LG - 15. kapitola

Překlad: Clarissa

SEDĚLI JSME ZASTRČENÍ na mém oblíbeném místě v jídelně. Bylo tam plno, a vůně grilovaných burgerů a horkých hranolek visela ve vzduchu. Opřel jsem se o vinylovou sedačku, a položil jsem své ruce přes okraj, připraven hrát nějakou hloupou hru, kterou jsem si právě vymyslel: Podrobnosti u večere. Chtěl jsem zjistit o téhle dívce přede mnou víc a tohle byla moje vstupenka.

Cassieiny oči tancovaly leskem, když se na mě podívala z protější strany stolu. Mohlo to být tím, že zářily proti slunci, které vykukovalo skrz žaluzie vedle nás. Ale rád bych si myslel, že to bylo kvůli mně. I když mě zpráva o tom, že nedostanu ledvinu hodně trápila, Cassie se na mě stále dívala, jako bych byl nějaký úžasný člověk. Neměla vůbec tušení, že to bylo to, co jsem právě potřeboval.

Byl jsem první na řadě, a nezajímalo mě, že jsem měl tunu otázek čekajících na špičce mého jazyka. Všechny jsem je spolkl zpátky a přešel k jediné, o které jsem si nikdy nemyslel, že se na ni zeptám. „Máš přítele a je on tím důvodem, proč jedeš do Alamosy?“

Moje dlaně se začaly potit, když jsem čekal na její odpověď.

„Jen tak mimochodem, jsou to dvě otázky.“ Uculila se, a já musel sevřít sedačku.

Na každý pohyb, který udělala, jsem reagoval, jako kdyby to bylo něco, co jsem nedokázal ovládat.

„Ne, žádný přítel, takže myslím, že to naznačuje, že jsem za žádným ani nejela do Alamosy.“

Byl jsem tak rád, že neutíkala za chlapem. Také jsem se na ni uculil, a zeptal se, „Jak je to dlouho, co jsi měla posledního přítele?“ Bylo to ode mě troufalé, ale chtěl jsem vědět všechno o její minulosti.

Pohlédla na mě opatrně. „Dva roky.“

„Co se stalo?“ Nechtěl jsem tu otázku tak vyštěknout, a když se její oči pohnuly ode mě k jejím rukám, zaplavila mě vlna viny.

Zatraceně, Jasone.

„Jdeš na to špatnou cestou.“ V minutě, kdy se její pohled setkal s mým, objevila se na jejím čele vráska obavy.

To byla věc, kterou jsem nikdy nedělal. „Nejsem žádný soudce, Cassie, ale pokud nechceš mít možnost se ptát, pak nemusíš odpovídat.“ Pokrčil jsem rameny, snažíc se odlehčit náladu.

Ačkoliv jsem nechtěl, aby se cítila nepohodlně, její reakce ve mně probudila zvědavost.

„Nestačil mi fyzicky, jasný?“

No, do hajzlu. Sklouzl jsem svou rukou z okraje sedačky a opřel se o stůl, prakticky jsem ho zakrýval, když jsem si prohlížel ji a její červené tváře. „Budeš to muset rozvést nebo tak moc, jak nechci, to zřejmě pochopím špatně.“

V žádném případě nebyla  tenhle typ holky.

„Věděla jsem, že bys mohl. Není to tak, jak si myslíš, Jasei.“ Vykoukla ven z okna. Nesnášel jsem, že se na mě právě teď nedokázala podívat. Můj prst svrběl, abych se dotkl její brady a přivedl její zářící oříškové tůně zpátky ke mně. „Jednalo se o maličkosti. O náklonnost, kterou prostě nikdy neukázal, a já ji chtěla.“

Její krk se pomalu otočil a její oči pohlédly do mých, které už se na ní ustálily, když jsem visel na každém jejím slově.

Všechno, co jsem chtěl udělat, bylo najít toho blba a říct mu, jaký byl idiot.

Ona pokračovala, „Nikdy nedržel mou ruku v jeho. Nikdy mě nepolíbil jen tak. Bylo to, jako kdyby se mě bál dotknout, jako kdybych se měla rozbít nebo něco takového.“ Její slova byla lemována prohrou, a moje srdce se svíralo, protože jsem přesně věděl, jaké to je.

„Byl to hodný kluk, ale já chtěla někoho, kdo ode mě nebude držet ruce pryč. Ne v tom zvrhlém smyslu, ale v tom 'Chci ukázat každému na tomhle světě, že jsi moje holka, že chci držet tvou ruku v mé, protože do ní tak dokonale pasuje, a chci ukradnout od tebe všechny ty polibky, které můžu, protože se mé rty nemůžou těch tvých nabažit.' Tímhle způsobem.“ Její hlas se změnil do čisté touhy.

Bylo to, jako kdyby ta slova ukradla z mé vlastní hrudi. A to se ani nezmiňuji o tom, že byla tou holkou, která nutila kluka chtít dobýt její rty a ukradnout polibek jen tak z rozmaru, sevřít její ruku v jeho jenom proto, že mohl, a vykřičet ze střechy, „Tahle holka je moje!“

Jednajíc impulsivně, položil jsem svou ruku přes ty její. Z koho jsem si dělal srandu, nedokázal jsem se zastavit, i kdybych chtěl. Naše pohledy se uzamkly a její zorničky se rozšířily. Žár se usadil v mé pokožce, a já miloval tu skutečnost, že se nepohnula, nebo dokonce neucukla. Ten okamžik hraní hry s touhle nádhernou holkou se změnil v něco mnohem víc.

V něco, co jsem nedokázal vůbec vysvětlit, i kdybych se snažil.

„Udělala jsi správně, protože holka jako ty si zaslouží všechno z toho a mnohem víc.“

Cassie se jen dívala, aniž by řekla slovo. Možná mlčela, protože byla zmatená, nebo moje odpověď byla prostě až příliš. Podíval jsem se dolů, moje ruka byla položená na jejích už asi příliš dlouho. Nechtěl jsem ji tlačit, nebo ji způsobit, aby se cítila nepříjemně. Ve spěchu jsem stáhl ruku pryč a dal jsem si ji do klína.

„A co ten příběh s Mel?“ Posunul jsem se na vinylu, bojujíc s tím, abych se cítil pohodlně, když všechno po čem jsem toužil, bylo opustit moje místo a vklouznout na místo vedle ní.

Cassieiny rysy změkly. „Je známá také jako Melanie. Je to moje nejlepší kamarádka.“

Byl jsem rád, že ji měla, ale něco mi na tom nesedělo. „Říkala jsi, že je v Alamose, předpokládám, že na vysoké, tak proč jste vy dvě nešly na stejnou školu?“

„Víš, předpokládat není nikdy dobře.“ Podivný úsměv zvlnil její rty.

Uchechtl jsem se nad jejím pokusem vyhnout se otázce. „Jen odpověz na otázku. Nebo se chystáš prohrát?“ Na mojí tváři se objevil stejný úsměv, který měla ona.

„Nikdy,“ zasyčela zpátky, a já těžce polknul, předpokádajíc, že milovala tuhle hru stejně tak jako já. I když byla vymyšlená.

„Moji rodiče. Odpovědí jsou moji rodiče.“

Mluvila nejasně. To nebude fungovat. „Tvoji rodiče co?“ sondoval jsem, protřebujíc víc.

„Nedali mi tuhle vysokou jako možnost. Bylo mi dáno několik vysokých ve státě a ta, na kterou se chtěla zapsat Mel, nebyla na mém seznamu.“ Povzdychla si a všechno na této odpovědi mě donutilo, myslet si dvě věci.

První bylo, že její rodiče byly šílenci posedlí kontrolou, a ta druhá, že Cassandra byla ztracená více než jedním způsobem.

Její oči byly upřené do mých, jako kdyby čekala. „Vždycky máš na výběr, Cassie.“

Ani nemrkla, a přísahám, že topení v jídelně se rozjelo na plné pecky. Proč jsem jí to musel říct?

Protože to potřebovala slyšet. Protože měla na výběr v čemkoliv, co dělala. Moje mysl na zlomek vteřiny zamířila k Danovi, který se vždycky snažil dělat věci pro ostatní místo pro sebe.

„Jo no, stejně je to teď už jedno.“ Její tón hlasu byl nízký, byla nepříjemná a nebyl čas ten moment zachránit, protože se nám neslo naše jídlo. „Podívej se na to, naše jídlo už je tady!“

Bylo tady, ale to vůbec neznamenalo, že náš večer končil. A já za to byl šťastný. Nejen za to, že se chystala jíst burger, který jsem jí objednal, což jsem nikdy předtím pro holku neudělal, ale přiměl jsem ji, aby se trošku otevřela. Musím najít jiný způsob, jak tuhle pitomou hru hrát znovu. Ještě jsme s tím neskočili. Ani zdaleka ne.

***

Byli jsme oba nacpaní a unavení. Kromě malé části ve mně, která nebyla tak unavená, jak jsem si myslel, že byla, když jsem zajel na příjezdovou cestu a zaparkoval svůj náklaďák. Slunce zapadlo, a měsíc už vyšel, ale já jsem nepotřeboval žádné světlo, abych viděl, že Cassandřiny oči zářily, když jsem jí otevřel její dveře. Nebyl jsem si jistý, co si myslela o tom, že jsem to dělal, ale to malé zachichotání, které vypustila, když jsem jí pomáhal ven, mě nutilo, chtít to pro ni dělat po zbytek mého života.

Zavřel jsem za ní dveře, držíc svůj stisk na její ruce, a vedl jsem nás k přední verandě. Ona zamířila přímo ke dveřím, ale já měl jiné plány. Uculujíc se, jsem jí otočil, až dokud nestála čelem k houpačce, které visela ze střechy.

Podívala se přes své rameno a setkala se s mým pohledem. „Co to děláš?“

Sklonil jsem svou pusu k jejímu uchu, a dotkl se dlaněmi jejích, husí kůží pokrytých paží. „Myslel jsem si, že bychom možná mohli hrát dál?“ zeptal jsem se, můj hlas slabý.

Zachichotala se, ani jednou nepřerušujíc náš pohled. „Tobě se ta hra opravdu líbí, co?“

Moje hurď bušila dalšími údery srdce. „Jen proto, že ji hraju s tebou.“

Otočila se na podpatku, její úsměv široký, když kráčela pozpátku, až dokud se jí stehna nedotkla houpačky. „Jdeš nebo ne?“

Neexistovalo nic, co by mě mohlo připravit na to, jak jsem se v tu chvíli cítil. Měsíční svit ozařoval její oříškové oči, když se na mě dívala, čekajíc na mě, až se k ní připojím. Uzavírajíc mezeru mezi námi, sedl jsem si na místo vedle ní. Doufal jsem, že jí nebylo nepříjemné, že jsem seděl tak blízko, ale upřímně, neexistovalo kolem nás nic nepříjemného. Bylo to nenucené, když k tomu došlo. Tak nenucené.

Používajíc špičky mých bot, odrazil jsem je od země, a přiměl houpačku pohybovat se v pravidelném rytmu.

„Myslím, že jsem na řade?“ vytáhl jsem obočí a ona škádlivě protočila oči. „Budu to brát jako ano.“  

Tiché zachichotání vyplňilo vzduch mezi námi a já se usmál, přemýšlejíc nad mou první otázkou. Můj pohled blikl k noční oblože a pak zpátky ke Cassie. „Jaká je tvoje oblíbená barva?“

Několik blond pramenů se jí otřelo o tváře, když zavrtěla svou hlavou. „Žádnou nemám.“

Nemožné. Nevěřil jsem tomu ani na vteřinu. Každý měl oblíbenou barvu od té doby, co se dokázal naučit zvednout pastelku. „Určitě máš. Každý má.“

Klouzala svou rukou nahoru a dolů po řetězu, který upevňoval houpačku ke stropu.

„Každý jo? Tak jaká je ta tvoje?“

Naklonil jsem se blíž, moje pusa vedle jejího ucha. „Půlnoční,“ zašeptal jsem.

Její opojná, sladká vůně mě lechtala v nose, jak se houpačka pohybovala dopředu a dozadu.

Vdechla jemný dech. „T-to je barva?“

Držíc se blízko, zamumlal jsem, „Mmm hmm. To je, když vyjdou všechny hvězdy a nebe je směsí černé a modré.“

„To se mi líbí.“ Koukla na mě koutkem jejích očí, naše pohledy se uzamkly, a moje hruď bušila.

Jak něco tak jednoduchého dokáže se mnou udělat tohle? Ve snaze zkrotit to něco, co se zdálo, že mezi námi sedí, načerpal jsem velký doušek vzduchu a opřel se zády na svém místě, dávajíc houpačce další odraz.

„Tak, myslím, že už vím, co je tvoje oblíbené jídlo. Co takhle tvoje oblíbené roční období?“

Ona pustila řetěz a dala si ruce do klína. „Smaragdová.“

Poškrábal jsem si nos, když si ona kousala její spodní ret. „Nemyslím, že to je roční období.“

Ona polkla, její pohled držíc můj tak pevně, že jsem se nedokázal podívat jinam, i kdybych se snažil. „To je moje nová oblíbená barva.“

Naklonila se dopředu, zkoumajíc moje duhovky s intenzitou, s úžasem. „Protkaná zlatou,“ zamumlala, odtahujíc se zpátky, stále se dívajíc ne na mé, ale do mých očí. Smaragdová. Zelená. Její nová oblíbená barva.

Nasál jsem obrovský doušek vzduchu, neschopen promluvit.

Jemným hlasem dodala, „Moje oblíbené roční období je podzim.“

Popadajíc můj dech, protáhl jsem svou ruku, natahujíc ji nahoru a za moji hlavu. „Podzim, jo?“

Pomalu jsem pokládal svou ruku za mě na houpačku. Nebo raději, za Cassie, mé dychtivé prsty centimetry od jejího ramene.

Podívala se ven do tmavé ulice. „Miluju, když ti listy šustí pod nohama a vzduch je jenom trošku chladný.“ Její oči se vrátily ke mně, plné světla. „Podzim je skvělý důvod pro deku a knihu.“

Neexistoval způsob, jak by její úsměv dokázal být ještě zářivější.

„Hmmm.“ Miloval jsem, když mluvila o věcech, které ji dělaly šťastnou. Rozzářila se. Musím si to zapamatovat pro příště. Pokud bych dostal další příležitost, samozřejmě.

Její vlasy klesly, když naklonila její hlavu. „Hmmm co?“

„Ty jsi jedna z těch.“ Smál jsem se, odrážejíc se znovu od země.

„Co tím myslíš?“ Její hlas byl tichý a zvědavý.

Byla přesně jako můj brácha. „Knihomol.“

Malé uchechtnutí vyšlo z jejích zvlněných rtů. „Jo, myslím, že by se to tak dalo říct.“ Rychle zastrčila její uvolněné vlny za ucho. Chtěl jsem se natáhnout a udělat to samé na druhé straně, jen kdybych se jí mohl dotknout.

Podíval jsem se zpátky na její tvář. Zvedla na mě obočí, jako kdyby čekala, až hra bude pokračovat.

Zatraceně.

Zeptal jsem se jen na dvě otázky, ale upřímně jsem si nemyslel, že bych mohl zvládnout ještě další. Moje prsty už pevně svíraly řetěz na mé straně, kde jsem se je snažil přinutit zůstat, tak aby neudělaly nic hloupého, jako napřiklad pohladily její zrudlou tvář.

„Dokončíme to přístě? Už je docela pozdě.“ Skutečně nebylo, ale museli jsme jít. Můj žaludek se už příliš moc třepotal.

Kývla s úsměvěm. „Platí.“

Omotal jsem své prsty kolem sedadla, mé tělo odmítajíc se pohnout. „Asi bychom měli jít do postele.“

„Jo, měli bychom.“ Její souhlasná slova se neshodovala s jejíma očima, které mrkaly z jejího klína a pak zpátky ke mně. Nebo to, jak se na jejích tvářich stále držel ten červený odstín, a to jak se jí zadrhl dech, když si všimla, že se na ni dívám.

Jojo, rozhodně byl čas jít do postele. Zabořil jsem své boty do betonu a zastavil jsem houpačku.

Mačkajíc její studené prsty, jsem pomalu vstal. „Pojď, zlatíčko, vezmu tě dovnitř.“

Rychle jsem na ni mrkl, ale zachytil jsem náznak zklamání rýsující se v jejích očích, když vstala a šla za mnou do dveří.