se podíval do svých papírů. „Luciane, chápeš, co se ti snažím říct?“

„Chápu smysl, ale skutečně nerozumím, kam tím míříš.“

„Dobře. Vysvětlím ti to jinak. Možná, že jsi byl nemanželským synem Muže Cosa Nostry, ale i tak jsi byl stále jeho synem. Nakonec bys byl nemanželským synem dona Cosa Nostry. Ženy, která nepocházela z la Famiglia. Jen z otcovy strany. Když by jistí lidé, kteří by pro tebe tak říkajíc představovali hrozbu, odešli, John by tě mohl přivést do své rodiny a ty, bys byl přijat.“

„Na názoru manželky by nezáleželo,“ dodal ze strany Paulie. „Ani na jeho milenku, jeho dítě nebo jeho druhý domov. Ne, pokud by si chtěla udržet své místo.“

Lucian spolkl to těžko, které se mu tvořilo v hrdle. „Toho jsem si vědom.“

„Ale o jeho plánu jsi nikdy neuvažoval, že?“ zeptal se Antony.

„Ptal jsem se -“

„Byl jsi hodně mladý,“ vložil se do toho jemně Antony. „Když jsi byl ještě dítě. Když jsi byl starší, nikdy ses mě nezeptal, co by možná udělal.“

„Jak bys to mohl vědět?“ odsekl Lucian. „Vždyť jsi o mně do jeho smrti ani nevěděl.“

„Vím to, protože mám, Luciane, jeho závěť. Tam je velice jasně řečeno, co s tebou zamýšlel. Konkrétně s jakýmkoli svým dítětem, i když bylo zcela zřejmé, že neměl v plánu zplodit žádné další dítě. Rozhodně ne s Kate.“

Lucian se svraštěným obočím naklonil hlavu na stranu a přebíral si tu informaci. „O co jde?“

„John byl opatrný, aby určil, co zamýšlel se svým dítětem, aniž by ho přímo jmenoval. Nikde nebyl žádný náznak toho, co by se dělo, kdyby měl víc, než jedno dítě. Všechno dal tobě. Dal tam podmínkou, že pokud by měl dítě, a to dítě mělo dítě. Žádné víc než jedno hypotetické dítě – ty.“

„K jeho poslední vůli jsem nikdy neměl přístup,“ řekl Lucian zmateně.

„Já vím, synu. Nechtěl jsem to.“

„Proč ne?“

„Už jsem ti na to odpověděl,“ řekl Antony.

Lucian ve svém až příliš unaveném mozku zapátral po tom, co mu uniklo. „Nechtěl, abych udělal to, co udělal on, ale ani mi nechtěl říct, abych to nedělal.“

„Něco takového,“ souhlasil Paulie. „Už ti to došlo?“

Lucian byl na takovéhle sračky dneska příliš unavený. „Je mi líto, ale ne. A jsem příliš vyčerpaný, než abych hrál takové myšlenkové hry.“

„Tohle není žádná hra,“ řekl Antony nevrle. „Tohle je o tvém životě.“

„O životě, který je z technického hlediska irelevantní, protože John je mrtvý a nemá žádný vliv na to, co dneska dělám. Nemusím brát v úvahu, co by kdyby, a já jsem naprosto v pohodě s tím, kým teď jsem.“

„Ne přesně, Luciane.“

Lucian přimhouřil oči. „Prosím?“

Antony na stole přesunul pár stránek, až našel přesně to, co hledal. Pak začal číst: „Peníze budou svěřeny do fondu pro dítě nebo děti, které byly zplozeny potomkem Johnathana Lucase Grovattiho a ve fondu budou až do doby, než dítě nebo děti dosáhnou zletilosti. V té době se peněžní prostředky rozdělí rovnoměrně mezi všechny dědice.“

Jeho otec odkázal peníze budoucím dětem Luciana?

Lucianovi se z toho zatočila hlava.

„Fond bude určen pro budoucí potomky pro případ, že přímý potomek pana Grovattiho do svého věku třiceti let vstoupí do svazku manželského ze své vlastní vůle, případně zplodí minimálně jednoho svého vlastního potomka,“ pokračoval Antony ve čtení. „Potomek může být z lože manželského či nemanželského – zplozený do daného věku. Pokud nebude splněna ani jedna z podmínek, fond bude převeden pozůstalé manželce, Kate Tiffany Grovatti.“

Antony zvedl hlavu od papírů. V očích mu byla vidět obrovská tíha. „Tohle jsou klauzule o fondu, o kterém sis neměl být vědom. Nebyl určený pro tebe. John nechtěl, abys uzavíral manželství či partnerství jen pro peníze. To by odráželo jeho vlastní chyby, dokonce, i kdybys z toho neměl mít žádný zisk.“

„Kolik?“ podařilo se Lucianovi zeptat.

„Je to pro tebe důležité, dozvědět se tu částku?“

Lucian pokrčil rameny. „Myslím, že ve skutečnosti asi ne. Prostě… jsem zvědavý.“

„V té době se jednalo o dva miliony, tři sta tisíc. Od té doby tam budou úroky, které budou nabíhat až do doby rozpuštění fondu. S jistotou můžeš předpokládat, že to bude víc než dost pro jakékoli dítě, které budeš mít. Zaplatí jim to adekvátní vzdělání a na začátku svého života budou mít mnohem lepší možnosti, než většina ostatních lidí. Majetek zdědil John po svém dědečkovi a otci, který zanechal dostatek finančních prostředků pro zabezpečení své rodiny i jejich potomků.“

Paulie sebou trhl a odkašlal si. „Ale jen, když se oženil s Kate.“

„Ale já nejsem ženatý ani nemám děti,“ řekl Lucian.

„Zatím,“ opravil ho Antony významně. „Řekni mi, že se to nekříží s plány, které máš od doby, kdy ses setkal s Jordyn.“

Lucian cítil, že dostal do čelisti tik. „To je jen na mém uvážení. Zda se ožením či nikoli, zda budu mít děti či nikoli, je jen mou vlastní volbou. Nemusím se o ní radit se svou rodinou a probírat. Je to to samé, jako když jsi chtěl, abych odjel pryč. A stále mám ještě dva roky, že?“

Antony přikývl, ale zároveň se znovu opřel do svého křesla. „Zřejmě si to někdo jiný nemyslel. Jsi blízko dosažení požadovaného věku a najednou máš dívku, na které ti zjevně záleží, otevřeně se s ní vídáš a která na tebe má vliv. Zcela jistě se blíží doba, kdy možná budeš zvažovat, zda se s ní budeš chtít usadit. Skutečně si, synu, myslíš, že ti bude trvat dva roky, než se s tou dívkou oženíš?“

Ne, okamžitě si pomyslel Lucian.

„Co mi ušlo?“ zeptal se Lucian místo toho.

„Ty útoky na tebe zařídila Kate.“

Lucian si výsměšně odfrkl. „Na to, aby to udělala, je až příliš tupá.“

„Můžu tě ujistit, že ne,“ odpověděl Antony. „A mám tu transakce, které to dokazují.“

„Zbývají mi ještě dva roky,“ trval Lucian na svém.

„Na té první večeři… kdy se Jordyn poprvé setkala s Kate.“

„Co je s tím?“

Antony si promnul čelo. „Na co se tě zeptala?“

Lucian se musel kousnout do jazyku, aby ovládl vztek, který se mu zrodil v těle. „Chtěla vědět, jestli je Jordyn moje principessa.“

„Řekl jsi, že ano,“ předpokládal Paulie.

„Ne přesně.“

„Nepopřel jsi to,“ řekl Antony s povzdechem.

„Ne,“ přiznal Lucian. „Jsi si jistý?“

„Absolutně.“ Antony poklepal perem na stůl. Vážnost jeho výrazu začala přecházet do únavy. „Zhruba ve stejnou dobu požadovala po Cecelii peníze na něco, co označila jako zámořskou investici. Investice. Takový nesmysl. Ten účet, kam putovaly peníze, neměl s Kate nic společného. Téměř ti můžu garantovat, že půjdou vystopovat zpětně ke Christophemu.“

Lucianovým tělem jak rozjetý vlak projela nevolnost. „Použila moji mámu, aby mě dostala?“

„Cecelia o tom nevěděla!“

„O tom ani nepochybuji!“

„Uklidni se,“ zamumlal Antony. „Vím, že jsi rozzlobený -“

„Jsem naprosto rozzuřený,“ vyplivl Lucian. „Ta zlomyslná zasraná mrcha… Z tohohle se taky vyvlíkne? Celý můj život nebyl o ničem jiném, než ustát její útoky kvůli udržení míru. Teď už je s tím konec.“

„Ne, to ne,“ odpověděl jeho otec. „Už jsem udělal hovor. Do rána bude hotovo. Umím si představit, že to bude vypadat jako sebevražda. Myslím, že nikdo nebude ve vlasaté části hlavy pátrat po vpichu.“

„Bezmocná a vyděšená,“ navázal Paulie na Antonyho slova. Téměř se u toho uculoval. „Je to příšerná směs léků. Pokud se použijí samostatně, tak ty léky nic moc nezpůsobí. Společně se stávají smrtící. Navíc z krve velice rychle vyprchají, takže je nelze identifikovat. Zanechají jen vodítko k tomu, co vypadá jako zdání sebevraždy. Oběť je ztuhlá, neschopna hýbat se, mluvit nebo dýchat. Ale stále dokáže vidět a slyšet. Takže zatímco se pomalu dusí k smrti, protože jí nefungují plíce, je si velice dobře vědoma svého nadcházejícího konce. Je to dokonalé a zároveň i příšerné. Navenek to vypadá jako předávkování léky. Na nočním stolku zůstane prázdná krabička od prášků. Všechno bude vypadat přesně tak, jak by mělo.“

Lucian ztuhl. Po tom všem, co mu ta žena udělala, by měl být on tím, kdo to s ní skončí. „Cože? Jestli… Proč ne já?“

Antony sklonil hlavu ke stolu. „Je to žena, a i když vím, že se vůči tobě zachovala neuvěřitelně špatně, stále je sestrou tvé matky. Poté, co bys zabil její vlastní krev, dokázal by ses zítra ráno podívat Cecelii do očí? Jednou jsem to udělal, ale nebylo to lehké. Navzdory tomu, že tvoje matka svým otcem pohrdala, stále byla jeho dcerou. Než mě vzala na milost, tak jsem strávil celé roky, kdy jsem se jí omlouval a ospravedlňoval za svůj čin, který jsem udělal v sobecké potřebě odplaty. Jí jsem tím způsobil obrovskou bolest. Dokázal bys to samé?“

„Na tom nezáleží.“

„Ty jsi mnohem lepší člověk, než já,“ řekl Antony se smutným úsměvem. „Takže odpovím za tebe. Ne, nedokázal bys to. Luciane, běž najít svou drahou polovičku. Můžeš spát klidně bez obav celou noc. Už jsi na ni čekal příliš dlouho. Proč to protahovat dál?“

****

„Co to děláš?“

Jordyn při zvuku toho ochraptělého hlasu, který se ji ozval hned za zády, nadskočila. Málem spadla ze židle, na které stála, protože z horní police šatníku sundávala krabici na boty. Jordyn se po očku podívala na Luciana a snažila se rozhodnout, jestli ho chce ze svého místa nakopat za to, že ji tak vyděsil, nebo seskočit ze židle, rozběhnout se k němu a políbit. Při pohledu na ty syrově vypadající šrámy kolem krku pocítila v očích nával slz, ale donutila se je zatlačit pryč.

„Mluvíš příšerně.“

„Cítím se příšerně,“ zamumlal Lucian a střelil pohledem na strop. „Cecelia běhá všude kolem a snaží se mě donutit pít čaj. Nesnáším čaj.“

„Mohl by ti pomoc,“ navrhla Jordyn.

„Jo a zrovna tak ty pilulky, které jsem prostě vyplivl. Nepiji čaj.“

Jordyn si odfrkla. Jeho tvrdohlavost ji štvala. „Stavil ses v nemocnici“

„Odmítl jsem lékařské ošetření. Jsem v pohodě.“

„Jo, skutečně tak zníš,“ sarkasticky odpověděla. „Mluvíš jako kuřák, který třicet let denně vykouří dva balíčky cigaret. Luciane, měl by sis vypít ten čaj.“

Lucian na ni zíral. Vypadal naprosto nevzrušeně. „To je tvůj způsob, jak dát najevo to, že se na mě zlobíš? Budeš tak zatraceně otravovat, až se před tebou nebudu plazit?“

Jordyn konečně sestoupila ze židle. „Proč bych se na tebe měla zlobit?“

„No, kromě toho, že jsem se téměř nechal zabít, jsi tam musela stát a dívat se na to. Jordyn, umím si představit, že to pro tebe nemohlo být nijak zábavné.“

„Ne, to nebylo.“

Sakra, to bylo značně podhodnocené tvrzení.

„Ale jsi tady a to je to, na čem mi záleží,“ dodala Jordyn s drobným úsměvem. „Jak to šlo s detektivy?“

„Příšerně. Klidně bych vsadil svůj život, že pár měsíců budu mít pár nových nejlepších kamarádů, kteří za mnou budou jezdit v neoznačeném voze. Parchanti.“ Lucian kývl hlavou ke krabicím s botami, které Jordyn před jeho příchodem sundala z police. „Co jsi dělala?“

„Hledám ti boty, které se budou hodit k obleku.“

„Proč?“

„Zítra do kostela. To, co jsi měl dneska v noci, si vzít nemůžeš. Tvoje boty byly samá krev. Takže jsem hledala jiný pár.“

„Na tom nezáleží. Tak jako tak si nechali moje boty a oblek jako důkaz.“ Lucian se zasmál a promnul si čelo. „Kromě toho zítra ráno do kostela jít nemusíme.“

„Ano, musíme. Mám tu šaty, které jsem si sem přinesla, když jsem tu občas přespávala. Ty tu taky máš co na sebe. Takže nevidím důvod, proč bychom tam nešli.“

„Protože se mi zítra ráno nechce brzo vstávat a jít na to místo.“

Jordyn si dala ruce v bok. „Mně ano. Takže půjdeme.“

Lucian si téměř bolestivě povzdechl. Pokud chtěla jít do kostela, tak půjdou. „Dobře. Už se s dalšími krabicemi dneska večer neobtěžuj. Mám tu samou velikost, co táta. Můžeme jít do postele?“

„Ne,“ odpověděla Jordyn jemně.

„Proč ne? Bella mia, jsem unavený. Chci tebe a postel. To je vše.“

To Jordyn chápala, ale zároveň viděla, jak měl svá široká ramena napjatá. To bylo jasným znamením toho, že ve skutečnosti by stejně neusnul. Místo toho by tu seděl a v mysli znovu nad vším přemýšlel.

„Luciane, mluv se mnou.“

Lucian se zamračil. Vyhnul se jejím očím. „Právě teď tu není nic, o čem bych chtěl mluvit.“

„Ne?“

„Víš to?“ zeptal se Lucian.

„Tak nějak jsem si dala něco dohromady,“ připustila Jordyn. „Pomohl k tomu i Antonyho telefonát poté, co Cecelia odešla z jeho kanceláře. Pak se mě křížem krážem vyptával na snad každý rozhovor, který jsem kdy měla s Kate. Myslím, že je to docela jasné.“

„Ale víš proč?“

Jordyn zavrtěla hlavou. „Ne, ale ráda bych.“
„Raději ne,“ zachraptěl Lucian. „Nechci, aby sis myslela, že moje rozhodnutí ohledně nás dvou jsou svázána s tou ženou či čímkoli jiným z mé minulosti.“

Tohle byla jen další matoucí věc, která se přidala ke všem těm vágním informacím, které už Jordyn unavovaly.

„Možná by mi pomohlo, kdyby to začalo dávat smysl,“ odpověděla Jordyn suše.

Lucian se drsně nadechl a pak se podíval přímo na ni. „Víš, co mi v tom výtahu probíhalo hlavou?“

Jordyn nedokázala skrýt trhnutí. „Luciane...“

„To, že můj život je u konce a jsou věci, které jsem chtěl udělat a ještě jsem neudělal. Věci, na které jsem dřív nepomyslel. Byl jsem… Nevím… dvacet vteřin od bezvědomí díky dušení a to jediné, na co jsem v těch pár okamžicích dokázal myslet, bylo to, že jsem se s tebou chtěl oženit.“

Jordyn při tom přiznání o krok ucouvla a málem klopýtla o židli. „Cože?“

„Ne dneska večer. To není nabídka k sňatku. Až se tě na to zeptám, budu mít v ruce prsten a rozhodně nebudu mluvit jako nějaká zatracená vosa. Ale nakonec, jednou, to chci udělat. Možná se tě zeptám za týden, možná za pár měsíců. Možná za rok. Nevím. Ale prostě jsem věděl, že bych měl. A děti,“ prohlásil, jako by ho to najednou napadlo. „Ty taky. Myslím tím, s tebou.“

Jordyn cítila, jak se jí samovolně zvedlo obočí. „To je to, na co jsi myslel?“

Svatba a děti. Jo.

„Ohledně věcí, které chci a potřebuji, jsem velice přímočarý. Ty jsi jednou z nich. Přijde mi to jako ten nejlepší logický krok, jak upevnit své rozhodnutí. To je tak, jak to vidím já.“

Manželství…

A děti.

Jordyn zamrkala a podívala se na muže před sebou. „Se mnou?“

„Děsí tě to?“ zeptal se Lucian. „Protože jsem si myslel, že jsem ti dal velice jasně najevo, jak jsi mě naprosto okouzlila a jak moc jsem to tebe zamilovaný. Pokud ne, tak si rozhodně dělám naděje, že tohle to vyjasnilo.“

„Ne, jsem si toho vědoma.“

Ve skutečnosti mnohem víc, než vědoma.

„Dobře. Nechceš se mě zeptat… víš, nakonec?“

Jordyn měla pocit, jako by ji bolelo i prosté dýchání. „Myslím, že by se to prostě mělo stát, až se to stane. A ty na to nepotřebuješ znát můj názor dřív, než budeš připravený se zeptat.“

Lucian se zamyšleným výrazem přikývl. „S tím souhlasím.“
„Stále nechápu, co to má společného s Kate.“

„Nezapomeň, že nejdřív jsem chtěl tebe, jo?“

„Dobře,“ zopakovala Jordyn.

„Abych získal peníze, které odkázal formou fondu můj biologický otec svým budoucím vnoučatům, tak se musím do třiceti oženit nebo zplodit aspoň jedno dítě. Pokud by k tomu nedošlo, místo toho by ty peníze zdědila Kate.“

No, teď Jordyn pochopila, proč chtěl, aby se nejdřív seznámila s myšlenkami, které cítil v tom výtahu.

„Jak dlouho to víš?“

Lucian se podíval na své hodinky. „Asi dvacet minut. Myslím, že se to teprve stále snažím vstřebat. Obvykle mi věci dochází daleko rychleji.“

„Ty jsi to dřív nevěděl?“ tlačila na něj.

„Ne. To byl… ehm, tuším jeden z jeho požadavků. To, abych se zamiloval a uzavřel manželství proto, že to chci já. Ne kvůli tomu, co chtěli ostatní. Zvláštní, co?“

Jordyn si tiše odfrkla. „Je to skutečně zvláštní, co ohledně toho cítíš?“

„Ne,“ zopakoval Lucian. „Jsem neuvěřitelně smutný, že mu nemůžu poděkovat za to, že myslel na děti, které dokonce v té době, ani neexistovali, a které mě ani nenapadli, že bych měl, dokud jsem se do tebe nezamiloval. To je to, co cítím. A vztek na Kate, ale ona je přesně taková, jako byla vždycky… nedůležitá. To je asi ono.“

Jordyn se teď podívala směrem k posteli. Začínala mít podobné myšlenky, jako Lucian. Skutečně, tenhle rozhovor by bylo lepší nechat na jindy, až všechno nebude tak… syrové. „Právě teď zní velice dobře nápad, jít spát.“

„To ano,“ odsouhlasil slabě Lucian. „Byl to dlouhý den.“

Zatímco Lucian zamířil z ložnice do sprchy, Jordyn na něj čekala. Když se vrátil zpět, čekal na něj bylinkový čaj ochucený medem, který pro něj připravila jeho máma. Nemohl se hádat, takže vypil tu horkou tekutinu a pak zkroutil ústa do znechuceného úšklebku.

Lucian seděl na posteli, kolem pasu měl omotaný ručník. Jordan si zatím sundala své oblečení a našla si jedno z jeho starých triček, které si vzala místo noční košile. Nemohla si nevšimnout, jak byl tichý a zasmušený. Díval se do zdi, jako by byl někde úplně jinde. Ne, že by ho za to mohla obviňovat. Smířit se s informacemi, které se dneska dozvěděl, muselo být hodně těžké, nemluvě o rozhodnutích, která s tím byla spojena.

Navíc tu byla Kate a všechno to, co mu udělala. Jistě, ta žena byla odporná. V průběhu let způsobila Lucianovi víc než dost bolesti a příkoří, ale to bylo snadné pochopit, že mohla jednat z hněvu a žárlivosti. Kdo by si však dokázal pomyslet, že by byla schopna zajít tak daleko?

Bylo to zničující.

Jordyn měla neodbytný pocit, že se po dnešním večeru už o Kate nebudou muset starat. Taky slyšela hovor, který ohledně toho učinil Antony. Nezajímalo jí to. Ta žena zas a znovu ubližovala tomu jedinému člověku, kterého Jordyn milovala. Celá léta se snažila slovně srážet a zostouzet Luciana, prostě proto, že jí byl fyzickou připomínkou muže, který ji nikdy nemiloval. Když to nevyšlo, obrátila svou snahu k větším špatnostem. Dokonce na tom chtěla vydělat. Vzhledem k volbám, které Kate učinila, si Jordyn myslela, že dostala přesně to, co si zasloužila.

Poté, co si Jordyn přetáhla přes hlavu šedé tričko, otočila se k Lucianovi. „Jsi v pořádku?“

„Nevím, kde právě teď jsem,“ odpověděl tiše Lucian. Jeho hlas se už začínal od toho chrapotu trochu čistit.

Pravděpodobně uvízlý přímo ve své hlavě.

„Kde chceš být?“ zeptala se Jordyn a postavila se přímo mezi jeho nohy.

Lucian se zasmál a přitom s sebou trhl. „Tady, s tebou.“

Jordyn se při jeho odpovědi usmála. „Chceš, abych tě přivedla zpátky?“

„Víc, než cokoli jiného.“

To bylo veškeré povzbuzení, které Jordyn potřebovala. Neztrácela čas. Rozmotala ručník, který měl Lucian uvázaný kolem pasu a obkročmo si na něj sedla. Jemnými polibky začala na jeho čele a pokračovala přes jeho tváře k čelisti. On ji popadl za tričko, které měla na sobě, a přitáhl si ji k sobě ještě blíž. Jeho tělo reagovalo na její blízkost a doteky přesně tak, jako vždycky. Rychle a jistě. Jeho penis byl přímo mezi jejími stehny, tiskl se k jejím záhybům a smáčel se v její vlhkosti.

Netrvalo dlouho a Jordyn do sebe pojala celou Lucianovu délku. Tichou místností se vznesl její měkký povzdech. Lucian mohl být unavený, ale jeho ruce na jejích bocích řídily jejich rytmus, zatímco jeho tvář spočívala na jejím krku.

Zas a znovu se milovali s těmi jemnými slovy a měkkými doteky. Až byla jejich kůže celá pokrytá potem a v mysli necítili nic jiného, než samotnou blaženost. Konečně se vrátil zpátky na zem, s jejím jménem ve svých ústech, doširoka rozevřenýma očima a srdcem v jejích rukou.

Bylo přesně tam, kam patřilo.