Hater - 12. kapitola

Překlad: Lucie

#Spatreno
Velmi známá šprtka oblečená pouze v ručníku
opouštěla zamčené sprchy. Následoval ji někdo,
kdo nemá číslo #24.
#Podvodnice   #SprtceToNevyslo
…Alpha BuzzFeed

Romeo

Masivní fotbalové hřiště bylo prázdné a téměř tiché.

Jediné zvuky přicházeli od personálu, který pracoval vedle postranní čáry, ujišťoval se, že je všechno na svém místě a připraveno na hru.

Nebude to trvat dlouho a tribuny budou zaplněny lidmi, hudba bude burácet ve vzduchu a známky a zápach sobotního fotbalového zápasu zaplní atmosféru.

Kromě předherní energie, která se rozlévala ze šatny, tam bylo také velké množství nevyslovených nervů. Byl to pro nás obrovský zápas. Vítězství bylo mnohem víc než trofej.

Škola by dostala více peněz ve formě grantů. Prestiž této univerzity jako celku by se zvedla na další úroveň. A Vlci… Vlci by vstoupili do historie na Alpha U.

Byli jsme připraveni. Cítil jsem to v kostech. Tvrdě jsme si sedřeli zadky, abychom na to byli připraveni. Věděl jsem, že jsme tu hru mohli vyhrát. Chtěl jsem to.

Podíval jsem se do boxové části, kde jsem věděl, že budou sedět skauti z NFL. Pak jsem se podíval do sekce poblíž hřiště, kde bude sedět Rimmel. Budu se na ni moci koukat z lavičky.

Pohled na ni, jak mě podporuje, pro mě znamená víc, než by vůbec mohla vědět. Moji rodiče tu budou také. Mají sedadla v boxu, jako na většině mých domácích zápasů. Podporují mě, vždy mě podporovali. Ale Rimmelina podpora byla jiná.

Cítil jsem to jinak.

Bylo to, jako kdybych to nedělal jen pro sebe, ale také pro ni.

Chtěl jsem, aby byla hrdá.

Těžká ruka mi klesla na rameno a vedle mě se postavil trenér. Stáli jsme tam mlčky, hleděli na hřiště, které bylo odborně zbaveno sněhu. Věděl jsem, že velké vločky, které padají líně z oblohy na zeleň před námi, nenechají trávník nedotčený, jako byl teď.

„Jsi na to připravený.“ Trenér vedle mě promluvil a nespustil oči ze hřiště.

„Celý tým je.“ Souhlasil jsem.

Trenér si odkašlal. „Jsi zatraceně dobrý hráč, Andersone. Respekt pro hru a odhodlání, které ukazuješ na hřišti, není něco, co u hráčů vidím velmi často.“

„Díky,“ řekl jsem, nevěděl jsem, co jiného mám říct na takový kompliment.

„Jsi páteří tohoto týmu. Jen jsem ti chtěl před zápasem říct, že jsem na tebe hrdý. A to se nezmění, když dnes nepřivezeme trofej domů.“

Část napětí a nervozity, která byla uvnitř mě stočená, se uvolnila. Odvrátil jsem pohled ze hřiště na kouče. Měl jsem na sobě pár zlatožlutých kalhot a námořnicky modrý vlčí dres s Trenér O´Connorem přes záda. Píšťalka mu visela kolem krku a baseballovou čepici s logem týmu (sekající drápy) měl sraženou přes hlavu.

„My tu trofej domů přineseme,“ řekl jsem odhodlaně.

Usmál se. „Myslel jsem si, že to řekneš.“

„Asi bych měl jít všechny povzbudit.“

„Udělej to,“ řekl trenér a otočil se zpět na hřiště. „Já tu ještě pár minut zůstanu. Ticho před zápasem je správný čas na přemýšlení.“

Nechal jsem ho v poklidu a zamířil jsem do šatny. Kluci byli hluční a hlasití, navzájem se pošťuchovali a oblékali si své výstroje.

Dal jsem si na čas, abych si probral vše, co se stalo na hřišti. Z nějakého důvodu jsem cítil, že se věci změnily, že se tyto okamžiky minuly účinkem.

Vždy jsem mířil do NFL a skočil bych po každé šanci se tam dostat. Ale i tak, vzpomínky na můj školní fotbal budou vždy definovat můj život. Byly to okamžiky, jako je tento, které mi připomínaly, o čem fotbal je.

„Hej, kde jsi, fešáku?“ Zařval Braeden a vyšel zpoza rohu.

Zašklebil jsem se a on se zasmál. „Jsi připravený na dnešek?“ Řekl a zahákl se mi rukou kolem krku. Snažil se mě sklonit, aby mi mohl rozčepýřit vlasy.

„Sakra, že jo,“ řekl jsem a vyhnul se jeho pokusu.

Kluci, kolem nás začali kroužit, a tak jsme se zapojili, než rytmus hudby prořízl smích.

Nějaká stará píseň o tom, jak je zpívající kluk sexy, prorazila hluk, a všichni jsme se začali smát. „B-mane!“ Zakřičel někdo ze zadní řady. „Zvoní ti telefon.“

Braeden se loudal směrem ke svému telefonu, a já ho následoval, zatímco na mě kluci mluvili, jak jsem šel. S Trentem jsme si vyměnili přikývnutí a bouchli se pěstmi.

Když jsem zašel za roh, uviděl jsem, že vše na Braedenovi se změnilo. Neměl na sobě tričko, a tak jsem mohl vidět, že všechny svaly na jeho zádech jsou stažené. Byl shrbený k telefonu, prst ti stiskl do druhého ucha, aby mohl lépe slyšet.

Něco bylo špatně.

Přešel jsem k němu a chtěl se ho zeptat, co se děje, když řekl, „Hele, chlape, budu hned zpátky. Kryj mě.“

„Jasně,“ řekl jsem, když odcházel se svým telefonem.

Připadalo mi to divné. Kdo by mu volal těsně před důležitým zápasem, že ten hovor přijal a odešel ze šatny, aby si s tím člověkem mohl promluvit?

Doufal jsem, že se nic nestalo.

To mě donutilo myslet na Rimmel. Možná bych ji měl zkontrolovat. Nebo si alespoň zkontrolovat zprávy.

Zahrabal jsem v kapse u bundy a vytáhl svůj telefon. Než jsem mohl zkontrolovat obrazovku, přišlo ke mně pár kluků, aby si se mnou promluvili o hře, a já jim věnoval plnou pozornost. Když byli pryč, zvedl jsem telefon, abych rozsvítil obrazovku.

Braeden se objevil vedle mě a popadl telefon. „Hej, hej,“ řekl. „Co to je? Žádné telefony před zápasem. Musíme zůstat koncentrovaní!“

„Říká ten, kdo telefonoval.“

Pokrčil rameny. „Musel jsem ten hovor přijmout.“

„A já musím zkontrolovat Rimmel.“

Něco prošlo za jeho očima a já jsem ucítil, že se mi stáhl obličej. Telefon v jeho rukou zavibroval a já se pro něj natáhl. Stále ho držel a podíval se na obrazovku.

„My o vlku.“

Vzal jsem si telefon a podíval se dolů na textovku. Ty tři slova, co poslala, mi vykouzlila úsměv na tváři.

„Vidíš,“ řekl Braeden. „Podívej se na sebe, jak měkneš. Odlož tu věc dřív, než se před zápasem proměníš v plenky nosícího a z láhve pijícího teplouše.“

Zasmál jsem se a poslal Rimmel rychlou odpověď, než jsem ho vypnul. „Spokojenej?“

„Sakra, že jo,“ řekl Braeden a položil svůj telefon zpět do skříňky.

Všiml jsem si, že ho nevypnul.

Trenérův hlas zaduněl šatnou. „Oblékněte se. A pojďte se rozcvičit!“

Žaludek mi vyskočil vzrušením. Byl téměř čas na hru.

Když jsme se všichni oblékli a vyběhli ven na hřiště, uvědomil jsem si, že jsem nechal psí známku od Rimmel ve skříňce. Spěchal jsem zpět, abych si ji přetáhl přes hlavu a schoval si ji pod výstroj.

Když jsem procházel kolem Braedenovy skříňky, mé kroky zaváhaly. Něco se děje.

Bez dalšího přemýšlení jsem otevřel skříňku a sáhl po telefonu. Zastavil jsem se na nedávné historii hovorů a zadíval se na ten poslední.

Byla to Rimmel.

„Hej!“ Zavolal Trent z přední části místnosti.

„Už jdu!“ Zařval jsem a zastrčil telefon zpátky tam, kde byl.

Jak jsem běžel ven, abych se připojit ke zbytku týmu na hřišti, jediné, na co jsem mohl myslet, bylo, co mi Braeden neřekl.

Proč mu, sakra, Rimmel volala?

Co mi unikalo?