Lucian - 22. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Užijte si oslavu Ceceliiných narozenin, na kterých Lucian i s Jordyn samozřejmě nemůžou chybět…                  Sinnel

Když Jordyn zamířila otevřít dveře ložnice, snažila se nezakopnout o večerní šaty, které měly délku až na zem, navzdory tomu, že na nohou měla lodičky s několikacentimetrovým podpatkem. Poslední dva týdny z většiny zůstávala v Lucianově bytě, protože se tak k němu cítila blíž, ale při jedné nebo dvou příležitostech se ocitla v domě Marcellů. Tam pobývala v jeho ložnici.

Noc před Ceceliinými narozeninami zůstala v jejich domě, stejně tak jako po celý den oslav. Zřejmě byla příprava na operu obrovskou věcí. Jordyn nedokázala uvěřit tomu, že Cecelia ji budila klepáním na dveře tak brzo ráno, protože bylo směšně brzo na to, aby se začali připravovat.

Do hodiny H zbývalo víc než dvanáct hodin.

Jordyn se mylně domnívala, že bude stačit upravit si kadeře do decentního účesu a nanést si trochu make-upu.

Tak to nebylo. Ach ne.

Cecelia, většinu dní tak zbožňování hodná, se dokázala změnit na vysloveného tyrana, když přišlo na party. Nešlo jen o obyčejný výlet ke kadeřníkovi. Celé zatracené lázně zamířily přímo k nim. Podle ní bylo pravděpodobně mnohem důležitější se nechat na té show vidět, než byla ta samotná party před operou. Jordyn si nebyla příliš jistá proč, ale podle pár jmen, které zaslechla, to zahrnovalo i samotné Marcellovi. Každý, kdo v New Yorku něco znamenal v politice, ve společnosti nebo měl staré peníze, se tam měl ukázat.

Bylo to tak znepokojující.

Lucian se jednou či dvakrát nedbale zmínil o tom, že jeho rodina se nedala před veřejnou pozorností zahanbit. Včetně charity, politiky i obchodu. Bylo to prostě důležité jak pro legální stránku Marcellovy říše, tak i tu nelegální.

Dneska večer byla Jordyn oficiálně představena tomuto světu… a to po boku syna Marcellů.

Věděla, že to bylo důležité. Ne jen pro ni nebo pro Luciana, ale pro jeho rodinu jako celek.

Jordyn si nebyla jistá, jak se ohledně toho cítí. Být důležitá jen díky své existenci pro ni nikdy nic neznamenalo. Ve skutečnosti strávila většinu času svého života tím, že se snažila zůstat schovaná mimo ten zatracený radar.

Tohle bylo něco úplně jiného.

Jordyn s trhnutím otevřela dveře ložnice a ocitla se tím tváří v tvář usmívajícímu se Antonymu.

„Vypadáš nádherně,“ řekl jí.

Jordyn si odfrkla a z očí si odfoukla zbloudilou kadeř. „Díky, ale tvoje žena je stále příšerná.“

„Někdy,“ souhlasil Antony. „Připravuje se na to. Jak jinak. Zkus se na to podívat z jejího pohledu. Jsi první žena, kterou kdy některý z jeho synů přivedl domů, aby ji představil, a kterou miluje. Tohle je její způsob, jak ukázat, jak moc jí na tom záleží.“

Správně….

„Má obrovské štěstí, že jsou dnes její narozeniny. Nesnáším být předváděna, hodnocena, osahávána a vystavována jako dobytek na trhu s masem. Může říkat, že se jí všechny ty kosmetické procedury líbí, ale mnohem víc je to jako mučení. Žádná rozumná žena si nemůže užívat ty nesmysly.“

„Cecelia si je toho dobře vědoma. Zítra se vrátí zpátky ke svému normálnímu, nádhernému já.“

Jordyn si odfrkla. Antony se ani neobtěžoval popírat šílenství své ženy. „Jestli tě sem poslala ona, tak už jsem s oblékáním téměř hotova.“

„Ne. Přišel jsem sem kvůli něčemu jinému. Tohle se jí netýká a ona je teď až příliš zaneprázdněna vařením pro Danteho a Gia, když tu Lucian není. Takže je teď správný čas, abych to udělal.“

Jordynina úzkost se zvětšila. „Je to kvůli Lucianovi?“

Ty dva týdny bez Luciana byly pro Jordyn těžké. Ohlušující ticho. Studená postel. Ani práce ji nedokázala zaměstnat natolik, aby si neustále nedělala starosti a nepřemýšlela o něm. Nespala dobře ani neměla chuť k jídlu. To jediné, co jí pomáhalo, bylo to, že každé ráno znamenalo, že byla o den blíž k tomu, aby ho znovu uviděla.

A i tak měla Jordyn zvláštní, neodbytný pocit, že byl Lucian mnohem blíž, než si kdo myslel.

Zvlášť k ní. V průběhu posledních dvou týdnů na sobě nejednou cítila něčí oči. Sakra, tohle byl New York. Kdo se tu nedíval? Ale nic takového nikdy necítila a ani ji to neznervózňovalo. Bylo to uklidňující. Když se otočila, aby se podívala, viděla hnědé oči, tmavé vlasy a nafoukaný výraz, který rychle zmizel v davu.

Ach, ano. Lucian ji sledoval.

I tak to bylo tvrdé.

„Pokud vím, měl by být v pořádku,“ odpověděl konečně Antony se zvednutým obočím. „Jestli se však opozdí na dnešní večer, tak až ho jeho matka dostane do ruky, nebudu moct říct už to samé.“

Jordyn si musela položit ruku na hruď, aby se pokusila uklidnit srdce. Bušilo jí jako o závod. „Antony, snažíš se mi způsobit tím zatraceným vyděšením infarkt?“

„Nedošlo mi, že když spolu mluvíme, tak to první, co ti musím říct, je to, že je Lucian v pořádku. Pro příště si to budu pamatovat.“ Jordynina trpělivost už byla na samém krajíčku. Prostě se na něj dívala a její rozmrzelost byla zřejmá. „Tak jako tak...“

„Musím dokončit přípravy,“ řekla Jordyn a doufala, že se dostane k věci.

„Za okamžik,“ odpověděl Antony a vstoupil do místnosti. Zavřel za sebou dveře, čímž efektivně umlčel hluk, který sem proudil ze zbytku domu. „Včera pro tebe něco přišlo. Doručil mi to můj pobočník.“

Jordyn svraštila obočí. „Myslíš Paulieho?“

„Když o něm mluvím jako o Pauliem, je to prostě můj kamarád. Když ho nazvu svým pobočníkem, tak něco řeší pro rodinu.“

Rodina byla jednou z věcí Cosa Nostry. Jordyn rychle pochopila, co je tím myšleno.

„Aha. Proč by mu někdo dával něco pro mě?“ zeptala se.

„Myslím, aby ti to ukázal,“ pokrčil Antony rameny. „Navíc věřím, že je to něco, co ráda přijmeš.“

Antony sáhl do vnitřní kapsy svého smokingu a vytáhl z ní malý balíček. Pak ho podal Jordyn.

„Omlouvám se za to, že je otevřený, ale nejdřív to směřovalo ke mně a já jsem cítil, že je důležité, abych se osobně ujistil, že v tom není žádná hrozba. Jestli si to chceš otevřít o samotě, můžu odejít. Jeho obsah je sám o sobě dostatečně výmluvný, takže bys neměla potřebovat, abych ti to přeložil.“

Jordyn Antonymu poděkovala, počkala, až v ložnici zůstala znovu sama a pak se posadila na kraj postele. Otevřela vršek balíčku a vysypala ho na stříbrný přehoz na posteli.

Vypadly z něj tři položky a rozhodně to nebylo nic, co by čekala.

Šek. Vlastně její poslední z Legs and Leather. Bylo to podivné. Byl vypsán rukou, ne vytištěný jako ty, co obvykle používal Ron. Jméno z mužského podpisu na jeho spodní části nepoznávala.

Úzký proužek papíru, ten pravděpodobně nepředstavoval to, co myslel Antony, když říkal, že to nepotřebuje vysvětlení… ten malý snubní kroužek, který neviděla celé roky.

Byl to matčin snubní prsten. Sandra ho nenosila na prstu, ale místo toho byl zasazený v náhrdelníku, který měla ve své krabičce vzpomínek. Když její matka zemřela na předávkování, byl náhrdelník rozbitý a prsten chyběl.

Jordyn si myslela, že když ho hledala, tak ho v tom nepořádku v bytě přehlédla.

Už dlouho ji zajímalo, zda matčina smrt byla přesně tím, čím vypadala. To náhlé objevení prstenu jí vysvětlilo dost.

Ukradl ho Will z těla její matky a celou tu dobu si ho nechával? Kde ho skrýval?

Jordyn o tom dlouho nepřemýšlela. Prostě sebrala ten zlatý kroužek a nasadila si ho na ukazováček, aby ho neztratila.

Ta poslední položka zmátla Jordyn nejvíc.

Byla to zpráva, naškrábaná stejným rukopisem, který byl na jejím šeku.

Omlouváme se, stálo tam.

Svoboda není nikdy zadarmo.

Jordyn si nikdy nedokázala představit, jak obrovská to byla pravda. Teprve teď, když zírala na ta slova, která pro ni neznamenala nic a zároveň i absolutně všechno.

*****

Když Jordyn čekala na výtah, aby ji dovezl do nejvyššího patra hotelu, stěží dokázala ovládnout své rozrušení. Netušila, proč ji tam Antony poslal s černou sametovou krabičkou v ruce, ale na jeho žádost rychle odběhla, než začala party.

Celá nastrojená, v botách na podpatcích, s vlasy vzadu sepnutými do vlnitých kadeří a bezchybně naneseným make-upem.

Netušila, proč to nemohlo počkat do pondělí.

Těsně předtím, než výtah tiše zacinkal a otevřely se jeho dveře v nejvyšším patře, si netrpělivě povzdechla. Jordyn vyklouzla ven a spěchala chodbou, aby našla správné číslo pokoje. Mnohem víc než nějaké doručení stupidního balíčku, ji zajímalo, kde je sakra Lucian, když tu už měl dneska být.

Jordyn měla sto chutí tu krabičku otevřít, jen aby se dozvěděla, co je uvnitř a zda to bylo skutečně tak důležité. Ale neudělala to. Tak nějak věděla, že Antony by se to mohl dozvědět, kdyby to udělala a rozhodně by tím nebyl potěšen. Navíc tak jako tak nebyla člověkem, který by strkal nos do záležitostí ostatních lidí. Respektovala jejich soukromí.

Konečně na samotném konci chodby našla správný pokoj. Na klice měl cedulku s nápisem Nerušit.

Jaká škoda, pomyslela si Jordyn.

Neměla čas na to, aby čekala, ať se už kdokoli byl v místnosti, se probudí ze svého zdřímnutí, zatraceného zasedání… či čehokoli jiného. Dost silně zaklepala na dveře, aby to znělo podrážděně, a když zaslechla zevnitř zvuk kroků, ušklíbla se.

Dveře se otevřely, a když Jordyn uviděla usmívající se tvář, která se dívala přímo na ni, téměř překvapením zavrávorala na svých vysokých podpatcích. Skoro upustila i krabičku, kterou držela v ruce.

„Dobrý večer, srdíčko. Chyběl jsem ti?“

Lucian ve svém skvěle padnoucím, černém smokingu s námořnicky modrou vestou a kravatou, která ladila k jejím večerním šatům, vypadal úžasně. Ještě jednou prohlédla, téměř se dusila slovy, která chtěla říct, a přesto je nedokázala vyslovit. Nijak se nezměnil, kromě toho, že na obvykle čistě oholené tváři měl mírné strniště. Lesk jeho oříškově hnědých očí ji stále propaloval tím samým pohledem, jako by ona byla tou nejdůležitější věcí, která tu byla.

„Ano, chyběl jsi mi,“ konečně se jí podařilo dostat ze sebe ven. „Čekala jsem na tebe celý den.“

Lucian se zasmál. „Bože, jak jsi mi chyběla, bella mia.“
Ta slova představovala přesně to povzbuzení, které Jordyn potřebovala. Vletěla do jeho připraveného objetí. Silou nárazu Luciana prakticky zatlačila zpátky do hotelového pokoje. Svěží vůně jeho mýdla smíchaná s kolínskou, kterou používal, představovala pro její smysly hotovou drogu. Prostě stačilo se jí jen se ho držet a byla v naprosté extázi. Nedokázala to pochopit.

Rukama okamžitě vyhledala jeho čelist a jemně ho donutila sklonit tvář, aby se mohli setkat svými rty. Jordyn jen matně zaznamenala to, že za nimi kopnutím zavřel dveře, protože už se dobýval svým jazykem do jejích úst, zatímco rukama šmátral po jejím těle od boků, přes její pas až drahokamy zdobený živůtek.

V polibku se úplně ztratila. Její tělo reagovalo na jeho blízkost a jeho dotek horkosti, která se zrodila v jejím středu a raketovou rychlostí se šířila do jejího celého těla. Když se neochotně odtáhl, tiše se zachichotala a opatrně mu z úst sevřela pozůstatky po své červené rtěnce.

„Vypadáš tak nádherně. Jaká škoda, že ty šaty dnes v noci skončí na podlaze,“ vdechl jí Lucian s úsměvem přímo do tváře. „Cecelia ty šaty vybrala skvěle. Doufám, že tě u toho příliš nemučila.“

„To ano,“ zamumlala Jordyn s přikývnutím. „Bylo to příšerné.“

„Ale ty sis to užívala...“

Jordyn se hravě zamračila. „Trochu. Neuvědomila jsem si, že to bude tak obrovská událost. Už teď si připadám naprosto mimo, a to jsem se zatím ještě ani s nikým tváří v tvář nesetkala.“

„Nebuď směšná,“ řekl Lucian temně. „Perfektně se ke mně hodíš. Proč by sis měla dělat starosti?“

Jordyn se slabým pokrčením ramen odpověděla: „Nejsem žena, která by měla svůj svěřenecký fond nebo vyrostla v bohatství, Luciane. Mluvíme o Ivy League (absolventi těch nejprestižnějších univerzit v Severní Americe), vysoké společnosti, životním stylu slavných a bohatých. Něco takového jsem na sobě ani nikdy dřív neměla a to počítám i ukončení studia, kam jsem nešla. Tohle mě znervózňuje. Co když to podělám nebo řeknu něco hloupého?“

„Co? Jako třeba ahoj?“ zeptal se sarkasticky Lucian. Pak zavrtěl hlavou a podíval se jí přímo do očí. Byl to ten pohled, kterým ji celou propaloval, kdy ji držel na místě a nedovolil ji ani se pohnout, ani cokoli říct. „O ty lidi, se kterými se dneska večer setkáš, se nestarám. Vlastně na nich nikomu nezáleží. Oni si rádi myslí, že na nich všem záleží, ale tohle je problém, se kterým se jednou budou muset vypořádat jen oni sami. Navíc jim dáme něco, díky čemuž budou moci jednou drbat pro změnu o něčem jiném, než jen sami o sobě. Kdo ví, možná to bude pokořující pro ně.“

„Jsi příšerný,“ škádlila ho Jordyn.

„Jsem si toho vědom.“ Lucian ji na ústa věnoval další polibek, tentokrát lehký jako peříčko. „Vážně, o ty lidi se nestarej. Usmívej se a užívej si večer. To je to jediné, na čem záleží.“

Jordyn teď napadla další myšlenka, která jí hluboce do srdce vyslala smutek. „Přijdeš dneska v noci ke mně nebo zase zůstaneš někde daleko?“

„Ty jsi mě neposlouchala, když jsem říkal, jaká to bude škoda, že ty šaty skončí na zemi, že?“

Jordyniny tváře zrůžověly. „Takže ano?“

„Chyběl jsem ti v posteli a ty mně v té mé,“ odpověděl Lucian stroze.

„Znamená to, že už víte, kdo se ti snaží ublížit?“ zeptala se.

Lucian si odfrkl. „Zabít, ne ublížit. A nejsem si jistý, ale dal jsem Antonymu ty dva týdny, které chtěl. Jestli to ještě nezjistil, tak já to určitě zjistím. Pochybuji, že ohledně toho budu tak uhlazený, jako on.“

Jordyn přeběhl po páteři mráz. „Nelíbí se mi, jak to zní.“

„V tom jsem neoblomný. Vracím se domů. Nebudu se skrývat. Mám svůj život.“ Lucian se usmál a dodal: „Máme život, který právě společně začínáme. Rád bych se k němu vrátil.“

„Nikam jsem nešla, Luciane.“
„Ach, já vím, srdíčko.“

„Mmm, ty jsi mě sledoval, že?“

Lucian pokrčil rameny. „Nemohl jsem být tak dlouhou dobu bez tebe.“

Jordyn si teprve teď vzpomněla na krabičku, kterou stále držela v ruce a snažila se mu ji předat. „Od tvého otce.“
„Vlastně?“ řekl Lucian, tím svých takovým nafoukaným způsobem, „… je to ode mě pro tebe. Poslal jsem mu ji, když mi před pár dny přišla. Chtěl jsem, abys měla dneska v noci na sobě něco ode mě. No tak, otevři ji.“

S ohledem na poslední dárek, který dostala v krabičce od někoho z Marcellů, a který v sobě měl diamanty v hodnotě tisíců dolarů, si Jordyn nebyla zcela jistá tím, co čekat. Zhluboka se nadechla a krabičku otevřela. Na okamžik ještě nechala zvednutou hlavu, protože se nechtěla znovu nechat ohromit šperky, které by si nikdy nemohla dovolit sama koupit.

„Srdíčko, podívej se na to. Slibuji, že to není nic okázalého a budeš to milovat.“

S důvěrou se konečně podívala na dárek. V krabičce spočívala jedna řada bílých perel, spolu s odpovídajícími náušnicemi. Mezi každou kuličkou perel byl malý diamant, který je navzájem od sebe odděloval. Tyhle kousky rozhodně nebyly okázalé. Ve skutečnosti byli velice jemné a svým jednoduchým designem a přímo ji zvaly navléknout si je. Na dnešní noc dokonce zatím ani nepomyslela na žádný šperk. To byla ta jediná věc, o které se Cecelia neobtěžovala zmínit.

Teď už Jordyn pochopila pryč.

„Jsou nádherné,“ zašeptala, stále ještě zcela ohromena. „Děkuji.“

„Ty jsi mnohem hezčí. Ale připomínaly mi tebe. Rád bych viděl, jak ti budou slušet. Můžu?“ zeptal se Lucian a podíval se na perly.

„Ano, prosím.“

Lucian opatrně vyndal perly z krabičky. Pak požádal Jordyn, aby se otočila tak, aby jí je mohl umístit na krk. Když jí je zapínal, pocítila teplý dotek jeho prstů. Následně jí zezadu na krk políbil. Počkal, až si sama připne i náušnice, i když po celou tu dobu odmítal odlepit své rty z jejího hrdla.

Jordyn si povzdechla. „Jo. Rozhodně jsem ti chyběla.“

„Taky mě miluješ?“

„Samozřejmě.“

„Dobře,“ zamumlal Lucian, zatímco ji ještě jednou objal pažemi. „A vím, že si kvůli dnešnímu večeru děláš obavy, ale skutečně se nemáš čeho bát, Jordyn. Peníze možná poskytnou lidem veškerou moc a kontrolu, kterou si můžou na světě koupit, ale nedají jim to, co je nejdůležitější. Značkové šaty od špičkového návrháře neposkytnou ženě krásu, když není ohromující uvnitř, ve svém srdci. Diamanty jí nedají důstojnost, pokud nemá ve své duši nic dobrého. Vzdělání nedá člověku jeho hodnotu. Příjmení nikoho nedonutí ostatní k respektu, pokud na tom nepracuje on sám. To jsou věci, které si získáváme díky tomu, čím jsme. Ty jsi úžasná. Nechtěl bych, aby mi dnes, na oslavě narozenin mojí mámy, stál po boku nikdo jiný, než právě ty.

Bylo podivně zvláštní, že přesně to byla ta slova, která potřebovala Jordyn slyšet, aby se uklidnily její nervy.

****

„Buon compleanno, Mamma,“ zamumlal Lucian do matčina ucha, když se k ní zezadu přiblížil, aby jí popřál vše nejlepší k narozeninám.

Antony se setkal s pohledem svého syna a usmál se. V tom úsměvu silně prosvítala jeho pýcha. „Rád tě vidím, synu.“

„Já také.“

Když se Cecelia otočila k Lucianovi, na rtech měla obrovský úsměv. „Jsi tady!“

„Samozřejmě, že ano. Přesně na čas a přesně tak, jak jsi požadovala. Vypadáš nádherně,“ ocenil Lucian šaty z bílého hedvábí a šifonu, které měla Cecelia na sobě. „Andělsky. Přesně hodné jednoho z andělů, který se objevil v mém životě.“

Cecelia mu možná nedala život jako jeho rodná matka, ale dala mu tu druhou nejlepší věc: lásku. Byla tou druhou ženou na světě, která mu ukázala, že je možné milovat někoho s bezpodmínečnou urputností. Zatímco jeho biologická matka obětovala svůj život, aby zachránila ten jeho, Cecelia mu vrátila život naprosto novým způsobem. Cecelia ho v podstatě naučila, jak milovat druhé… jako Jordyn. Maminčin výjimečný den by si Lucian nenechal ujít ani za celý svět.

Jeho matka zamrkala a podívala se přes jeho rameno na Jordyn, která stále mluvila s Giem. „Vybrala jsem dobře?“

„Perfektně,“ ujistil ji Lucian. „Vypadá nádherně. Děkuji.“

Cecelia zvedla ruku a potlačeným úsměvem mu přejela po koutku úst. „No, i kdybys neřekl vůbec nic, tak bych to tušila už podle těch červených skvrn, které ti zůstaly na tvých ústech. Snaž se ty veřejné projevy náklonnosti udržet na minimum, Luciane. Dneska večer, můj sladký chlapče, nepotřebuješ označovat své teritorium tak veřejně.“

„Chápu.“

„Jsem za tebe tak šťastná.“

„Já vím,“ řekl. „Ale tohle je tvá noc, ne moje. Beru to tak, že stále tady musíme popíjet ty hloupé koktejly, než nám dovolí znovu se vrátit do toho sálu?“

Cecelia se přes rameno ohlédla na zavřené dveře a přikývla. „Začínám se nudit.“

„Už to nebude trvat dlouho,“ řekl Antony za jejími zády. „Trpělivost, Tesoro.“
„Líbil se ti můj dárek, která jsem ti ráno poslal?“ zeptal se Lucian své mámy.

„Ty květiny byly nádherné. Mám jich v kuchyni plný stůl. Ani jsem neměla čas pro všechny najít svá místa.“
„To bylo záměrem. Koupil jsem ti kytici pro každou místnost v domě, abys ji nemusela, jako posledně, když jsem ti koupil květiny, přenášet z místnosti do místnosti.“

„To jsem si myslela,“ řekla Cecelia neochvějně. „Ale i tak se musím rozhodnout, které půjdou do kterého pokoje. Luciane, to je celý proces. Jednoho dne to pochopíš.“

„Podívala ses do kytic?“ úmyslně se zeptal.

„Ne. Proč?“ zeptala se Cecelie zvědavě s ještě větším úsměvem. „Co jsi udělal?“

„V každé z těch kytic je něco zvláštního. Nezapomeň je všechny projít, ano?“

„Luciane… květiny jsou víc než dost.“

Ne, rozhodně ne. Ne pro jeho mámu.

„Mami, miluji tě,“ řekl Lucian. „Navždy.“

Cecelia tiše vydechla. „Já tě taky miluji, můj chlapče. Teď si běž dát pozor na své bratry, než ti ukradnou Jordyn někam pryč.“

Tohle nemusela Lucianovi opakovat dvakrát. Jistě, chtěl si promluvit se svým tátou o tom, co se za poslední dva týdny stalo a Cecelia si rozhodně zasloužila, aby vzhledem k tomu, že většinu jejího dnešního narozeninového dne zmeškal, jí věnoval mnohem víc času. Ale i tak se Lucian cítil velice nesvůj, když neměl Jordyn po svém boku.

„Jsi velice zvláštní žena,“ řekl Lucian své matce. „Ty představuješ božskou mámu pro všechny chlapce, zvlášť pro takové, jaké jsme my.“

„To mi stále všichni opakují,“ souhlasila Cecelia, která se znovu ohlédla na Antonyho. „Běž, Luciane.“

Netrvalo to dlouho a Lucian byl přesně tam, kam patřil – přímo vedle Jordyn, kdy ji jednou rukou objímal kolem pasu. Vzhledem k tomu, že někteří z přítomných v sále byli přátelé Lucianových rodičů, volně korzovali davem s nápoji v ruce, aby Cecelii popřáli k narozeninám. Tak samozřejmě, že pak zamířili k bratrům, aby pozdravili i je.

Jordyn se neskrývala za Lucianovými zády a on byl na ni za to pyšný. Představil ji jen pár lidem, kteří toho byli hodni, a jakmile ji poznali, rozneslo se to mezi ostatní, kteří byli zvědaví a ti potom bez vyzvání zamířili k nim, aby se s ní skutečně setkali. Přesně proto, aby mohli začít šířit drby, ale jemu to bylo jedno.

Rozhodně neměl v plánu nechat ji samotnou mezi vlky.

Poté, co se otevřely dveře do sálu pro významné hosty, kteří byli pozváni na událost v Opeře, se vše rozběhlo mnohem plynuleji. Zatímco celá noc začala v podstatě show až později, ta předchozí party měla také svůj cíl. Probíhala tam tichá aukce a veškeré výnosy z ní byly následně darovány na charitu, jejímiž zakladateli byli Antony s Cecelií.

Živá kapela, která hrála na pozadí, byla spíš klasického typu. Rozhodně ne podle Lucianovy chuti, i když ho jeho máma aspoň jednou vytáhla k tomu, aby si s ní zatancoval valčík. A to jí vedlo k požadavku, aby udělal to samé i s Jordyn.

Jak by mohl své mámě něco odmítnout, zvlášť když měla narozeniny?

„Nechej mě vést, srdíčko,“ řekl Lucian Jrodyn, když po čtvrté zamumlala, že na takovou hudbu tancovat neumí. Po prvních pár krocích pochopila, že valčík představuje pár jednoduchých pohybů, jejich vzor se zas a znovu opakuje. Bylo to o muži, který předvádí krásu své partnerky. „Vidíš, jak je to snadné.“

Jordyn zamrkala a pak se rozhlédla kolem dokola. „Lidé se na nás zase dívají.“

„Dobře. Krásné věci by měly být sledovány. Září.“

****

„Nevypadáš, že by to na tebe udělalo dojem,“ řekla Jordyn tiše.

Lucian pokrčil pohledem a zajel pohledem přes rameno k závěsu, díky kterému se dal jejich soukromý box zavřít. „Opera a divadlo nejsou mé oblíbené činnosti. Cecelia je zbožňuje, takže Dante nemohl odolat, aby nám na její narozeniny nezajistil lože.“

„Myslím, že je to fascinující. Elegance a síla, které jsou smíchány dohromady tak, až je to ohromující.“

„Myslíš, jo?“ Lucian byl rád, že se baví. „Pak je to přesně to, na čem jediném záleží.“

„I když myslím, že po chvíli se to stane únavné.“

Jordyn se s úšklebkem pohnula se svým plyšovým koženým křeslem blíž k němu. Palcem mu konejšivě přejížděla po hraně ruky. To bylo to jediné, co Luciana udrželo na tom spoře osvětleném balkonu a to dokonce, i když se divadlem rozezníval zpěv. Její nevinný dotek probouzel Lucianovo tělo k naprosté živosti. Stačilo prostě jen to, že byla v jeho blízkosti.

Ach, ta žena mu příšerně chyběla.

„Ještě hodinu,“ řekla Jordyn, když se podívala do programu, který měla u sebe. „A pak budeš znovu volný.“

Lucian tiše zabručel: „Nebo můžeme uniknout teď hned. Na dnešní noc tu mám rezervovaný pokoj. Bylo by škoda vyplýtvat tu příležitost, aniž bychom si vyzkoušeli vířivku na balkoně.“

Jordyniny rty se zkroutily do úšklebku. „Nebude kvůli tomu Cecelia příšerně naštvaná?“

„Dokonce se to ani nedozví.“

Dřív než stačil Lucian ještě něco dodat, jeho milenka už stála na nohou.