Lucian - 21. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Trocha nespoutaného sexu. Lucian, i když plní Antonyho požadavek, se znovu rozhodl jednat po svém. Otázkou je, zda právě to nebude osudová chyba, na kterou zabiják čeká…                   Sinnel

Lucian opakoval Jordynino jméno jako mantru. Zvuk jeho hlubokého hlasu ji obmotával jako tekuté hedvábí. Spěšně z ní odstranil to málo oblečení, které měla ještě na sobě. Drsnost jeho akce ji doslova vyzývala, aby pro něj učinila to samé. Pomáhala mu zbavit se kalhot, až je ze sebe konečně skopl a byl pro ni nahý.

Dřevěná podlaha ji studeně tlačila do zad, ale ona si toho ani nevšimla. Vnitřní žár chtíče se jí už rozlil do celého těla, zahušťoval jí její krev i mysl. Nemohla si pomoci. Rozevřela kolena ještě víc. Tělo měla doširoka otevřené, přímo ho zvalo dál, zatímco on jí zamířil spalující cestičkou polibků a kousanců mezi ňadry níž, dolů po břiše, až přímo k jejímu pohlaví.

Když se jeho ústa dostala do kontaktu s její kočičkou, již pulsující, promočenou a nateklou potřebou, znovu mu sevřela vlasy a její nehty ho na hlavě škrábaly. Odpovědí jí byl Lucianův hrdelní výkřik blaženosti spojený s temným mumláním. Jeho jazyk zajel mezi její záhyby, aby nabral a mohl ochutnat to shromážděné vzrušení.

Nejdříve si dal načas. Její nejintimnější části prozkoumával svými ústy, jazykem i zuby. Stačilo, aby po jejím citlivém mase přejel jazykem a pak ho jemně stiskl. Jordyn se celá třásla. Lucianovy ruce ji popadly za stehna, donutily ji rozevřít je ještě víc, až začaly její svaly protestovat. Byla to ta nejsladší bolest, která ji znovu donutila vyklenout se na podlaze do oblouku.

Až teď Lucian skutečně začal. Svým jazykem opisoval v jejím těle rychlé kroužky, přičemž se vydával čím dál výš, když konečně dospěl přímo k jejímu klitorisu. Ten malý uzlíček nervů sál a štípal svými zuby, zas a znovu na něj útočil jazykem. Její tělo každým dalším dotekem zpívalo a třáslo se nadcházejícím orgasmem. Po zádech jí přejížděl pomalými, konejšivými pohyby, až se z toho proměnila v třesoucí se uzlíček. Byl naprosto neúprosný.

Právě, když ji Lucian začal uklidňovat, vklouzl dvěma prsty k její zadní dírce. Hrubě tam zajížděl dovnitř a ven a ona měla pocit, jako by se jí celé tělo vznášelo. Ústy zároveň stále útočil na její klitoris, který znovu tvrdě olizoval a oždiboval.

Nebyl čas na oddálení orgasmu nebo sestoupení z toho vrcholu. Ten pohyb měl tak zřejmý záměr, že ji na okamžik zaslepil a umlčel. Když útočil na její střed, mísila se v tom bolest s potěšením.

Poté, co se Jordyn konečně podařilo naplnit své plíce aspoň trochou vzduchu, vydala tak hlasitý zvuk, že se rozlehl celou místností. Lucian nepolevoval v útoku na její pohlaví, dokud nekňučela a neměla celé tělo v jednom ohni, až byla téměř připravena se odtáhnout.

„To je ono, bella. Chci ti udělat dobře, abys byla pro mě mokrá. Víš, jak zatraceně dobře chutnáš v mých ústech? Jsou to horké sladkosti, Jordyn.“

„Bože,“ vydechla Jordyn a znovu se v bocích nadzvedla, aby jeho ústům znovu nabídla svou kočičku. Opět si dal na čas s vychutnáváním si jejího těla. „Ten pocit je tak zatraceně dobrý.“

„Bude to ještě lepší,“ slíbil Lucian temně. „Mnohem lepší.“

Jordyn nedostala čas na srozumitelnou odpověď, protože ji Lucian popadl za boky a posunul ji dozadu. Dravý pohled v jeho očích jí bral dech. Když se Jordyn zády setkala s chladnou koženou pohovkou, ztuhla.

„Otoč se,“ požadoval smyslně Lucian. Když mluvil, měl vyceněné zuby. Na ústech mu pohrával úsměv a byla na nich vidět i přetrvávající vlhkost, která původně pocházela z jejího těla. „Kolena na podlaze, ruce na gauči. Chci, abys měla zadek hezky nahoře, obličej dole. Pospěš si.“

Když spolu spali, tak Lucianova dominantní povaha nepřicházela tak často ke slovu. Jordyn byla v dávání stejně dobrá jako v braní si, ale když začal přikazovat jako právě teď, pocítila v sobě něco naprosto nemravného a hříšného.

Nehádala se. Prostě se přesunula na třesoucí se kolena a otočila tak, jak chtěl. Lucian se vzdálil jen na okamžik, aby si z kapsy kalhot, které odhodil už dřív, vytáhl kondom. Jordyn čekala. Poslouchala, jak si v tichosti nasazuje na svůj penis latex. Byla plná očekávání, které ji bublalo až v břiše.

Ucítila, jak si za ní znovu klekl. Přejel ji ústy po nahém rameni. Na přehřáté kůži ji lechtal jeho horký dech. Když se zabořil zuby do jejího krku a k rozkroku si přitáhl její zadek, vyjekla překvapením, které se přetavilo do táhlého zasténání. Mezi stehna jí vklouzla jeho tvrdá, hledající hřídel.

„Budeš mě cítit všude,“ opakoval ji do ucha. „Celé dny.“

Když do ní jeho penis zezadu vstoupil, zapletl si Lucian Jordyniny kudrliny do pěsti. Jedním hladkým tahem se do ní zanořil až po koule a zasténal jí do krku. Jeho silné tělo tlačilo Jordynin hrudník na gauč. Jeho kůže pohltila její výkřiky. Mezi prvním a druhým tahem neproběhla žádná pauza. A neucítila ani žádnou mezi druhým a třetím.

Při jeho vniknutí proběhl jejím tělem kratičký záblesk bolesti. Ale to už se její tělo v extázi smiřovalo s jeho tvarem. Když se pak přidaly ještě Lucianovy prsty a jeho nehty se jí zarývaly do kůže na rameni, kdy ji tlačily znovu k němu, jen to přilévalo olej do jejího bouřlivého chtíče. A to mělo za následek, že se jeho penis dostal ještě hlouběji, než kdy dřív.

Každý jeho tah zvyšoval tlak, mísil nepohodlí její pozice s rozkoší, kterou cítila až ve svých střevech. Každý sten, který jí unikl, byl ještě intenzivnější.

Nervy jí jen bzučely. Celé tělo se jí třáslo. Jordyn nedokázala myslet, dýchat, ani… cokoli. Jejich těla k sobě tak skvěle pasovala. Jejich sex byl víc, než šílený. Byl nespoutaný. Nebyly v něm žádné zábrany, žádná kontrola.

Jordyn měla ruce zabořené do kůže gauče. Svírala jeho materiál, aby se udržela na místě, zatímco on tvrdě bušil do jejího zadku. Vlhkost jejího vzrušení se jí dostala i na stehna. Kůži i vlasy měla mokré potem. Prsty jedné ruky ji svíral za vlasy, nutil ji zaklonit hlavu, až se svými ústy mohl dotknout její tváře. Ta hrubost jí vysílala do těla pozoruhodně lahodné žihadlo bolesti.

Znovu zaútočil na její tělo zuby. Strniště na jeho tváři dráždila její jemnou čelist. Nechávalo tam po sobě zarudnuté stopy, které budou viditelné i druhý den.

Bylo to nádherné.

Bolestivé.

Spalující.

Dráždivé.

Chtěla víc.

„Silněji,“ vydechla Jordyn.

„Jo?“ zeptal se Lucian, který byl bez dechu, stejně tak jako ona.

„Šukej mě, víc… prosím.“

„A co takhle místo toho něco jiného?“

Jordyn netušila, co má na mysli. Ucítila, jak jeho ruka konečně pustila její rameno. Najednou se pak ocitla mezi jejími nohami, zkoumala její štěrbinku. Jeho penis pak sklouzl po jejím zadku výš. Dva prsty se tiskly k jejímu varhánkovitému otvoru na zadní části zadku. To bylo jediné varování, které dostala, než se zanořil do jejího pozadí a pronikl tím pevně sevřeným kruhem svalů.

Opustila ji veškerá racionalita. Místo toho ji drtila blažená nedůvěra.

Lucian jí prsty rozevřel zadní dírku, zatímco penisem znovu vstoupil do její kočičky. Zatímco ji jeho penis zepředu plně vyplňoval, jeho prsty v opačném tempu útočily na druhou dírku.

V jejích žilách se rozlilo potěšení, které pálilo jako oheň.

Jordyn cítila, jak je plná svých šťáv. Zvuky doteku kůže na kůži jen doplňovaly jejich sténání. Nikdy dřív si ji nebral tak tvrdě, ani nevyužil její tělo tak, až se celá chvěla a byla pod ním jen uzlíček nervů. Lucian si vždycky dával na čas, uctíval každý centimetr jejího těla, vše směřoval k nádhernému konci.

Ale tentokrát ne. Bylo to jiné. Uvědomila si, že si dělal, co chtěl.

Šukal ji, jako by ji nemiloval. Ale i tak to bylo nemožné necítit.

Když se Jordyn zhroutila v dalším orgasmu, Lucian se ani neobtěžoval s tím, že by zastavil, nebo aspoň zpomalil.

Nebyla si zcela jistá, jak dlouho to trvalo, ale přišlo jí to jako celé hodiny. Pomyslela si, že je přece jen aspoň jedna dobrá věc na tom, když smíchá prášky proti bolesti s whisky.

*****

Jordyn se probudila do tichého bytu, které narušoval jen zvuk budíku na jejím mobilním telefonu. Okem ložnice se teprve začalo prodírat ranní světlo. Bolest ve všech údech i mezi stehny ji rychle připomněla předešlou noc.

I když na tom příliš nezáleželo. Musela vstát, rozloučit se, i když nechtěla a pokračovat v činnostech běžného dne, jako by vše bylo normální a v pořádku.

Což rozhodně nebylo, cítila jako by se právě zlomilo její srdce i duše.

Tak jako tak nechtěla, aby ji Lucian v tom stavu viděl.

Jordyn si s vylézáním z postele dala na čas, protože si byla dobře vědoma všech namožených svalů. V koupelně provedla rychlou inventuru svého těla a toho, co na něm zanechal on. Na hrudníku i ramenou měla stopy po jeho zubech, které ji téměř porušily kůži. Tváře i čelist měla zarudlou od jeho strniště, které ji poškrábalo. Polibek, který ji donutil vznést se nad zem, měl za následek její oteklé rty a to, že byly červenější, než obvykle. Po celém těle měla stopy po jeho nehtech, prstech i ústech. Její kadeře, které byly po ránu obvykle rozcuchané a naprosto mimo jakoukoli kontrolu, teď představovaly předem ztracený případ.

A to bylo jen to, co mohla vidět.

Co nebylo viditelné pouhým okem, dobře cítila.

Mrazení až v morku kostí. Hořící místo mezi stehny. Slabost, únava a melancholie.

Nechtěla se rozloučit. Naneštěstí to však Lucianovi říct nemohla. Pro něj bylo bezpečnější, aby šel. I kdyby jen na krátký čas.

Jordyn na sebe natáhla něco, co bylo dost slušné na to, aby v tom mohla přijmout dnešní ranní návštěvu jeho rodičů, a pak zamířila podle vůně kávy přímo do kuchyně. Čekali tam na ni lidé, které tak brzo nečekala.

Když Jordyn vstoupila do místnosti, Antony si odkašlal. Byla si dobře vědoma toho, jak vypadala. Důkladně ošukaná a vyčerpaná. Ale nezáleželo jí na tom. Lucian ji měl varovat, že už dorazili. Pak by se mohla víc upravit.

„Dobré ráno,“ řekl Antony tiše.

Jordyn se podívala na Cecelii, která u stolu popíjela kávu, a u toho jí tekly slzy.

„Kde je Lucian?“ zeptala se Jordyn.

„Doufali jsme, že to bys nám mohla říct ty, Jordyn.“

„Prosím?“

Antony se s povzdechem opřel o kuchyňský pult. „Pracovník ostrahy nám dneska ráno doporučil, abychom nejdřív do bytu nevolali a šli přímo nahoru.“

Jordyn nechápala, o čem mluví. „Takže?“

„Takže mám podezření, že Lucian nechtěl, abychom tě probudili a vyděsili, protože zřejmě věděl, že tu nebude. Před chvílí jsem volal dolů. Řekli mi, že odešel kolem šesté ráno.“

Do srdce se jí zabodlo něco strašného.

Nebyl tu.

Lucian už odešel a ani ji neprobudil, aby se s ní rozloučil.

„Myslela jsem si, že jsi ho měl ráno poslat někam pryč,“ obvinila ho Jordyn. „Jak budeme vědět, kde je nebo jestli je v bezpečí, když nevíme, kde je?“

Antony pokrčil rameny. „Mám silné tušení, že to Lucian udělal schválně. Gio mu to minulou noc řekl sám. Ten, kdo za těmi útoky stojí, by mohl být mnohem blíž, než si myslíme. Mohlo by být velice nebezpečné i to, kdyby byť jen jeden člen rodiny věděl, kde je. Lucian není hloupý. Má schopnost dobře splynout s normálními lidmi. Navíc má víc než dost hotovosti, aby zůstal mimo radar všech lidé. Podle toho, jak svého syna znám, je blízko. A když k tomu připočítám jeho silné pouto k tobě, tak od tebe nebude nikde daleko, i když pochybuji, že se ti sám ukáže.“

Aby se Jordyn ubránila frustrovanému výkřiku, kousla se zevnitř do tváře, až ji bolela celá ústa. „Co teď?“

Konečně promluvila Cecelia. „Za dva týdny mám narozeniny. Nebude tam chybět. Vím to. Bez jakýchkoli pochybností. Moje narozeniny by si nikdy nenechal ujít.“

„Jsi si jistá?“

„Ano. Ceceliinu oslavu jsme už nějakou dobu plánovali, takže Lucian ví naprosto přesně, kdy a kde se bude konat. Ale do té doby je tak v bezpečí jako vždycky, Jordyn,“ řekl Antony. „Nelíbí se mi to, jak to udělal, ale nicméně udělal to, o co jsem žádal. To je to, co je důležité a upřímně, mnohem víc, než co jsem si myslel, že by udělal.“

Jordyn se nutila uklidnit se. Pak se rozhodla, že je to jedno. „Na dnešek si beru zatracené zdravotní volno.“

Antony zakašláním zakryl své překvapení a zamumlal: „Myslím, že to na dnešek bude v pořádku.“

Jo, přesně to musel říct.

*****

„Váš doklad k potvrzení totožnosti, pane?“

Lucian na pult položil falešný řidičský průkaz.

„Dobře, Johne Antony. Váš pokoj je připravený,“ řekla recepční. „Potřebuje, aby vám někdo vynesl tašku nahoru?“

„Ne,“ odpověděl Lucian. „Myslím, že to zvládnu sám.“

„Dva týdny, ano?“

„Přesně to mám v plánu.“

Dívka se usmála až příliš jasně, ale Lucian jí nevěnoval pozornost. „Chcete účet připsat na kreditní kartu -“

„Ne,“ přerušil ji. „Budu platit v hotovosti.“

V očích dívky se objevilo překvapení. „Ale obvykle naši hosté, pokud tu zůstanou na delší dobu, raději zaplatí na konci jeden souhrnný účet, než množství menších.“

„Nejsem pravidelným hostem,“ zamumlal Lucian. „Můžu dostat klíč?“

Ženě zabralo minutu zadat informace získané načtením karty. Pak mu ji s dalším širokým úsměvem vrátila zpět. Lucian byl až příliš vyčerpaný a naštvaný, než aby se obtěžoval se zdvořilostí.

Než ráno opustil byt, dokonce si ani nedal sprchu. Směrem do centra si vzal taxík. Pak přestoupil do dalšího, kterým se svezl na půl cesty zpátky, zaplatil řidiči, vystoupil a vmísil se do davu lidí, kteří právě po ránu začali zaplavovat ulice. Vzhledem k tomu, že na sobě měl koženou bundu, tmavě modré džíny a baseballovou čepici, vypadal jako každý druhý Newyorčan, který mířil ať už kamkoli a neustále pospíchal. Cestou se rychle zastavil v kavárně na něco k jídlu, co by se dalo nazvat snídaní, ale i tak jedl jen roboticky. Prostě další pohyb, který musel udělat.

Bez Jordyn se cítil podivně neukotvený.

Lucianovi se nelíbilo to, že byl od ní tak daleko. Také nemohl snést to, že by ji ráno vzbudil a viděl, jak by byla smutná a rozcitlivělá, až by se loučil. Doufal, že se na něj za to, co udělal, nebude příliš zlobit. A jestli bude, tak stráví tolik času, kolik bude potřebovat, aby si to u ní vyžehlil.

Poté, co se Lucian ocitl ve svém pokoji, vybalil tašku, kterou si přinesl s sebou. Měl v ní oblečení jen na pár dnů. Nic přehnaného. Navíc v hotelu byla i prádelna, takže by ji v případě potřeby mohl použít. Kromě oblečení si toho moc dalšího nevzal. Dvacet tisíc dolarů v hotovosti ze svého sejfu. Svou zbraň, samozřejmě s plným zásobníkem včetně náhradních nábojů. Jen pro případ. A knížku ze své knihovny, i když pochyboval o tom, že by se dokázal tak uklidnit, aby si ji přečetl.

Neměl s sebou žádný telefon. V hotelovém pokoji jeden byl, ale rozhodně ho nechtěl použít. Neměl ani tablet, aby si mohl kontrolovat e-maily a tak. Nic, co by mu pomohlo mít pod kontrolou své obchody. Už dřív se postaral o to, aby zanechal svým manažerům zprávy. Ty v nich mohly vyvolat maximálně zvědavost ohledně jeho náhlé dovolené.

Dovolená. To byl zatracený vtip.

Lucian netušil, jak se uvolnit, když neměl co na práci a pokud vedle sebe neměl Jordyn.

Bylo to tak podivné.

Lucian si dopřál sprchu, aby se zbavil pozůstatků směsice vůně sexu a potu, která na jeho kůži stále ještě ulpívala po poslední noci. Zatímco se čistil stehy na paži po tom průstřelu kulkou, soustředil se v duchu na Jordyn a na to, jak úžasně pod ním vypadala. Tím svou mysl odváděl od bolesti, která mu vystřelovala do celé paže.

Ten první den po jakémkoli zranění byl vždy nejhorší.

Paulie mu dal platíčka antibiotik, aby je pár týdnů užíval, takže dřív, než se rozhodl, že tu moc dlouho nevydrží, si dal pár prášků.

O půl hodiny později, dvou jízdách taxíkem a krátké procházce se Lucian přistihl, jak zírá na budku s veřejným telefonem.

Bože, od doby, kdy něco takového použil naposledy, uplynuly už celé roky.

S povzdechem vložil do přístroje čtvrťák a vytočil důvěrně známé číslo. Díky němu se vyhnul sekretářce svého táty a jejím obvyklým nesmyslům. Místo toho se mohl spojit přímo s tím, s kým potřeboval mluvit.

Antony to na čtvrté zazvonění zvedl. „U telefonu Antony Marcello.“

„Papà,“ řekl Lucian tiše. „Jsem v pořádku. Usazený. V bezpečí.“

V telefonu se ozval silný výdech úlevy. „Synu, děkuji ti. Tvá matka není šťastná. Radši jí k narozeninám pořiď něco obzvlášť krásného, aby sis to u ní vyžehlil. V hotelu naproti Opernímu divadlu zarezervuji pokoj na obvyklé jméno a pošlu ti do něj něco vhodného na převlečení. Prosím, přijď včas.“

„Domluveno. Než se ráno o svých narozeninách vzbudí, bude to mít ve své kuchyni.“

„S Bohem, Luciane.“
„Uvidíme se později, tati.“

Lucian zavěsil jen na tak dlouho, aby mohl do přístroje vložit další čtvrťák a vytočil číslo zbrusu nového mobilního telefonu, který před pár týdny pořídil pro Jordyn. Měl pocit, že se dneska do práce nevydala, takže se ani neobtěžoval s tím, že by jí zkusil zavolat na její pracovní mobilní telefon, který dostala od Antonyho. Hovor zvedla mnohem rychleji, než Antony.

„Ahoj?“

„Jordyn… ahoj. Už teď mi chybíš, má krásko.“

Odpovědí bylo jen mlčení.

„Nemůžu mluvit příliš dlouho, ale chtěl jsem ti zavolat a omluvit se za to, že jsem tě ráno nevzbudil.“

Jordyn tiše popotáhla. „Luciane?“

„Jo, srdíčko. Tohle je jediný okamžik, kdy ti zavolám, ano?“

„Dobře,“ zašeptala.

„Řekni Cecelii, aby tě zvala ven, abys jí vybrala k narozeninám něco nádherného. Jestli budeš potřebovat, tak znáš kód k mému trezoru v bytě. Všechno je v něm.“

„Ale ne ty,“ řekla Jordyn s lehounkým zasmáním.

„Nebude to trvat dlouho. Nic obrovského. Miluji tě, ano?“

„Taky tě miluji.“

To ráno se Lucian poprvé usmál. „Musím jít.“

„Uvidíme se brzo.“

„Brzo,“ zopakoval.