Dirty - 22. kapitola

Překlad: Lucie

ALEJANDRA

Teple hnědý tón chesterfieldské pohovky je mimořádně ošidný. Ve chvíli, kdy sedíte na příjemně vypadajícím gauči, chladný materiál, studená kůže, tak si uvědomíte, že tento drahý kus nábytku je tu pro zastrašení, ne pro pohodlí. A právě teď, to dělalo zatraceně dobrou práci, aby to splnilo účel.

Dnes ráno, když jsem se podruhé probudila, jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že mám na rukou zase pouta. Bylo to tím, kým jsem byla spoutaná, to bylo překvapující.

Zdálo se, že po mém citovém výlevu uprostřed noci, se Julius rozhodl, že připoutat mě k čelu postele nebyl nejchytřejší nápad. Vrátila jsem se z koupelny, přešla jsem k okraji postele, kde Julius zůstal sedět, zády opřený o čelo postele, a natáhl mé ruce, aby obnovil mou pozici vězně. Chtěla jsem mu ukázat, že mi může věřit, protože se zdálo jako chytrý tah získat si důvěru svého věznitele.

Mé oči zoufale usilovaly o povolení zatoulat se i Juliusovi, aby ho nestydatě prozkoumaly, ale já jim to nedovolila. To ovšem neznamenalo, že mě poslechly. Periferní vidění bylo krásnou věcí.

Jak se může muž, který vypadá tak nevrle, tak naštvaně, změnit z něžného na necitlivého? Nebyla jsem si jistá, jak mám včerejší večer zpracovat, a to zejména ve chvíli, kdy mě vzal do náruče a držel mě, aby odhladil pryč tu bolest, které byl příčinou. Má mysl mi řekla, abych se měla na pozoru, protože takhle to začalo s Dinem. Zatím se však moje srdce zbědile drželo pramenu naděje, že to bylo sympatické gesto.

Místo toho, aby mě znovu přivázal, vrátil se na svou stranu postele a trpělivě čekal, než mé omráčené překvapení zeslábne. Jak jsem se pomalu, tiše pohnula, abych si lehla na druhou stranu postele, Julius se posadil zpříma a přehodil přikrývku přes mé malé tělo až ke krku, aby se ujistil, že zůstanu v teple po zbytek noci. Se vším, co se stalo v několika posledních dnech, jsem si byla jistá, že už nikdy neusnu.

Ale pak jsem se probudila, omámená a zmatená.

Nevím, jak dlouho moje se moje oči třepotavě otevíraly, ale dlouhé, teplé prsty kartáčovaly moje a úzkostlivě se propletly. Oči se mi otevřou dokořán, a když jsem se snažila odtáhnout, prsty mě následovaly. Snažila jsem se zvednout ruku, ale dostala se do nějakých obtíží, pravděpodobně proto, že jsem byla opět spoutána a druhá strana pout byla okolo silné, svalnaté, ruky v barvě kávy. Když jsem si uvědomila, že Juliusova ruka visela ve vzduchu, nechala jsem obě naše ruce spadnout s nadskočením na postel.

Odfrknutí se ozvalo z druhé strany postele, matrace se pohnula a najednou byl vzhůru. Posadil se, ospale na mě zamrkal, zatímco jsem ležela bez hnutí s očima otevřenýma dokořán, táhnoucí přikrývku až k nosu.

„Kolik je hodin?“ Zeptal se, i když dobře věděl, že jsem neměla hodinky.

Když jsem neodpověděla, zvedl svou spoutanou ruku, stiskl tlačítko na hodinkách, aby osvětlil obrazovku, a pak chraplavě promluvil, „Za hodinu musím někde být, a Ling je venku, takže půjdeš se mnou.“ Obrátil se čelem ke mně. „Můžeš se osprchovat první.“

Pod dekou, která znamenala bezpečí, jsem tlumeně promluvila, „Nemám žádné oblečení.“

Jeho oči se bez starosti toulaly po mém těle. „Dobře. Já půjdu první. Ty si můžeš něco půjčit od Ling.“

Něco mi říkalo, že Ling nenosila džíny a tenisky. S mojí propíchnutou patou, jsem se ani nechtěla pokoušet o pár lodiček. „Ale moje pata…“

Zněla jsem jako ukňouraný debil.

„Alejandro,“ pronesl pevně, rozmrzeně, ale pak se zhluboka nedechl. „Něco najdeme.“ Pak se natáhl k našim zápěstím a malým klíčkem si odemkl ruku, a osvobodil ji. Sáhl dozadu a nezaměnitelné cvaknutí pout opět zaznělo.

Znovu jsem byla připevněna k čelu postele.

Také jsem znovu byla jen Alejandra.

To, jak mi říkal zlato…

Sakra.  Vše, co bylo zapotřebí, aby nad vámi vyhrál, je důvěrné oslovení, které pravděpodobně použil na každou ženu, kterou potkal? To je tragické.

Zavrtěla jsem hlavou, abych si ji vyčistila. Tento muž byl pro mě nebezpečný. Tento muž bude pravděpodobně příčinou mé smrti, pokud nezemřu jeho vlastní rukou. Neměla bych mu věřit.

Emoce byly vrtkavé. Diskuze byla laciná. Byla to akce, která mluvila hlasitěji než slova.

Akce jako ta jeho z minulé noci?

Aniž bych řekla jediné slovo, vytáhla jsem se do sedu s rukou zvednutou v nepřirozeném úhlu, loket jsem zkusila ohnout tak, jak by se loket nikdy přirozeně neohnul. Ale seděla jsem tiše, moje mysl byla zmatená spánkem a snažila se vyhnout jakýmkoliv skutečným myšlenkám. Napadlo mě, jestli chybím mým sestrám, nebo ze mě byly zklamané, z toho, co jsem udělala.

Moje velká část doufala, že Veronica, můj nejbližší sourozenec, můj nejlepší přítel, pochopí, že existovaly důvody, proč jsem se vydala tímto směrem.

Vydat se, pomyslela jsem si s chladným smíchem. Znělo to jako něco, co by udělal teenager, jako vzít si auto bez dovolení, nebo půjčit si máminy památeční diamantové náušnice a jednu ztratit. Ne, vydat se, byla ubohá fráze k použití. Vydat se nekončilo chladnou, násilnou smrtí člověka. No, ne za normálních okolností.

Chtěla jsem se cítit špatně kvůli Dinově předčasné smrti, ale, Bůh mi pomáhej, nemohla jsem v sobě najít ani malý kousek soucitu nebo lítosti, Místo toho, jsem cítila teplo. Cítila jsem, jak se mi plíce roztáhly do svého plného potenciálu. Konečně jsem mohla znovu dýchat.

Můj důvod pro to, co jsem udělala, byl jednoduchý.

Ztratila jsem všechna svá základní lidská práv. Zoufalství bylo mým hlavním motivačním faktorem.

Mé melancholické myšlenky mě opustily, když se dveře koupelny otevřely a Julius vystoupil z oblaku páry, měl na sobě příliš tmavě modré džíny posazené nízko na bocích, knoflík byl stále rozepnutý.

Kapičky vody se držely na jeho jasně zřetelném trupu, jako kdyby ho nechtěly opustit, a jak se mé oči toulaly po jeho šíleně tónované horní polovině těla, nemohla jsem říct, že bych se jim divila. Zachytil mé toulavé oči a zastavil se. Ovlivněný, jeho břicho se zatnulo jen okamžik před tím, než udělal krok vpřed. Pomalý pohyb mnou otřásl a tváře mi zářily ponížením, jak se můj překvapený pohled setkal s tím jeho.

Kruci.

Byla jsem přichycena.

Břicho se mi při té myšlence stáhlo. Zahřívaly mě rozpaky.

Velkou rukou si hnětl jedno ze širokých ramen, mohla jsem říct, že to bylo z toho nepohodlí, ale on nikdy neukazoval svou bolest.

Už to bylo tak dávno, co se mě muž dotkl jemnýma rukama nebo mě políbil dlouze a pomalu, s citem. Můj pohled spočinul na těch plných, neúmyslně lákavých rtech, a mě zajímalo, jaké by to bylo políbit muže, kterého jsem chtěla políbit, ne takového, který mě k tomu nutil.

Tyto myšlenky byly iracionální. Dokonce, hloupé. Neměla bych nad něčím takovým přemýšlet s kýmkoliv, natož s Juliusem. Zvláště s Juliusem.

Říkala jsem si, že to bylo proto, že byl velmi atraktivní, vlastně nádherný, a že být v bližším kontaktu s mužem Juliusova postavení se museli v každé ženě, která se dožadovala náklonnosti, míchat pocity.

Byla to zamilovanost.

Znovu se mé oči podívaly přes ostré rysy jeho krásné tváře a spočinuly na jeho plných rtech. Bojovala jsem se smutným povzdechem.

Neškodná zamilovanost.

Zamilovanost byla to jediné, co to mohlo být.

Pravdou bylo, že jsem se nikdy necítila tak přitahovaná k člověku jen na základě vzhledu. Jeho tmavé, krátké, pečlivě upravené vlasy. Jednodenní strniště na tvářích. Způsob, jakým se nesl, vysoký a hrozivý. Jeho bezchybná světle hnědá kůže, výrazné lícní kosti, silný nos a mužná brada. Ty rty…

Ach, Bože, ty rty. Byla to záležitost čisté fantazie.

Jeho lehce žilnaté paže. Velikost jeho rukou. Podívala jsem se dolů na jeho bosé nohy a můj žaludek se sevřel. Dolů k jeho ledově modrému upřenému pohledu, který udělal pro mě. Byl to kompletní balíček, vypadající moudře. A měla to být věc co nejdál od mé mysli, ale chtěla jsem, aby mě znovu držel jako včera v noci. Pocit jeho silných, svalnatých paží kolem mě, ve mně vyvolal pocity, u kterých jsem věřila, že byli dávno pohřbené.

Kruci, ale to pro mě něco znamenalo. Bylo to pro mě důležité. Bylo to něco hořkosladkého, něco, co jsem chtěla prozkoumat, i když jsem zatraceně dobře věděla, že se to nikdy nestane.

Sevřela jsem nohy pevně k sobě, mírně šokovaná teplem, které se mi plazilo po hrudi a usadilo se mi ve spodní části břicha s lehkým pulzováním.

Vědět, že jsem nebyla imunní vůči mužskému tělu, bylo docela vzrušující.

To znamenalo, že tam po Dinovi byl život, a skutečnost, že mě už nechtěl zabít, protože, na konci dlouhého temného tunelu, pro mě byla ještě naděje. Velmi malý střípek naděje, nicméně naděje.

Julius vešel do šatníku a stejně rychle vyšel, natahoval si na sebe slabý krémově zbarvený svetr. Vypadal měkce a teple. Když se ke mně přiblížil, chtěla jsem se natáhnout, abych sama pocítila chladnou vlnu. Držela jsem se zpátky, výčitkami jsem zatínala prsty.

Naklonil se nade mnou, a já jsem zavřela oči, dýchala jsem teplou, kořeněnou vůni jeho kolínské. Když mě odemkl, moje ochablá paže se podlomila, ale on ji rychle chytil. Po mé tváři se rozšířil bolestný pohled, a má ústa se rozevřela, když jeho dlouhé prsty pracovaly na ztuhlosti svalů. Byl to báječný pocit.

On byl báječný.

Julius mě musel pozorně sledovat, protože si spletl výraz bolesti se skutečnou bolestí. „Nerad tě spoutávám, ale nedala jsi mi moc na vybranou.“ Můj pohled zalétl k jeho nad těmi drsně vyslovenými slovy, ale přešel to, a dál mi hnětl svaly na předloktí. „Bez ohledu na to, co si myslíš, nelíbí se mi skutečnost, že tě to bolí. I kdybych mohl, nenechal bych tě odejít.“ Jeho přiznání mě omráčilo. „Ale Gambino tě chce mrtvou, a já mu musím něco dát.“

Těžce jsem dýchala, polkla a držela jeho pohled. „Nechci umřít.“ Moje zašeptané přiznání bylo velmi skutečné.

Jeho oči na okamžik změkly. Jeho ruce pracovaly na mé paži ještě vteřinu, než jeho prsty sklouzly kolem mého zápěstí, a zašeptal, něž si umístil mou ruku na svůj klín. „To není moje věc.“ Pustil mě a o krůček ustoupil, s očima na mých, jeho pohled byl opatrný. „Ne, pokud to neuděláš mou věcí.“

Pusa se mi otevřela ve snaze zachránit se, a všechna škemrající slova se drala na povrch, ale já ji stejně rychle zaklapla. Připomněla jsem si, že všichni muži v mém životě, mě buď opustili, nebo zranili, a tenhle muž udělá totéž. Bylo by moudré dávat si pozor na případné triky, které Julius plánoval použít.

Tento muž mi nechtěl pomoct. Chtěl se mnou manipulovat.

Nic nepochopil, drahý Julius, a jemně zakroutil hlavou v podráždění. Nepatrně se pohnul, položil si ruce v bok a díval se na mě s očekáváním. „Nemůžu ti pomoct, dokud se mnou nebudeš mluvit, vrabčáčku.“

Tak moc jsem se chtěla stát jeho vrabčáčkem, ale moje tělo se zkroutilo do sebe, moje tváře zrůžověly, když jsem klidně zareagovala, „Ráda bych se teď osprchovala.“ Pak jsem dodala, „Prosím,“ v případě, že bych se zdála být nevděčná.

Vyrazil kupředu, popadl mě za loket a vedl mě do koupelny. Nakráčela jsem dovnitř a dveře se za mnou zavřely, zřetelný zvuk zámku přešel ozvěnou uvnitř dokonale čisté bílé koupelny.

Toužebně jsem se podívala na sprchový kout, natáhla jsem se po lemu špinavé košile, ale pak jsem zaváhala.

Co když se Julius rozhodl vrátit ve chvíli, zatímco budu ve sprše?

Nemohla jsem ho nechat, aby mě viděl.

O zlomek vteřiny jsem se rozhodla, že si sundám podprsenku, kterou jsem sundala skrz rukáv košile, a kalhoty, ale nechala jsem si na sobě kalhotky a roztrhanou, špinavou košili. Zapnula jsem vodu a počkala jsem, dokud teplota nebyla podle mého vkusu, pak jsem si stoupla pod teplou sprchu, kde jsem si smočila vlasy. Vyšampónovala jsem si je dvakrát, abych byla spokojená, když si moje vlasy pískaly čistotou. Nenašla jsem kondicionér, ale nestěžovala jsem si. Sundala jsem si obvaz z rány na patě a jemně ji očistila. Strašně to pálilo, ale zůstala jsem potichu, aby se nepřišel podívat Julius, co se děje. Důkladně jsem se namydlila, dala si načas s opláchnutím, a když jsem byla oficiálně čistá, kůži jsem si vydrhla do syrově červené, stála jsem pod sprchou se zavřenýma očima jen proto, že to bylo uklidňující pro mou duši.

Překvapilo mě tvrdé zaklepání na dveře. Zavolala jsem, „Ano?“

Julius za dveřmi odpověděl, „Přinesl jsem ti nějaké Lingino oblečení.“ Zaznělo cvaknutí zámku, a pak se klika začala otáčet. „Já ti je donesu do-“

V naprosté panice jsem zařvala, „Nech je ve skříni!“ Dalo mi zabrat, abych nezakřičela, „Nechoď sem.“

Dostal plusové body za to, že nenaléhal, a jen zabručel, „Pospěš si.“

Po pěti minutách povzbudivých řečiček jsem zakryla svou dolní polovinu těla ručníkem, zatímco jiný jsem si přehodila přes ramena, čímž moje tělo bylo kompletně zakryté, než jsem vylezla z koupelny s obličejem dolů, a došla k obrovskému šatníku, který se choval jako druhá ložnice.

Byla jsem příjemně překvapena výběrem oblečení, které mi přinesl. Vklouzla jsem do obyčejných černých kalhot, a jak jsem přepokládala, nebyly v dohledu žádné džíny. Nicméně ty stylové, ale pohodlné černé kalhoty mi padly dobře, jen v pase mi byly trochu volnější. Vklouzla jsem zpět do své podprsenky, protože Juliuse nenapadlo, aby mi přinesl jednu Linginu, a pokrčila jsem rameny nad vkusným tričkem s dlouhými rukávy a jedním knoflíčkem u krku. Moje vlasy byly bez kondicionéru odepsané, ale učesala jsem je, a nechala si je mokré viset na zádech.

Když jsem si všimla, jaké mi přinesl boty, srdce se mi zahřálo.

Pár černých kožených balerínek spočíval v šatníku na koberci, a za těchto okolností, bych si nemohla vybrat více praktické boty. Snažila jsem se příliš nemyslet na Juliuse a jeho ohleduplnost, ale bylo to těžké. Když jsem do nich vklouzla, byly trochu velké, ale možná jen o půl čísla.

Když jsem byla tak spokojená, jak jsem se svým vzhledem mohla být, vyšla jsem ven ze skříně, opatrně, abych nevyvinula příliš velký tlak na svou zraněnou nohu. Julius se postavil ze své sedavé pozice na posteli, okamžitě si všiml mého kulhání a zamračil se. „Já zapomněl.“ Našpulil pusu. „Bolí to hodně?“

Držela jsem pohled směrem k zemi na jeho nohy, když jsem se natáhla, abych si strčila uvolnění pramen za ucho, a zamumlala jsem. „Sundat si obvaz z rány nebyla zrovna legrace.“

„Ne,“ prohlásil jemným tónem. „To asi nebyla.“ Pak mě chvíli pozorně sledoval, než se podíval na hodinky, a povzdechl si, „Musíme jít.“

Otočil se a beze slova odešel z místnosti, dveře za ním zůstaly otevřené. Vzala jsem to jako otevřené pozvání a následovala ho jako mazlíček, kterým jsem byla.

Sedla jsem si dopředu černého, strašidelně vypadajícího SUV. A od chvíle, kdy jsme se připoutaly a byli jsme připraveni vyjet, Julius mi začal přeříkávat pravidla.

Se stisknutím tlačítka na straně řidiče, se všechny dveře zamkly najednou, a když bylo auto uvedeno do pohybu, Julius začal mluvit. „Nechci, abys mě špatně pochopila, Alejandro, takže je lepší, když ti řeknu, jak to bude probíhat. Pokud se pokusíš získat pozornost jakéhokoliv kolemjdoucího, zatímco pojedeme, praštím tě tvrdě, přímo do tváře. Tak tvrdě, jak budu moct, a ty odpadneš.“

Pochopila jsem to. Vůbec to není násilnický člověk.

To je uklidňující.

Byla jsem ticho, jak jsme jeli. „Pokud řekneš někomu ve vnějším světě, že jsi byla unesena, budu střílet ty sráče přímo do hlavy, přímo na ulici, a ty budeš mít jejich smrt na svědomí.“

Opět, dobré vědět. Ne, že bych čekala něco jiného.

„Pokud se pokusíš utéct – což by bylo pošetilé, mírně řečeno – zamknu tě v mém šatníku bez jídla a vody, dokud nevyhladovíš k smrti, a pak tě dodám Vitu Gambinovi, abych si mohl žít dál svůj život.“

Au.

To trochu zabolelo.

Za celou cestu se na mě ani nepodíval, jen opatrně řídil s očima na silnici. Nakonec auto zpomalilo, pak zastavilo úplně před bungalovem z červených cihel ve starém stylu. „Na nikoho se nepodíváš. S nikým nebudeš mluvit. Budeš zdvořilá a nebudeš mluvit, pokud nebudeš vyzvána, rozumíš?“

„Rozumím,“ neochotně jsem zamumlala.

Přikývnul, s lehkým povzdechem, vypadal poněkud uklidněný. „Dobře. To je opravdu dobře.“

Julius vystoupil z auta, obešel ho ke dveřím spolujezdce, když jsem slézala dolů bolavou nohou. Zasyčela jsem a znovu zvedla nohu, abych snížila tlak, ale Julius tady byl dřív, než jsem stihla mrknout a zvedl mě z vysokého sedadla SUV a opatrně mi pomohl dolů, dokud se obě moje nohy nedotkly země.

Z jemné vůně jeho vody po holení jsem málem slintala. Voněl božsky. Ztěžka jsem polkla, a pak na něj mrkla, rukama stále svíral můj pas. Zamumlala jsem, „Děkuji.“

Ignoroval moje poděkování stejně, jako ignoroval můj vřelý pohled, a vzal mě za ruku, kterou si strčil do ohbí lokte. „Nedávej na to všechnu svoji váhu. Použij mě jako berli.“

Používala jsem lidi jako berle celý můj život, Juliusi. Nechtěj po mně, abych to samé udělala s tebou. Bojím se.

Protože jsem definitivně mohla použít Juliuse jako berli. A on byl dobrá berle.

Jemný vítr mi rozfoukal vlasy do zatracené změti, jak jsme se synchronizovaně pohybovaly. Šli jsme ke vchodu domu v tichosti, protože, upřímně řečeno, není moc co říct. Vykročil vpřed, zvedl prst a zazvonil na zvonek. Chorál zvonků vzdáleně vyzváněl a dveře se prudce otevřely.

Hezká, malá žena se zabijáckými křivkami a kůží v barvě rozpuštěné čokolády se nadechla, když zahlídla Juliuse. Džíny, které měla na sobě, vypadaly malovaně, a černé tričko s dlouhými rukávy objímalo její velké poprsí. Jedinou nevhodnou věcí byly její bílo růžové pantofle se zajíčkem. Její měkké hnědé oči byly obklopeny dlouhými, hustými řasami a její dlouhé hnědé kadeře volně visely k jejím bokům. Její ústa lapající po dechu se rychle změnila do úsměvu. „Říkal jsi, že tvrdě pracuješ.“

Jeho oči se v koutcích zvlnily, když odpověděl, „Rozhodl jsem si dát pauzu.“

Ta žena zaklonila hlavu a srdečně se zasmála. „Nejlepší věc na tom být svým vlastním šéfem, předpokládám.“ Pokrčila obočí a umístila si ruku na svůj plný bok. „To tu budeš jen tak stát?“

Poté se Julius usmál, zářivě a zaslepeně, vzal tu malou ženu do náruče a zhoupnul se s ní dopředu a dozadu. Ta žena ho pevně chytila na zádech za vlněný svetr a udělala hučivý zvuk v hrdle, když se s ní Julius kolébal, a já se rozhodla ji nenávidět.

Odtáhli se od sebe, usmívali se jako páreček hlupáků, a ta žena vypadala laskavě, když se obrátila zpět k Juliusovi. „Představíš mě své kamarádce, Jayi?“

Jayi? Nejen, že se kvůli ní usmíval, ale ještě mu i dávala přezdívky?

Jo.

Do prdele s ní.

Cítila jsem jeho oči na sobě, jak jsem tupě zírala na ženu, a uboze nás představil. „Tonyo, tohle je Ana. Ana se mnou pracuje.“ Mávl rukou mezi námi. „Ano. Tonya.“

Tonay mi podala ruku a široce se usmála. „Ach, pojďme dál. Můžu vám něco nabídnout? Můžu připravit cokoliv. Kávu, čaj? Mám sodovku, nebo vám můžu přinést limonádu.“

Julius bojoval s povzdechem. „Tonyo, miláčku…“

Miláčku? Ach, teď jsem byla rozzuřená. Smutné na tom bylo, že jsem ani nevěděla proč.

Ano, víš. Žárlíš. Hráškově zelenou závistí.

Někdy jsem nesnášela svůj mozek.

Tonya ho odmávla rukou. „Nedělej ze mě ‘miláčka’, bratříčku můj.“

Bratříčku m-

Počkejte vteřinu.

V hlavě mi to secvaklo.

Řekla právě bratr? Tahle nádherná žena, tahle Tonya, byla jeho sestra?

Prošla chodbou dozadu a Julius mi nabídl svůj loket. S rozpaky jsem se ho chytila a Julius mě vedl dál. Tonya si mluvila sama pro sebe, když jsme došli na konec chodby. „Jen zřídka se bavím. Přála bych si, abys mi řekl, že přijedeš, Juliusi. V domě je bordel.“ Když jsme vstoupili do kuchyně, byla celá rudá, vypadala jako utahaný nepořádek s omluvnýma očima, když směrem ke mně prohlásila, „Nečekala jsem společnost.“

Ježiši Kriste, já jsem debil.

Dobře, možná jsem se trochu ukvapila ve svém úsudku. Chtěla jsem jí vynahradit svou chybu.

Moje ledové srdce roztálo při sladkosti této ženy. Nosila své srdce na dlani. Věděla jsem, že Juliusovi se to nebude líbit, ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem dostat Tonyu do pohody.

S nuceným úsměvem jsem odstranila svou ruku z jeho lokte, ustoupila a zalhala Tonye. „Doufám, že ti nevadí, že to říkám, Tonyo, ale máš krásný dům. Nevidím jakýkoliv nepořádek, o kterém jsi prohlašovala, že tu je. Dala bych si trochu čaje.“ V přátelském tónu jsem pronesla, „Můžu ti pomoct?“

„Proč, děkuju, Ano. Jsi tak laskavá. Heřmánkový je v pohodě?“ Úleva v jejích očích byla zřejmá a její napjatá ramena povadla, když se na mě na oplátku usmála. „No, proč nedojdeš napustit vodu, a já udělám něco k jídlu.“

Tonya prošla přes kuchyň do ledničky, zatímco já jsem vzala ze sporáku prázdný kastrolek, naplnila ho vodou a dala ho na plamen. Přesunula jsem se k parapetu, kde byly různé druhy hrnků, když teplé prsty chytily ty mé, obalily se kolem nich a zmáčkly. Jeho tělo se přiblížilo blíž k mému, jeho předek kartáčoval má záda, jeho teplo prosakovalo do mě. Zavřela jsem oči a vdechovala ho dovnitř. Po zádech mi přeběhla kusí kůže, když umístil své rty k mému uchu a tiše promluvil. „Nemusela jsi to dělat.“

Aniž bych se ohlédla, tiše jsem zamumlala, „Ne,“ uznala jsem. „Nemusela.“

Ale chtěla jsem. Ne kvůli němu, nebo dokonce kvůli Tonye, ale kvůli sobě. Pokud existovala jediná věc, která mi zůstala, bylo to mé chování. A jak jsem cítila ustupující Juliusovo velké tělo, zajímalo mě, kolik mi zbývalo dní života, což neznamenalo, že mi dobrý skutek nemohl koupit jeden den navíc.