LG - 14. kapitola

Překlad: Clarissa

Tak zamilované, a přitom tak smutné.....

Děkuju za komentáře a posílám další kapitolu,

Clariss

LHAL JSEM CASSANDŘE. Přímo do očí.

Jak jsem o sobě mohl říkat, že jsem hodný kluk, když jsem jí lhal?

Nejdříve jsem jí řekl, že to byla moje máma, která požadovala, aby tu zůstala, a pak jsem jí namluvil něco jiného, když seděla naproti mně u stolu, držíc pevně sklenici s vodou, kterou jsem jí dal. Dala si své věci do volného pokoje a pak se se mnou sešla v kuchyni. A tam jsme byli, když jsem jí lhal.

Byl jsem špatný člověk?

Na tom upřímně nezáleželo. Cassandřiny starostlivé vrásky zmizely z jejího obličeje v minutě, kdy jsem jí řekl, že to byl nápad mojí mámy, aby tady zůstala, a přitom to byl můj. Stejně jsem neměl tušení, proč vyšilovala, když zjistila, že moje máma byla její sestra, a pak pochybovala o tom, zda zůstat v mém domě, takže jsem udělal, co jsem mohl, aby se cítila lépe. Bylo toho víc, čemu jsem nerozuměl okolo našeho rozhovoru, ale aspoň už nebyla rozrušená. Co jsem neočekával, byl ten milion otázek, na které se mě ptala, když jsme seděli u kuchyňského stolu.

„A tvůj táta? Jak se jmenuje? A co dělá?“ ptala se, pak těžce polkla, jako kdyby toho ihned litovala.

„Jmenuje se Bart, a pracuje na farmě,“ řekl jsem jí, neschopný se jí podívat do očí. Moji rodiče mi tam pořád nedovolili pracovat. Ale nejhorší na tom bylo, že už to ani nebyla naše farma. Museli jsme ji prodat, aby to pomohlo zaplatit moje lékařské účty. Co to se mnou udělalo, se nedalo vysvětlit.

„Oh, vy vlastníte farmu?“

Tohle bolelo. Ačkoliv ona to nemohla vědět. „Ne. Vlastnili jsme ji, ale před časem jsme ji prodali, a teď ji můj táta jen pomáhá vést.“

„Proč jste prodali vaši farmu?“ zeptala se příliš zaujatě.

Díval jsem se na zeď za ní, protože jsem se jí nedokázal podívat do očí. Můj krk  se začal stahovat.

Protože jsem nemocný. „Prostě jsme si ji nemohli nechat se vší tou prací. Patřila naší rodině několik generací. Bylo to těžké, ale někdy přijdou v životě věci, které musíš udělat,“ zamumlal jsem, konečně se znovu setkávajíc s jejím pohledem.

„Máš nějaké sourozence?“ Její hlas se zvedl o pár oktáv, jako kdyby cítila moje rozpaky nad předchozí otázkou, ale tahle nebyla o nic lepší.

Poslední věcí, kterou jsem ji potřeboval zatěžovat, byl můj brácha, ten, který se tento víkend neukázal, a moji rodiče. Musel jsem ji rozptýlit; rychle. „Vždycky hraješ hru na dvacet otázek, když se s někým setkáš?“

„Ano, ve skutečnosti ano. Ráda bych věděla všechno o člověku, o rodině, zvláště o té, u které zůstávám,“ uvedla na pravou míru.

Měla úplnou pravdu, ale existovaly věci o mém životě, o mé rodině, které musela nechat být.

„Cassandro, tomu se právě říká být zvědavý.“ Snažil jsem se to zahrát tak, že jsem si dělal srandu, ale nebyl jsem si jistý, jestli to tak vypadalo, protože uvnitř jsem panikařil.

Střelila po mně tvrdým pohledem a zkřížila si ruce na její hrudi. Rozhodně jí to nepřišlo vtipné.

„Jen jsem se o tobě chtěla dozvědět víc.“

Všechno, co chtěla, bylo se dozvědět něco víc o mně, a Bože pomoz mi, já jsem chtěl o ní vědět úplně všechno.

Ale byly zde věci, které nemohla vědět. Věci, o které jsem nebyl připravený se podělit.

V průběhu několika dní mi vtrhla do mé mysli, každá moje myšlenka se nějak stáčela k ní, myslíc na její úsměv, její oči – cokoliv o Cassandře. Nedívala se na mě tím lítostivým pohledem, kterým se na mě dívala většina lidí. Viděla mě, Jasona, před tím selháním ledvin. Měl by se člověk stydět za to, že se mu líbilo to, jak se cítil?

Ale pak jsem lhal, znovu. A tentokrát to vůbec nebylo jednodušší, svíralo mi to žaludek. Můj žaludek nevěděl, jestli má vyskočit, spadnout nebo se uvázat na uzel.

To ráno začalo skvěle. Nejen, že jsem uvařil snídani, mé oblíbené jídlo, ale uvařil jsem ji pro holku. Pro holku, které se nějak podařilo mě očarovat … hluboce. Tak hluboce, že jsem si poprvé po dlouhém čase přál, abych si vzal volno, a zůstal s ní celý den. Nedělajíc absolutně nic, ale přesto by to bylo jako všechno. Absolvuji svoji schůzku, a pak se vrátím.

Bezbolestné, správně?

Špatně.

Až příliš horlivě se zeptala, „Co to je za pochůzku, na kterou pospícháš?“ Řekl bych, že chtěla jít se mnou.

Mé srdce mi kleslo do žaludku.

Jako by to nebylo už tak dost těžké, táhnout se na tyhle schůzky třikrát týdně po celé hodiny, teď to bylo dokonce ještě těžší, protože jsem opouštěl tuhle milou tvář.

Dialýza, zlatíčko. Je to dialýza.

„Je to jen nějaká pochůzka,“ lhal jsem, místo toho, abych řekl pravdu, která byla na špičce mého jazyka. Moje problémy byly příliš těžké na její křehká ramena. Takhle to bylo lepší.

Její pusa se zkroutila, a já mohl říct, že tohle bylo pro ni těžké, když byla tak zvědavá, jak byla. „Můžu pomoct nebo jít s tebou?“

Skoro jsem se zadusil svou slinou. V žádném případě. „Ne, teď ne.“

Podívala se na mě smutnýma očima, její rty klesly dolů v zamračení, a moje hruď se sevřela.

Bylo to, jako by nechtěla, abych ji tam nechal.

Ale znovu, nebyla jiná možnost. Bylo to moc i pro mě, když jsem tam šel poprvé. Ten sterilní zápach, který spálil mé chloupky v nose, když jsem vešel to toho zářivě bílého pokoje. To široké křeslo nadměrné velikosti, které stálo vedle velkého přístroje, ke kterému jsem měl být připojen skrz hadičky. A moje srdce bušilo jako o závod, když krev proudila z jedné hadičky do toho přístroje a skrz druhou hadičku se do mého těla vracela zpět čistá krev. Musel jsem se zachumlat do deky, protože jsem mrznul. I přes všechny ty přípravy jsem na to nikdy opravdu nebyl připraven.

A samozřejmě Anna dala jasně najevo, že jsem byl se svou nemocí méně než přitažlivý. To, jak její pohled zvadl, když se na mě od té doby dívala, bylo vyryté do mé mysli jako tetování. A můžete mě nazývat bláznem, ale líbilo se mi, jak na mě Cassandřiny oči pořád zářivě svítily. Chtěl jsem je takhle udržet tak dlouho, jak jsem mohl. Takže, tak moc, jak jsem miloval společnost, tak jsem se v žádném případě nechystal vzít Cassandru s sebou.

***

Zvláštně jsem si povyskočil, když jsem vcházel do mého nemocničního pokoje s bílými stěnami, kterého jsem se normálně děsil, v němž bylo umístěno křeslo a přístroj namísto postele. Možná to bylo vědomím toho, že budu s Cassie, až se vrátím zpátky domů. Kdo ví, ale byl jsem docela pozitivní, a moje dialyzační sestra, Colleen, si dokonce všimla, že je na mně něco jiného. Zvláště, když zvedla své obočí a usmála se, čekajíc na mě, až se usadím v křesle, které nebylo dneska takovým vězením.

Hrůza z toho sem chodit nikdy nepřestala, ale pravdou bylo, co říkali: že to bude jednodušší a nakonec ze mě bude profík v dialýze. Tak, dneska jsem se konečně cítil jako ten profík, o kterém tak často mluvili. Trávíc čtyři hodiny, třikrát v týdnu na tomhle místě, pokaždé tu za vámi zůstane kousek z vás a vašeho zdraví, jakmile vstanete z tohoto křesla a opustíte nemocnici. Dialýza si bere kousek ze mě s každou další léčbou. Ale dneska na tom něco bylo. Něco tak neuvěřitelně jiného, co mě donutilo ukrást ty kousky ze mě zpátky z tohoto křesla, které mě kdysi drželo jako vězně. Už to nebylo za trest. Zvláště teď, když jsem věděl, že jsem se měl na co těšit, až odtud vypadnu.

Když jsem se opřel zády o tu vrzající kůži, už mě dokonce ani neobtěžoval ten sterilní pach nemocnice, protože na mém oblečení pořád zůstávala sladká vůně Cassie.

Berouc mojí levou ruku, snažila se Colleen o malý rozhovor, zatímco čistila fistulu na mém předloktí, a pak vsunula jehly připojené k hadičkám z přístroje do mé ruky. (pozn.: fistula je taková „věc“ ve tvaru trubičky, která je pod kůží a odděluje tepnu a žílu, aby na nich při dialýze nevznikaly díky častým vpichům jehel jizvy, a tím nedošlo k jejich poškození. V podstatě je to taková „jakoby“ zásuvka pro jehlu, nebo jak to popsat.)

Bylo to nepříjemné jako peklo, ale jednou prostě musel můj úsměv zmizet. Po tom, co jsem byl napojen, zapnula Colleen přístroj. Jeho hučení bylo normálně rozptýlením, ale v tuhle chvíli to nebylo vůbec potřeba, protože moje mysl už se otáčela. Culil jsem se ještě víc.

„Tak, povíš mi o té dívce, kterou jsi minule zachránil?“ zeptala se Colleen, zastrkávajíc si její krátké černé vlasy za uši. Moje tváře téměř okamžitě sálaly jako horké plotny. „Až tak roztomilá, jo?“

Bože, byl jsem tak snadno čitelný? „Dalo by se to tak říct.“ Uculil jsem se. Cassandra nebyla roztomilá, ona byla dechberoucí.

Její rty se jí zvedly do stran. „Má tohle záhadné roztomilé děvče jméno?“

To nejkrásnější.

Vzal jsem si vteřinku na to, abych odpověděl, moje mysl si pořád opakujíc její jméno.

„Cassandra,“ konečně jsem zamumlal, představujíc si ten pár oříškových očí.

„Cassandra a Jason. To se k sobě rozhodně krásně hodí.“ Podala mi Colleen pero a notes, který jsem používal, když jsem byl tady. Někdy jsem používal deku, abych se přikryl, ale mé aktuální myšlenky mě příliš zahřívaly a opékaly.

„Ne, že teď budeš čmárat vaše iniciály po celé téhle věci,“ dělala si ze mě srandu a já se smál. Hodně.

„Tohle už v dnešní době děcka nedělají. My je rádi vyrýváme do stromu.“ Mrkl jsem na ni, a najednou se mé srdce v hrudi rychle otočilo. Už to bylo dlouho, co jsem své iniciály vyryl do té kůry.

„Oh ano, ten strom. Jak jsem jen mohla zapomenout?“ udělaly se jí vrásky smíchu kolem očí. „No, měl bys alespoň to červenání setřást dolů.“

Dlaněmi jsem se dotkl svých hořících tváří a vydechl jsem. Jojo. Byl jsem na tom špatně. Smutný na tom bylo, že jsem se ani trochu nestyděl.

„Budu hned vedle, Jasone.“ Ukázala k malému stolku, který vypadal jako učitelský. „Je ti teď dobře?“

Kývl jsem. „Vždycky.“

Usmála se a já se dal do svého dopisu.

Dane,

potřebuju vědět, co dělat. Tahle holka mě dovádí k šílenství, a to ji znám teprve dva dny. Dva dny! Viděl jsem ji nastoupit a vystoupit z mého náklaďáku, což byl hukot, a zároveň to bylo tak zatraceně roztomilý. Pak je tu skutečnost, že jsem jí uvařil snídani. Ani se to nechystám říct mámě, dělala by z toho velký problém, ale to tak nějak  je, nebo ne? Přineslo to s sebou hodně vzpomínek. Jasně, snažil jsem se jí zaujmout a doufám, že to zafungovalo. Vlastně si myslím, že jo, protože mě pozvala k ní, abych ji naučil vařit.

Ten výraz na její tvář po tom, co to řekla, byl tou úplně nejvíc nejroztomilejší věcí. Její oči se rozšířily a její tváře se ihned začervenaly. Ona je tak roztomilá, kámo.

Asi se z ní zblázním. Ptá se mě na otázky. Na ty, na které ještě nejsem připravený odpovídat.

Ptala se na tebe, kam dneska jdu, na naši farmu a proč jsme ji museli prodat. Jak mám dostat její myšlenky od naší rodiny? Můžu se jen vyhýbat otázkám, jak dlouho to půjde. Vůbec nevím, co jí mám říct, takže se jim vyhýbám. Všem. Nebo jí dávám tak nejasné odpovědi, jak dokážu.

Ale je tu ona a milion věcí dějících se v jejím životě, které si snažím dát dohromady bez toho, aniž bych se odhalil a nestydatě se jí zeptal. Zkus hádat, na jakou školu chodí? Jo, ona je Buffalo na University of Colorado. Ale přesto tam teď není. Nejsem blbec, škola začala před pár týdny, a ona tam není. A pak taky, buď má pěkně mizerný rodiče, nebo je příliš tvrdohlavá, aby jim zavolala. Já nevím, Dane, ale nesnáším, že její rodiče vůbec neví, že měla autonehodu. Alespoň to ví její kamarádka, kterou se snažila navštívit v Alamose. Je to smutný, myslím si, že utíká a nejsem si jistý, jestli to je kvůli místu nebo kvůli člověku, ale je rozhodně jistý, že utíká. Ona to popírá, samozřejmě, je celá vzdorovitá a tvrdohlavá, čímž mi tak moc připomíná tebe.

Udělalo se jí zle, ale odmítla jet do nemocnice. Místo toho mazaně dosáhla toho, aby se na ni podívala máma. Buď jsem blázen do jejích oříškových očí, nebo jsem jen blbec, že jsem ji nechal vyhrát.

A pak se jí dneska ráno udělalo znovu zle. Prognózy na tohle téma? Vsadím se, že oba myslíme na tu stejnou věc. Co mám dělat?

Musím přestat nad vším dumat, ale to propojení je takové, jaké  jsem nikdy s nikým předtím necítil. Řekni mi, jsem blázen?

A pak mi řekni, co mám dělat dál? Nějaké nápady? Tohle je malé město, a na jejím autě se nebude chvíli pracovat, takže co bychom měli dělat? Mám pár nápadů, ale potřebuju od tebe pomoct, brácho.

Jase

Setřásajíc křeč z mé ruky, díval jsem se na svůj dopis. S pevným stiskem na notesu, jsem odtrhl ze shora tu stránku a přeložil ji na třetiny.

„Tenhle zvuk poznám.“ Přišla Colleen ke mně a vzala si ode mě ten notes. „Připraven to poslat?“

Byla to naše dohoda. Ona vloží můj dopis do předepsané obálky, kterou jsem udělal, a pak ho dá na hromadu pro nemocničního pošťáka, kterou si tu vyzvedne.

Mé rty se zvlnily do strany. „Ano, madam.“

Uculila se, dívajíc se na tu ruku, kterou jsem neustále protahoval. „Byl jsi tady zaneprázdněný. Tentokrát šlo o dlouhý dopis?“ zeptala se, když zalepovala obálku.

„Měl jsem toho hodně, co říct.“ Což pro změnu bylo nové.

„To se vsadím.“ Mrkla Colleen a já se uvolnil ve svém křesle, nechávajíc přístroj dělat jeho práci po zbytek téhle léčby.

O tři hodiny později mě Colleen odpojila a aplikovala mi mast na místo, kde byly jehly.

Sedíc v křesle, připravujíc se vstát, jsem se modlil, aby se mé tělo udrželo pod kontrolou, a nebylo mi špatně. S dialýzou prostě nikdy nevíte. Některé léčby byly lepší než ty ostatní. A naštěstí pro mě, když jsem vstal, cítil jsem se v pořádku a rozloučil jsem se s Colleen, než jsem zamířil ven z dialyzačního pokoje. Jen jsem doufal, že to takhle zůstane; poslední věcí, kterou jsem chtěl, bylo, aby se mi udělalo špatně před Cassandrou.

Tlačíc si na náplast na mém předloktí, jsem šlapal po dlouhé chodbě. Byla to normální nemocniční chodba. Tabulky nad hlavou ukazovaly k různým oddělením, zářivková světla, bílé dlaždice s hnědě zabarvenými čtverci uprostřed. Ani jsem nedokázala spočítat, kolikrát jsem tuhle chodbu viděl a všiml si všech těch věcí, kterých si nikdo jiný nevšímal. Malba na krémových stěnách začala blednout, prasklina na třetím světle na stropě, nebo že tady byla dlouhá čmouha od pera na druhých dveřích po mé levici.

Ačkoliv bylo jen otázkou času, kdy si už nebudu tyhle věci prohlížet. Moje tváře rozbolely z toho mého obrovského úsměvu. Být na seznamu Centrálního registru pro dárcovství orgánů (pozn.: angl. zkratka UNOS) byla jedna věc, ale vědět, že jsem byl ten příští na řadě, dělalo všechno ještě více zářivějším.

Zastavil jsem se a díval jsem se na jednu z těch hnědých dlaždic, která byla odštípnutá přímo uprostřed. Byla to ta poslední na konci chodby. Jak jsem řekl, všimnul jsem si všeho.

„Jasone, jsem rád, že jsem tě chytil.“

Zvedl jsem svůj pohled ve směru hlasu mého doktora. „Zdravím, doktore Mathewsi.“

Tisknul si velký šanon k jeho hrudi, jeho brýle odrážejíc to světlo nad námi. „Zrovna jsem se za tebou šel podívat. Neuvědomil jsem si, že už jsi hotový.“

Zamrznul jsem. Ten důvod, proč se mnou chtěl mluvit, byl buď opravdu dobrý nebo moc špatný.

„Jaká byla dnes léčba?“ Jeho šedé obočí se vyklenulo nad jeho brýlemi, když se usmál. Ale byl to malý úsměv. Ten, který jsem už viděl tolikrát.

Moje boty zarůstaly do té zatracené hnědé dlaždice, když se kůže na zadní straně mého krku  naježila, takže moje vlasy stály na hraně. Polykajíc mou úzkost, zeptal jsem se na první věc, která mi přišla na mysl. „Je tohle o té čekací listině?“

O té samé, nad kterou jsem se právě usmíval? O tom samém seznamu, kterého jsem se držel, jako by to bylo mé záchranné lano? Protože bylo.

Naklonil hlavu ke straně a dal mi jeho ruku na rameno, vedouc nás k té blednoucí krémové stěně.

„Co se děje?“ Moje srdce bilo rekordní rychlostí, bylo mi špatně od žaludku, a já si nebyl jistý, jestli to bylo kvůli dialýze nebo tímhle momentem.

Přitiskl si šanon pevněji k jeho bílému plášti. „Jasone, ráno mi volal doktor Burke. Měli naléhavý případ a museli zařadit někoho jiného před tebe na tom seznamu UNOS. Ty nedostaneš tu ledvinu, jak jsme si po tom všem mysleli.“

Moje ledvina? Já ji nedostanu?

Svět kolem mě se přestal hýbat. Nebyly tu sestry procházející kolem nás, nebyl tu hlas pronikající skrz nemocniční ohlašovací systém. Byl tady jen ten nejhorší zvuk na světě – ticho. Opřel jsem se rukou o zeď a nutil jsem své plíce, aby se zaplnily kyslíkem. Nutil jsem sám sebe, abych dýchal, abych se držel a nesložil se.

Prosil jsem své srdce, které se chtělo zastavit, aby nepřestávalo pumpovat, a já tak neskočil na podlaze, kde už leželo mé rozbité štěstí a žaludek.

„Je mi to líto, Jasone.“ Slova doktora Mathewse byla všechno, jen ne uklidňující. Tak hodněkrát už mi bylo řečeno 'líto', že už to slovo před lety ztratilo jeho význam.

Díval jsem se dolů a všechno, na co jsem se tam dokázal soustředit, bylo doktorovy bílé tenisky, ten druh, který opravdu vrzal, když chodil. Pak jsem pohlédl na své boty. Na ty stejné, co jsem nosil už roky, které se budou loudat tou samou cestou víckrát, než bych si chtěl připomínat. Myslel jsem si, že už se to brzy blížilo ke konci, ale neblížilo.

Zdrcující.

Mrkal jsem, nutíc, aby se ty neočekávané zprávy neuvolnily z mých očí. Ale tohle … tohle bylo velmi šokující.

Zejména proto, že jsem na to čekal. Budu na tom někdy lépe? Dostanu třetí šanci, na kterou bych se spoléhal? Ve kterou bych doufal?

Pevná ruka stiskla mojí paži a já vzhlédl k doktorovi Mathewsovi, jeho oči plné lítosti.

„Neztrácej naději, Jasone. Dostaneme tu další. Tvoje výsledky vypadají tak dlouho skvěle. Tohle není krok zpátky, jasný?“

„Není?“ Dívajíc se vedle mě, pohlédl jsem na svou ruku, která byla stále přimrzlá ke zdi, jejíž bledá barva odpovídala té malbě na zdi.

„Ne.“ Jeho hlas se zvedl o jednu oktávu, přitahujíc zpátky mou pozornost. „Vedeš si skvěle.“ Stiskl mé rameno a nabídl slabý úsměv. „Prostě pokračuj v dělání toho, co děláš.“

Myslím, že jsem kývl, ale nemohl jsem si být jistý. Moje tělo, které se cítilo tak naživu, když vcházelo dovnitř, bylo, jako kdyby mířilo šest stop pod zem, úplně ztuhlé a studené. Nejhorší na tom bylo, že jsem musel sdělit tuhle novinu mé rodině.

Tiše jsem opustil nemocnici, a nastoupil do svého náklaďáku, cesta domů byla ještě tišší. Nechal jsem rádio vypnuté, nepotřebujíc ještě další rozrušení než to, které už požíralo můj zamlžený mozek.

Neschopný si vzpomenout na svou cestu, přijel jsem na příjezdovou cestu a seděl jsem s mýma rukama přimrzlýma k volantu asi pět minut.

Hledíc dolů na moji ruku, jsem nadzvedl okraj náplasti a strhl jsem ji z mé kůže, schovávajíc ji do mé kapsy, než jsem získal odvahu vystoupit ven. Poštovní schránka mě strašila, když jsem kráčel svou cestou k předním dveřím. Obyčejně jsem ji kontroloval, kdykoliv jsem přišel domů, dychtivý po dopisu od Dana, ale tentokrát v mém těle nebyla ani jedna kost, která by po něčem prahla.

S uvolněným sevřením na klice dveří, jsem vložil klíč do zámku a otočil jsem klikou. Vtahujíc nejvíc bolestivý dech, který byl možný, jsem vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Mé čelo bylo přitahováno ke dřevu, když jsem odlepil své prsty od té chladné kliky, říkajíc sám sobě, že se musím otočit. A se vším, co jsem v sobě měl, jsem se otočil a zamíříl do kuchyně.

„Ahoj, miláčku,“ pozdravila máma, když jsem se přišoural chodbou.

Zaměřil jsem se na koberec, soustředíc se na každé vlákno. Jak jí jen řeknu tuhle zprávu?

„Co se stalo? Špatná dialýza dneska?“ zeptala se tiše, když ke mně přicházela.

Vrtíc svou hlavou, se mi podařilo říct pár slov. „Můžeme si promluvit?“ Vzhlédl jsem a setkal se máminým širokým, panickým pohledem.

„Co se stalo?“ Její hlas se třásl stejně jako moje ruce.

Pokynul jsem ke stolu, vytáhl jsem pro ni židli a pak jsem si sedl na tu vedlejší. Neochotně a pomalu jako vždy, vklouzla na místo, ani jednou ze mě nespouštějíc její pohled.

Tohle bude mučení. Beru to zpátky. Tohle bude těžko zvládnutelné. Kroutíc mýma rukama na stole, klesl jsem bradou na mou hruď a zavřel jsem své oči. Neexistoval způsob, jak bych se mohl podívat na svou mámu a říct jí, že ta ledvina, o které jsme si mysleli, že ji dostaneme, už nebyla moje.

„Jasone, musíš mi říct, co se stalo.“

Při zvuku jejího nešťastného hlasu, jsem držel svůj tak nízko, jak jen to bylo možné, a řekl jsem jí tu novinu.

„Měli naléhavý případ, a já byl přeskočen na čekací listině, takže nedostanu tu příští darovanou ledvinu.“ Trochu jsem nadzvedl svou hlavu a kradmo se podíval na mámu.

To byla velká chyba.

Slzy zaplavily její oči a rychle stékaly dolů po jejích tvářích. Neřekla nic. Ani nemusela. Bolest v její tváři vyjadřovala víc než dost. A bylo na mně, abych tohle zlepšil, abych ji utišil, abych pro ni byl tím, čím pro mě byl Dr. Mathews, a ujistil se, aby věděla, že všechno bude v pořádku. A že bylo všechno v pořádku.

Někdo potřeboval tu ledvinu více než já, a neexistovalo, že bych jim chtěl odepřít takový způsob života.

Máma dala svou hlavu do dlaní a nechala ten tichý žal dál uvolňovat. Udělal jsem jedinou věc, kterou jsem mohl, příšoupl jsem si žídli blíž k ní a omotal své ruce kolem jejího třesoucího se těla.

„Přestaň brčet. Všechno bude v pořádku, mami. Dostaneme tu příští, jasný?“

Její vzlyky byly hlasitější a moje sevření se upevnilo. Opírajíc svou hlavu o její, jsem hluboko uvnitř věřil svým slovům, že všechno bude v pořádku.

„Šššš,“ šeptal jsem. Slzy, se kterými jsem tak těžce bojoval, abych je skryl, vyklouzly ven jedna po druhé.

Její vzlyky nás obklopily; vlastně to byly jediné zvuky v domě.Až dokud za mnou nezapraskala podlaha, znehybňujíc mé plíce, a získávajíc mou pozornost. Hodil jsem svou hlavou okolo a můj pulz rychlil.

Cassandra stála zamrzlá v chodbě, její oči rozšířené.

„Oh můj Bože, omlouvám se za vyrušení.“ Otočila se na patě a vyrazila do svého pokoje.

Máma a já jsme se zvedli od stolu. „Ona to neví, že ne?“ Její tón hlasu byl tlumený, jako kdyby už znala odpověď.

Zavírajíc své oči, jsem zavrtěl hlavou. „Ne.“

„To je v pořádku, Jasone. Až budeš připravený.“

Kývl jsem. „Půjdu se za ní podívat.“

„Myslím si, že to je dobrý nápad,“ souhlasila máma, utírajíc si své oči, které byly stále rudé a plné smutku.

Otírajíc si své vlastní slzy, zamířil jsem zpátky k jejímu pokoji a zhluboka jsem se nadechl, když má ruka váhala nad klikou. Bylo to tady. Co jí jen řeknu?

Viděla mou matku brečet, slyšela má slova o tom, že nedostanu ledvinu. Bude mít otázky a já jí buď budu muset říct pravdu, a nebo jí znovu lhát. Nesnášel jsem lhaní, ale pravda nebyla to, čím bych si byl jistý, že jsem jí mohl říct.

Budu mluvit tak neurčitě, jak to bude možné. To byla moje jediná šance.

Ulehčeně jsem otevřel dveře, a ani jsem neměl šanci vydat hlásku před tím, než ke mně přílétla Cassandřina slova.

„Jasei, tak moc se omlouvám. Jen jsem mířila do kuchyně, abych si dala něco k jídlu. Přísahám, že jsem vás nešpehovala.“

Nemohl jsem mluvit. Tahle holka se mi omlouvala? Ale vždyť k tomu nebyl důvod.

Čím déle jsem se na ni díval, schoulenou do sebe  jako dítě, které bylo přistiženo u krádeže, něco se změnilo. Její oči začaly prohledávat můj obličej, ty skrvny na mých tvářích, tu rudou, která zabarvila bělma mých očí od pláče.

Přešel jsem k ní, postel se prohnula, když jsem na ní klesl. „Já ti věřím.“ Jen jsem nesnášel zjistit, jaké části našeho rozhovoru zaslechla.

„Co se stalo? Je všechno s tvou mámou v pořádku?“ Její hlas byl tichý.

Teď máš šanci, Jasone. Řekni jí to.

Soustředil jsem svou pozornost na podlahu, jako kdyby tam byly napsány odpovědi. Ale nebyly tam.

Můj žaludek klesal níž a níž, čím déle jsem se vyhýbal odpovědi. A pak se stalo něco nečekaného, ona položila svou ruku na mou nohu a mé tělo znehybnělo.

Zvedl jsem svou hlavu a setkal se s jejím sladkým pohledem. A to bylo všechno, co jsem dokázal udělat – zírat.

Doufal jsem, že najdu nějaký druh úlevy v těch oříškových tůních? Více odpovědí, o kterých jsem věděl, že tam nebyly, ale doufajíc, tajně doufajcí, že tam byly?

Její rty se zvlnily do úsměvu, její pohled stále držel ten můj. „Jestli o tom nechceš mluvit, chápu to. Jen chci, abys věděl, že mi můžeš říct cokoliv. Jsem tu pro tebe, pokud mě potřebuješ.“

Její slova mi připomínala teplo z jejího doteku, když se usadila v mém nitru, kde jsem je chtěl držet navždycky.

Ona se mi otevřela, a já tak strašně chtěl udělat to samé, ale bylo to příliš brzy, bylo to všechno příliš brzy.

Pravda se mi usadila vzadu v krku, ven vyšla nejasná odpověď, kterou jsem si říkal, abych ji řekl.

„S mou mámou je všechno v pořádku. Právě teď se dějou nějaké věci, které nejsou v pořádku, ale budou.“

Bojujíc sám se sebou ještě s jednou věcí, jsem to stejně udělal. Položil jsem svou ruku přes její a ve vteříně, kdy jsem to udělal, se moje pusa sklonila.

A pak jsem udělal další poprvé; vzal jsem ji na jedno z mých oblíbených míst. Byl čas na burger a možná na malou hru, pokud mi to dovolí.