LTOYW - 3. kapitola

Překlad: Cukýna

Jake Malone si o sobě rád myslel, že je vyrovnaná osoba.

Moc často se kvůli sportům nevytáčel. (No, s výjimkou Packers, ale to nebyl až tak sportovní tým, jako spíš způsob života.)

Jakeovi nevadilo, když si žena objednala salát, nízkotučný dressing stranou, a pak do sebe začala házet jeho cibulové kroužky. Vlastně si o tom myslel, že to je docela sexy.

Ani mu nevadil ženský pláč. Nikdy nechápal muže, kteří byli vyděšeni z pár ženských slz. Možná to byla vedlejší stránka toho, že má čtyři sestry, ale Jake se nestyděl přiznat, že nikdy není schopen odejít od ženy, jejíž brada se začíná chvět v předzvěsti pláče.

A pohled na dlouhé ženské řasy orámované slzami jej nutil chtít bojovat s celým světem a učinit jej lepším.

Ne že by byl Jake Malone měkkota. Ne. Pokud by byl, vzdal by se, když jej měly tytéž ženské slzy vmanipulovat o krok blíž k oltáři. Věděl dost na to, aby držel ženu, když pláče. Také věděl dost na to, aby odešel, když se slzy promění v hněv a manipulaci.

Ale celkově vzato je Jake docela tolerantní člověk.

Názorný příklad? Nevadí mu, že společnost, pro kterou pracoval šest let, dostala nového šéfredaktora, který byl o osmnáct dní starší než Jake. (Děkuju ti, Google.) No, nevadilo mu to moc.

Co mu vadilo, bylo to, co řekl šéf vydavatelství ohledně toho, jaké příběhy by měl Jake psát.

Zejména, když byl příběh naprosto falešný.

„Jsem mimo,“ řekl Jake, který podrážděně bubnoval prsty na noze. „Jestli chceš být za dobře s Camille Bishopovou, proč jí nekoupíš cigarety, které vždycky kouří jako zatracený komín? Nebo jakýkoli mocný turbo produkt, který udržuje její oranžové vlasy na místě?“

Alex Cassidy se opřel ve své pohodlné židli a zkřížil si prsty na trupu. Vypadal spíš jako hvězdný vysokoškolský fotbalový hráč, jímž býval, než vlivný vedoucí pracovník časopisu, jímž teď je.

Nebylo to tak, že by Jake chtěl Cassidyho pozici. Být šéfredaktorem nikdy nebylo jeho cílem. Příliš mnoho politiky. Příliš mnoho lezení do zadku.

Ale to neznamená, že byl Jake spokojený být průměrným redaktorem, jehož si po všech čertech sekýruje pan Génius tady.

Jake se hodlal stát někým.

Problém byl v tom, že všichni ostatní to očekávali také.

Všechno to začalo, když jeho učitel ve třetí třídě (pravděpodobně potěšený z úspěchu miláčka, jehož sebou vzal dříve toho dne), řekl jeho rodičům, že je „tak talentovaný, jako poháněný.“

Jeho rodiče už to samozřejmě věděli. Říkali mu to po celou dobu.

Řekli mu to, když se dostal do hvězdného baseballového týmu, když byl ve vedení čtecí skupiny, a když požádal o sólo ve své církvi skupiny dětského sboru. Ty to někam dotáhneš, Jakey.

Jeho dospívání bylo smícháním univerzitních sportů, studentské rady, vyznamenání a byl králem školního plesu. Na vrch toho všeho bohatě stačily obvyklé blbosti v ročence: Jake Malone má největší šanci na úspěch.

Žádný tlak.

Ale on uspěl. Alespoň zprvu.

Promoval jako nejlepší z jeho novinářské třídy na Floridské univerzitě a převzal plaketu ocenění finalisty novinářského srdce na cestě do New Yorku s úmyslem obsadit světovou žurnalistiku útokem.

Prvních pár let se snažil zůstat na volné noze, upřednostňoval flexibilitu psát o komkoli chtěl, nemluvě o úžasných možnostech cestování.

A ačkoli by to nikdy nepřiznal nahlas, Jake miloval říkat svým rodičům, že byl v Hong Kongu nebo Kievě či Riu téměř tolik, jako jeho rodiče milovali vychloubat se s tím svým přátelům. Téměř.

Jake Malone se opravdu dostal na hodně míst.

Ale pak na několik měsíců vzal místní pozici. Napřed to bylo divné, probouzet se v té samé posteli každé ráno a jíst snídani někde jinde, než na letišti. Ale bylo to dočasné – jen na tak dlouho, aby se skutečně zakousl do New Yorku.

Až na to, že to nebylo dočasné. Dva měsíce pracovních úkolů se proměnily v šest měsíců lichocení New Yorkským Yankees a pokusu zajistit potřeby obrovským kolektivním egům hráčů.

Bylo to půl roku dokumentování vlasových zlomenin prstů, reportáží o multimilionových dohodách, a snaze najít pozitivní cestu, jak proměnit rvačku ve výkopu v to, kdo konzumuje slunečnicová semínka.

Byl to ten nejhorší druh žurnalistiky. Monotónní, mírně překroucená a naprosto předvídatelná.

Jinými slovy to byla jeho noční můra.

Dodnes Jake odmítal vstoupit na stadion Yankee. Ne že by tuto malou výstřednost zmínil v kanceláři. Vystupovat proti Yankee, bylo v kanceláři Oxfordu tím nejhorším druhem zrady. Zapomeňte na vánoční finanční odměnu. Všechno to bylo o sezónních vstupenkách.

V návaznosti na kecy na Yankee zápasu, měl Jake v úmyslu skončit na další letadlo kamkoli, ale pak se setkal s Billem Heinerem. Jake nehledal rádce, ale Bill byl typ osobnosti, která pohlcovala lidi do jeho víru.

A Billův vír byl časopis Oxford.

Nebylo to tak, že by Jake neobdivoval Oxford – obdivoval. Jakýkoli časopis, který zvládne získat titul nejprodávanějšího časopisu po víc než šedesát let, si zaslouží poklonu.

Časopis sám o sobě nikdy nebyl problém.

Bylo to vše, co sebou přinášel. Dobu od devíti do pěti. Obleky. Podobné termíny jako u hodin. Kancelářskou budovu v okrajové části města, která se nikdy nemění. Nikdy.

A nakonec tomu Jake propadl z oddanosti a obdivu k Billovi. Starý šéfredaktor se stal postupem času jeho přítelem a drsným mentorem. Být členem Billova týmu stálo za práci u stolu a letitého pronájmu bytu. A nebylo to bez výhod. Daňové výhody a zdravotní pojištění s tím šly ruku v ruce. A zodpovědnost.

A nuda.

Ale Bill byl teď pryč, pravděpodobně vysedává na pláži v Barbadosu.

A Jake si příliš pozdě uvědomil, že nechce být jen další NYC placený redaktor, který šplhá nahoru po žurnalistickém žebříčku.

Bylo na čase vrátit se k cestování po různých místech. Nejlépe někde, kam se dostane díky letence. Jakeovi se blížily třicáté čtvrté narozeniny, a i když New York miloval, byl tu přes šest let.

Začínal mít pocit, jakoby to byl zbytek jeho života.

Chtěl získat zpátky starého Jakea. Pochybný chlap typu kdo-ví-co-bude-příště, jakým všichni jeho přátelé a rodina očekávají, že se má stát.

Chtěl být tou verzí sám sebe, jíž se mohou jeho rodiče chlubit, a přesně věděl, jak se tam dostat.

Po letech Jakeova naléhání konečně přidal Oxford do časopisu sekci o cestování.

Jake byl dokonalou osobou, která by to měla získat. Byl nejstarší publicista, neměl ženu ani děti, které by jej držely v New Yorku, a byl ochotný zkusit cokoli, jíst cokoli a žít kdekoli.

Byl tím nejlepším člověkem pro tuto práci. A věděl to. Bill Heiner to věděl.

A pak Bill odešel do důchodu.

Teď musí Jake prostě ujistit nováčka Alexe Cassidyho, že to pochopí.

Pokud šlo o něj, nezačali dobře. Cassidy dostal do té své vypulírované hlavičky, že bude Jake dokonalým kandidátem na napsání nějakého přeslazeného společného článku „pojďme spolupracovat s děvčaty“ s jednou ze Stilettovských žen.

Jen přes jeho mrtvolu.

Miloval ženy. Na osobní úrovni. Miloval způsob, jakým ženiny oči potemněly, když jí přišpendlil ruce nad hlavu. Miloval způsob, že se žádné dvě ženy nenavoní naprosto stejně. Miloval tu vzácnost, když našel ženu, která jej rozesmála – opravdovým smíchem – ačkoli jich bylo docela málo, takže to bylo deprimující.

Ale profesionálně? Nehodlal věnovat svůj čas psaním laciných sexuálních rad a nemastných neslaných sraček když-ji-necháš-zaplatit-za-večeři.

„Podívej, vím, že jsi v tomto oboru nový…“ začal Jake.

Cassidyho pohled se zúžil a Jake rychle obrátil. Špatná taktika.

Začal znovu. „Slyším, co říkáš. Opravdu. Ženy vždycky nenáviděly Oxford, a muži nenávidí Stiletto. Každá strana vznáší námitky proti opačnému pohlaví, bla bla bla.“

Cassidy nadzvedl obočí. „Nechápu, že kvůli tomu špatně spíš.“

„Ne. Protože tohle je to, co děláme,“ pronesl Jake a opřel se v křesle. „Už nepíšu pro baby, stejně jako Stiletto děvčata nepíšou pro muže. Není důvod věci komplikovat.“

Cassidy se potichu sklonil a vytáhl na stůl působivý stoh obálek. „Vidíš tuhle hromadu? Tohle je přes dvě stě důvodů, proč nezbytně potřebujeme „věci zkomplikovat.“ Čtenáři promluvili. Způsob, jakým to vždycky bylo, očividně nefunguje.“

Zásah.

Jedna nula pro nového chlápka.

Ale to neznamenalo, že Jake bude tím, kdo se toho ujme.

Novinařina nebyla o krmení lžící svých čtenářů. No, dobře, někdy byla. Ale převážně je o odhodlání. Bylo to o dobrém psaní a dát na své instinkty. A Jakeovy instinkty mu říkaly, že má kolem nějaké spisovatelky s krátkou sukní našlapovat opatrně a jeho životopis mu vůbec nepomůže.

Jake Malone byl dobrý novinář. Dobrým týmovým hráčem ale nebyl.

Chápal Cassidyho situaci. Opravdu ano. Časy se mění, a nejspíš tu byl slušný počet chlapů, co nepřímo kritizují jejich dívčí časopis na nočním stolku pro čtení na záchodě. Stejně jako bylo hodně žen, které pravděpodobně potajmu nahlédly do bratrova předplatného Oxfordu ve snaze poznat, co si muži „doopravdy myslí.“

Ale jak to Jake viděl, obě strany čekalo zklamání.

Muži nechtějí slyšet, že mají dávat záchodové prkýnko dolů, a teď to považují za možnost k vyjednávání, o nic víc, než ženy chtějí poznat, že ano, dívá se ti napřed na prsa, a ne, pravděpodobně si ve skutečnosti nemyslí, že máš „velké oči.“

Jake však poznal očekávání na obličeji Alexe Cassidyho. Nebylo možné, aby mu vymluvil nápad chovej-se-mile-a-napiš-společný-článek-se-ženou.

Jake změnil taktiku. „Cole by to mohl udělat.“

„Cole Sharpe tu dokonce ani nepracuje.“

Jake pokrčil rameny. „Řekl jsi mu to?“

Cassidy frustrovaně vydechl. „Myslím to tak, že to není zaměstnanec na plný pracovní úvazek. Je to sportovní reportér, s nímž máme čas od času smlouvu, protože má naše oddělení Zdraví a Fitness větší obrat, než grilované kuře.“

Jake vítězoslavně cvakal perem, jako by bylo rozhodnuto. „Vidíš? Sportovní reportér. Ženy to milují. Umísti ho na několik falešných schůzek s jednou z Camilliných lidožroutek.“

Cassidy nehybně seděl a držel Jakeův pohled stylem, v němž oba poznali soutěž v tom, kdo dočůrá dál.

„Bill mi řekl, že chceš sekci o cestování,“ pronesl Cassidy a konečně prolomil napjaté ticho.

Jake začal být obezřetný. Teď se někam dostávají. „Chci.“

„Bill prohlásil, že by sis vedl skvěle.“

„Tak proč to sakra neudělal Bill oficiální, než odešel?“

„Mluvili jsme o tom. Rozhodl, že by bylo fér, abych měl šanci posoudit to sám. Vzhledem ke tvé reputaci.“

Jake měl nutkání ho uhodit – jasné znamení, že se stále poddává náladě. „O jaké reputaci to mluvíš? Ta, která říká, že moje jméno je nejvíc oceňované v souvislosti s Oxfordskou značkou? Ta reputace, která naznačuje, že jsem dostal víc reklam během několika šťastných hodin, než polovina lidí z prodejního týmu? Tahle reputace?“

Cassidy se maličko zaklonil a něco vytáhl z bočního šuplíku. Kolik blbostí má tenhle chlápek ve stole?

Jeho šéf před něj pohodil noviny a Jake sebou opatrně škubnul. Ach. Tahle reputace.

„Ano. Tahle reputace,“ řekl Cassidy, jakoby mohl jeho myšlenky přečíst nahlas a bez problému.

„Bude v tom rozdíl, pokud řeknu, že zrovna tenhle článek není pravdivý?“ ptal se Jake a posunul noviny zpátky přes stůl.

„Takže tě z jejího bytu nevyhnal snoubenec slečny New York s ničím jiným než napůl prázdnou lahví burbonu, kterou sis kryl svoje koule?“

„Chybí tu klíčový detail,“ pronesl Jake a postrčil noviny zpátky přes stůl.

„Jaký detail to je? Že napsali špatně druh whisky?“

„Nevěděl jsem, že je zasnoubená,“ řekl Jake potichu. „Dokonce jsem netušil, že s někým je.“

Za normálních okolností se nemusel moc snažit, aby svou reputaci ubránil jako divoký svobodný mládenec, ale tohle nebylo jen o hrdosti. Tohle bylo o jeho práci. A jestli tenhle mizerný článek skandálního plátku s oblibou publikovaného byl tou jedinou věcí, která stojí mezi ním a cestovním místem, rád svou pověst napraví.

Když k němu přišla Christine Alversonová k baru, vlasy rudě zářivé a vášnivá ohledně neziskové organizace, kterou založila kvůli lepší technologii na školách v nebezpečných čtvrtích, byl blaženě nevědomý ohledně snoubence, který pracoval mimo San Francisco čtyři dny v týdnu.

A když to zjistil, byl příjemný a naštvaný. Jen kvůli tomu, že Jake netoužil potom, stát se manželem, to neznamená, že nemá dostatek respektu k instituci manželské. Jeho rodiče měli šťastné manželství, stejně jako jedna z jeho sester.

Představa, že si někdo s někým odskočí, když zaslíbili život…

No, možná Jake není až tak tolerantní, jak se domníval. Ne, když došlo na věci jako je věrnost a zasranou obyčejnou slušnost.

Cassidy ho i nadále studoval. „Je pravda, že jsi nikdy neodevzdal své příběhy dřív, než ve čtyři ráno toho dne, kdy byl očekávaný termín?“

„Ano.“

Cassidy sebou trhl. „Kristepane, copak tě nenapadlo mi v tomhle zalhat?“

„Také je pravda, že jsem termín nikdy neprošvihl. Nikdy.“

„Jsi divoká karta. S částí o Cestování uběhnou měsíce, aniž bych tě viděl. Možná déle. Budeš v jiných časových zónách, spát se ženami na všech kontinentech. Budeš se muset naučit ovládat. Na rovinu ti říkám, nejsem si jistý, že na to máš.“

„Vydrž chvíli,“ pronesl Jake, který začínal být čím dál rozzuřenější. „Byl jsi za stolem celé měsíce. Já tohle dělám roky. Pokud by se měl někdo osvědčit…“

„Vyslechni mě,“ přerušil ho Cassidy. „Respektuji Billův názor, ale zasloužím si šanci utvořit vlastní úsudek. Takový, co nepochází od člověka, který si myslí, že jsi podělané zlato, takový, který nepochází z bulváru, nebo takový, který nepochází od harému žen, s nimiž jsi spal.“

Jake byl v pokušení ukázat Cassidymu prostředníček a vyrazit ze dveří.

Místo toho si představil razítka v cestovním pase. Představoval si, jaké to bude zbavit se toho svědění mezi lopatkami, které mu říká, že mu něco uniká.

Tenhle cestovní koutek byl jediným způsobem, jak se zbavit prázdného pocitu, který se v něm v posledních letech usadil.

Takže místo toho, aby vstal, zhluboka se nadechl a zamířil k oknu. Tento pohyb byl nepřiměřený vzhledem k tomu, že to nebyla jeho kancelář, ale potřeboval minutu, aby se s těmito blbostmi vypořádal a uklidnil se.

Alex Cassidy mlčel a dopřál Jakeovi prostor, což ocenil. Jake by mu dokonce i poděkoval, kdyby nebyl tak naštvaný, že na něm nový šéf předvádí bulvární vykořisťování.

Jaký druh bláznivého města použije to, že žije tím, že se redaktor časopisu zvládl dostat na místní stránky drbů? Určitě tu byly nějaké Broadwayské celebrity, které by mohli pronásledovat nebo se poflakovat kolem nahrazené Hollywoodské hvězdičky.

Jake pohlédl dolů na Osmou Avenue. Bylo to tam rušné, ale kdy ulice v New Yorku nebyly během dopoledne hektické?

Oxfordské sídlo bylo jen v šestém patře, a Jake byl schopný pouze rozeznat tvary kočárků a psa mířícího do Central Parku, i když obleky a vysoké podpatky mířily do kanceláří nebo nejbližšího Starbucksu.

Jake si uvědomil, že svým pohledem zůstává na ženách. Přesněji řečeno na brunetce. Podvědomě sledoval tu povýšenou ženu z taxíku z tohohle rána. Rozhodně byla nejzajímavější ženou, s níž se za poslední měsíce setkal.

Rozhodně to nebyla nejlepší chvíle. Bylo příšerné s ní takhle vlézt do taxíku. Tak moc zase nechvátal. Ale pak ji viděl zblízka, byla namyšlená, rezervovaná a naprosto úžasná.

A on se jí chtěl dostat pod kůži, jen aby mohl sledovat tu podívanou.

Pobavit se měl on, ale pak sdělila taxikáři adresu své kancelářské budovy.

Která byla náhodou i jeho kancelářskou budovou.

Byl poněkud překvapen, že si jí nikdy dříve nevšiml. Možná byla nová? Na druhou stranu byla budova Ravenny věžáková, a pracovala tam polovina městského bloku. Byly tu stovky – tisíce? – lidí, kteří dveřmi procházeli každé ráno.

To a Jakeův pracovní rozvrh, který nebyl zcela standardní v době od devíti do pěti. Byl spíš chlápek přijdu-v-deset, odejdu-ve-čtyři, pracuji-z-domova-do-půlnoci.

A z pohledu na drzou brunetku by vsadil své levé varle, že pracuje pro jeden z dekorativních domů nebo stylový časopis. Byla příliš kultivovaná, aby byla jednou ze společenských miláčků Stiletta, a příliš uhlazená, aby byla součástí venkovních publikací. Přes tu svou decentní manikúru byla prvotřídní zdomácnělou spisovatelkou.

A tentýž nedotknutelný pohled „milého děvčete“ jej zastavil, aby ji pozval ven. Byla tím typem, který vezmeš domů k mamince a představíš ji svému šéfovi na vánočním večírku.

Jiným slovy, není tím typem ženy, která by vlídně přijala bum, prásk, děkuji ti, madam, a mimochodem, zítra mizím do Číny.

„Poslouchej, Jakeu,“ pronesl Cassidy potichu, čímž přitáhl Jakeovu pozornost zpátky k práci. „Napiš tenhle článek se Stilettem. Nikdo nezná ženy tak dobře jako ty. Nejsem pyšný na to, že to připouštím, ale oba dva dobře víme, že ve svých začátcích tady musím Oxfordu něco dokázat. Potřebuji tohle vyhrát. Pokud to Stilettu nandáš a čtenáři uznají, že my v Oxfordu víme o ženách víc, než ví Stiletto o mužích… je místo o cestování tvoje. Přísahám bohu.“

No…

Kruci.

Jake si dlouze povzdechl, když klesal zpátky do křesla naproti svému šéfovi. Ta myšlenka na hloupý příběh byla pořád na hovno. Bylo to vyumělkované, vlažné a zatraceně nepříjemné.

Ale může to napsat.

A může to vyhrát.

„Chci tu volnou kancelář na jižní straně. Zítra začínám.“

Cassidy otevřel ústa a Jake věděl proč. Jižní kanceláře byly pouze pro vedoucí pracovníky. Ale Jake tlačil dál. „Je to jen na pár měsíců a můžeš mě vykopnout, pokud příběh podělám. Ale jestli mě chceš v tomhle příběhu za partnera, potřebuju kancelář se skutečnými dveřmi a místem pro tu Stilettovskou ženskou k sezení, abychom si mohli promluvit.“

Dva muži na několik vteřin uzamkli své pohledy, než Cassidy pomalu natáhl ruku přes stůl. „Díky, Jakeu. Máš to v kapse.“

Sakra, on to zvládl.

Jake nemůže tvrdit, že ví o současných událostech hodně. Jeho sportovní znalosti byly přinejlepším pochybné.

Ale randění znal. A znal i ženy.

Cassidy měl pravdu.

Tohle má Jake v kapse.