LG - 17. kapitola

Překlad: Clarissa

DALŠÍ LEŽ. DALŠÍ „POCHŮZKA“ a další půl den, který jsem nestrávil s ní. Ten samý skok, který jsem měl minule, se odrazil jeho cestou přímo z mého života. Moje lži stále houstly a já se do nich zaplétal hlouběji. Věci už nebyly černé a bílé. Byly smíchané, v šedém odstínu.

Seděl jsem v křesle na dialýze, houpajíc svým kolenem, jako kdybych vypil dvanáct hrnků kávy. Pravda byla taková, že jsem byl plný úzkosti, ne kofeinu.

„Dneska vypadáš trošku napjatě, Jasone. Jsi v pořádku?“

Ohlédl jsem se za zvukem Colleenina hlasu, její zorné pole zaměřené mým směrem.

Horký vzduch vylétl z mé pusy při snaze se uvolnit. „Jo. Je mi dobře. Jenom mám toho hodně v mé hlavě, to je všechno.“

„Ale cítíš se dobře?“ Přicházela ke mně opatrně, mé pero a blok v jejích rukou.

Kývl jsem. Už mi změřila tlak a hmotnost, což bylo další běžnou věcí ve dnech léčby. Věděla, že jsem byl v pořádku; jen jsem se musel uklidnit. Potřeboval jsem si ulevit. A jediný způsob, který jsem znal, bylo psát.

Colleen podruhé zkontrolovala můj krevní tlak, aby měla pocit, že to stačilo k tomu, abychom začali. Po tom, co očistila mojí fistulu na levé ruce, zapojila jehly do mého zápěstí, zapnula přístroj, a nechala mě tu s mým dopisem.

Dane,

minulou noc jsme se pohádali. Nic vážného, ale tady je, co se stalo. Vzal jsem ji k babičce Maggie na nedělní večeři. Pamatuješ si na ně, že jo? Bylo by pěkný, kdybys přijel na jednu nebo dvě z nich. V každém případě, na cestě domů jsem udělal něco bláznivýho. Zastavil jsem na semaforu a místo toho, abych pokračoval dál, když naskočila zelená, tak  jsem vypnul motor, vystoupil, šel k její straně, a ona šla se mnou.

Možná, že tohle zní jako něco z těch zatracených romantických knížek, které čteš, ale tancovali jsme pod semaforem, pod hvězdami. Pak tam byla jedna chvíle, kdy jsem se na ni díval, a chtěl jsem říct 'k čertu s tím' a políbit ji, ale nemohl jsem. Ona není moje, abych to mohl udělat. A tak se mě později zeptala, co to všechno mělo znamenat. Co jsem na to měl říct? Myslím si, že jsi úžasná a chci tě políbit, ale nemůžu, protože před tebou něco skrývám? Zvoral jsem to. Neskončilo to dobře, mírně řečeno.

Takže dneska ráno, když jsem slyšel, že je jí zase špatně, udělal jsem jí toast a omluvil se. Ona to přijala, ale pamatuješ na tu věc, co jsem ti psal? Jsem si docela jistý, že mám pravdu, Dane. A to je to, proč utíká. Ona se bojí. Možná to otec dítěte neví? Měl bych se k tomu postavit čelem? Říct jí, že jsem na to přišel?

Jo, to není všechno … vyhrál jsi. Ty boty byly nejlepší nápad. Líbily se jí a upřímně? Mně se líbilo jít s ní a pomoct jí vybrat její první pár. Ačkoliv musím říct, že volba barvy byla odvážná.

Tyrkysová. Ale sakra, perfektně jí sedí. Jsou výrazné a krásné, a tolik mi ji připomínají. Myslím, že vždycky ke mně bude teď nějakým způsobem připoutaná, co? Kdykoliv se na ně podívá, pomyslí na mě. Jen si přeju, abych měl také něco, co by mi ji připomínalo.

Bylo by divný, kdybych jí vzal ke stromu? Zkoušel jsem přijít na něco, co dělat dneska odpoledne, a myslím, že tohle by mohla být ta věc. Aby vyřezala její iniciály do stromu, takže by navždycky zůstal kousek z ní v Keatonu. Co si o tom myslíš?

Jedna poslední věc, zapomněl jsem ti říct, když jsem volal, že Cassandra vešla dovnitř, když jsem říkal mámě o tom, že nedostanu ledvinu. Je to čím dál tím těžší a těžší, skrývat to před ní. Nevím, co mám dělat.

Chybíš mi, brácho. Přijeď domů. Seznámit se s Cassie.

Jase

Složil jsem dopis, dal jsem ho Colleen, a čekal jsem na konec mé léčby. Vypsání se z toho pomohlo uvolnit můj stres. A když jsem opřel svou hlavu o křeslo, moje nervy už skrz mé tělo neutíkaly tak rychle. Musel jsem přijít na to, co dělat dneska odpoledne. Jak se dá překonat den nakupování?

Zavírajíc svá víčka, vše, co jsem viděl, byla oříšková barva. Vše, na co jsem dokázal myslet, byla ona. Uvědomoval jsem si víc než kdy jindy, že jsem ji musel vzít na to místo, kde to všechno začalo. Na začátek, na první místo, kde jsem se na ni podíval.

Ke stromu.

***

Vzal jsem k večeři dva saláty, a pak jsem ji vzal k tomu nejvíc historickému místu ve městě. K místu, kde začalo víc milostných příběhů než kdekoliv jinde. Možná ne kdekoliv, ale muselo to být blízko.

Ona šla za mnou okolo kořenů stromu, její pohled přilepený na zářezy v kůře.

„Páni, tohle je městský zvyk nebo tak něco?“

Neměla ani tušení. „Městská legenda říká, že ti to přinese štěstí,“ zašeptal jsem, přicházejíc k ní zezadu. „Pokud tomu dost věříš.“ 

Husí kůže jí naskočila po zadní straně jejích paží, a já se usmál. To jsem způsobil já.

„Je to tak?“ Pohlédla přes své rameno, ty její něžné zlaté duhovky se setkaly s mým pohledem.

„Takhle se to říká.“

„Proč tam jsou iniciály uvnitř srdcí?“

„To jsou páry, které chtějí štěstí. Nejsi romantická, Cassie?“ Udělal jsem krok stranou kolem ní a opřel se o strom, culíc se nad její roztomilostí.

„Myslím, že jsem ještě nenašla tu správnou osobu, abych uvěřila, že taková romantika existuje.“ Její hlas se ztišil, stahujíc mé srdce.

Její ex-přítel se na ní opravdu hodně podepsal. Přemýšlejíc nad svou vlastní minulostí, jsem se nakrčil. Ale jedna věc, kterou jsem se naučil, byla, že ne každý tě raní. Nesetkávali jsme se s lidmi bez důvodu. Někteří nám udělí lekci, jako Anna. Ona byla typem osoby, kterou jsem nechtěl být, a nebo se kterou jsem nechtěl být. A pak tu byli ti ostatní jako Cassie.

Laskaví, milí, hodní – dokázal bych najít milion důvodů, proč jsem potkal někoho jako ona, ale upřímně, byl jsem si docela jistý, že ten opravdový důvod byl hlubší, než bych si kdy uvědomil.

Chtěl jsem, aby Cassie měla takovou naději. Zasloužila si v jejím životě malé světlo. Vyndal jsem malý kapesní nožík z mé zadní kapsy, a otevřel jsem ho. Její oči se trochu rozšířily a já se usmál.

„No, pak myslím, že ti budeme muset dát nějaké to štěstí, ne?“ Zapíchl jsem špičku ostří do stromu.

„Oh opravdu? A čí písmeno bude vedle mého?“ Její hlas byl zvědavý a trochu smyslný.

Bude prostě muset počkat, a zjistit to. Moje srdce divoce bušilo, když jsem vyrýval jednu stranu srdce a pak tu další. Poslední věcí bylo písmeno C, a bylo to hovoto. „Budeš to muset nechat otevřené, až dokud toho člověka nenajdeš. Pak se sem můžeš vrátit a vyrýt jeho písmeno vedle toho tvého.“

Doufejme, že moje, až ten pravý čas nastane. V mé mysli jsem nepochyboval, že vyrýt J vedle C by mě udělalo tím nejšťastnějším člověkem na celém světě. Ale prozatím, bude mít otevřené srdce, a já myslím, že to je přesně to, co potřebuje. Něco, nad čím se může usmívat, vědíc, že tady byla láska, která na ni čeká.

„A kde najdu tohohle člověka? Zdá se, že pořád hledám na špatných místech.“ Přejela si rukou po břiše, způsobujíc, že mé myšlenky opět vířily.

„Já nevím, kde, ale mám pocit, že je blízko.“

Její dech se s mými slovy zadrhl, a její oči se zatřpytily.                                                                       

Stojí přímo před tebou, zlatíčko. Čeká s bušícím srdcem a otevřenou náručí. Kdykoliv, až budeš připravená.

Byla to hra s časem. Co zvítězí? Její odjezd nebo naše srdce, podléhající tomu, co se dělo mezi námi?