LG - kapitola 10,11

Překlad: Clarissa

Děkuji za komentáře, holky zlatý ;)

Dnes mám pro vás opět dvě kapitolky.....

Clariss

KAPITOLA 10

Další den....

VYLEZL JSEM Z POSTELE a otřel jsem si ospalky z očí, než jsem zkontroloval svůj mobil. Pořád byl němý, žádná zpráva od mého bráchy. Lehce zklamaný jsem ho odhodil zpátky na noční stolek. Možná byl v práci. Taky jsem se nemohl dočkat, až mu povím o tom růžovém koktejlu, který zmáčel minulou noc Annu. To se mu bude dost líbit. Zavolám mu později. Opravdu jsem mohl použít jeho slova o moudrosti.

Přešel jsem ke svému šatníku a popadl jsem věci na převlečení. Byla neděle, žádná práce, žádné návštěvy doktorů. Byl jsem svobodný člověk. Smál jsem se celou cestu do sprchy a celý čas, co jsem se oblíkal. Přesně jsem věděl, co budu dneska dělat. Sedět venku u mého oblíbeného stromu a užívat si jarní počasí.

Loudal jsem se nahoru po schodech, dávajíc si mobil do kapsy, když jsem zaslechl hlasitý zvuk přicházející z kuchyně. Zastavil jsem se na posledním schodu. Myslel jsem, že máma a táta nebyli doma? Kdo to sakra byl v mém domě?

Opírajíc své ucho o dveře, které vedly do kuchyně, jsem se snažil jako peklo, abych cokoliv slyšel. Něco zarachotilo a pak se vůně kávy linula skrz škvíru mezi dveřmi. Co to sakra?

Vpadnul jsem do kuchyně a ihned jsem se zastavil při pohledu na něj.

„Překvapení.“ Usmíval se Dan, pokládajíc jeho hrnek s kávou dolů a přicházejíc ke mně s otevřenou náručí.

„No nekecej! Ty jsi tady!“ Řekl jsem, objímajíc ho zpátky. To vysvětluje, proč jsem od něj nedostal žádnou zprávu. On měl vždycky esa v rukávu.

„Jasně, že jsem tady.“

Odtáhl jsem se a koukal jsem na něj, jako kdyby byl výplodem mojí fantazie. „Co? Kdy? Jak jsi....?“

On pokrčil rameny, naplňujíc druhý hrnek kávou. „Můj brácha měl blbej večer a já jsem chtěl přijet a vidět ho. Takže jsem jel celou noc a tady mě máš.“

Pod očima měl tmavé kruhy, ale nikdy nebude vědět, jak super pro mě bylo jeho překvapení.

„Díky, chlape. Tohle je opravdu skvělý.“ A tak potřebný.

Podával mi plný hrnek. „Napij se, mám pro nás dneska plány.“ Jako blbečci se šílenými úsměvy jsme si přiťukli naší kávou a vypili jsme ji až do poslední kapky.

***

Dan vytáhl svůj nůž, napůl mě šokujíc, že ho nosil stále při sobě. Ale samozřejmě, že mohl. Přes to všechno pořád patřil do Keatonu.

Stál jsem vedle něj u kořenů stromu. „Co to děláš?“

Zhluboka se nadechl a zíral na kůru stromu. „Shay mi dala minulý týden kopačky.“

„Cože?“ dal jsem mu ruku na rameno.

Škrábal se volnou rukou vzadu na krku. „Jo. Myslí si, že až skončí školu, tak se přestěhuje do Vailu, a bude pracovat pro nějaký hotel. Já nevím, kámo.“

Teď jsem byl opravdu zmatený. Nůž, strom. Ale žádné holky? „Tak, proč jsme u stromu a chystáme se do něj vyrýt iniciály?“

Zasmál se. „Nebudeme vyrejvat žádný sračky do stromu, vyrejpneme ty mrchy ven. Nesnesu vidět ani jeden z našich inicálů vedle těch holek.“ Držel nůž mezi námi. „Co říkáš?“

Usmál jsem se. „Jakmile mi ho podáš, jdu první.“

O deset minut později a s tunou bordelu od odloupané kůry na trávě u našich bot, jsme obdivovali naši práci.

„Dobře odvedená práce.“ Poplácal mě Dan po rameni, a zavřel svůj nůž, schovávajíc ho do jeho kapsy.

„Tohle jsem dneska potřeboval.“ Projela mnou úleva, když jsem koukal na to prázdné místo. „Co se děje s těma ségrama?“ zeptal jsem se, sedajíc si a opírajíc se zády o strom.

„To nevím, chlape,“ odpověděl Dan, svalujíc se dolů vedle mě, jeho nohy překřízené v kotnících, jako byly moje. „Jsou sobecký a nezaslouží si nás.“

„Začínám si myslet, že budu navždycky singl.“ Věděl jsem, že to nebyla pravda, ale bylo to malé město a já už tady znal každou. Nevěděl jsem, kde najdu milou holku. Nebyl to konec světa, ale mít s kým sdílet dny, bylo pro mě důležité. Chtěl jsem to, co měli máma a táta.

Kousek trávy mi vletěl do obličeje a já přemístil své soustředění na Dana. „Ta pravá holka někde je, Jasone.“

Hodil jsem několik kousků trávy zpátky na něj. „Jsem rád, že si to někdo myslí.“

„Ona existuje. Vpadne ti do života, až to budeš nejmíň čekat a změní tvůj svět ve vteřině, kdy jí potkáš. Už nikdy znovu nebudeš myslet na Annu.“

Označím si ten den v historii. Ten den, kdy mi můj brácha dal radu v lásce. Jenom čas poví, jestli to byla pravda nebo ne. „A co ty?“

Pokrčil rameny. „Doufám, že ten čas přijde. Nepospíchám na to. Počkám si. Doufejme, že tam někde je moje holka. Ale teď chci trávit čas jenom s mým bráchou.“

Měl jsem pro něj odpověď, ale další myšlenka mě donutila ztratit mé soustředění. „Víš....“ Řekl jsem, můj pohled přeskakujíc ze stromu k ulici před námi. „Tenhle strom stojí docela blízko u silnice. Až doteď jsem si toho nikdy nevšiml.“

On se zachechtal, přitahujíc si koleno k jeho hrudi. „To je ta kravina, nad kterou přemýšlíš?“

Bylo to malé město, nebylo toho moc, nad čím přemýšlet. „Jen to říkám. Mohli by nás přejet, kdyby nějakej šílenec nedával pozor.“

„Kámo, musíme tě odtud na pár dní dostat,“ řekl, plácajíc mě po noze se samolibým úšklebkem.

„Néé. To je vtip, ne? Užíváš si tuhle chvíli.“

„Chvíli?“ zúžil pohled.

Teď jsem byl na řadě já, abych se smál. „Jo. Chvíle, pamatovat si, užít si.“

„Ty mě zabiješ, Jasone.“ Jeho hlas se táhl, když poslední z jeho slov uniklo.

Polkl jsem, a sledoval jsem ho, jak se na mě díval s lítostivým výrazem. O deset vteřin později jsme oba vybuchli smíchy. Přesně jako za strarých časů, a já to miloval.

„Máma ví, že jsi zpátky?“

Jeho pohled klesl do trávy. „Ještě ne.“

Pokaždé, když byl smutný, vytahoval tuhle kravinu. „Kámo, prostě jí to řekni.“

„Já jí to řeknu později. Ty víš, že mě bude stejně ignorovat.“ Praštil rukou drsně přes jeho džíny, jako kdyby napodoboval, jak ho ona odbývá.

„Kéž bys mi sakra dovolil, abych jí řekl, že jsem to byl já, kdo tě přinutil odejít.“

Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. „A riskoval, že by obrátili jejich blesky na tebe? To sakra ne. Já to horko snesu.“

Moje ramena se zvedla k uším a mé ruce se roztáhly přede mnou. „Ale oni tě nesnáší kvůli mně. Protože jim nechceš říct, že jsem tě požádal, abys odjel.“

„Kašli na to, Jasone. To je v pohodě, jasný?“ Jeho drsný tón znamenal, že skončil. Nesnášel jsem, že o tom už nechtěl mluvit. Já jsem neochotně kývl.

„Pojďme mluvit o tobě. Už jsi vůbec přemýšlel o vysoký?“

Každý den. „Možná. Já nevím.“

„Můžeš přijet za mnou na návštěvu, víš? Kdykoliv. Jen řekni slovo. Můžeš se podívat, jaké to je na vysoké.“

Jeho tvář se rozzářila, jako kdyby se nemohl dočkat, až mě bude mít v Denveru.

Polkl jsem, těžce. Ztuhl jsem, abych zjistil, jaké to bylo na vysoké. „To bych mohl.“

„To je skvělý. Bude se ti to líbit. Provedu tě kampusem, představím tě pár kámošům. Oni mají to skvělý pekařství, a mají tam ten nejlepší čokoládový dort, který jsi kdy měl.“ Štouchl mě do ramene. „Dokonce mám ve škole poštovní schránku.“

„Máš jo?“ zvedl jsem na něj obočí.

„Jojo,“ řekl, jako kdyby to byla ta nejvíc super věc, kterou by jeden mohl mít.

Zasmál jsem se. To nebyl velký problém. Měli jsme poštovní schránku doma. „Takže co? Chceš, abych  ti začal posílat dopisy? Aby ses cítil výjimečně?“

Uchechtl se a natáhl svou nohu. „Jenom pokud by ses nudil.“

No, do hajzlu. Tohle byla denní záležitost. „Mohl bych to začít dobře využívat.“

Jeho úsměv se trojnásobně zvětšil. „To bych rád.“

Usmál jsem se, a udělal si v hlavě poznámku, abych nakoupil zásoby papírů a obálek. Bude litovat, že mi řekl o tom, že má poštovní schránku.

KAPITOLA 11

O tři roky později....

BYLO MI JEDNADVACET a chodil jsem znovu na dialýzu.

Moje tělo odmítlo Danovu ledvinu, dalo mi jen sedm let bezstarostného života, který mi byl slíben. Je to vzácné, jen malé procento pacientů s orgánem od žijícího dárce tohle zažije tak brzy po transplantaci.

Samozřejmě, že jsem na to měl štěstí já. Když prší, tak obvykle leje, ale je na vás, abyste odstrčili ty mraky a vrátili zpátky slunce. Takže to bylo to, co jsem se snažil dělat, přijmout svůj nový život zpátky na dialýze, zatímco jsem byl zapsán na čekací listinu pro další ledvinu.

Bohužel to nikdo z mé rodiny nevzal tak, jako já. Zvláště pak Dan. Požádal jsem ho, aby přijel sem. Nedokázal jsem mu to sdělit po telefonu nebo v dopise.

Seděl na kuchyňském stole. Slzy smáčely jeho tváře, když si opakovaně projížděl rukama skrz jeho vlasy.

„Tolik mě to mrzí, Jasei.“

Moje hruď se stahovala pevněji s každou ubýhající vteřinou jeho mlčení. Ten vnitřní boj, který vedl uvnitř, byl patrný ze způsobu, jakým otevřel jeho pusu a pak ji zase zavřel. Můj krk se pomalu svíral, čím déle jsem se na něj díval. Nemohl jsem to udělat znovu. Už jsem brečel, utěšoval jsem mámu, která se zhroutila, a říkal jsem tátovi, že budu v pořádku, když si on utíral jeho vlastní slzy.

„Přestaň, Dane.“ Složil jsem si ruce na stole a opřel se o ně. „Tohle není tvoje vina.“

On zvedl svou hlavu, jeho červené oči plné žalu připíchl na mě. „Tohle se nemělo stát. Je to orgán od žijícího dárce. Je to moje ledvina.“

Udeřil se pěstí do hrudi. „Moje ledvina tě měla zachránit. Co budeš dělat.....teď?“ Poslední z jeho slov doznívalo, jako kdyby nenáviděl, že se vůbec zeptal.

Dotkl jsem se prsty své jizvy, vědíc, že ten nefungující orgán pod ní byl ten nejdůležitější, který mé tělo mělo. Posunul jsem svou židli kolem stolu, blíž k němu, a naklonil jsem hlavu, nutíc ho, aby se mi podíval do očí.

„Žij normálně. Tak normálně, jako dokážu já. Užívej si všechno se mnou, tak malé, jak to může být. Tohle je ten život, který mi byl dán, a já nedovolím, aby mě to sejmulo.“

Slzy mu tekly dolů po jeho tvářích, když vrtěl jeho hlavou. „Měl jsem to být já. Ne ty, ne můj malý bráška.“ Sklonil hlavu do svých dlaní a nadával si pro sebe.

„Každej má něco, s čím se musí vypořádat. Něco je dobré, a něco je špatné. Tohle je prostě moje.“

„Kdyby to doktoři dovolili, dal bych ti svojí druhou ledvinu. Víš to, že jo?“

Kývl jsem, odmrkávajíc ty potlačované slzy pryč. „Já vím,“ zašeptal jsem, popotahujíc.

Přisunul se na okraj své židle a omotal svoje paže kolem mě. „Mám tě rád, Jasei.“

„Taky tě mám rád.“ Pohřbil jsem svůj obličej do jeho hrudi, a dovolil jsem si chvilku se k němu tisknout, když jsem podruhé ve svém krátkém životě zíral do tváře smrti.